Silvestrovská vyjížďka

Ahoj cykloturisti, dnes si čtete opravdu můj poslední cestopis v tomto roce. Můj spolupracovník mě pozval na Silvestrovskou cyklovyjížďku. Sraz jsme měli v deset hodin na náměstí u Společenského domu. Sešlo se tam hodně cyklistů a vidíte, že jsem je nedokázal vyfotit na jednu společnou fotku. Tak mám dvě fotky za sebou. Myslím si, že se to dá nějakým programem spojit. Byl jsem mile překvapen, kolik se tam sešlo děvčat. Za to je musím pochválit. Je třeba vzít v úvahu, že cesty byly v podkladu cele z ledu a na tom byl uježděný sníh. Prostě to byly těžké podmínky pro zkušené bikery. K tomu byla nízká teplota mínus 10 C. V noci bylo -13C.

Po krátkém přivítání jsme se vydali směrem do Kvasic. Já jsem chtěl udělat fotku ze zadní pozice na dlouhý had cyklistů. Problém byl v tom, že se jelo docela rychle a na ledu jsem nemohl moc manévrovat. Další problém je v tom, že musím sundat rukavice a hluboko z kapsy oživit fotoaparát. To je tak dlouhá doba, že jsou všichni dávno pryč. Na křižovatce do Bělova byla malá zastávka pro opozdilce. Dravci byli už dávno pryč. Po chvíli jsme vyjeli a cestou do Kvasic mně všichni ujeli. Naštěstí v Kvasicích byla zastávka a tam jsme se dohodli, že pojedeme k soutoku řek Moravy a Rusavy. Jede se po nové cyklostezce do Kroměříže. O této cyklostezce jsem již mnohokráte psal. Teď má první narozeniny od otevření a dostala smutný dárek. Cyklostezku zničila těžká technika a popraskané úseky, které jsem v létě fotografoval, jsou nyní odfrézovány. Předpokládám, že na jaro zde dojde ke zpevnění a položení nového asfaltového koberce.

U soutoku řek jsme pokecali a vydali se zpět. V Kvasicích u hospody jsem viděl, že cyklisté se půjdou občerstvit a já jsem se rozhodl jít vyfotit velké jezero. Chtěl jsem se později vrátit do hospody na hřišti. Po návratu jsem u hospody žádné cyklisty nenašel a vydal jsem se sám zpět do Otrokovic. Udělal jsem fotky na jezu a jel zpět po nové cyklostezce. Domů jsem přijel s kolem celým od sněhu. Na fotce vidíte, kolik sněhu jsem měl ve vzorku. Ještě stále chodím uklízet podlahu. Kdybych měl doma ženskou, tak by mě asi zabila. To by byl konec mé cyklistiky.

Myslím si, že jsem přibližně ujel 25 km. Již podruhé mně v mrazu umřel tachometr. Svítí na něm jen samé nuly.

31.12.2010

Karel

Vybrané fotky :



Všechny fotky :



Fotky od kamaráda :

Vyjížďka po sněhu

Ahoj cykloturisti, celou noc pršelo a ráno byla teplota pod nulou. Odpoledne lehce sněžilo a já jsem vyjel na malý výlet. Nejdříve jsem se zastavil u prodejny jízdních kol a udělal jsem svůj autoportrét ve výkladní skříni.

Na cyklostezce jsem se zastavil u lávky, o které jsem již dříve psal a nahlédl jsem, jak se mají bezdomovci. Jak vidíte, tak mají dřeva dost. O kousek dál je lodní přístav. Teď je zvýšená hladina řeky Moravy a molo je pod vodou. Je opravdu hodně vody a je zaplavený i pomocný kanál. O kousek dál je studánka. Dlouho zde byla hygienicky závadná voda. Pít sem chodili jen bezdomovci.

Za Otrokovicemi jsem stoupal na Žlutavy a kolem kamenolomu nad Halenkovice. Zkusil jsem fotit koně, ale bylo hodně šero. Na několika fotkách vidíte poutače do hospody. Už to mají připraveno asi na léto. Na vrcholu bylo dost sněhu a hlavně se to klouzalo. Dohnal jsem pána, který nemohl ujít po ledě. Mně to drželo dobře a ani jednou jsem nespadl. Chvíli jsme spolu hovořili o krásné okolní krajině. Pán bydlel za mlada u kapličky na protějším kopci. Shodli jsme se na tom, že máme oba stejný problém. Něco nás táhne v každém počasí ven. Já sem jezdím, abych se podíval směrem k mému bývalému domovu. Vždy vyhlížím vrcholky Javořiny.

Cesta do údolí byla z ledu a já jsem se rozhodl jet v protisměru, abych viděl na auta. Je špatné, když jedete po ledě a slyšíte, že za vámi jede auto a nevíte, co dělá. Je to úsek asi dva kilometry dlouhý a je na něm několik serpentin. Trošku to zde připomíná Alpy. Proto zde rád jezdím. Po úspěšném sjezdu jsem v Napajedlích zajel navštívit bývalé lázně a nabral jsem si do láhví léčivou vodu.

Domů jsem se vracel po cyklostezce podél Moravy. Jel jsem proti větru a sněhové vánici. Chtěl jsem udělat fotky, ale baterie už byly zmrzlé. Na cyklostezce byla tenká sněhová vrstva. Postupně jsem byl i já obalen sněhem. Domů jsem přijel jako sněhulák. Myslím si, že takové ježdění na kole není pro každého. Ten pocit, který prožíváte se nedá popsat. Je to opravdu určitý druh závislosti.

Ujeto 25 km po sněhu.

25.12.2010

Karel

Náhodné setkání

Ahoj cykloturisti, venku mrzne, jen to praští a to je období kdy by si měli cyklisté odpočinout. Proto jsem přijal pozvání od kamarádů k návštěvě příjemné hospůdky. Navíc mám moc rád country a trampskou hudbu.

Možná si vzpomenete na moje reportáže z otvírání cyklostezky v Otrokovicích a zahájení lázeňské sezóny v Luhačovicích.

http://partasvih.blogspot.com/2010/04/otevreni-cyklostezky-otrokovice.html

http://partasvih.blogspot.com/2010/05/luhacovice-otvirani-pramenu.html

Tam jsem fotografoval cyklisty v historickém oblečení. Představte si, že jsem přišel do hospody a tam seděli pán a paní z těchto akcí. Ve chvilce jsme se seznámili a začali jsme vzpomínat na akce, které jsme v letošním roce navštívili. Pán měl futrál na housle vybavený léčivým nápojem. Měl moc dobrou slivovici a je neuvěřitelné kolikrát jsem se nechal léčit. On byl velmi přátelský a snažil se léčit každého příchozího. Přijel za námi až od Kyjova /70 km/. Dnes jsem mu cestu domů nezáviděl. Venku bylo -7 C a hodně sněhu.

My se scházíme v hospůdce každé sudé úterý od 20 hodin. Hraje se snad všechno, ale převládá country. Účastníci jsou většinou turisté a cykloturisté. Máme zde i nějaké horolezce. Tento týden nás navštívili zástupci Valašského sdružení. Oni hrají divadlo a pořádají různé akce. Obsluhuje nás šikovná paní servírka a kdo má hlad, toho uspokojí něčím dobrým z kuchyně. Nabízí zde i býčí koule. Koule jsou přivezené ze Španělska a je to podle toho kdo zrovna v koridě vyhraje. Toreador nebo býk.

Příští setkaní bude v liché úterý a to proto, že to vyšlo na slunovrat a bude úplněk. Navíc 21.12 je krásné zrcadlové číslo.

21.12.2010 ve 20 hod

U černého býka
Tř.T. Bati 240
Zlín, 76001

E-mail: alena.sindelkova@seznam.cz
Mobil: 608828482

GPS: 49°12‘59.45"N, 17°37‘31.581"E

Zde se můžete podívat na fotky z hospody :
http://www.gastropruvodce.cz/43-hostinec-u-cerneho-byka.html?id=27510

18.12.2010

Karel

Běžky podél dálnice

Ahoj cykloturisti, myslím si, že dnes píši naposledy článek věnovaný dálničnímu přivaděči z Otrokovic. V této chvíli vjedete v Otrokovicích na krásnou cestu a dojedete po dálnici až k oceánu. Já jsem neodolal a zajel jsem na místo, z kterého jsem vám často posílal fotky z průběhu výstavby. Myslím si, že je to dáno tím, že v tomto místě býval les a já jsem zde rád jezdil. Bude to však dobré pro cyklisty. Předpokládám, že po bývalé hlavní silnici do Přerova pojedu příští rok sám, aniž by mě ohrožoval velký provoz aut. O tom vám doufám napíši.

Dnes jsem vyrazil odpoledne po čerstvě napadaném sněhu. Ještě ráno byl chodník čistý a odpoledne se dalo běžkovat.Kousek za našim domem jsem potkal protijedoucí běžkařku a pokecali jsme. Ona byla přesvědčená, že na běžkách jezdí jen blázni. Já jsem dále podjel dálnici a vyjel jsem na první kopec. Jel jsem po poli, kde rostla kukuřice. Zemědělci to snad ani nepoorali. Pole bylo hrbaté asi od jara. Musím říct, že to nebylo nic pro kamarády na závodních běžkách. Naopak já mám rád trasy, kde nejsou žádní lidé a šlapu svou vlastní stopu. Vůbec nemusím očekávat, že se za mnou vyřítí nějaký chrt na běžkách a bude řvát "stopa, uhni". Je to dřina šlapat čerstvý sníh, ale ten zážitek stojí za to. V mém případě by se lyže neměly jmenovat běžky, ale choďky.

Jel jsem podél dálnice a hluk projíždějících aut byl hrozný. Už to víckrát dělat nebudu. Když jsem se hodně přiblížil a zrovna po dálnici jel silniční pluh, tak jsem byl rád, že mě nezasypal špinavým sněhem, který letěl přes svodidla. Na otevřeném poli byl cítit studený vítr a byl jsem rád, když jsem vjel do lesa. V lese už však nebyl klid. Byl tam slyšet hluk z dálnice. Myslím si, že ta budka pro ptáky zůstane příští rok prázdná. Všimněte si jak má ten strom z jedné strany navátý sníh. Proti tomu větru jsem se vracel. Na zpáteční cestě jsem udělal fotku chatky. Kdysi stávala na klidném místě. Dnes už je to neprodejný objekt ve velkém hluku.

Na jedné fotce můžete vidět místo, kde bydlel zajíc. Všimněte si, že v důlku měl vodu. Voda byla asi vyhřátá jeho tělem, ale přesto to vlhko a chlad nedopřejí dlouhého života. Myslím si, že zvířata ve volné přírodě vysokého věku nedožijí. Možná je pro ně někdy i střílející myslivec vysvobozením.

Také jsem projel kolem místa, kde se zabil v autě náš zaměstnanec.

Dálniční násep udělal radost dětem. Teď mají kde sáňkovat.

Na poslední fotce vidíte, jak jsem doplňoval energii po návratu domů. Žádné uzeniny, ale poctivý podbradek. Je to třeba k promazání kloubů. Na tuto fotku by se neměli dívat vegetariáni a podobně psychicky zatížení lidé.

Upřesnění pro jednoho čtenáře, píšu o dálnici, ale je to ve skutečnosti silnice pro motorová vozidla.

11.12.2010

Karel

Běžkování do práce

Ahoj cykloturisti, minulý týden napadl sníh a já jsem hned první den vyjel do práce na běžkách. Na mapě vidíte, že jedu po rovince podél řeky Dřevnice. Od prvního dne jsem si šlapal stopu v hlubokém prašanu. To znamená, že sníh neměl únosnost a já jsem se propadal až na poorané pole. Když už jsem si stopu krásně vyjel, tak začalo vydatně sněžit a foukat vítr. Stopa opět zmizela. Na fotkách vidíte moje večerní fotografické pokusy na prašanu. Je to tím, že jsem vstával do práce v pět hodin a vracel se kolem osmnácté hodiny. Až dnes se mně podařilo udělat několik odpoledních fotek. Jak vidíte, tak jezdím kolem plotu a je to tam hodně zarostené šípkovými keři. Zatím jsem si nic neroztrhl, ale už jsem několikrát zavadil.

Na obrázku vidíte rampouch, který vyčuhuje z dálničního přivaděče. Jen čeká, až pod ním někdo půjde a spadne. Je to v místě kde jsem se v pátek večer hodně lekl. Vracel jsem se za tmy a pod mostem mě najednou pozdravil ženský hlas. Šlo to z betonové konstrukce. Už v létě jsem tam viděl bezdomovkyni. Asi tam bydlí. Musí být hodně otužilá. Do rána klesla teplota na -12 C. Když jsem tama dnes jel, tak jsem se díval, jestli někde neleží zmrzlá.

Zítra pojedu asi naposledy, venku je teplota nad nulou. Už dnes to byla dřina v mokrém sněhu. Dojel jsem domů úplně propocený. Navíc je zatažená obloha a já ve tmě nevidím. Orientuji se jen podle světel supermarketu.

Na čtvrté fotce vidíte kolonu svítících světel od aut. Když jedu poblíž cesty, tak slyším jak je zde velký provoz. Při jízdě na kole po silnici to nevnímám. Je to neuvěřitelné čím vším člověk ničí přírodu. Myslím si, že v takovém hluku žádná zvířata nežijí.

