neděle 29. června 2008

Mlýny severu

Zapsal: Karel

Ahoj cykloturisti, udělal jsem si výlet na Severní Moravu. Na jedné trase jsem spojil několik užitečných věcí dohromady. Byla to účast na výročním ohni a návštěva několika větrných mlýnů. Již předem můžu prozradit, že jsem celou akci přecenil s počtem navštívených míst.

V sobotu ráno jsem měl daný budík na pět hodin, ale nakonec jsem si ještě zdříml. Alespoň jsem vyjížděl za tepla. Nemusel jsem mít dlouhý rukáv. Na cestě do Bystřice byl velký provoz a viděl jsem několik bezohledných řidičů. Nakonec to jeden před Skaličků nezvládl a zničil auto o sloup v příkopě. Nevím, jak dopadl. Když jsem projížděl kolem, tak už chodil policista po střeše auta. To byla jediná policejní hlídka, kterou jsem viděl za dva dny. Čím více jsem se blížil na Severní Moravu, tím více bylo podél cest polámaných stromů od bouřky, která se přes nás prohnala tento týden. Posledních padesát kilometrů jsem si v sobotu dal poctivé kopce. Jel jsem krajinou kolem bydliště Vítě Dostála. Jsou to hezké lesy s rozbitými cestami a serpentinami. Kousek před Vítkovem jsem v jedné vesnici zastavil, abych se zeptal na cestu a pán zjistil, že jsem z Otrokovic. Začal dlouhý rozhovor na téma, jak on pracoval velmi dávno v Moravanu jako letecký mechanik. Byl zvědavý, co je u nás nového. Já jsem zase chtěl dojet na místo co nejdříve. Nebylo snadné hledat odbočky, buď nebyly značené, nebo byly zarostené keři.

Věděl jsem, že si musím na tábořiště přivést vodu. Celou cestu jsem s sebou vezl prázdné plastové láhve. Chtěl jsem to udělat tak, abych měl čtyři litry vody. Tři na večer a jeden na ráno. Když ujedu přes sto kilometrů, tak se musím hodně napít. V jedné vesnici byla před hospodou pumpa. Zastavil jsem a šel jsem si nabrat vodu. V té chvíli vyšel ven hostinský a řekl, ať jdu dovnitř, že mně dá vodu. Ta ve studni není dobrá voda. Nakonec jsem si nabral jen tři litry a v jedné láhvi jsem měl ještě jontový nápoj. Trošku, ale nechtěl jsem ho vylét. V hospodě na zahrádce všichni lidé jedli. Já jsem byl hladný a vůně jídla byla hodně těžká zkouška, jestli odolám. Nakonec jsem vyrazil dále.

Ještě jsem musel sjet hluboko do údolí Hradce nad Moravicí a opět vyšlapat na kopec do Vítkova. Vítkovem se sjíždí a opět šlape nahoru do Čermné ve Slezku. Co jsem první viděl ve Vítkově byli naši spoluobčané tmavé pleti. Když jsem tu projížděl před třemi roky, tak se na ulici mlátili. Nakonec v Čermné jsem také jiné lidi neviděl.

Dole pod vesnicí jsem našel již známou cestičku do lesa k břidličnému lomu. Na známém místě už byli kamarádi a dělali poslední práce na zahájení slavnostního ohně. Já jsem si postavil přístřešek a uvařil litr čaje. K tomu jsem si dal Májku a dva krajíčky chleba. Ještě jsem měl tři krajíčky, ale ty byly na neděli.

