Ahoj cykloturisti, kamarád mně
přinesl pozvánku na akci pořádanou lidmi z Hostišové. Jedná se o vzpomínku
na zabitého ševce z roku 1867. Místní na toto téma nacvičili píseň a já
jsem se o ní zmiňoval před měsícem, když jsem byl v Hostišové na
festivalu.
V pátek ráno nás při pohledu
z okna čekalo překvapení. Na zemi ležel čerstvý mokrý sníh. Já jsem si
myslel, že bude na cyklostezce mokrý a snadno jej projedu. To jsem se však
přepočítal. Vůbec mě nenapadlo, kolik půjde na procházku po cyklostezce směrem
do Zlína chodců. Chodci šli na celou šířku cyklostezky a udělali z ní tankodrom.
Ztvrdlé stopy byly pro jízdní kolo místy obtížně překonatelné. Jízda byla tak
obtížná, že jsem uvažoval o tom, že půjdu vedle kola. Zkoušel jsem jet těsně po
kraji a to se mně málem nevyplatilo. Neodhadl jsem kde je hrana cyklostezky a
kolo sjelo mimo. V té chvíli jsem udělal hodiny a kolo šlo na zem. Já jsem
naštěstí dopadl na nohy. Když už jsem překonal tento úsek a byl jsem na
zaplavené panelové cestě, tak jsem si oddechl. Po panelové cestě bez sněhu se
pojede dobře. Najednou hrozná rána a já jsem se propadl do díry. Snad někdo
ukradl kus panelu. Myslel jsem si, že jsem prorazil oba pláště o ráfky. Naštěstí
jsem měl kola nafoukaná na tvrdo a to duše zachránilo.
Dále jsem vystoupal nad Tečovice
a sjel do Lhotky. Cesta byla prohrnutá až na Chlum. Okolní les byl bílý jako v pohádce.
Turisty oblíbená hospoda byla jako opuštěná. Teď už jsem měl před sebou lesní
úsek s hlubokým sněhem. V této chvíli byl čas zahájení akce. V skrytu
duše jsem doufal, že v takovém sněhu nedojdou na čas. Na cestě byla vyjetá
stopa od traktoru, ale jízda v ní byla obtížná. Hluboko jsem se propadal a
musel jsem jít pěšky. Několikráte jsem se probořil do vody na výšku celé boty. Naštěstí
mám zimní pracovní obuv s jazykem až nahoru. Tak mně ta voda nevadila.
Konečně jsem dorazil na konec lesa a byli tam pán a paní. Pán zrovna uklouznul
a spadl. Nevěděli, jak mají jít. Tak jsem jim ukázal cestu a šel za nimi. To už
jsem vlekl kolo vedle sebe. V hlubokém sněhu nejelo. Za chvíli jsme vyšli
na mýtinu a uviděl jsem sraz účastníků pochodu. Stáli kolem pamětní desky a
jeden pán vykládal historii jejich ševcovské rodiny. Vzpomínali na Baťu a
filiálky v zahraničí. Po chvilce se účastníci rozhodli jít zpět do vesnice
k ohni. Jen malá skupinka lidí se vydala směrem do Zlína.
Nyní jsme se museli dostat na
kopec do vesnice přes velké zasněžené pole. Nechal jsem všechny jít a doufal
jsem, že mně vyšlapou chodníček. Ve které budu moci tlačit kolo. Nebylo, tomu
však tak jak jsem si přál. Kola se obalila sněhem a sníh uvízl v kostře kola.
Tak jsem nakonec vlekl kolo s velkým odporem. Turisté mně se pomaličku vzdalovali.
Já jsem dřel a potil se. Teď by mně bylo dobře bez kola. Jak jsem byl rád, když
jsem se dostal do stopy od traktoru. Prorazil jsem kolem plášťů škvíru a kola
se točila. Tak jsem se dostal nadřený do vesnice. Ještě jsem uličkami přijel
před rozhlednu. Byl jsem hodně zapocený a měl jsem strach, že rychle ochládnu.