06.12.2010

Karel

Běžkování v Otrokovicích 4. a 5. 12.2010

Zdá se to skoro neuvěřitelné, že před 14 dny jsme testovali na silničkách novou „dálnici“ do Otrokovic, minulý týden jsme ještě stihli ukončit sezónu u Miry Vodičky na horácích a tento týden jsme se octli najednou uprostřed pravé nefalšované „Ladovské“ zimy . Během týdne napadlo V ČR i Otrokovicích až 20 cm sněhu a v sobotu i neděli to vypadalo v Otrokovicích skutečně zimně. Nedalo nám to a rozhodli jsme se s Igorem vyzkoušet, zda se dá cyklostezka z Otrokovic projet i na běžkách. A zjištění je takové :“ dá sa…“ V sobotu jsme se blížili k cyklostezce s běžkami v rukách trochu s nedůvěrou, bude tam vůbec nějaká stopa? Stopa tam byla, sice taková ta turistická, vyšmajdaná, ale díky za ni. Jak se dalo očekávat prostředek cyklostezky byl ušlapaný od pěších turistů, ale na pravé straně úplně na hraně cyklostezky byla prošlápnutá stopa. Chvílemi nám sice lyže sjížděly ze svahu dolů a také odraz jednou hůlkou na asfaltu a druhou dole ve svahu není úplně to pravé ořechové ,ale i tak to bylo perfektní zaběžkování přímo v Otrokovicích. Přímo se nabízí,aby město udělalo něco pro sportu chtivé občany a tu stopu strojně upravilo. Jistě by to nebyla zase tak velká investice a věřím, že by o běžkování na této trase byl zájem. Přiložené fotky jsou ze soboty a záznam Garminu z neděle, kdy jsme absolvovali stejnou trasu. Běžkování jsme vždy ukončili v picérce „ LA PIZZERIA“ . Byli jsme tam vůbec první návštěvníci s běžkami , tak jsem v sobotu dostali trochu cukroví k výbornému čaji. V neděli bylo ještě chladněji a tak jsme uvítali výborný svařák. Vřele doporučujeme.
Zapsal: Petr
5.12.2010

ukončení sezóny u Miry Vodičky 27-11-2010

S Mirou Vidičkou se znám již více jak 10 let. Velmi živě si pamatuji jeho cyklistické začátky, kdy jen tak „ z voleje „ si střihnul jeden z nejtvrdších silničářským maratonů , známý SAMSONMAN v Rakousku. Absolvoval ho tehdy na horském kole s minimální přípravou, čímž mě vyrazil dech, neboť já jsem dodnes nenašel dostatek odvahy abych to zkusil, byť to je jeden z mých silničářských snů. S Mirou se od té doby čas od času potkáváme na kole a hlavně skoro každý listopad u něj na jeho „orlím hnízdě“. Tak nějak by se dala nazvat jeho dřevěnice v blízkosti Košíků, z níž je nádherný výhled do okolí, zejména Chřibských kopců , ale spatřit od něj také lze masiv Bílých Karpat s pověstnou Javořinou. Je to skutečně nádherné místo a také jeho dřevěnice , budovaná stylem „ hand made“ ( tedy Mirovýma rukama ) stojí za zhlédnutí. Každý rok jsem tak s Igorem vyjeli na kole prověřit jak daleko je MIra s tou stavbou. Několik prvních let se jednalo o staveniště,ale s přibývajícími roky se dům postupně nabíral více obyvatelnou formu, na čemž máme zásluhu my, neboť jsme si zavzpomínali na BSP a zcela nezištně jsem Mirovi přišli pomoci s výkopovými pracemi pro položení vodovodu. Ještě dodnes vzpomínáme zejména excelentní kopáčský výkon Jardy, který je manažerem snad od narození a v životě nedržel lopatu, natož krumpáč v ruce. Se zatajeným dechem jsem sledovali, jak Jarda navzdory mozolů, které mu okamžitě po uchopení krumpáče naskočily na jeho pěstěných rukou , systematicky a urputně hloubil rýhu pro vodovod. Předtím provedl zaměření trasy, kterou si pečlivě nalajnoval vápnem na rostlý terén. Pravda vytyčení stometrové trasy se nám i zdálo poněkud zbytečné, navíc když to Jardovi zabralo skoro 2 hodinu času. Chápali jsme ale , že náš nevědecký postup , kdy jsem si jen určili „bajoko“ trasu a začali kopat, nemůže uspět ve srovnání s Jardovou propracovanou metodou. Podobné to bylo při vlastním hloubení, nejvíce času Jardovi zabrala kontrole rovnosti stěn pomocí kalibrované latě a vodováhy. Nu což my jsem to dělali také podobně (až na tu kalibrovanou lať), ale ne po každém kopnutí krumpáčem. Faktem je,že na konci dne každý z nás měl vykopáno okolo 20 m , Jarda pak 1 m, ale naše jámy se s tou jeho nedaly vůbec srovnat. Jeho metrový výkop byl skutečně dokonalý, hladké kolmé stěny byly vyhloubené s přesností na 1 mm, dno jámy pečlivě udusané a vyspárované ,zatímco naše 20 m jámy ? Škoda mluvit a také jsem se před Jardou i styděli za špatně odvedenou práci. Mira Vodička to ale viděl jinak, nám poděkoval za kus odvedené práce, což u Jardy neudělal, dokonce ani najíst mu nechtěl dát, když si stále mumlal pod vousy ( knír) , jako , že bez práce nejsou koláče. Škoda jen, že finále Mira ty naše výkopy zahrnul a vodu vedl jinudy. Je také fakt , že i některé naše další výpomoci na Mirově stavbě se nesetkali s patřičnou odezvou,jako například brigáda Miry Havrana. A to asi proto, že Mira Havran to pojal až příliš komerčně, ono chtít za hodinu natěračských prací 2000,- Kč je přeci jen dost, nemluvě o tom, že Mira z té hodiny celých 30 min. svačil, 10 min.si procvičoval prsty a dalších 10 minut pak vybíral vhodnou štětku. Přesto máme k Mirově chalupě naprosto kladný vztah, je to místo, kde se Igor poprvé v životě opil, je to místo, kde jsem já poprvé ochutnal oškerušovicu a kde vzniklo ono proslulé „ nádo lizať sol „ když nás Jarda učil jak správně pít Tequilu. Pravidelé podzimní návštěvy, které byly dříve spontánní a neplánované (často byl MIra naší návštěvou i zaskočen) , postupně přerostly v organizovanou akci, tak jak tomu bylo v letošním roce.
Mira nás tentokráte oficiálně pozval, když určil , že se sejdeme na Bunči s další cyklistickou partičkou z Uherského Hradiště. Tedy pozval nás všechny vyjma Jarina, ten se pak cítil dotčený a že s námi nepojede, avšak zabralo Mirovo osobní pozvání. Nakonec jsme se v Otrokovicích sešli ve třech, Já, Igor, Jarin. Mira Havran údajně onemocněl minulý týden při testování dálnice. No těžko říci, jak to s ním vlastně, každopádně mě ještě nevrátil blikačky, které si minule půjčil s tím, že je na druhý den vrátí…
Hned jak jsem vyjeli jsem cítil, že to dnes nebude ono. Igor nám ujel hned z nadjezdu a já jsem na svém horáku s blatníky a hrubými plášti neměl šanci. Chvíli jsem si myslel, že je tam Jarin ještě hůř, to když jsem mu odjeli za Bělovským jezem, ovšem jakmile jsme vjeli do kopce, bylo mě jasné , že dnes bude „ za Havrana“ já. Takto se mezi námi nazývá, ten kdo nestíhá.. Tentokráte se čekalo tedy na mě. Igor dokonce prohlásil, že se zase vracím do své obvyklé formy, což je pomluva, forma byla vždy skvělá, jen se mě občas holt nechce. Tak jako při tomto výletu. U odkaliště jsem potkali skupinu výletníků Santa Klausovských čepicích , jedna z dívčin byla notně v náladě. Pokračovali jsem pak dále před Novou Dědinu a Kostelany na Bunč. Zde jsme kupodivu potkali Miru Vodičku, byť jsme tam přijeli o něco později (díky čekání na mě). Mira je totiž znám tím, že nečeká ani 1 minutu. Tentokráte seděl v hospodě, no spíše restauraci (hopoda to bývala dříve)na Bunči ještě s dalšími dvěma Hradišťáky. Tož jsem přisedli a dali si 20 korunový čaj na zahřátí. Ono totiž nebylo vůbec žádné horko a na Bunči byl dokonce poprašek sněhu. Po nějaké době dorazil další z Hradišťáků a tak jsme se vydali na cestu k Mirovi. Zvolili jsem cestu přes Jankovice, kde se mě na kostkách podařilo urvat kus předního blatníku, díky neuvěřitelným vibracím, které ty kostky na mém stroji s pevnou vidlicí vyvolaly. Leč skupina neřešila mé potíže a vydala se vzhůru do kopce směrem k Rovné ( příhodný název pro koňskou farmu na kopci). Já jsem byl pochopitelně opět poslední, stejně tak i při výjezdu k Mirovu „Orlímu hnízdu“. Holt byl jsem za Havrana při tomto výletu. U Miry pak probíhalo vše jak má, guláš byl znamenitý, nakonec se ukázal i Mirův pes, kterého jsme již začali postrádat, takže o to víc nám pak guláš chutnal. Mira nás počastoval vlastním pivem, Plzni roste v Košíkách výrazná konkurence! Jen ten název, kterýsi MIra vymyslel : „ domácí pivo jako vodička“ , nemusí být zrovna marketingovým trhákem. Také slivovice byla jak má být a takto jsme v družném hovoru v příjemném prostředí dřevěnice u praskajícího ohně v kamnech nakonec zatměli. Nezbylo tedy než se vydat do zimy a tmy na cestu domů směrem na Kudlovice, Babice a podél Baťova kanálu pak domů. Z cesty si toho tedy moc nepomatuji,ale domů jsem asi nakonec nějak přijel, soudě podle toho že jsem se na druhý den ráno probudil ve své posteli. No z vlastně si cesty si vlastně pamatuji jen to, že se mě nepodařilo přejet krpál k lávce přes kanál a že se tomu Jarda hrozně smál. Šak počkej Jarine !

Zapsal
Petr

Cyklostezka Pahrbek - Napajedla

Ahoj cykloturisti, před Napajedly od Pahrbku se začala stavět cyklostezka do Spytihněvi. Je to jen napojeni na již hotový úsek. Chybělo asi 500m. Někdo zde vykácel nádhernou stromovou alej. Mnohokráte jsem vám z tohoto místa posílal pěkné fotky z projížďky kolem řeky. Pak jsem si uvědomil, že patřím mezi viníky. Přál jsem si, aby zde vybudovali pevnou cyklostezku. Stačil by pevný kamenný podklad. Oni se však rozhodli pro radikální řešení a bude zde asfaltová dálnice pro cyklisty. Mám z toho smíšený pocit. Na jednu stranu jsem rád, že zde bude cesta a na druhou je mně líto krásných stromů. Ty už zůstanou jen na fotkách a ve vzpomínkách. Pokud zde nasadí stromy, tak už je velké neuvidím. Tak dlouho asi žít nebudu.

Na posledních fotkách kotví lodě a nad nimi je měsíc v úplňku.

21.11.2010

Karel

Mešní víno - Velehrad

Ahoj cykloturisti, v novinách jsem se dozvěděl o koštování vína na Velehradě a můj dnešní plán byl jasný. Začátek byl až v 16 hod. a mohl jsem vyjet pozdě odpoledne. Jel jsem přes Napajedla a rekreační středisko Pahrbek. Za Pahrbkem se začíná stavět nová cyklostezka. Už jsem se o ní zmínil v minulém článku. Dnes jsem ji nafotil za světla. Na cyklostezce podél Baťova kanálu byl klid a dobře se jelo. Bylo chladno, ale přesto jsem potkal cyklistu v kraťasích. Od zimy měl úplně červené nohy.

Na Velehrad jsem přijel již za šera a fotografování bylo obtížné. Přesto přikládám i trošku rozmazané fotky. Aspoň vidíte, jak se mně stářím třepou ruky. Mám však lepší výmluvu. Bylo moc zima a měl jsem zmrzlé prsty. Nejdříve jsem se zašel podívat do kostela. Právě tam skončila slavnostní mše za doprovodu hudební kapely. To mě mrzelo, mám rád hudební vystoupení ve stylu country. Pak už jsem šel do gymnázia na košt. U dveří vybírali vstupné a já jsem se nechtěl účastnit koštování, tak jsem udělal jen několik fotek. Ještě jsem se prošel po nádvoří a pozoroval jsem chlapy, jak sedí před hospodou. Je to neuvěřitelné, že někdo může sedět v zimě na dřevěné lavičce a pít studené pivo.

Cestou domů jsem se zastavil u archeoskanzenu, ale bylo tak moc tma, že nemělo smysl fotografovat. Aspoň jsem udělal s bleskem fotky dřevěných soch, které už znáte. Domů jsem vyrazil po cyklostezce s křížovou cestou. Na cestu mně svítil měsíc v úplňku. Jel jsem po svahu a měl jsem hezký výhled do krajiny. Na vrchu je odpočívadlo pro turisty kde jsem zastavil a užíval jsem romantiky. No a pak už pořád z kopce až ke kanálu. Podél kanálu už nikdo nejezdil a cyklostezka byla určená jen pro mě. Jel jsem opatrně a tak jsem viděl bobra a zajíce. Vůbec tomu nerozumím, proč ta zvířata vylézají na cestu, když po ní jede nějaké osvětlené vozidlo. Na rozestavěné cyklostezce jsem dostal smyk na přední kolo a málem jsem si rozbil hubu. Jezdit po tmě po blátě je blbost. Domů jsem dojel pozdě a v TV začínaly zprávy.

Ujel jsem 51 km za chladného počasí. Byl krásný měsíc v úplňku, který postupně zatahovaly těžké mraky. Nyní když se podívám z okna, tak venku prší.

20.11.2010

Karel

Kudlovická dolina

Ahoj cykloturisti, na dnešek jsem měl v plánu ujet aspoň 100 km, ale počasí mně nepřálo. Bylo chladno a dokonce i zapršelo. Tak jsem se rozhodl jet zjistit, jestli je v Kudlovické dolině přístřešek pro turisty.

Na cestu jsem si připravil termosku s čajem, ale zůstala doma na stole a já jsem vyrazil na lehko. Napřed jsem musel vyšlapat prudké stoupání do Žlutav. Pěší turisté mě povzbuzovali a přitom funěli. Před vrcholem se to blíží 20% stoupání. Nad vesnicí jsem se zastavil u farmy vyfotit lamy a holky na koních. Léto je pryč a holky jezdí nabalené. Asi se jízdou nezahřejí. Kousek před Kostelanama jsem se spustil do Kudlovické doliny. Je to velmi dobré když si na začátku odšlapete kopce a pak jedete domů stále zadarmo.