Po večeři jsem se šel podívat co se změnilo v okolí od té doby co jsem tu nebyl. Musel jsem se prodrat až po pas vysokou trávou a ostružiním. Z dálky jsem slyšel hřmění a myslel jsem si, že se blíží velká bouřka. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se ve vojenském prostoru střílí. Dnes by nebylo dobré jet lesem na Libavou. Na kopci jsem se šel podívat k břidličnému jezírku. Vůbec si neumím představit, jak je hluboké. Také je zajímavé, jak se voda dostane na kopec. O kousek dále hrály děti na louce hry. Na tábořišti jsem pokecal a ještě jsem slezl k jedné jeskyni. Dovnitř jsem nelezl. Neměl jsem s sebou světlo. Udělal jsem fotku, ale můj blesk nedokázal jeskyni osvětlit. Už od začátku byla zaplavená vodou. Po procházce jsem si uvařil druhý litr čaje. To byla moje dnešní dávka na doplnění vypocených tekutin asi po 150 km na kole. Byl docela teplý den.

Tak a je to tady. Začalo slavnostní zapálení ohně, přivítání a zpěv trampské hymny. Pak už se ujala zpěvu skupina Tempo di vlak. Je to naše oblíbená skupina a většinou na setkáních vyhrává v soutěžích. Zde to měli trošku náročnější. Všechno museli odehrát a odzpívat bez pomoci techniky. Není zde elektřina. Bylo to moc hezké a všichni si toho užívali. Prostě se sešli kamarádi, kteří si chtěli spolu zazpívat. Měli jsme jednu basu, asi pět kytar, foukací harmoniku a dvě zpěvačky. Jedna paní při zpívání držela v náručí dítě. Bylo to opravdu rodinné setkání. Zpívalo se až do rána a písničky se vybíraly podle toho, co kdo navrhl. Jak se oheň zmenšoval, tak jsme se všichni stále více přibližovali k ohništi, aby nám bylo teplo. Já jsem si našel místo na kterém jsem mohl pěkně ležet. U ohně byl i zahraniční host. Kamarád z Anglie, který zde učí. Kdo si chtěl jít popovídat v cizím jazyku, měl možnost. Já jsem vydržel asi do dvou hodin u ohně a pak jsem se přemístil do spacáku. Bylo to moc příjemné usínat a poslouchat zpěv.

Ráno jsem se obudil kolem páté hodiny. Tak jak jsem zvyklý vstávat do práce. Sbalil jsem si věci a odjel jsem na další cestu. Ani jsem se s kamarády nerozloučil. Všichni tvrdě spali. Já jsem měl velké plány a potřeboval jsem brzo vyrazit. Projížděl jsem vesnicí a ani živáčka jsem nepotkal. Jel jsem na sever. Stále pryč od domova. Sjel jsem do krásného hlubokého údolí řeky Moravice. Hezké místo na vandrování. Ještě si sem jednou zajedu. Je to oblíbená řeka pro vodáky. To co jsem sjel, jsem si zase vyšlapal. Projížděl jsem vesničkami se zpustošenými domy i kapličkami. Prostě zapomenuté pohraničí. V jedné autobusové čekárně jsem si udělal snídani. Cesty byly v hrozném stavu. Do této oblasti by se mělo jezdit na výlety na horském kole.

Větrný mlýn Choltice. Jedná se o velmi dobře zachovalý mlýn. Má všechnu výbavu ve funkčním stavu. Přijel jsem do vesničky, odkud už cesta nikam nevedla. U mlýna jsem si opřel kolo a dělal fotky. Po chvíli přijel pán a nabídl mně prohlídku s výkladem. Hodně jsme toho probrali a pro mě to bylo velmi poučné. Pán je dokonce cyklista a se stanem projel francii. Prostě jsme si sedli do noty. Za chvíli, ale přijela rodinka a on musel udělat přednášku pro další návštěvníky.

Větrný mlýn Hlavnice. Jedná se o mlýn, o který se nikdo nestará a postupně pustne. Poblíž je stavení a nevím, jestli není opuštěné. Ve vesnici před mlýnem jsem zastavil a nebyl jsem si jistý, jestli jsem na silnici nebo jen v nějaké vesnické uličce. Jela kolem slečna na kole a nabídla mně pomoc. Jel jsem správně. Prošel jsem celou zahradu a udělal několik fotek. Jsou zde v zahradě uloženy i některé staré části mlýna. V zahradě se dá posedět a odpočinout ve stínu stromů. Snad by se zde dalo i přespat.