Naštěstí mám kvalitní oblečení a pot se brzo odpařil. Udělal jsem několik fotek
a těšil jsem se, že začnou hrát. Jenže všichni měli spíš zájem něco opéct nebo
vypít. Já jsem zjistil, že mně omrzá kolo. To znamenalo, že klesá teplota a na
cestě bude náledí. Rychle jsem vyškrábal sníh z rámu kola, abych mohl
otáčet koly. Nejhorší bylo očistit omrzlé pedály. Nakonec jsem je omlátil od
ledu. Potřeboval jsem mít kontakt boty s hroty pedálu. Jinak by mně za
jízdy mohla uklouznout noha.
Přes vesnici se jelo docela
dobře, ale na hřebeni už byla cesta omrzlá. Teď jsem litoval, že nemám pláště s hřebíky.
Jel jsem velmi pomalu a co nejvíce rovně. Občas přijelo auto. Byla zde jen
jedna stopa. Tak jsem vždy zastavil a kolo vynesl na pole, aby auto projelo.
Chvílemi to bylo náročné se udržet na nohou. V klesání jsem neměl odvahu
jet a šel jsem po sněhu. Až ze Lhotky jsem jel po silnici na kopec. Auta mě s odstupem
a pomalu objížděla. Každý se bál smyku. Konečně jsem byl na JZD cestě z panelů.
Musel jsem zase sjíždět a to nešlo. Šel jsem vedle kola po sněhu a kolo na
zmrzlé cestě nebylo schopné jet a několikrát mně spadlo. Dole v údolí jsem
najel do stopy od aut a jel. Ani jsem se trošku nehýbal do boku. To bych
okamžitě spadl. Do Otrokovic jsem šel přes pole pěšky. U jezírek byl spadlý
strom a já jsem měl velké problémy protáhnout kolo mezi větvemi. Byla tma a já
jsem se zasekl. Chvíli jsem bojoval s větvemi, až se mně podařilo dostat
ven. Po chvilce chůze jsem potkal zahrádkáře s kolem. Upozornil mě na
náledí na cestě. Já jsem jej na oplátku varoval před spadlým stromem. Na
prostředku cesty někdo postavil sněhuláka. A já jsem udělal experiment s fotkou
pod mostem.
V Otrokovicích už bylo
všechno omrzlé. Přijel jsem k přechodu pro chodce. Šel tam tatínek asi 30
roků starý se dvěma dětmi. Po cestě přijíždělo jedno auto. On se bezohledně
rozhodl využít pravidlo přednosti chodců a vstoupil na cestu. To auto však
nemohlo zastavit a tancovalo. Naštěstí je nepřejelo. Já když přijdu na přechod,
tak nechávám několik aut projet. Připadá mně blbost, aby kvůli jednomu chodci
zastavilo několik aut. Vyzkoušel jsem, jak na přechodě pro chodce klouže bílá
barva. Je to horší než na asfalt. Ta bílá barva by měla být nějak vroubkovaná.
Doma mně otekla voda z kola.
Na kole bylo hodně přimrzlého sněhu. Musel jsem vodu nahrnovat na lopatku.
Dokonce jsem měl natlačený sníh uvnitř sloupku řízení. Vyřezával jsem jej ven
nožem.
Dnes jsem měl nádherné počasí. Na
hřebeni jsem si připadal jako na horách. Krásné slunce a bezvětří. Asi třetinu
jsem šel pešky. Domů jsem si přinesl vodu i v botách. Krásně jsem se
nadřel a velmi mně chutnala večeře. A teď to špatné. Byla hrozná blbost, že
jsem jel po ledě na kole. Bylo to velké riziko a měl jsem neuvěřitelné štěstí.
Vždyť ani chodci nemohli po ledě chodit. Řidiči aut, kteří mě viděli na cestě
asi říkali sprostá slova. Za dnešní riziko bych o sobě prohlásil, že jsem
cyklista blbec.
Ujel jsem 22 km.
29.12.2017
Karel
Žádné komentáře:
Okomentovat