První jsem se zastavil u Rozsypalovy samoty. Už jsem vám z tohoto místa posílal fotky a mám pocit, že se zde nic k lepšímu neděje. Dnes jsem zjistil informace o panu Rozsypalovi. Původně se tato osada jmenovala Habeš. Na památku odvážných Afričanů. Za války byl za odbojovou činnost popraven v Mathausenu. V tomto koncentračním táboře jsem byl už dvakrát na svých toulkách podél Dunaje. Za cestou jsem našel chráněnou oblast se skálami a bývalé hradiště. Teď se zde nachází útulek pro turisty. Je to stejný útulek jako pod rozhlednou Brdo na Bunči. Je zde umístěná deska s pravidly slušného chování v lese. Už se našel někdo, kdo tuto desku upálil. Asi po kilometru je odpočívadlo pro cykloturisty a kamenný kříž svatého Huberta.

Na konci lesa je osada s dřevěnými chatami a o kousek dál začíná oblast honosných domů. Myslím si, že bohatí lidé pochopili, že bydlet v přírodě je zdravé.

Dále jsem už sjížděl až k Baťovu kanálu a po cyklostezce domů. Před Napajedly - Pahrbkem jsem zažil šok. Někdo zde vykácel nádhernou stromovou alej. Mnohokráte jsem vám z tohoto místa posílal pěkné fotky z projížďky kolem řeky. Pak jsem si uvědomil, že patřím mezi viníky. Přál jsem si, aby zde vybudovali pevnou cyklostezku. Stačil by pevný kamenný podklad. Oni se však rozhodli pro radikální řešení a bude zde asfaltová dálnice pro cyklisty. Mám z toho smíšený pocit. Na jednu stranu jsem rád, že zde bude cesta a na druhou je mně líto krásných stromů. Ty už zůstanou jen na fotkách a ve vzpomínkách. Pokud zde nasadí stromy, tak už je velké neuvidím. Tak dlouho asi žít nebudu.

Dnes jsem ujel 43 km v sychravém studeném počasí.

17.11.2010

Karel

Sobotní švih 20-11-2010 po dálnici na Kroměříž

Ano čtete dobře, absolvovali jsme cca 40 km po kvalitní dálnici a to na kole. Jak je to možné? No jedná se o nový úsek dálnice (spíše silnice pro motorová vozidla) z Kroměříže do Otrokovic, který je těsně před otevřením. Využili jsme jednak této situace a jednak poměrně příznivého počasí, abych se projeli po dálničním úseku, který bude zanedlouho vyhrazen pouze motorovým vozidlům. Musím se přiznat, že bych si podobný typ silnic klidně nechal líbit pro častější ježdění na kole. Kvalitní povrh, neskutečná šířka komunikace, minimální převýšení a hlavně žádný provoz. Byl jsem překvapen tím, že úsek z Otrokovic do Hulína nepokračuje plynule na Kroměříž, ale že se napojuje na hlavní dálniční tah D1 z Brna s pokračováním na Fryšták a Slovensko. Tedy za Hulínem je vybodováno neskutečné křížení dálnice D1 se silnicí pro motorová vozidla Otrokovice- Přerov. Zatím co D 1 zde končí, neboť osud jejího pokračování na Fryšták je v nedohlednu, tak silnice z Otrokovic pokračuje na Přerov v již realizovaném provedení. Pokud bude příznivé počasí, pokusili bychom se projet si ještě tuto část dálnice před jejím otevřením.
Vyjížďky se zúčastnil Igor, já a Mira Havran, na kterého se opět muselo často čekat . Mirovi to letos fakt nejezdí. Bylo poměrně zima, ale ten pocit jízdy po dálnici na kole za to stál. Závěr jsme měli netradičně v nedávno otevřené „picérce“ La pizzeria na nám. 3. Května. Je to restaurační zařízení, jaké v Otrokovicích chybělo, jednak se zde nekouří, prostředí je velmi kultivované a za pultem kmitá majitel se spolumajitelkou, tedy je zde úplně jiný přístup k zákazníkům, než v ostatních Otrokovicích občerstvovnách. A hlavně zde dobře vaří, mají úžasný výběr čajů a káv. Tož aby hlavně v tomto duchu vydrželi i nadále.
Zapsal: Petr Kohoutek
20-11-2010

Větrný mlýn Chvalkovice a Kunkovice

Ahoj cykloturisti, stále máme hezky a já jsem se rozhodl navštívit dva větrné mlýny. Vyjel jsem po cyklostezce do Kroměříže. Je ve stále horším stavu. Teď tam těžili dřevo. Myslím si, že nám dlouho nevydrží. Dnes byl velký provoz a nejlepší byla rodinka, která jela chvíli ve třech vedle sebe. To jsem nestihl vyfotit. V Kroměříži jsem dnes projel dobře a vyhnul jsem se nebezpečné cestě do Zdounek. Zato jsem si přidal slušné kopce. S postupujícím časem se sluníčko stále schovávalo a já jsem měl strach, že nestihnu udělat fotky. Navíc se citelně ochlazovalo a foukal studený vítr.

Na začátku Chvalkovic je hřiště a já jsem se podíval na vesnický fotbal. O kousek dál je dům nějakého domácího kutila. K mlýnu jsem stoupal po velmi prudké cestě. Podařil se mně udělat snímek, na kterém je mlýn i vycházející měsíc. Od mlýna jsem jel po turistické značce lesem do vedlejší vesnice. Mám to odzkoušené a dá se to projet i na silničním kole. Dnes ale ne. Někdo tu začal jezdit na koni a chodníček je nesjízdný. Kousek jsem šel pěšky. Ti koně by neměli používat turisticky značené chodníčky.

Do Kunkovic jsem dojel těsně před západem slunce. Když jsem fotil, tak bylo slunce níž než větrný mlýn. Zkoušel jsem dělat fotky mlýna se zapadajícím sluncem a neumím to. Jediné co jsem uspěl, že jsem zase zachytil měsíc. Majitel mlýna začal sbírat rozcestníky - kameny. K mlýnu vede horší asfaltová cesta. Zemědělci zde však jezdili a natahali tolik bláta, že se mně obalily gumy. Kdybych měl blatníky, tak jsem neprojel. Ve chvilce jsem měl všechny trubky obalené bahnem. Když jsem jel po silnici, tak to ode mne odletovalo. Doma jsem odstranil lopatku bahna.

Na kopci nad vesnicí jsem se oblékl do bundy a svítící vesty. Byl silný ledový vítr a přicházela tma. Zbylých 40 km jsem jel domů se světly. Ve Zdounkách jsem se vydal na prudký kopec směrem do Kostelan. Trasu jsem už popisoval minule. Dnešní jízda ve tmě byla nádherná. Měsíc přichází do úplňku a krásně svítil. V lese bylo vidět, jak prosvítá mezi stromy. Stačilo zastavit a zhasnout světla. Občas někde na kopcích svítila okna ze samot a u cesty svítily lucerničky mrtvých řidičů. Kdyby se chovali na silnici slušně, tak nemuseli svítit. V jednom lesním úseku jsem slyšel auto, ale žádná světla. Až po chvíli se jedno světlo rozsvítilo a po cestě jelo rachotilo auto bez papírů. On asi opravdu chtěl jet lesem jen při měsíčku. Domů jsem dojel v pohodě. Dnes jsem si vybíral úzké cesty na jedno auto a s malým provozem. Jedno auto za 15 min. Měl jsem na sobě všechno moderní oblečení a stejně jsem přijel propocený. Moira smrděla jako hnůj.

Ujel jsem 93 km. Z počátku slunečno, ale ledový vítr. Posledních 40 km ve tmě.

14.11.2010

Karel

Větrný mlýn Štípa

Ahoj cykloturisti, máme nádherné počasí jak na jaro a já nemůžu zůstat doma. Dnes jsem potřeboval navštívit jednoho spolupracovníka ve Zlíně a tak jsem zvolil zkratku přes lesy.

Vyjel jsem odpoledne po cyklotrase spojující řeky Moravu a Bečvu. Je to jen hrdý název. Jedná se o rozblácený chodníček vyježděný od lidí dojíždějících do Otrokovic za prací. Ve volbách všechny politické strany slíbily tento problém vyřešit. Špinavý jak sviňa jsem pokračoval do Lhotky. Zde jsem se zastavil za kamarádem, který staví dům. On dře na stavbě a já se vozím. Pak už jsem začal stoupat do lesů a těmi jsem dojel až k přehradě ve Fryštáku. U vody sedělo hodně rybářů a ti co byli v závětří měli letní oblečení. K přehradě jsem sjel lesem a byl jsem překvapen, kolik lidí vzalo psa do lesa. Úplně všichni měli psa na volno a bez náhubku. Jen když jsem se přiblížil, tak ho chytli za obojek. Někteří psi byly jak malé krávy. Asi není krize, když si lidé můžou dovolit živit takové potvory.

Na křižovatce do Kostelce jsem se zastavil u křížku našeho spolupracovníka. Už je to moc roků co se zde zabil s manželkou. Už jsem o tom psal, jak jsem po pohřbu jel v noci domů v mlze a dešti a mělo mě přejet auto. Řidič zastavil a otevřel okénko. Řekl mně, že jsem se znovu narodil. Tenkrát jsem dojížděl do Brodu. Dnes je, ale hezké počasí a já šlapu ke kostelu do vesnice. Je to velký klášter. Kostelec má i lázně, ale o tom napíši až někdy jindy. Ze Štípy musím vyšlapat táhlý kopec k větrnému mlýnu. Je zde hrozný provoz aut. Všichni někam spěchají. V pracovní den to zde musí být hrůza. U mlýna už nemám moc sluníčka a moje fotky jsou tmavé. Asi jsem měl vyjet z domu dříve.

Od mlýna jedu přes les do Zlína. Původně jsem chtěl vyjet na Přístavu, ale spletl jsem si odbočky a dojel jsem do Želechovic. Pak už jsem vjel do Zlína a jel na návštěvu. Nebyli doma a tak jsem vyrazil po cyklostezce podél Dřevnice domů. Myslel jsem si, že když je tma, že se dobře pojede. Byl to omyl. Cyklostezka byla plná chodců a bruslařů. Mezi neukázněnými lidmi se jede moc špatně. Tato cyklostezka je ve Zlíně známá jako nejnebezpečnější. Dokonce policie slíbila, že zde bude chodit dohlížet.

Abych se vyhnul bahnu, tak jsem jel domů po staré cestě v Malenovicích. Je to divné jaký byl dnes velký provoz ve Zlíně. Kam ti lidé pořád jezdí?

Ujel jsem 50 km za hezkého a teplého počasí

13.11.2010

karel

Hledání pacienta

Ahoj cykloturisti, minuly měsíc jsem psal, jak jsem byl navštívit jednoho pacienta na Valašsku a dnes jsem se vydal za Zdounky. Celý den je pod mrakem, ale teplo. Jen ráno chvíli svítilo ostré slunce.

Odpoledne jsem vyjel a hned na konci Otrokovic jsem zjistil, že se u nás pořádají silniční závody bruslařů. Chvíli jsem stál u cesty a fotil. Účast závodníků byla slabá. Naštvalo mě, když jsem viděl, jak auto s přívěsným vozíkem plným dříví spěchalo a tlačilo se před závodníka v zúženém místě, kde se odbočovalo. Závodník si potřeboval nadjet. Na bruslích nejsou brzdy, aby před zatáčků přibrzdil.

Jel jsem do Kvasic a na cyklostezku podél Moravy do Kroměříže. Stále jsem jel proti silném větru a místy to semnou i mávalo. V Kroměříži jsem si špatně zapamatoval kde chci odbočit a proto vidíte moji trasu přes Rataje. Jel jsem většinou po vedlejších cestách a někde bylo napsáno, že se cesta v zimě neudržuje. Takové mám rád. Je tam malý provoz. Před Věžkami jsem objevil pomník padlému pilotovi a v obci velmi neobvyklý kostel. Je to přímo proti zámecké zahradě kde bývají výstavy květin.

Do Zborovic jsem dojel pozdě a na návsi jsem zastavil důchodkyni. Po chvilce přišla i paní z MNV, ale poradit mně neuměly. Tak jsem návštěvu neuskutečnil. Možná už pán umřel. Na fotce za vesnicí vidíte čističku, která připomíná skleník.

Ve Zdounkách jsem se rozhodl, že si dám ještě pořádné kopce a serpentíny, tak jsem vyrazil směrem na Kostelany. Brzo jsem však musel začít svítit. Teď je brzo tma. Dokonce jsem se projel večerním lesem. Je velká škoda, že to pro vás neumím nafotit. Západ slunce v kopcích byl nádherný. Domů jsem jel od Nové Dědiny nad Halenkovice. Je to lesní asfaltová cesta s otevřenou závorou. Domácí zde jezdí a nikomu to nevadí. Nad Halenkovicemi postávalo a popojíždělo asi pět aut. Nakonec jsem pochopil. Oni čekali na velký kamión. Jak projel, tak se rozjeli. Potkat na takovém místě tolik aut je vzácnost. Myslím si, že organizovaně něco kradli a já jsem se tam plantal.

Domů jsem dojel za tmy a dnes jsem neměl žádný špatný zážitek na cestě.

Ujeto 70 km za teplého počasí v silném větru.

06.11.2010

Karel

Ukončení cyklistické sezóny

Ahoj cykloturisti, rok nám utekl a máme tu zase konec cyklistické sezóny. Ti, kteří si dali závazek, že zchudnou už to nesplní a ti ambiciózní na sportovní výsledky už také ne. Jen ti kteří jezdili pro radost a potěšení mají v duši dobrý pocit, že něco krásného viděli. Já mám dobrý pocit z toho, že mě při každodenním ježdění do práce z Otrokovic nic nepřejelo. Možná se jednou dočkáme i cyklostezky do Zlína.

Jako káždým rokem i letos se konal sraz v 13 hod ve Fryštáku. Sešli jsme se na náměstí před hospodou a každý si zde našel už jenom samé kamarády. Na závodní konflikty se zapomnělo a soupeři jsou kamarádi, s kterými je dobré si připít na další sezónu. Dnes máme před sebou několik kopců, ale už na ničem nezáleží. S mírným zpožděním vystoupil řečník na lavičku a řekl nám jaké akce ještě budou a popřál nám hodně cyklistických úspěchů v dalším roce. Po proslovu jsme vyrazili do prvního táhlého stoupání. Za Fryštákem se jede po lesní asfaltové cestě k lesu, kde se dělí cesta. Asi 100 m před dělením nás dohnal velký náklaďák a bezohledně nás začal předjíždět. Bylo to moc nebezpečné a nechápu, proč ten kousek neměl trpělivost počkat. Kdyby někoho přejel mělo by to velké následky. Naštěstí se nic nestalo a já takovému bezohlednému řidiči přeji, aby brzo dojezdil.