Větrný mlýn horní Životice. Jedná se o mlýn v soukromé zahradě a nedá se k němu dostat. Zde jsem si po cestě vyptal vodu a poprvé jsem musel použít nejlehčí převod do kopce. Začala tu hodně kopcovitá krajina a já jsem ještě netušil, že tento převod použiji vícekrát. Ve stoupání mě dohnal cyklista a vykládali jsme si. On jel na náhradním kole. Včera jel na kole a v místě přechodu stínu byl na cestě ukradený poklop na kanále a on vletěl do díry. Nic se mu nestalo, ale zničil si kolo. Já jsem stejně otevřený kanál viděl včera ve Studénce. Naštěstí tam někdo dal sloupek a tak jsem měl štěstí. První jsem si ale řekl, co za debila postavil sloupek do cesty. Teď tomu člověkovi jsem vděčný, že mě ochránil před havárií. S cyklistou jsem se zakecal a až za kopcem jsem se musel vrátit.

Větrný mlýn Lichnov. Soukromý objekt upravený na chatu. Zde už jsem měl zažít rozum a nejezdit k dalšímu mlýnu, ale zajít na oběd a vyrazit směrem domů. Jenže já jsem nabral směr na Krnov a polské hranice. Sjížděl jsem do táhlého údolí a cítil jsem jaká je to blbost sjíždět z kopce na opačnou stranu než vede cesta domů. Jen ta výzva byla silnější než rozum. Ve vesnici jsem mlýn viděl, ale nevěděl jsem jak se na ten kopec dostat. Stále jsem hledal uličku, která by tam vedla. Nakonec jsem našel cestu JZD. Nebylo to úplně nejlepší. Cesta vedla na pastviny a do lesa. K mlýnu nevede cesta a já jsem musel kolo vytlačit po louce na kopec. Udělal jsem si fotky a dolů jsem sjížděl velmi pomalu. Louka byla prudká a plná hrbolů.

Tak a teď už jedu domů. Je odpoledne a já odhaduji, že mám před sebou asi sto kilometrů. Už mám i hlad a snažím se nalézt zahradní restauraci. Musím najít místo, abych pojedl vedle kola. Mam, ale smůlu, takové místo jsem nenašel. Do Horního Benešova jsem stále stoupal a ve městě to bylo jako horská prémie. Prostě jak říkáme krpál. Zato dolů k Slezské Hartě to byl nádherný několik kilometrů dlouhý sjezd. Jen před přehradou se to zvedlo a prudký sjezd na hráz. Zde je všechno hezky upravené a udělané místo pro turisty. Od přehrady se prudce stoupá a tak se to několikrát opakuje až do Moravského Berouna. Byly to takové vlny, že jsem musel zase použít nejlehčí převody. Byly to 12 a 14 procentní kopce. Za městem jsem sjel z hlavní cesty a nabral jsem směr Libavá. Cesty byly v hrozném stavu. Ve stoupání jsem dohnal cyklistu a poradil jsem se jak dále jet. Původně jsem chtěl jet trasou kterou jsem ještě nikdy nejel. On mně to rozmluvil. Je tam kamenolom a cestu zničila těžká auta. Tak jsem jel přes Jívovou. Byl to několik kilometrů táhlý kopec. Ve vesnici neměli v hospodě jídlo. Jen pivo a tyčinky. V hospodě se scházeli uštvaní cyklisté, aby si sdělili zážitky z dnešního výletu. Poslouchal jsem je a v duchu jsem se usmíval. To co oni ujeli za den, já jsem měl ještě cestu domů a možná i víc. Vždyť Olomouc byl ještě v nedohlednu. Já mám z Olomouce domů asi 70 km.