V táhlém stoupání jsem několikrát cyklisty předjel a dělal jsem fotky. Měl jsem smůlu, že jsme jeli po slunci a fotky se nedařily. Nakonec jsme si udělali přestávku pod Ondřejovskem a trošku zadechli. Někteří cyklisté se zde odkláněli od hlavní trasy a jeli na Rusavu. Já jsem si také zvolil jednodušší trasu do Rusavy a po louce na Hostýn. Teď se jede po asfaltové cestě, ale já si pamatuji možná i před 15 roky když jsme zde jeli Drásala po hlíně a kamení. To byla opravdová dřina. Tenkrát se jezdilo ještě i do kopců za Bečvů. Bylo nás málo a profíci ještě snad ani neexistovali. Na Hostýně jsem zajel k rozhledně a ke kostelu. K hospodě jsem ani nesjížděl. Bylo tam málo cyklistů. Na teploměru baziliky bylo 8C. Navštívil jsem i modlitebnu a tam bylo 12C. Ti zbožní lidé musí být prochlazení.

Z Hostýna jsem sjel do Rusavy. Sluníčko krásně svítilo a předpověď meteorologů o hrozném větru se naštěstí nesplnila. Pak už jen podél kolejí do Holešova k hospodě. Hostinec u Cabiša je oblíbené místo cyklistů. Když jsem přišel do hospody, tak tam bylo plno a příjemně teplo. Co však všechno převážilo, byla vůně dobrého guláša. K tomu si cyklisti dávali pivo. Já jsem měl hlad jako vlk. Od rána jsem nejedl a nepil. Domů jsem to však měl ještě 20 km a raději jsem se rozhodl to vydržet. Za Holešovem jsem jel na Kůrovice a směřoval jsem na nový most přes dálnici. V dáli jsem pozoroval krásné rudé slunce, jak zapadá za Chřiby a najednou jsem si vybavil vzpomínky na Maroko. Tenkrát jsem měl také žízeň, ale to bylo pořádné vedro. Je to zvláštní, že se vzpomínky z dávných cest tak dokáží vybavit. Domů jsem dojel za tmy a na večeři jsem neměl nic vymyšlené. Nakonec to bylo jako obvykle. Zachránily mě sardinky a chleba dělal potíže. Byl už od pondělí a nechtěl se nachat uřezat.

Ujel jsem 76 km za nádherného podzimního počasí.

30.10.2010

Karel

Vybrané fotky :



Odkaz na všechny fotky :

http://parta-svih.rajce.net/ukonceni-sezony-2010-all

Větrný mlýn v Jalubí - podzim

Ahoj cykloturisti, máme nádherný den a já jsem se rozhodl pro projížďku kolem Baťova kanálu. Za Napajedlama jsem se zastavil u koníků. Je to přímo u cyklostezky a děti to zde musí mít v oblibě. Stačí udělat jen několik kroků a můžete si pohladit koníka. Já jsem dnes přišel k ohradě a postupně všichni koníci se přišli za mnou pohladit. Na fotce vidíte žíznivé hříbátko i tatínka, který hodně pil. Myslím si, že taková fotka se často nepovede. O kousek dál je slepé rameno a uprostřed je ostrov. V létě je zde romantické koupání. Jak vidíte na fotkách, tak je kanál vypuštěný a opravují se břehy. Já jsem zde potkal cykloturistu. Pána v důchodě a ten mě oslovil, "Vy to tu určitě neznáte." Pak začal popis všech cyklostezek v okolí až po Nivnici, kroměříž a Veselí. Kdyby pán tušil, že přednáška mohla proběhnout opačně. Myslím si, že zde mám většinu cyklotras projetou. Jediné co jsem nevěděl, kde se zde říká Kuvajt. Když budete hodní, tak vám to někdy prozradím.

V Babicích jsem vyfotil moji oblíbenou Majku a jel jsem do Jalubí. Přesněji na kopec nad vesnici. Na mapu se nedívejte. Polohu větrného mlýna mají zakreslenou špatně. Asi jsou to mapy ze ShoCartu. Měl jsem krásné počasí a sluníčko silně svítilo. Bylo to hezké, ale některé fotky mám černé. Proti slunci neumím fotit. Snad se jen povedla fotka se třemi kovboji na pozadí. Kdo jste viděli veselé filmy s tématikou vinohradů, tak na fotce můžete vidět hrozny, které se budou brzo nazývat zmrzlé víno. Od větrného mlýna je hezký pohled na Chřiby.

Domů jsem vyrazil přes Kudlovice a na konci vesnice jsem objevil zajímavou stavbu. Možná to bude kaplička nebo bohatý dům. Před Spytihněví si rozložili páni stánek s kožešinami. Nevím, jestli je ta cena rozumná. Kousek jsem jel po hlavní cestě a pak po staré kostkovici do Napajedel k sirnému prameni v bývalých lázních. Nabral jsem si flašku smradlavé vody, ale teď když píši článek, tak už jí mam vypitou. Dnes jsem toho dost vypotil.

Ujel jsem 40 km za nádherného podzimního počasí. Ráno bylo -2C a odpoledne nad 10C.

29.10.2010

Karel

Skopálíkovy Záhlinice

Ahoj cykloturisti, máme před sebou čtyři dny volna a já jsem se dnes rozhodl pro malý výlet do Záhlinic. Ráno byla teplota pod nulou, ale přes den vyšlo sluníčko.

Vyjel jsem odpoledne podél dálnice do Otrokovic. Už mají na cestě nakreslené bílé pruhy a cesta bude brzo otevřená. Myslel jsem si, že pojedu v pohodě, ale byli tam dva kluci ve starém autě a stále jezdili tam a zpět po JZD cestě. Jezdili hodně rychle a bavili se, jak uskakujeme z cesty. Dnes jsem zažil trapas. Potřeboval jsem vypustit minerálku. Našel jsem si u cesty keř a už jsem rozepínal kalhoty, když jsem si všimnul, že za keřem někdo čopí a koná potřebu. Málem jsem jej smočil. Kdyby to byla holka, tak by si myslela, že jsem exhibicionista. Vidíte, jak snadno se může člověk dostat do průšvihu.

V Záhlinicích jsem jel kolem starého pivovaru na náves před kostel. Na kříži si můžete přečíst, za jakých podmínek dostanete odpustky. Přímo u kostela stojí rodný dům pana Skopalíka. Více si přečtete na fotce. Já už jsem tyto fotky dělal jednou v létě, ale nešťastně jsem držel před objektivem igelit a na fotkách nic nebylo. Ani čápy jsem nevyfotil. Dnes nebyli doma. Komín na hospodě byl prázdný. Za vesnicí jsou velké rybníky a já zde velmi rád jezdím. Některé fotky vám budou určitě povědomé. Je zde výběh pro srnčí zvěř a odchovna bažantů.

Za Kroměřížem jsem najel na cyklostezku a zastavil jsem se jen na místě, kde se opravuje poničená cyklostezka.

Ujel jsem 42 km za slunečného podzimního počasí.

28.10.2010

Karel

Podzimí Bunč

Ahoj cykloturisti, předpověď meteorologů se nepotvrdila a od rána je hezky. Já jsem se rozhodl využít suchého počasí a odpoledne jsem vyrazil k rozhledně na Bunči /Brdo/. Celá trasa je do kopce, ale já jsem špatně odhadl počasí a je mně zima. Ani šlapání mě nezahřeje. Od hospody na Bunči potkávám pěší turisty a většinou mají natáhnuté kapuce. To je ten vítr asi opravdu hodně mrazivý. Dnes jsem potkal méně než deset cyklistů. U rozhledny byla jedna cyklistka a ta odmítala sjet s kamarádama na horském kole prudký sjezd po kamenech. Také jsem šel pešky. Vím, jak to bolí, když je člověk zdratovaný. Na zpáteční cestě jsem se zastavil u ohně a trošku ohřál. Ten kdo nebyl zmrzlý nikdy nepochopí jak může být oheň z dřeva příjemný. Krásně voní a teplo je opravdické. Domů jsem přijel za mírného deště. Občas spadla kapka.

Ujel jsem 48 km za mrazivého větru.

17.10.2010

Karel

Jelení pramen Vizovice

Ahoj cykloturisti, dnes jsem se rozhodl navštívit pana, který se mnou před rokem ležel v nemocnici. Bydlí v Pozděchově a jeho velkým koníčkem jsou závody holubů. Dnes ráno dokonce lehce zapršelo a na teploměru bylo 8C. Přesto jsem se rozhodl, že po polední vyjedu. Dnes jsem pozdě vstával. Do dvou hodin v noci jsem instaloval z práce přinesený notebook. V pondělí ráno jej musím uživateli odevzdat.

Jel jsem po polní cestě do Zlína. Hrdě nazývané cyklotrasa a pak po cyklostezkách ve Zlíně. Dnes byl všude klid od cyklistů i bruslařů. Až do Vizovic moje cesta probíhala v pohodě. Za Vizovicemi začne cesta stoupat a klikatit. Na jednom prudkém úseku mě dohnal kamión a já jsem raději na vrcholu sjel z cesty, aby mohl projet. Měl za sebou kolonu aut. Po chvilce musel zastavit také, aby se vyhnul s jiným náklaďákem. Kousek před cílem jsem pozoroval hroznou situaci. Dva kamióny jely za osobním autem a ten první se jej rozhodl předjet. Po chvilce se osobní auto ocitlo v hrozné situaci mezi dvěma rychle jedoucími auty. To však netrvalo dlouho a začal jej předjíždět i druhý kamión. Ten však za prvním neměl místo a přinutil osobní auto skoro zastavit, aby se mohl před něj zařadit. Nakonec to dopadlo dobře, ale stačilo málo a z osobního auta mohla být placka. U cesty stáli dva páni a já jsem slyšel jen poznámku na řidiče kamiónu "hovada". Myslím si, že u nás je to úplně normální, že chlap, kterému to nemyslí, jde jezdit s kamiónem.

Ve vesnici stojí dva kostely evangelický a katolický. Je to zvláštní, že v tak malé vesnici mají dva velké kostely. Ke kamarádovi jsem přijel v pohodě a měl jsem štěstí, že byl doma sám. Ženské byly utrácet. Uvařil mně lipový čaj a přidal med. Nabízel mně slivovici, ale já když řídím, tak nepiju. Povykládali jsme si svoje zážitky po návratu z nemocnice a nakonec jsme zanadávali na politiky a bylo na čase jet domů. Na dvoře jsem se podíval na jeho pěkný holubník. On pouští svoje holuby na závody do zahraničí a docela se mu daří. Když jsme spolu leželi v nemocnici, tak jsme bavili spolubydlící. On vykládal zážitky s holuby při závodech a já zážitky z cykloturistiky.

Na zpáteční cestě jsem se jel podívat ke studánce před Vizovicemi. Doma jsem si prohlédl mapu, ale špatně zapamatoval umístění. Tak se stalo, že jsem dojel k nějaké stáčírně. Já jsem chtěl nalézt studánku. Budu se na to muset zeptat kamarádů pěších turistů. Za Vizovicemi jsem se zastavil u lihovaru. To už bylo hodně šero a moje fotky jsou horší. Něco jsem v ruce ani neudržel.

Ujeto 80 km při teplotě 8C a pod těžkými mraky. Chvílemi byla cesta mokrá od slabého deště.

16.10.2010

Karel

U kameňa

Ahoj cykloturisti, chtěl bych vám dát tip na malý výlet do okolí Otrokovic. Máme zde takové malé trojmezí mezi obcemi. Je zde krásný výhled do okolí a můžete posedět na lavičce v lese i na sluníčku. Na místě je trojhranný kámen a boží muka.

Na místo se dá dostat několika způsoby. Nejzajímavější je jet z Malenovic kolem Svaté vody do Karlovic. Tento úsek vede lesem a je za mokra nesjízdný. Od Karlovic vede do lesa stará asfaltová cesta. Je velmi kamenitá, ale dá se to vydržet. Až na vrcholu pojedete kousek po lesní hliněné cestičce, ujezděné od traktorů.

Další možnost je vyjet z Březolup nebo Topolné. Obě cesty vedou po polních cestách.

Všechny cesty mají jeden stejný rys. Vždy pošlapete do kopce.

14.10.2010

Karel

Cyklostezka Luhačovice Slavičín

Ahoj cykloturisti, je to neuvěřitelné, ale někdo dostal nápad propojit Luhačovice se Slavičínem. Z pohledu cykloturistiky je to dobrý počin, ale jako člověk, který čeká na propojení Otrokovic se Zlínem je to šok. Zde projede jen pár cyklistů a to ve volném čase. U nás jezdí stovky cyklistů do práce a na páteřní cyklotrasu podél Moravy. Myslím si, že je to o lidech. Politici ve Zlíně cpou peníze do pro ně zajímavějších věcí. Tak a teď už si nebudu stěžovat na naše představitele. Stejně to nepomůže.

Na cyklostezku se dostanete asi po padesáti metrech na cestě na Petrůvku. Zde je značka stoupání 17%. Kdysi dávno jsme sem jezdili trénovat kopce. Cyklostezka je napřed kategorie staré asfaltky vedoucí k chatičkám. Až od jezírka začne pěkný asfalt a zde si zařadíte nejlehčí převod a nezděláte ho až na kopci. Přibližně vyšlapete převýšení kolem 200 m na krátkém úseku. Délku jsem nezměřil. Tento úsek si vychutnáte až na zpáteční cestě. To se budete i bát aby, jste nepřepadli přes řídítka. Před tímto kopce nesvačte. Jelo by se vám špatně. Cyklostezka se přehoupne přes vrchol a po kousku klesání je informační cedule. Kousek dál je i hezký výhled do údolí vesnice Nevšové.