Další moje cesta vedla na okraj Olomouce. Já ale, tímto městem neznám cestu a vrátil jsem se pod Svatý Kopeček, odkud už to umím. Jel jsem směrem na Tovačov. Vím, že je tato cesta ve výstavbě a já to schválně využívám. Má to tu výhodu, že zde nejezdí auta. Jen to nese riziko, že se někde musí cestovatel vrátit. Já jsem takové místo také našel. Nebyl tam most a musel jsem projet zahradami, abych vytáhl kolo znovu na cestu na druhé straně. Za Tovačovem jsem šel do hospody a chtěl jsem něco na pití. Mimo piva měli všechno nealkoholické pití ve 2L láhvích a kvůli mně to nechtěl otvírat. Tak jsem musel domů dojet s tím, co jsem měl od rána v láhvích. Teplá voda už byla odporná. Prostě na pozvracení.

Kroměřížem jsem už projížděl v krizi. Měl jsem hrozný hlad a přecházel do bolestí břicha. Nebyl jsem schopen ani odplivnout mouchu, takové jsem měl sucho v ústech. Když jsem chytl mouchu do oka, tak jsem ani neslzel, abych ji vyplavil. Byl jsem cyklistická mrtvola, která mele z posledního. Přesto jsem běžné cyklisty stále předjížděl. Nakonec jsem se napil až doma. Jíst jsem nemohl. To bych se pozvracel. Už jsem se těšil, až půjdu v pondělí v práci na oběd.

Ujel jsem 337 km za teplého počasí. Průměrem 21 km/hod. Po zničených cestách i pěšky terénem.

29.06.2008
Spotřeba jídla : 2ks polévané oplatky, 1 Májka, 1 sardinky, 5 krajíčků malého chleba, 2ks 0,5L CoCaCola, 7L vody.

neděle 22. června 2008

Poutní místo Dub n. Moravou

Zapsal: Karel

Ahoj cykloturisti, dnes jsem se rozhodl zajet navštívit poutní místo v Dubu n/Moravou. Vyjel jsem až po dvanácté hodině. Má to tu výhodu, že už je teplo a jezdí přes oběd méně aut.
Vyrazil jsem směrem na Kroměříž a pak do Chropyně, v Záříčí se lidé koupali a opalovali svá nahá těla. Já jsem zde najel na cyklotrasu do Tovačova. Na obrázku vidíte, jaké jsou tam krásné dlouhé asfaltové úseky. U Moravy jsem potkal děvče na koni. Asi se byli koupat. Slečna měla něco jako plavky. Kůň plavky neměl. Na toho městská policie nepřijde jako na koupající se naháče na Štěrkáči.

V Tovačově jsem nešel fotit zámek. Už jsem vám poslal dost fotek minulý rok. Tak jsem vjel do staré stromové aleje a jel jsem po břehu rybníků. Byla tam krásná zákoutí s lavičkami. Později se hliněná cesta změnila na kamenitou. Tento úsek bych doporučil pro trekingová kola. Když jsem se podíval do rybníka, tak jsem byl šokován kolik tam plavalo ryb. Asi jim bylo horko a vyskakovaly z vody. Po chvíli loudání po březích jezer jsem vjel do vesnice a za chvíli jsem byl u kostela.

Nejdříve jsem posvačil v parku a pak jsem se šel podívat do kostela. Bylo tam hodně chladno. Možná by to někteří rozhycovaní turisté přivítali. Já jsem si koupil brožurky s historii a pohlednice. Když jsem vyšel ven, tak mě paní pozvaly na faru. První jsem dostal razítka na pohlednice a pak začala prohlídka fary. Mají nového pana faráře a ten se hodně stará. Dokázal opravit prostory a sehnat nábytek. Všechny místnosti jsou hezky vybavené a připravené pro poutníky. Na každém pokoji může spát asi šest lidí. Je tam společná kuchyně a dvě WC se sprchovacími kouty. V přízemí je něco jako malá hospůdka, občerstvovna pro poutníky vybavená ve stylu mysliveckém. Visí zde lovecké trofeje a různé památné předměty. Pan farář je zanícený myslivec.