Do vesnice prudce klesnete a na návsi se opět vydáte do kopce. Ve stoupání je zajímavý strom a kříž. Až na vrcholu u lesa je hezké odpočívadlo. Je zde nádherný výhled a slunce sem svítí celý den. Zde vám doporučuji si dát svačinu a vychutnat si nádherný výhled. Po svačině můžete lesem vyrazit po naučné stezce směrem do Slavičína. Na fotce vidíte, že sem přišli vandalové a vyvrátili informační tabuli. Toto nechápu. Proč někomu vadila. Navíc je to tak daleko od města. V klesání do Slavičína jsem narazil na špinavou cestu. Nádherný asfalt ušpinili lesáci. Zřejmě největší škodná v našich lesích. Pokud se začtete do popisované historie, tak se dozvíte, že zde žili lidé již 900 let po Kristu. To ještě stavěli mohylové hroby a o křesťanství nic nevěděli. Když si pomyslím, že už dávno v té době lidé jinde v Evropě rozvíjeli matematiku a astronomii a my jsme zde ještě klackem honili mamuta po lese. Tak máme asi co dohánět. Nebo už se to migrací lidí eliminovalo?

Projet si cyklostezku je moc zajímavé. Já jsem měl štěstí na nádherné podzimní odpoledne s pěkným sluníčkem. Tato cyklostezka je určena zdatným cyklistům. Chudák kdo by sem zajel s těžce naloženým kolem. Stan a spacák na nosiči. Ani rodiny s dětmi sem nemůžou. Kopec je moc prudký a sjezdy nebezpečné. Pro bruslaře je tato trasa nepoužitelná. Tato cyklostezka nemá ani patřičnou propagaci.

Vypuštěná přehrada v Luhačovicích

Ahoj cykloturisti, v Luhačovicích vypustili přehradu a já vám chci ukázat, jak to vypadá. Vydávám se v sobotu těsně před polednem do Malenovic a pak nahoru nad hrad k TV vysílači Majáku. Je to dobrý kopec a zapotím se. Přesto, že ráno byly jen 3C. Ve sjezdu lesem do Ludkovic se zase dobře ochladím. Pak přijde stoupání do sedla pod Řetechovem. Na posledním obrázku vidíte Mirkovu chatičku. Zase přichází sjezd do Pozlovic. Tento sjezd je velmi prudký. Myslím si, že mnozí z vás by jej nevyšlapali. Na chvíli se zastavuji u hotelu Ogar. Zde bývají country večery a dnes zde mají sraz motorkáři. Za chvíli jich potkám možná padesát na hrázi. Z vesnice vyjíždím na kopec a fotím přehradu. Škoda, že nemůžu udělat letecký snímek.

Sjíždím k přehradě a dívám se na lidi, kteří chodí po dně. Připadají mně maličcí. Když slezu dole, tak je pohled nahoru také zajímavý. Překvapilo mě jak je dno rovné. Občas je nějaký velký kámen, ale jinak je to hezká plocha. Žádné kořeny nebo podobné nebezpečné překážky. Po prvních fotkách se vydávám na hráz. Zde je pohled asi nejzajímavější. Je zde plno zvědavců. Udělalo se nám moc hezké počasí a pacienti z lázní si vyšli na procházku. Během fotografování jsem si všimnul, že kolem mne projela několikrát cyklistka. Okruh kolem přehrady je velmi oblíbený u bruslařů a tato slečna zde asi shazuje nadváhu. V jejím případě to však není pravda. Je hezky štíhlá. Na fotce ji nemám. Mám pozdní zapalování a ujela mně.

Od přehrady jsem vyjel kolem kempu na hlavní silnici a pak na cyklostezku Luhačovice - Slavičín. O tom píši v dalším článku. Po projetí cyklostezky projíždím Luhačovice a jedu do Biskupic. Na své cestě využiji novou cyklostezku o které jsem psal na jaro. Z Biskupic jedu do Doubrav a tam si dávám poslední horskou prémii. Je zde velmi prudké stoupání na Salaš s několika vracečkami. Na konci vesnice se zase sjíždí do Malenovic a já mám neobvyklý zážitek. Přes cestu se rychle kutálí velké jablko. Kdybych na něj najel předním kolem, tak lehnu na silnici. Jak napotvoru mne předjíždí auto a já nemám manévrovací prostor. Měl jsem štěstí, můj mozek propočítal dráhu dobře a já jsem se nehodě vyhnul. Jak by to vyřešil soudní znalec, když by nevěděl, že jsem se vyhýbal jablku a auto by mně přejelo. Dále už jsem domů dojel v pohodě a stihnul jsem se vyhnout tmě. Až doma jsem musel začít svítit. Teď už si na to musí cyklisti myslet. Tma je brzo.

Ujel jsem 84 km za velmi hezkého počasí.

09.10.2010

Karel

Festival pod věží 2010

Ahoj cykloturisti, sdružení Saleziánů každý rok pořádá ve Zlíně Festival pod věží. Já už jsem vám o této akci několikrát psal. Nejdříve jsem tam jezdil na celý den a večer jsem zůstával na koncert v kostele. To bylo v době, kdy tam hrály kapely, jaké mám rád. Teď se doba hodně změnila a hrají zde kapely, které se snaží stále více přiblížit hlučnému rambajzu. Já to však chápu. Církev se snaží získat mládež za každou cenu a přizpůsobuje se tomu, co dnešní mladí lidé poslouchají. Navíc se můžete na některé části podívat v přímém přenosu v TV. Já jsem poslouchal v TV páteční večerní koncert a to bylo hezké. Zato v sobotu večer jsem TV zapnul a když jsem slyšel ten rambajz, tak jsem ji vypnul a byl jsem rád, že jsem tam nejel. Něco jiného je, když v neděli odpoledne zpívají a hrají dětské sbory. To jsem se rozhodl tam zajet na kole.

Odpoledne jsem vyjel po hliněném chodníčku hrdě nazývaném cykloturistická magistrála do Zlína. Když zaprší, tak je neprůjezdný. Je to ostuda Zlína a Otrokovic. Na Jižní svahy jsem vyšlapal pořádný kopec a zapotil jsem se. U kostela byl studený vítr a brzo mě ochladil. Na jevišti zpívaly dětské sbory a na volném prostranství se hrály nejmenší děti. Tato akce je velmi dobře zajištěná. Je zde občerstvení, různé vzdělávací akce s prodejem CD a najdete zde i čisté WC. Myslím si, že zde mají dobré zázemí pro pořádání akcí. Já jsem si koupil dvě CD.

Chvíli před koncem jsem se rozhodl jet domů, abych dojel za světla. Vydal jsem se na vrchol stoupání a na Kocandě do lesa. Zde jsem však udělal chybu a přejel jsem odbočku na vzdělávací cyklotrasu. Zkusil jsem si nalézt zkratku a tak jsem si zajezdil po mokrém lese. Trošku to zde znám. Dříve jsem se zde účastnil závodů na horských kolech. Nakonec jsem zpevněnou cestu nalezl a jel jsem směrem ke Zboženským rybníkům. Tam jsem však nesjel a projel jsem po krásné asfaltové lesní cestě do Hostišové. Začalo se stmívat a já jsem zkoušel udělat večerní fotky TV vysílače Maják.

www.festivalpodvezi.cz

Ujel jsem 36 km.

03.10.2010

karel

Vinařské slavnosti Uh.Hradiště

Ahoj cykloturisti, utekl rok a v Uherském Hradišti je zase ukončení cyklistické sezóny putování po vinařských cyklotrasách. Já jsem se jako obvykle vydal až na závěrečnou část na náměstí. Do Hradiště jsem jel po cyklostezce podél Baťova kanálu a hned u první hospody jsem viděl, že na trase musí být hodně cyklistů. Všechna místa byla obsazena a cyklisté doplňovali tekutiny a někteří utišovali hlad. U této hospody je udírna a můžete dostat něco vonícího přímo na talířek.

V Hradišti jsem první zajel do části Rybárna a udělal jsem fotku pamětní desky Jana Antonína Bati. Pamětní deska byla odhalena tento týden a dokonce dostala i požehnání od faráře. My často mluvíme o Baťovi a myslíme na Tomaše, ale rozvoj firmy až na vrchol úspěchu dovedl Jan. Vše pak zase potopil Tomík, kterého jsme zde po revoluci vítali. Ten však nepřišel budovat, ale brát.

Na náměstí již byly oslavy v plném proudu. Na jevišti vystupoval folklorní soubor a ve stánku se zase občerstvovali cyklisté. Každý kdo dojel do cíle se musel zapsat a mohl vyhrát v losování nějakou cenu. Byly zde různé skupinky cyklistů. Od úplných amatérů cykloturistů až po dobře vybavené cyklisty. Dokonce i na dobrých silničních kolech. Na fotce vidíte, že byli veselí a na výbavě vůbec nezáleželo. Víno má kouzelnou moc a dokáže lidi dostat do dobré nálady.

Já jsem se zaměřil na fotografování vystupujících na jevišti. Mám hodně fotek a jsem schopen tyto fotky i případnému zájemci dodat. Myslím si, že nás nejvíce zaujalo vystoupení děvčat pradlenek. Představte si, že bylo chladno. Já jsem se trošku zapotil a na náměstí mě i otřásla zima a tato děvčata vystupovala polonahá a bosá. Muselo jim být moc zima a určitě se těšila na teplý svařák. Na závěr vystupovaly nejmenší tanečníci a to byla vděčná podívaná na malé děti jak prožívají svůj tanec. To bylo opravdové vystoupení a radost z pohybu. Všimněte si těch rozesmátých tváří s chybějícími mléčnými zuby.

Udělal jsem hodně fotek a znáte ten zvuk, když vám zahraje fotoaparát a baterie je prázdná? Tak to se mně podařilo. Mám dvě hodně roků staré baterie a na každou jsem udělal 150 fotek. Teoreticky ty baterie už měly být vyhozené. Tímto byla moje účast ukončená a já jsem se vydal po cyklostezce domů. Cestou jsem si dal i pletené rukavice. Před Napajedlama jsem dohnal bruslařku s batohem na zádech. Vezla si z venku boty na přezutí. Říkala, že jede do Zlína. Odhaduji, že měla v plánu 30 km na bruslích. Jela velmi rychle, ale před Pahrbkem musela zastavit a brusle vyzout. Ochránci nám zde nedovolili dostavět cyklostezku a jezdíme 200 m po blátě.

Ujel jsem 38 km za chladného a zamračeného počasí.

02.10.2010

Karel

Lidová tvorba

Ahoj cykloturisti, moje sestra vymyslela pro maminku vánoční dárek. Je to taška od paní, která tká doma látku a pak šije různé lidové doplňky. Tak jak se to kdysi nosilo k lidovému kroji. Paní bydlí v Malé Vrbce a já to mám z domu 60 km. Informace o pani jsou na konci textu.

Celý týden pršelo a pátek je první hezký den. Ráno je 5C a musím se dobře obléci. Dá se předpokládat, že bude celý den chladno a já mám před sebou hodně kilometrů. Z Otrokovic vyjíždím po cyklostezce podél Baťova kanálu až do Uh. Hradiště. Z Hradiště jedu po nové betonové cyklostezce do Kunovic a pak do Hluku. Zde už je velký provoz směrem na Slovensko. Za Hlukem se vydávám po úzké okresní cestě do Boršic. Jsem překvapen, když zde potkám dlouhý kamión, který jede snad stovkou. Málem mně vítr smetl z cesty. Minuli jsme se natěsno. Oni využívají spojovací cesty jako zkratky a přitom je ničí těžkou váhou. V Boršicích jsem se zastavil ve firmě Žufánek na Ořechovku. Psal jsem večer e-mail, že přijedu, ale pan majitel není doma. Naštěstí je doma paní a s tou se již znám. Rozhodl jsem se koupit 14 láhví. Tolik jsem toho ještě nevezl. Paní je velmi pečlivá a všechno mně dobře balí do bublinek. Už jsme se delší dobu neviděli, a tak byla zvědavá, kde všude jsem byl na kole.

Kolo mám naložené a vydávám se do kopcovité části dnešního dne. Je hodně těžké a asi se nadřu. Za Blatničků objevuji značku, na kterou si budeme muset zvyknout. Stále víc cest bude u nás v dezolátním stavu. Naštěstí to pro moje horské kolo není problém. V dnešní době si už nemá smysl kupovat silniční kolo. Cesty jsou rozbité nebo je na nich velký provoz. Ve Velké nad Veličkou najíždím do prvního pořádného kopce. Jede se serpentinami a nakonec tunelem pod železnicí. Pak už je jen krajina vlnitá a já vidím na pozadí hor vesničku kam jedu.

Přijel jsem do Malé Vrbky a hledám, kde paní výtvarnice bydlí. Nacházím hezkou zvonici na prostředku dědiny a starou paní. Dáváme se do řeči a nakonec vzpomínáme, jak nám bylo dobře za komunistů. Důchodci porevoluční změny asi pocítili hodně. Jde o věci, které se změnily a oni na ně nebyli připravení. Paní mně poradila cestu a během chvilky jsem na návštěvě. Můžu si vybrat z hromady různých věcí. Dokonce i tkané vázanky na krk. Ve vesnici jsem vyfotil informační tabuli a o paní výtvarnici je zde zmínka. Na Internetu si můžete přečíst více informací.

Po nákupu se vydávám do Hrubé Vrbky a zde náhodou při fotografování objevuji neobvyklou stavbu. Je to chrám pravoslavných. Na přiložených fotkách si můžete přečíst víc informací o této církvi u nás. Na konci vesnice je poutač na zdravou výživu ze statku. Můžete si prohlédnout ceník zdravého masa.

Další vesnicí na mé cestě je Hroznová Lhota. Zde jsem chtěl navštívit dům, kde bydlel Jožka Úprka. Po radách od důchodkyň jsem dům našel, ale mohl jsem udělat jen fotku zavřené brány. Důchodkyně mě upozornily, že rodina není ráda, když je nějaký zvědavý turista otravuje. Já jsem tam očekával alespoň nějakou pamětní místnost. Jeho obrázky mám moc rád. Hodně fotografií jeho obrazů mají u Svatého Antoníčka.

Ve vedlejší vesnici jsem se rozhodl si koupit něco k jídlu. To už jsem měl v nohách kolem 70 km a od rána jsem nejedl. Ve vesnické samošce jsem si koupil poslední tvarohový koláček. Místo pro svačinu jsem si vybral na nové cyklostezce. Pak už následovala krásná cyklostezka do Veselí nad Moravou. Dál trasu nebudu popisovat, neboť jsem zde jel před 14 dny a psal jsem své poznatky.

Ujel jsem 118 km za chladného podzimního počasí.

01.10.2010
Karel

------------------------------------------------------------------
Ing. Hana Buchtelová
Malá Vrbka 54
69673 Hrubá Vrbka
tel/fax: 518 329 763
mobil: 603 534 478
email: vetracek111@seznam.cz
http://www.rucnitkani.net/?page=uvod

Podzimní soustředění v Popicích 25.9.2010

Cyklistika je hodně sezónní sport a tak se mnohdy stane, že než se cyklista trochu rozjezdí, přichází konec sezóny. Podobný pocit mám nyní i já, letošní jaro za moc nestálo a tak zjišťuji , že těch km na kole jsem zase tak moc letos nenajezdil ( tak 3500) a už je tu skoro tradiční závěrečné soustředění u Jardy v Popicích, které se rozkládají v malebném kraji vín pod Pálavskými kopci. Skoro tradiční proto, že jsme ho zatím absolvovali 1x a to před 2 lety, ovšem tradice musí někdy začít. Každopádně letošní Jardovo pozvání neodmítl Igor, Mira Vodička a já. Mira Havran na výzvu k přihlášení nejprve nereagoval a když projevil zájem zúčastnit se , byl mu zrovna udělen „ distanc“ za špatnou tréninkovou morálku, takže málem nejel. Jardovi se ho však zželelo a pozval ho, ale Mira si musel zajistit dopravu do Popic ve své režii, neboť my ostatní jsme měli již zajištěnou dopravu dodávkou Citroen, která je jen pro 3 osoby. Mirovi to však nedělo potíž, svezl se svým šéfem, vášnivým rybářem, který na Novomlýnských nádržích tráví skoro každý víkend. A tak jsme se v sobotu 25.9. 2010 sešli u Jardy v Popicích skoro v plném složení aktivní části „Party švih“, tedy já, Igor, Mira Vodička, Mira Havran a Jarda. Trasu vybral znalec místních cest Jarda a to pochopitelně tak, aby vyhovovala jeho nečestnému způsobu boje a aby tedy co nejvíce vytěžil ze znalosti tratě s cílem porazit mě, jako svého hlavního soupeře. Jak jsem již psal v některé z předchozích reportáží, Jarda holt těžko nese to, že mu letos stabilně do kopců ujíždím ( vyjma výjezdu na Bunč, abych byl objektivní). Ono je stejně legrační to, že ač si to nechceme přiznat, je pro nás každý švih skoro závod a prohry na „ horských prémiích“ a špurtech nás hodně bolí a i když říkáme, že jste to vypustili, není to tak docela pravda. A u Jardy, který je hodně soutěživý a ambiciózní to platí dvojnásob.
Po poněkud složitější m výběru oblečení na cestu, bylo pod mrakem a okolo 16 st. C a nezbytném úvodním focení jsme mohli vyrazit na cestu. Začátek byl pikantní v tom, že jsem ho absolvoval se zapnutou kamerkou na přilbě a tak jsem mohl zadokumentovat to, že Mira Vodička vyrazil statečně na trať vyzbrojen „ termopodvlíkačkami „, které si oblekl pod cyklistické šortky vybavené speciální antibakteriální vložkou, která mu tím pádem byla k ničemu. Je až nepochopitelné, že tak zkušený cyklista jako Mira bezesporu je, je schopen udělat ve svém vystrojení tak fatální a především začátečnickou chybu. My zkušení cyklisté říkáme těm, jimž se pod cyklistickými šortkami rýsuje spodní prádlo, „slipaři“ a nechápavě kroutíme hlavou, když takového jedince na kole potkáme. Vždyť ta cyklistická vložka je nejdůležitější částí cyklistických kalhot a funguje jen při oblečení „na ostro“. Po 10 km musí být sedací část od švů prádla jako jelito a to ani nemluvím o 100 a více km, které nás podle Jardy čekaly. Kamerka také zaznamenala Jardovo plašení, kdy při předjíždění málem sundal Igora a také moje nadávky na kvalitu cesty, která byla zalátaná různými vrstvami asfaltu a tak kolo na ní poskakovalo jako na belgických dlážděných polňačkách, které se nazývají „Pavé“ .Bohužel kamerka dlouho nevydržela natáčet, neboť jsem si před jízdou nezkontroloval stav paměti, která byla skoro plná. Ale i tak je záznam začátku našeho švihu zajímavý a stojí za shlédnutí.
Začátek jízdy byl po větru a také víceméně z kopce, tak jsme i přes mizernou kvalitu povrchu bušili do pedálů a rychlostí 40 km/ hod jsem se přiblížili pod první kopec před obcí Křepice. Není to nijak těžký kopec, ale i tak nás slušně rozvěsil. Jako první nastoupil Igor , který roztočil převod 42 x17 do poměrně vysokých otáček a tak jsme do cca 5-7 % stoupání valili rychlostí okolo 20 km/hod. Za Igorem jsem statečně plápolal já a jen jsem s hrůzou sledoval, jak mně jde tepovka nahoru. Jenže zvolnit se nedalo, neboť jsem za sebou viděl Jarina a za ním se snažil držet krok Mira Havran. Mira Vodička již záhy odpadl a jel si své tempo. Asi ve dvou třetinách kopce jsem stále viděl Jarina nalepeného na svém zadním kole, evidentně se trápil ,ale chtěl se za každou cenu udržet. Musel jsem tedy použít jeden ze svých vyzrálých taktických manévrů a sice jsem trochu zvolnil a nechal jsem Igora poodjet o cca 10 m. Vzápětí jsem však zařadil těžší převod a ze sedla jsem Igora výrazným zrychlením opět dojel. Na tento nečekaný tah již Jarin a ani Mira Havran nedokázali zareagovat a já jsem pak zavěšen za Igorem dojel na vrchol stoupání s poměrně velkým náskokem na dvojici stíhačů. Mira Vodička pak přijel již ze značným odstupem,ale bral to v klidu. Jarin se ale tvářil dost naštvaně. Nic ale není zadarmo a při kontrole záznamu tepovky jsem zjistil, že jsem tu tepal okolo 190 tepů za min., což je již daleko za hranicí mé maximálky. Asi si ji budu muset nechat znovu změřit, podle 5 let starého měření bych byl již při 190 tepech po smrti. Po tomto prvním testu výkonnosti a krátkém sjezdu jsme začali opět stoupat do poměrně strmých serpentin v obci Nikolčice. Zde využil Jarin své znalosti tratě a zuřivě začal bušit do pedálů, aby mě spolu s Igorem poodjel o nějakých 20 metrů. Já jsem tentokrát jel záměrně vzadu, neboť jsem si před tím opět zapnul kamerku a chtěl jsem zdokumentovat techniku jízdy ostatních do kopce. Bohužel až na vrcholu stoupání jsem zjistil, že se kamerka vypnula, neboť paměťová karta již byla plná. Tím došlo k tomu, že jsem sice dokázal ještě předjet Miru Havrana, ale Jarin byl na kopci o cca 5 m přede mnou. A tak mohl radostně po dlouhé době zvolat:“ Kohůtku, kde se tak dlůho flákáš? „. Mira Vodička přijel opět na posledním fleku, kousek za Mirou Havranem. Z další části našeho putování pak stojí za zaznamenání doslova houfy cykloturistů, které jsme v jednotlivých vesnicích, kterými jsme projížděli,viděli u otevřených sklípků, jak si vyměňují krevní oběživo za burčák ( podle poučky, že burčáku se má vypít tolik, kolik je litrů krve v těle , což je u mužské populace cca 5 až 6 litrů). Holt podzim je na Jižní Moravě a burčák patří k sobě. My jsme těmto svodům však museli odolávat, neboť nás čekal ještě dlouhý úsek vytčené trasy.
Další stoupání a test výkonnosti nás čekal v obci Zaječí. Tento kopec je charakteristický tím, že cesta zde stoupá přímo jako podle pravítka a tak vrchol kopce cyklisty vidí před sebou jako hodně vzdálený bod na konci stoupání. Tento úsek cesty znám z jarního soustředění, když zde Jarin málem zabil chudáka Miru Havrana. Seběhlo se to tak, že Jarin pod kopcem nahlásil, že pojedeme ke Kapličce. Jenže vzápětí odpadl a tak jsme se špici střídali my s Mirou a v zápalu boje jsme přehlédli mizerně značenou odbočku k té Kapličce. Dojeli jsme až na vrchol , který je uprostřed dědiny. Po nějaké době se připlížil Jarin( v tomto případě fakt nelze použit ono zakořeněné slovo „ přiřítil“běžně používané pro takový druh situací ). Ještě se nestačil ani pořádně vydýchat a už se pustil do Miry, že měl odbočil a častoval ho výrazy, ze kterých by se i hodně protřelý fotbalový internacionál červenal. Já jsem byl raději potichu, i když si myslím, že u té odbočky jsem byl na prvním místě já a že Mira to schytal neprávem. Jenže zase na svoji obhajobu musím konstatovat, že Mirovi není žádný výchovný prostředek na škodu a koneckonců se mohl bránit, že on za to nemohl, což si asi ani neuvědomil . K té Kapličce jsme nakonec dojeli jinou cestou , je to „rádoby“ stylové hotelové zařízení, ze kterého čouhá nevkus a podivně nabyté finance investora, jako sláma z bot, ale mají tam výbornou čokoládu, kterou vřele doporučuji.
Tentokráte jsme začátek stoupání absolvovali v houfu, ze kterého se po nějaké době odpojil Mira Vodička a Mira Havran. Tempo na špici totiž udával Igor a ono jet do 5% stupání rychlostí 20 km/ hod. zase taková selanka není. Já I Jarin jsme se však Igora statečně drželi a kontrolovali jsme jeden druhého v jakém stavu se nacházíme. Člověk , který není políben cyklistikou si myslí, že cyklistika je jen o bušení do pedálů a tedy hrubé fyzické síle. Ovšem my zkušení cyklisté víme, že velkou roli hraje taktika a psychologie. Například pokud jedete do kopce , jako ten do Zaječí a začínají Vám tuhnout nohy, největší chybou by bylo dát tuto slabost najevo. Toho by okamžitě využil Jarin, který by nastoupil a i ujel, neboť by cítil výhodu. Proto , i když se mně nejelo vůbec dobře a Igorovo tempo byla na mě vysoké, tvářil jsem se tak, že jedu úplně v pohodě a občas jsem utrousil poznámku o tom , jak se to dnes dobře jede. Jarin taktéž obeznámený s psychologií cyklistického boje se sice také snažil tvářit, že je v pohodě, ale podle naběhnutých žil na čele mě bylo jasné, že si dobře dává. Před vrcholem kopce se sice pokusil o nástup, ale spíše jen symbolicky, moje mimikry ho dokonale zmátly a tak když jsem s vypětím všech sil přeřadil na těžší převod a trochu zrychlil, Jarin svěsil nohy a vůbec se ani nepokoušel se mnou spurtovat. Přitom, kdyby se mě byť jen chvíli zachytil, tak jsem přestal šlapat já a Jarin byl první. Takto byla bilance vítězství na kopcích 2:1 v můj prospěch. Na kopci jsme chvíli počkali na odpadlíky a pokračovalo se dál víceméně z kopce a pak následoval rovinatý úsek přes hráz Novomlýnských nádrží směrem na Dolní Věstonice. Zde jsem musel poučit Miru Havrana o způsobu ježdění v háku. Na špici jel Igor, za ním Mira Vodička, pak Mira Havran, pak já a „peloton“ uzavíral Jarda. Jelo se poměrně rychle tak 40 km/hod. No a Mira Havran si neodpustil své „plašácké“ zlozvyky. Bez jakéhokoliv důvodu si nechal díru od jezdce před ním až 5 m, aby ji pak začal výrazně vyšší rychlostí sjíždět. Pro mě i Jarina za mnou to znamenalo zbytečný výdej sil na dorážení najednou vzniklé díry za Havranem. Toto je celý Mira, on se nenaučí jezdit v balíku ani za 100 let. Tak když už to udělal snad po páté, najel jsem si vedle něj a vysvětlil jsem mu, že takto teda ne! Mira si raději najel na konec, tam je stejně nejméně nebezpečný. Vzápětí jsem musel zase umravnit Igora, kterému zase čas od času chytnou saze a ukazuje nám, jakého zrychlení je schopen. Bohužel to vyšlo na situaci, kdy jsem těžce vydýchával extempore s Havranem a tak jsem mu také od plic vysvětlil , že špurtovat za ním rozhodně nehodlám. Takto umravněni jsme se blížili k poslednímu vrchařskému souboji při výjezdu na krpál v Pavlově. Zde jsem bohužel včas nezachytil nástup Jarina, který opět využil své znalosti délky kopce a podjel mě o cca 30 m. I když jsem ho postupně sjížděl, tak na konci prvního stoupání byl Jarin těsně přede mnou. To bylo radosti! Náš vrchařský souboj s Jarinem se tak srovnal na 2:2. Igor byl opět první, když před tím vyškolil mladíka na horáku z jízdy do kopce. Zezadu jsem sledoval, jak se ten nešťastník pokusil za Igorem vyvést v okamžiku, kdy Igor míjel svojí standardní rychlostí skupinu ve které jel i onen mladík. Mladík se za Igorem udržel tak 10 m, pak se mu Igor začal vzdalovat a když jsem pak toho hocha míjel i já, vypadal jako těsně před infarktem, zcela jistě přecenil svoji výkonnost a neodhadl tu Igorovu.
Počkali jsme pak na odpadnuvšího Havrana a Vodičku a pokračovali pak společně na Klentnici. Zde jsme si neodpustili návštěvu vyhlášené kavárny FARA. Ta je vybodována v objektu bývalé fary a celkové řešení interiéru je příjemné a navozuje velmi domácí a stylové prostředí. Osobně tuto kavárnu jednak řešením, obsluhou i výběrem jídel považuji za jednu z nejlepších, co jsem u nás v ČR viděl a všem ji vřele doporučuji.
Po výborné kávě a bagetě jsme pak pokračovali dále na Mikulov, kdy bylo nutné překonat zbytek stoupání v Klentnici. Z Mikulova jsme se pak doslova řítili po víceméně rovinatých cestách zpět do Popic. Do zad nám hlavně zpočátku foukal poměrně silný vítr a tak nebyl problém jet i rychlostí 50 km/hod. Tedy jak pro koho. Jarin si evidentně dost práskl, když se mě snažil porazit do kopců a podobné tempo mu vůbec nevyhovovalo, párkrát se od nás i odpojil a zůstal pozadu, když nám před tím všem vynadal, jak rychle jedeme. Jenže potíž je v tom, že tak rychlé tempo vyprovokoval nejprve on, když byl na špici, my ostatní jsme se ho snažili jen udržovat. Museli jsme konstatovat , že Jarin je furt stejný, podobné situace jsme s ním zažívali i dříve, když ještě bydlel v Otrokovicích a pravidelně s námi jezdil. Omluvou na Jarinovo chování snad může být, že jezdí bez kompíku a tedy nemá přehled o rychlostech, kterými se jede. Ale stejně je to nervoň.
V závěrečném spurtu na posledním kopečku před Popicemi jsem si pak Jarina krásně vychutnal, když se snažil zašpurtovat z posledních sil , co mu ještě zůstaly. Ovšem na moje zrychlení neměl a tak jsem mohl zvednou ruce nad hlavu v gestu vítěze a odfajfknout si skóre vítězství na 3:2 v můj prospěch. Jarda si tak nemohl doplnit svoji síň slávy o další vítěznou trofej.Dokonce ani Igor se mě nechytil a tak jsem projel kolem cedule Popice osamoceně na první pozici. Jarda pak přisupěl s ostatními a vůbec se nechtěl se mnou bavit, dokonce i na pivo jsme ho museli přemlouvat. Pak se ale zklidnil a tak jsme mohli vše probrat na pivu zrovna v okamžiku, kdy se spustil vytrvalý déšť, který trval i celý následující a další den a zabránil nám v další původně plánované společné vyjížďce okolí Pálavy. Vše jsem si však vynahradili nadmíru povedeným večerem ve sklípku v Ivani spojeným s degustací vín a družnou zábavou. Víno bylo kvalitní,Karlova tisícikoruna k jeho padesátinám se na to náramně šikla a hlava nebolela.
Ujeto 97 km průměrem 29,3 km/hod .
Zapsal: Petr
29.9.2010