Po prohlídce jsem vyjel hledat chráněné místo Tučapská skalka. Trefil jsem se na poprvé, ale na opačnou stranu a musel jsem vyhledat správné místo kde je informační tabule. Tady je třeba říct, že sem nevede žádná značená stezka a je to jen záležitost čtení z mapy. Má to i výhodu, zvířátka nejsou rušena turisty.

Na zpáteční cestě jsem se zastavil u památníku bitvy u Tovačova. Pak už jsem za Tovačovem dojel do Lobodic, snad nejstarší obce na Moravě. Pak už následovala krásná cyklotrasa. Dohnal jsem párek na bruslích a měřil jsem jim rychlost. Dokonce se rozhodli k běhu aby věděli jak umí rychle jet. Jsou to nádherné trasy a dá se tam jet na silničním kole přes 30 km/hod.

V Chropyni jsem si udělal zastávku a snědl kousek Margotky. Seděl jsem na mé oblíbené lavičce u jezera s výhledem na zámek. Už jsem tu mnohokráte seděl a mnohdy i hodně vyčerpaný. Dnes jsem byl v pohodě, ale měl jsem nedostatek vody.

Z Kroměříže jsem jel přes oboru a pak zakázanou cyklotrasou. Nebyly tam žádné překážky a projel jsem bez problémů. Co byly překážky, tak bruslaři a cyklisté. Nebo je to naopak a já bych měl jezdit pomalu. Lidé sem jezdí odpočívat a pokecat.

Ujel jsem 109 km. Průměrem 24 km/hod. Většinou asfalt, ale i terén po kamení. Bylo teplo, tak jak to mám rád.

22.06.2008

neděle 15. června 2008

Tunel Slavíč

Zapsal: Karel

Ahoj cykloturisti, ve středu jsem byl ve Zlíně na náměstí a navštívil jsem propagační autobus. Rozdávali zde materiály a mapy. Já jsem si vzal cyklomapy a nějaké prospekty. Byli na mě hodní a tak jsem si toho přinesl hodně. Teď mám zase inspiraci, kam si můžu zase zajet na kole. Některé výlety budou, ale na dva dny. Pokud nevyužiji vlak. Podle získaných map jsem si naplánoval návštěvu viaduktu, tunelu a hradu.

Původně jsem si chtěl tyto mapy vzít na cestu, ale dospěl jsem k názoru, že je to zbytečné a lepší je si vzít pořádnou turistickou mapu bez množství barevných tlustých čar. Dokonce tak, že řeka Bečva z mapy zmizí pod žlutou barvou. Taková mapa má význam pro člověka, který danou oblast zná a jen potřebuje vodítko, kam může jet. Já jsem si zapamatoval, kde trasy vedou a to stačilo.

Vyjel jsem ve 13 hod a musel jsem se vrátit. Bylo zima a já jsem to neodhadl. Svetr ke krku a noviny pod něj byly akorát. První nepříjemnosti jsem zažil před Alexovicemi. Řidič s vozíkem řezal zatáčku a nebral na mě ohled. Ještě později jsem měl příležitost pocítit bezohlednost řidičů kteří jedou po špatné cestě a klidně vytlačí cyklistu z cesty, jen aby nejeli po škaredém asfaltu.
Původně jsem chtěl už v Přerově z cyklostezky najet na cyklotrasu, ale neuměl jsem ve správnou chvíli odbočit. Je to škoda, že město vybudovalo síť cyklostezek a neumístí na ně značky které by upozornily cyklistu, v kterých místech se dostane na cyklotrasu. Toto mají v zahraničí vyřešeno. Dosti často z nějakého důvodu sjedu z cyklotrasy a jedu si třeba do města nakoupit a pak zase naleznu cyklotrasu. Dále se to používá na místech, kde by po frekventované silnici neměl cyklista jet. Jedna věc je vybudovat cyklostezky a posloužit domácím, ale je třeba myslet i na cizí cyklisty kteří projíždějí. Přesto město Zlín a Otrokovice zaspaly. Teprve teď dělají rozbory, kde by mohli vést cyklostezky.