Svatý Hostýn

Ahoj cykloturisti, máme před sebou delší volno se státním svátkem. Předpověď počasí je však velmi špatná. Už od sobotního rána mělo pršet, ale zatím se počasí drží. Já se kolem 14 hod. rozhoduji, že si udělám ještě výlet. Dnes mám ve svém životě zvláštní den a uvědomuji si, že mám stále blíže do hrobu. Jsem zase starší. Kam jinam si zajet než na posvátné místo na velkém kopci.

Vyjíždím pozdě odpoledne a spoléhám na to, že nezačne brzo pršet. Pro jistotu si beru pláštěnku s sebou. Podle předpovědi na Internetu by to mělo v podvečer přijít. Jedu po vedlejších cestách do Holešova a pak kousek po hlavní cestě. Brzo však sjíždím na JZD cestu a zastavuji se u vlakového nádraží v Dobroticích. Toto nádraží žádný cykloturista nemine, aniž by se zde nezastavil. Je zde sbírka všeho možného. Další zastávku dělám u sochy v polích. Z tohoto místa je hezky vidět co musím ještě vyšlapat.

Stoupání z Bystřice na Hostýn je hodně příkré a jezdí se zde i závody do vrchu. Já jsem si zde měřil čas, za jak dlouho to vyjedu a informoval jsem vás, jakou průměrnou rychlostí jsem to jel. Letošní rok je můj výsledek velmi špatný. Dříve jsem jezdíval rychlostí 15 km/hod a dnes jsem jel 10 km/hod. Je poznat, že se hodně šetřím, abych si neublížil. Snad to bude příští rok lepší a nedám doktorům vydělat při nějaké operaci.

Na kopec jsem vyjel v pohodě a všimnul jsem si, jak se prudce ochlazuje. Oproti údolí je to o 10C. Musím si obléknout bundu. Jen na nohy nic nemám. To jsem dnes nezvládl. Kalhoty bych na nosiči uvezl. Je pozdní odpoledne a k tomu se chystá na déšť. To znamená, že je zde málo lidí a cítím se dobře. Já jsem nejraději, když nikoho nepotkávám. V sezónu zde bývá hrozný provoz aut, přesto že je zde zákaz vjezdu. V kostele je napřed prázdno, ale pak přicházejí nějaké paní a začínají zpívat. Po chvilce je začne provázet varhaník a je to moc hezké. Nejraději bych zde zůstal, ale nemůžu. Venku jsem objevil novou křížovou cestu. Je ze dřeva a podstavec je z kamene. Každý kámen byl přivezen z nějaké části naší republiky a je na něm napsáno od kud je. Mně se však víc líbí stará křížová cesta. Místo do nové bych věnoval peníze na rekonstrukci staré. Ten obrázek na dřevě na mne působí jako by ten člověk neuměl malovat.

Ve sjezdu do Rusavy je chladno a dělám si zastávky, abych se pokochal výhledem do horského údolí. Po cestě potkávám krávy v ohradě. Vzpomínáte na časy kdy zde ještě nebyla cyklostezka a jezdili jsme po trávě mezi krávama? To už je pryč. Teď je to mnohem pohodlnější. Až když vyjedu z údolí Rusavy, tak se oteplí. Zato ve vzduchu začínají být cítit kapky deště. Musím spěchat domů, abych nezmokl. Za Holešovem se rozhoduji projet průmyslovou zónou a pokračovat do Kurovic. Zde je na cestě úplný klid. Dokud se zde staví dálnice, tak je tato cesta slepá ulice. Déšť postupně zesiluje a já si musím dát pláštěnku. V Tlumačově se rozhoduji přejet na kraj Otrokovic po hlavní cestě. Kdybych jel podél dálnice, tak bych musel jet po zablácené cestě a byl bych špinavý jako čuník. Je už tma a musím svítit. Naštěstí mám dobré osvětlení i pláštěnku žluté barvy. Škoda, že se nedělají pláštěnky jako svítící bundy do auta. Na prvním sjezdu jsem vjel do Otrokovic a jedu po nové cyklostezce přes Baťov. Domů přijíždím za tmy a zmoklý.

Ujel jsem 78 km v zamračeném a chladném počasí. Na závěr jsem zmoknul.

25.09.2010

Karel

Rozhledna Javorník

Ahoj cykloturisti, potřeboval jsem zavést taťkovi Bakalovo mazání a rozhodl jsem se, že si trasu kousek prodloužím. Už dlouho jsem nebyl u větrného mlýna v Kuželově a tak byl plán trasy jasný.

Vyjel jsem až odpoledne a věděl jsem, že musím přibližně 100 km zvládnout do 19 hod. Doma se přes okno zdálo, že je venku teplo. Když jsem vyjel, tak jsem cítil, že krátké kalhoty jsou na hraně tělesné pohody. Nakonec jsem se oblečení stále vyhýbal a říkal jsem si, že ještě kousek vydržím. Ukázalo se, že nejvíc zima bylo podél Baťova kanálu. V okolí Uherského Hradiště bylo dobře. Jel jsem stále po cyklostezce podél kanálu a pak podél kolejí do Lázní Ostrožská Ves. V Uherském Ostrohu jsem sjel z cyklostezky a vydal jsem se po okresní silnici do Velké nad Veličkou. Zde začalo postupné stoupání. Před Veličkou jsem byl šokován velkým polem slunečních kolektorů. Byla zabrána krásná rovná zemědělská půda. V dalších vesnicích jsem viděl, že už přišel podzim. U cesty se prodával burčák a na polích lidé sklízeli úrodu.

Jel jsem po trase, kterou dobře znám z mládí a najednou jsem uviděl nad sebou rozhlednu. Bylo to překvapení, neboť já jsem se v myšlenkách oddával vzpomínkám, kde bych odbočil a jel domů přes Suchov. V Brodě však domov už nemám. Nade mnou se tyčila velká dřevěná rozhledna. Něco takového jsem v horském údolí nečekal. Rozhledny se staví na kopcích, aby bylo daleko vidět. To se v obci Javorník asi spletli. Vylezl jsem na rozhlednu a moc víc jsem toho neviděl. Spíš mě zaujalo upevnění hromosvodu na horní části.

Dále jsem pokračoval směrem na Slovensko a kousek před hranicemi jsem odbočil k větrnému mlýnu v Kuželově. Cesta zde mírně stoupá a doporučuji ji jako snadnější variantu než jet přímo přes Kuželov do prudkého kopce. U mlýna je krásný výhled do údolí řeky Moravy. V podstatě zde přehlédnete několik národopisných regionů. Na parkovišti jsem potkal turisty a ti měli na řídítkách košík se psem. Dozvěděl jsem se, že pes má své vlastní webové stránky. Na návštěvu větrného mlýna jsem nešel. Už jsem zde byl mockrát. Od mlýna jsem se pustil krásným klesáním do údolí. Jsou zde malebná zákoutí s obyčejnou cestou. Cesta je velmi úzká a je to překvapení, když potkáte obrovský autobus s turisty. Na polích se oralo a já jsem nasával vůni čerstvě otevřené země.

Za Hroznovou Lhotou mně začalo být zima a oblékl jsem se. Už jsem měl v nohách přes 70 km a měl jsem i hlad. Abych se posilnil, tak jsem vytáhl energetickou tyčinku, kterou jsem dostal od Petra k Vánocům. Už dávno v březnu ji propadla životnost, ale dala se sníst. Chuť to byla přímo hňusná. Chudáci vrcholoví sportovci, že něco takového musí jíst.

Před Kozojídkami jsem byl mile překvapen, když jsem najel na úplně novou cyklostezku a v pohodě jsem dojel až do středu Veselí nad Moravou. Od Veselí vede cyklostezka do Ostrohu poblíž řeky Moravy. O této cyklostezce jsem už víckrát psal a je to velmi dobrá věc, když sledujete kolik jezdí aut po hlavní silnici. Na jednom úseku jsem udělal chybu a sjel jsem z cyklostezky. Byla to moje nepozornost a projevilo se i podvečerní šero. Od lázní jsem musel začít svítit. Naštěstí je zde cyklostezka osvětlená a jelo se dobře. Na návštěvě jsem byl déle, než jsem měl v plánu a tak jsem jel domů za tmy.

Nejhorší bylo cestování po cyklostezce od Uherského Hradiště směrem do Napajedel. Tolik neosvětlených opilců na kole jsem už dlouho nepotkal. V jednom místě leželo na zemi přes cyklostezku jízdní kolo. Zpomalil jsem a díval jsem se, kde někdo leží a v tom se ozval smích mladých chuligánů s láhvemi v rukou. Kluci se za keřem bavili a byli asi hodně unavení. O kousek dál jsem dohnal dvě holky na horských kolech a ty neměly ani odrazky. Po chvíli jsem je uslyšel vykřiknout. Myslím si, že ve tmě sjely z cyklostezky do pole. To už jsem, ale řešil další překážku. Přede mnou táhl opilec jízdní kolo a nestačila mu na šířku celá cyklostezka. Obvykle se tito lidé o kolo opírají, ale tento už byl ve stádiu, kdy lehne na zem a usne. Dále jsem potkával neosvícené cyklisty a upozorňoval jsem je na překážky, které jsem minul.

Domů jsem přijel po cyklostezce až do Otrokovic kolem půl deváté. Můžu říct, že dnešní cesta byla charakteristická potkáváním neosvětlených a ožralých cyklistů na cyklostezce.

Bakalovo mazání je k dostání jen ve Zlíně v lékárně. Dělá se jen na objednávku. Spíš vám řeknou, že to nedělají. Nemají na to potřebné bylinky a suroviny. Používá se to na potírání bolestivých míst. Staré klouby a unavené svaly.

Celkem jsem ujel 117 km za krásného podzimního počasí.

18.09.2010

Karel

Vernisáž Jan Honza Beránek

Ahoj cykloturisti, před týdnem jsem vás pozval na vernisáž do Kroměříže a dnes vám přináším podrobnější informace z vernisáže. Na cestu jsem se vypravil odpoledne a měl jsem obavy ze špatného počasí. Nakonec to dobře dopadlo. Bylo teplo a nepršelo. Na místo konání jsem jel po nové cyklostezce do Kroměříže podél řeky Moravy. Teď na podzim je zde už malý provoz cyklistů a dobře se jede. Celá trasa je rovinka a tak jsem se ani nezapotil. Na místo konání jsem chtěl původně přijet přes město, abych se vyhnul velkému provozu, ale nakonec jsem se rozhodl pro jednodušší variantu. Jel jsem přes město po hlavní silnici a u benzinky jsem odbočil. Benzinka se nedá minout. Můj problém je v tom, že neznám historické centrum krásného města Kroměříže. Je zde spousta starodávných úzkých uliček, ve kterých se snadno ztratíte.

Na místo výstavy jsem dojel na čas a ihned mě přivítal Honza. Já jsem mu předal láhev Ořechovky. Nakonec už víte, že je to můj obvyklý dárek. Byli jsme moc rádi, že se spolu opět vidíme. On mě mockrát volal na své cesty, ale já jako pracující člověk si nemůžu vzít volno na delší dobu. V příštím životě budu učitel a o prázdninách budu projíždět svět na kole. Měli jsme si toho hodně co říct, ale stále přicházeli další a další přátelé a pokec jsme si odložili na později.

Výstavu zahájil pan majitel a přečetl krátký životopis našeho kamaráda. Něco takového ve stylu zábavné slohové úlohy. Text nemám, ale budu se jej snažit získat. Pak byla výstava zahájena. Příjemnou atmosféru zpestřili kamarádi, kteří hráli na kytaru a zpívali oblíbené písničky jejich mládí. Vše se trošku neslo v duchu vzpomínek na totalitní režim a Honza je hrdina, který se nebál a zlým komunistům utekl do zahraničí. Málo kdo si teď uvědomí, co to znamenalo pro rodinu, když někdo utekl za hranice a co by to mělo za následky pro něj, kdyby se útěk nepodařil. V té době na něj jeho vrstevníci pohlíželi jako na hrdinu a snili o tom jak se má dobře za hranicemi. V zemi kde je svoboda. Já si však myslím, že to nebyl jednoduchý život. Kapitalistické zřízení nikomu nic zadarmo nedá. Nakonec to teď v době krize všichni prožíváme. On dokázal v těchto podmínkách žít, tak že si udělal čas na cykloturistiku a cestoval po světě. Jeho zálibou je fotografování a nás, kteří sedíme doma, alespoň trošku seznámí s tím co je ve světě k vidění.