Nakonec jsem se na cyklotrasu dostal a zažíval jsem pocity jako v Rakousku. Krásná asfaltová cyklotrasa podél řeky, s odpočívadly a informačními tabulemi. Na jednom odpočívadle mohou lidé podávat zadarmo inzeráty. To je krásné využití. Byl jsem překvapen, že nic nebylo zničeno. Asi je to tím, že je to daleko od města a mladiství darebáci tak daleko nedojdou. Nepříjemné bylo, že zde jezdí cyklisté vedle sebe a bruslaři se drží za ruce. S tím, ale musíme počítat. Lidé sem jedou za odpočinkem a to je způsob kontaktu jet s někým a popovídat si. Obzvláště když cítíte jeho ruku ve své dlani. Prožitek je dvojnásobný. Hezká cyklotrasa končí v Lipníku. Odhaduji to na 12 km kvalitního asfaltu podél řeky. To je opravdová výzva pro bruslaře. Pro rodinky s dětmi také a to jsem na trase našel i několik hospůdek. I přes časté přeháňky bylo všude cyklistů plno. Později jsem zjistil, že jsem si nabral vodu i do tašky na nosiči.

Za Lipníkem jsem se pokusil o sebevraždu. Vyjel jsem na čtyřproudovou silnici směrem na Ostravu. Provoz byl hustý a auta jela ve všech pruzích. Nejhorší bylo, že bylo po dešti a auta vytvářela z vody sprchovací kout a zároveň se voda od teplé vozovky odpařovala jako v sauně. V podstatě jsem vjel do vodní mlhy. Ve chvíli jsem byl komletně promočený od stříkajících aut. Mokré studící ponožky jsem si dovezl až domů. K tomuto kroku jsem se rozhodl, protože jsem neuměl nalézt lepší cestu do Jezernice a hlavně do Slavíče. U viaduktu v Jezernici na odpočívadle spal nějaký pán. Tiše jsem nafotil a odjel. Pak následovala cesta do Slavíče. Zde jsem měl opravdu na mále. Zatroubil na mě kamión a natěsno předjel. V podstatě jsem lízal svodidla i kamión. To jen proto, že nechtěl zpomalit, než vznikne mezera v druhém pruhu. Kdybych měl horské kolo se širokými řídítky, tak byl konec.

Ve Slavíči jsem si projel pomalu tunel. Nevěděl jsem, co může být na zemi. Svítil jsem si a nevypl jsem světlo až doma. Za tunelem mně kluci poradili, že můžu jet po polní cestě. Bylo na ní kamení a skřidlice a musel jsem jít i pěšky vedle kola.

Za Drahotušemi jsem přejel most přes Bečvu a poradil jsem se zamilovaného páru, jestli můžu pokračovat do Týna podél Bečvy na cestovním kole. Měli horská kola a tvrdili, že to zvládnu. Později jsem toho litoval. Bylo po dešti a cyklotrasa se změnila v bahniště. Na některých místech jsem neměl odvahu projet a šel jsem pěšky s boty v blátě. Později jsem si z chlupů na nohách vydělal zaschlé bláto. Vypadal jsem jak závodník na horském kole za deště. Dohnal jsem rodinku a paní měla jedno dítě na nosiči. Šla vedle kola. Spíše si nabírala do bot bláto a zápasila s nevyváženým kolem. Dítě vysoko v sedačce dokáže kolem hodně zacvičit. Jízda nepřicházela v úvahu. Znám to když jezdím plně naložený. Dalšímu dítěti tatínek přenášel kolo. Nejhorší je na tom to, že neexistuje jiná možnost jak se v tomto směru dostat bez použití nebezpečné silnice. Už se těším, až splní slib, že podél celé Bečvy povede cyklotrasa.

V Týně jsem ve stoupání dohnal dva cyklisty a za chvíli jsem byl na hradě Helfštýn. Už jsem byl hladný a těšil jsem se na oplatky. Když jsem se rozseděl na prvním nádvoří, tak přišla slečna a zamykala hrad. Asi mne přehlédla a já jsem vystartoval, že nechci zůstat na hradě. Nakonec se vracela do hradu a možná by nebylo špatné strávit tajuplnou noc ve dvou na hradě.

Z Helfštýna jsem chtěl jet k zbořenému větrnému mlýnu, ale to jsem si rozmyslel. Bylo už 18 hodin. Tak jsem vyrazil domů přes Dřevohostice kolem hezkého domova důchodců. V Holešově jsem málem píchnul. Pět set metrů od sebe byly na cestě rozbité láhve. Za poslední jsem vytáhl střep z pláště. To jsem stál a pozoroval, jak tříčlenná rodinka projíždí kolem zbržďovacího ostrůvku do sídliště. Představte si, že dvě auta se dokázala tímto úzkým prostorem bezohledně protáhnout a předjet je. Vždyť ty ostrůvky mají sloužit k tomu, aby zbrzdily auta a přimět řidiče k větší opatrnosti. Je to přesný obraz bezohledných českých řidičů. Ani bariéry nepomohou.
Ujel jsem 127 km. Průměrem 22 km/hod. To je tím, že jsem chodil pěšky v blátě.
Únavu nepociťuji a tak je jasné, že jsem to projel v pohodě jako cykloturista.

15.06.2008



neděle 1. června 2008

Svatý Kopeček

Zapsal: Karel

Ahoj cykloturisti, konečně se nám oteplilo a já jsem mohl vyrazit na Svatý Kopeček. Už v Otrokovicích jsem radil jak se dostat do přístavu. Už dávno ode mne víte, že máme přístaviště výletních lodí. Za Otrokovicemi jsem potkal mladíka, který šel po cestě a zvracel. Asi šel z nějaké ožíračky. Na Trávníkách před Kroměřížem pán tlačil starou škodovku do příkopy. No to je konec výčtu divných informací. Pak už se má cesta vyvíjela hezky.

Na cestách nebyl provoz. Schválně jsem jel přes poledne. Jak vidíte na fotkách, tak už kdejaká dědina má do druhé dědiny cyklostezku. Jen my ve Zlíně děláme stále průzkumy, jak to nejde řešit. Na fotce vidíte, že bude letos i chmel na pivo. Na obrázku je i dálnice do Ostravy. Chvíli jsem se díval jak se lidé stále někam ženou. Nejlepší to bylo u dvou jezer, o kterých jsem barvitě psal minulý rok. Lidé se zde v pohodě opalovali a nikam nespěchali. Holky sbíraly bronz na celé tělo a já jim to přeji, ať jsou hezké. Jen já od cyklistického oblečení vypadám svlečený směšně. Tiší blázni čekali na svoji rybku, ale měli to marné, tolik lidí ve vodě asi není nejlepší. Také u hospůdek seděla spousta cyklistů a doplňovala tekutiny pivem.

Na Svatém Kopečku hrál v podchodu nějaký chudák. Dal jsem mu něco do hromádky peněz a on mně za to hrál country písničky. Původně jsem ty peníze chtěl dát v kostele, ale on je potřeboval víc. Kostelník od věřících vysomruje dost. Na fotce je vidět, že se kostel uvnitř opravuje.
Co mě naštvalo na zpáteční cestě. V Brodku pod železničním podjezdem někdo ukradl dekl z kanálu. Je to místo kde není vidět na zem. To kdybych ve sjezdu pod podjezd trefil, tak neodjedu. Navíc by mě přejelo ve tmě ležícího auto. Proč to ve sběrnách berou?

Ujel jsem 137 km průměrem 24,5 km/hod. Na to, že to byla, samá rovina jsem se flákal.
1.6.2008