Na vernisáž se sjela celá jeho rodina a on poprvé v životě uviděl nejmladší členy rodiny. Na návštěvu k nám přijel po revoluci asi jen dvakrát. Cestu absolvoval na kole. Za sebe můžu říct, že je to dosti daleko. Tuto trasu jsem již jel.

S Honzou jsem se domluvil, že udělám fotky toho, co vystavuje a dám to na Internet. Nakonec jsem od toho upustil. Zjistil jsem, že v šeru nedokážu udělat fotku a když použiji blesk, tak se mně odrazí lesklá plocha. Nejvíc je to vidět na úvodní fotce, kterou jsem dělal bez blesku z ruky a neudržel jsem to. Ikdyž je fotka lehce rozmazaná, tak jsem ji dal na úvod. Určitým způsobem ukazuje na Honzův styl života. Ten klacek, který podpírá to kolo na prašné cestě životem. Cykloturistika je moc krásná, ale stačí jen málo a může se proměnit ve špatný zážitek. Uděláte malou chybu a je po radosti. Špatně si opřete kolo a leží. Já s Honzů komunikuji prostřednictvím dopisů a pohlednic. On mně obvykle posílá své fotky a z druhé strany nakreslí rámeček jako na pohlednici. Fotky, které vystavoval, měly vždy nějakou skrytou myšlenku. Jsou to vystihnuté okamžiky, které se už nikdy nezopakují a on je dokázal zachytit na film. On fotí obyčejným fotoaparátem. Nemá žádné výměnné objektivy ani s sebou netahá spoustu fotografického harampadí. Prostě to musíte uvidět.

Na vernisáži jsem se seznámil s pani z Německa. Vykládali jsme si o cykloturistice. Ona se považuje za slabší cykloturistku. Za den ujela nejvíce 180 km do Salcburku. Jinak má projeté celé Německo, ale nejvíce se jí líbilo v Holandsku. Ono je to tak vždycky, že se nám líbí jinde, než žijeme.

Honza mě lákal, abych s ním příští rok objel na kole Švýcarsko. Z mého pohledu je to moc časově náročné. Já mám vyzkoušené, že do Švýcarska mně podél Dunaje a Inu trvá cesta týden. To samé nazpět. Pak už zbývá jen týden na prozkoumání nějaké oblasti a to je málo. Navíc já toužím projet Holandsko a nafotit větrné mlýny.

Atmosféra byla moc příjemná a čas nám tak rychle uběhl, že jsme si nevšimli, že se blíží půlnoc. Já jsem musel vyjet domů. Počasí se odpoledne pokazilo a začalo pršet. Vyjel jsem v bundě, ale nakonec jsem si musel dát pláštěnku. Na cyklostezce byly mokré větve a musel jsem jet opatrně. Jsem moc rád, že mám výborné světlo. Psal jsem o něm minulý rok. Investice se vyplatila a doufám, že mně bude dlouho sloužit. Do postele jsem šel až po jedné hodině a do práce vstávám v pět hodin. Tak jsem toho moc nenaspal. To však nevadí, byla to výborná akce.

Zvědavým cykloturistům doporučuji výstavu fotek navštívit. Můžete zde pořídit dárky pro své blízké nebo se vybavit v oblasti výtvarného umění. Je to v galerii U Artuše v Kroměříži, ulice Resslova. Otevřeno je v pracovní dny od 10 do 17 hod. Ten kdo se bude chtít podívat v sobotu, může si domluvit termín telefonem /634 340 860/ nebo zkusit štěstí a zazvonit u dveří bytu.

artuskrom@volny.cz

15.09.2010

Karel

Sobotní švih Uherský Brod-Bojkovice-Hradiště

Vyjížďka 11.9.2010 Otrokovice- Uh. Brod-Bojkovice-Bánov-Uh. Hradiště-Otrokovice
Počasí tento den sice nevypadalo vůbec nadějně, bylo pod mrakem, celkem chladno a všude v okolí se nachylovalo na déšť. Dokonce i tvrďák Karel Preclík se raději vrátil ze svého sobotního výletu, neb nechtěl „promoknůt“, jak mě informoval při své letmé návštěvě na prodejně těsně před polednem. Po poněkud složitější domluvě po telefonu a Igorově tradičním zpoždění zapříčiněném asi bohatým obědem, jsme se nakonec setkali v Bílovicíh v počtu čtyř osob. Letos poprvé s námi vyrazil Mira Vodička. až z Prahy přijel také Zdeňa, zvaný Brázda i pro něj to byla jeho letošní premiéra s námi. Kromě mé maličkosti pak byl dalším účastníkem již zmiňovaný opozdilec Igor. Takže v tomto složení jsme vyrazili směrem na Uh. Brod. S velkými obavami jsem očekával první kopec v Častkově. Nemám ho rád, je to „sviňa ťahavá „ a v minulosti jsem zde často znamenal pro mě potupné zjištění, že jsem na tom v kopcích bídně. V počátečním nejstrmější části tohoto kopce (příhodně podél hřbitova) jsem nechal zařazený poněkud tvrdší převod a tím pádem jsem prvních 300 m vybušil ze sedla hodně svižně. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že ostatní jsou poměrně daleko za mnou a tak jsem sednul do sedla a jal se točit nohama tak, abych zklidnil rozbouřenou tepovku, ale udržel si slušný náskok na ostatní. Se mnou je to totiž tak, pokud mě v kopci někdo dojede, nemám již „morál“ na to abych se „háknul „a „uvisel“, většinou pak svěsím nohy a přestávám jet. Takže bylo pro mě důležité udržet si nějaký náskok. To se mě dařilo skoro až pod vrchol stoupání, kdy jsem za sebou uslyšel typické vrzání Igorových MTB treter. No protože Igor je zcela jistě úplně jiná kategorie, než my běžní smrtelníci, tak mě to jeho dojetí zase tak nerozhodilo. Jarin dokonce tvrdí, že pokud bychom Igora rozřezali, našli by jsme pod jeho syntetickou kůží servomechanismy, olejové hadičky apod., tak jak je to u RUR běžné. Já však zastávám názor , že Igor je vyspělejším druhem RUR a že jeho umělé tkáně jsou věrnou napodobeninou lidského těla s tím, že nukleární pohon jeho umělého těla a pozitronového mozku mu dodává neuvěřitelnou sílu. K tomuto názoru nás vede to, že Igor nebyl po žádné z vyjížděk nikdy unavený a mrtvý jako my statní, přitom během jízdy vůbec nepije a nejí a vůbec nedělá i jiné věci , co my běžní lidé. Musím podotknou, že jsme Igora zatím neřezali, tak stále nevíme, jak to sním vlastně je.
Na častkovský kopec jsem tak dojel těsně za Igorem a měl ještě čas zastavit a vyfotit průjezd Mirka i Brázdy. Následoval sjezd do Pašovic, které jsou proslulé svými kostkami. Zde jsem využil známé a léty ověřené pravidlo, že kostky se mají doslova přeletět . Jedině tak se částečně eliminuje známe naklepávání hýždí a rukou. Touto taktikou se mě podařilo vybudoval si poměrně slušný náskok na ostatní, kteří na kostkách zpomalili a za obcí Prakšice jsem najížděl do dalšího ťahavého stoupání opět z první figury. Ostatní ( vyjma Igora) mě pak již nedokázali dojet a tak jsem měl opět čas vyfotit je na vrcholu stoupání před Uh. Brodem. Poměrně svižnou jízdou, trochu brzděnou občasným čekáním na Miru , jsme pak dorazili do Bojkovic. Zde se Mira začal dožadovat jeho obvyklé zastávky na kafe, bohužel jím vybraná hospoda byla zavřená a tak se pokračovalo do kopce na novogotický zámek Nový Světlov ( stávající podobu získal až ve 40.letech 19. století) , kde přes léto býval otevřený bufet u tenisových kurtů: Bylo ale opět zavřeno a tak se pokračovalo dál na Komňu s cílem udělat si zastávku u motorestu „ Rasová“, který je strategicky umístěn u hlavního tahu na Slovensko a odbočku na Mikulčin Vrch. Znamenalo to překonat poměrně strmé a dlouhé stoupání z obce Komňa ( jedno z mnoha míst, které si dělají nárok být rodištěm Velkého učitele národů). Kupodivu i zde jsem se udržel Igora, přičemž jsem si vyslechl zajímavou přednášku o anomáliích geologického podloží v okolí (např. lom hornin vulkanického původu).
Na vrchol stoupání jsem pak značně vyčerpán zejména z Igorovy přednášky ( nelze jet současně na kole do kopce a ještě přemýšlet nad prehistorií země) přijel těsně za Igorem, s poměrně malým odstupem pak přijet Mira následován Brázdou. Bohužel Motorest nám nenabídl svou vlídnou tvář, jak jsme očekávali, majitelem jsme byli hodně neurvale vyhozeni s koly z úplně prázdné terasy, že si kola máme nechat ve stojanech pod terasou, tedy v místě, kde bychom neměli šanci dostihnou případného pobertu, pokud by se rozhodl vylepšit si svůj rozpočet na náš úkor, neboť žádný z nás neměl sebou zámek. Zase tak málo by si případný zloděj nepomohl, vždyť součet pořizovacích cen kol se blíží ceně nové Oktávky. Já su tedy na takové jednání personálu hospod dost alergický, dobře si pamatují příběh , který mně vyprávěl Karel. Ten kdysi jel na nějaký kopec u Mikulova, když viděl jak se po silnici proti němu řítí nějaký vlasatý borec na krásném a jistě drahém horáku. Za ním se hnal další člověk v cyklistickém oblečení a tretrách na nohách,který křičel: „ Chyťte ho!“. Jenže to již bylo pozdě, borec na kole se prosmýkl kolem překvapeného Karla a pokračoval dál šílenou rychlostí z kopce. Cyklista, který po chvíli vzdal svůj marný stíhací běh , vysvětli Karlovi celou situaci. Opřel si na kopci do stojanu kolo, které si nezamkl. Když udělal jen pár kroků od kola, aby si vyfotil okolní krajinu, najednou na jeho kolo naskočil nějaký vlasatý mladík a než se cyklista nadál, vlasáč si to pelášil na jeho kole co nejrychleji dolů z kopce. Cyklista -běžec proti němu pak neměl žádnou šanci. Proto si dávám velký pozor na to, abych podobnou situaci nezažil na vlastní kůži a kolo se snažím mít vždy při zastávkách vedle sebe. Poněkud podrážděně jsem majiteli vysvětlil,co si o tom jeho jednání myslím a v bouřlivé diskuzi jsem pak odmítl nechat mu tak byť jen 1 Kč útraty. Ostatní se ke mně solidárně přidali a tak jsme Mirou požadovanou zastávku uskutečnili až v Bánově v Pizzeri „ Na výsluní „. Zde nás obsloužila příjemná servírka a vůbec jí nevadilo, že jsme měli kola opřená v naší blízkosti. Hle, i cyklisté mohou být vítáni.
Po krátké občerstvovací zastávce jsme se vydali na další cestu. Vzhledem k již pokročilému času, jsme upustili od původně plánované trasy na Hluk a vydali se nejkratší cestou na Uh. Brod a Hradiště, tedy po hlavní a poměrně hodně frekventované silnici. Naštěstí nevznikla žádná kolize s ostatními motorizovanými účastníky provozu a tento nepříjemný úsek jsme záhy zdárně překonali. Z Uh. Brodu jsem pak využili, tzv. „starou cestu“ na Uherské Hradiště. Tu si velmi dobře pamatuji z dob svého cyklistického mládí, neměl jsem ji tehdy vůbec rád. Nebyla totiž vůbec asfaltovaná a jízda skoro 10 km po kostkách byl poměrně drsný zážitek. Nyní je pochopitelně již pokryta asfaltem a tak je to i vzhledem k poměrně malému provozu motoristů, příjemná trasa pro silniční kolo. V protisměru jsme pak potkávali procesí cyklistů na lehokolách, kteří nám přátelsky kynuli , což jsme jim opláceli stejnou mincí, byť snad 100x zvednout ruku na pozdrav při rychlosti přes 30 km/hod. není zase tak na silničce bezpečné, ale slušnost je slušnost. Osobně bych neměnil, není nad klasické kolo, ale když někoho baví tlačit pedály před sebou na hodně vratkém stroji, je to jeho svobodná vůle. V Brodě, kde sídlí jeden z českých výrobců lehokol, byl ten den zrovna sraz této zvláštní a exotické komunity. Lehokola jsme pak potkávali celou cestu až do Uherského Hradiště. Myslím si, že se , že účastníci srazu lehokolistů se zrovna vraceli z návštěvy „Slavností vína „, které se konaly v Uherském Hradišti, to by i vysvětlovalo jejich rozradostnělé tváře a řadu opuštěných lehokol opřených u keřů podél cesty. Ono dobře cinknutý „burčák“ dokáže v trávicí soustavě divy.
V Uherském Hradišti jsme se rozloučili s Brázdou a pokračovali jsme pak již ve třech k domovu. Za zaznamenání snad jen stojí poměrně složitý průjezd Hradištěm po hodně rozbitých chodnících,ze kterých cedule zákazu vjezdu cyklistů na hlavní komunikaci udělala jednoduše cyklostezku. Ovšem o vhodnosti pohybu cyklistů po takové trase mám vážné pochybnosti. Koneckonců se to potvrdilo i při tomto průjezdu Hradiště, který byl navíc okořeněn proplétáním se mezi davy mnohdy i krojovaných a přiopilých účastníků slavností a souběžně probíhajícího fotbalového utkání místního fotbalového velkoklubu, který sice na první ligu nemá výkonnost, ale zato peníze a hezký svatostánek. Evidentně posilněny alkoholem byly obě skupiny, kterým jsme se neustále museli vyhýbat. Oddechli jsme si až na skutečné cyklostezce podél Baťova kanálu, která nás pak dovedla skoro až domů.U Babic, kde nás opustil Mira směrem na Košíky,nás zaujali podivně vymódění cyklističtí exoti. Ujeto 107 km průměrem 28,3 km/hod.
zapsal: Petr