Otrokovice–Praděd–Otrokovice

Zapsal: Petr

Každý člověk a tedy i cyklista má nějaký sen, či metu, někdy to může být banalita, či hloupost, nad kterou ostatní kroutí hlavou. Z těch cyklistických mohu uvést jako příklad sen kamaráda Karla o tom, že jednou objede na kole celý svět, zatím se však seberealizuje spanilými jízdami po Evropě a vlastech českých s kolem obloženým spacáky, stany a zásobami jídla jak pro regiment vojáků. I já jsem měl celou řadu cyklistických snů, ale ty spojené se závoďáckými ambicemi bohužel nenašly naplnění. Léta běžela, ale kolo bylo a stále je mým velkým koníčkem i když má dříve vyšvihaná postava se poněkud více než dost zaoblila a také ty kopce jsou rok od roku strmější a prudší. Shodou okolností jsem se loni motal na kole po Jeseníkách a potkal jsem tam balík cyklistů z Přerova(za okolností, které zmíním později) a protože jsem se za ně chvíli háknul, tak jsem se dozvěděl, že jedou trasu Přerov-Praděd a zpět. To mě velmi zaujalo a pomyslel jsem si, že by nebylo od věci zkusit dobýt Praděd z Otrokovic. Takže můj velký cyklistický sen byl na světě. Podle mapy jsem zjistil, že to představuje cca 300 km s celkem zajímavým převýšením 1100 m. Po tomto zjištění počáteční nadšení hodně opadlo, neboť takovou „dardu“ jsem na kole jel už hodně dávno. Semínko zájmu bylo však zaseto a nakonec jsem do plánu naší cyklistické party veteránů na tento rok vsunul i akci nazvanou „Otrokovice- Praděd a zpět“. Většina členů party tento nápad resolutně zamítla a pouze několik se přidalo, že by to nebylo špatné zkusit.

Postupně, jak se blížil den „D“, tak všichni zájemci nějak odpadávali a nakonec jsem zůstal jen já a Mira Plašoň, kterému však vůbec nedošlo, o co se to vlastně jedná. Teprve, když jsem mu sdělil, že budeme muset vyjet hodně brzo ráno, abychom nezatměli, tak si začal uvědomovat, že to nebude jen taková běžná vyjížďka a začal mě tedy bombardovat dotazy, co sebou a na sebe. Jeho oblíbený chleba se sádlem a teplé čapáky jsem mu rozmluvil, ale na sraz přijel i tak vybavený velkým batohem, byť jsem mu zdůrazňoval, že čím méně toho poveze, tím lépe. Jak se později ukázalo, batoh obsahoval řadu praktických věcí, jako kompletní rezervní oblečení, velký lovecký nůž, fotky jeho milenky a dětí v dřevěném rámečku, nějaké krabičky od firmy Vulkán a podobné důležité věci. Pochopitelně, jak už to bývá, potřebné věci jako například světla na kolo Mira pozapomněl. Důležité však bylo, že si vzal sebou peníze, to jsem mu kladl na srdce nejvíc. Znám ho totiž velmi dobře, většinou vyráží na výlety s námi „with out money“ a pak ho musíme hladového a vyčerpaného zachraňovat tím, že mu koupíme nějaké pití,či jídlo.To, že měl tentokrát Mira peníze se však ukázalo i jako kontraproduktivní,, neboť pak měl snahu neustále někde zastavovat a stále něco kupovat, což je šílené zdržování a v Mirově podání obzvláště. K tomu se však také dostanu později.

Odjezd byl naplánován na sobotu 8.7.2006 v 6,00 hod, ráno. Mira přijel trochu později (cca 20 min.)a než jsem mu nafoukal kola a provedl drobnou generální opravu jeho kola (není nad pořádnou přípravu) uběhlo poměrně hodně času. Nakonec jsme vyráželi okolo sedmé hodiny. Bylo celkem příjemné počasí, obloha byla sice pokryta mraky, ale na déšť to zatím nevypadalo. Teplota byla okolo 18 st. A do zad nám foukal mírný vítr. Naše trasa vedla na Kvasice a pak Kroměříž, Chropyň. Tedy skoro po rovinách, i když Kvasický kopec dá celkem zabrat. První špicu do Kvasic jsem táhl já, veden snahou nasadit od začátku nějaké rozumné tempo a tak jsem udržoval rychlost okolo 30 k/hod. při mé tepovce okolo 120 tepů/min.Bohužel jakmile vlezl na špicu Mira, bylo po idylce. Rychlost se začalo pohybovat mezi 35 a 40 km/hod. a tepovka mně vyletěla na 140 . V Kroměříži jsem to už nevydržel a důrazně jsem mu domluvil. Udržovat normální tempo však dokázal Mira tak 100 m a pak už zase vše probíhalo tak, jak je u Miry obvyklé. Mira prostě neumí hospodařit se silami, když jede špicu, tak vždy na doraz. Jo to holt Plašoň. Rezignoval jsem tedy a nechal ho tahat špicu, i když jsem ho občas vystřídal. Za chvíli byl Mira stejně na špici a zase kmihal nožičkami jak o život. Projeli jsme Chropyní a pak za Zářičem se dali na příjemnou lesní asfaltku, která vede lužními lesy do Lobodic. Je zde sice vyloučen provoz vozidel zákazovou značkou , ale kdo by to respektoval, že? Také tentokrát jsme se tu míjeli s několika auty, která většinou nesvítila, asi jako způsob maskování. Několik aut nás na této úzké silničce míjelo v protisměru poměrně velkou rychlostí, což tedy vůbec nechápu, stačí abych cuknul řídítky při ojíždění nějaké díry v silnici a neštěstí je hotovo. Těmto řidičům říkám“bezmozci“, neboť nedokáží vůbec reálně posoudit možná rizika, která mohou při míjení s cyklistou nastat. Jako by nestačilo, že jedou po cestě kde je zakázaný vjezd, ne? V Tovačově jsme museli poprvé zastavit, neboť jsem si nebyl jistý, jak pokračovat na Olomouc. Místní domorodec nám sice ukázal cestu, ale moc se nám to nezdálo, neboť podle něj jsme se měli vracet zpátky. Tak jsme si vybrali jinou cestu a jak se ukázalo tu správnou. Cesta mezi Tomačovem a Olomoucí moc záživná není, je to skoro rovina i když pár terénních nerovností vytváří taková pozvolná stoupání a klesání a když se jede svižně, tak do těch kopečků dokáže tepovka pěkně vyskočit. Zajímavým místem, kolem něhož se na této trase projíždí, je určitě barokní kostel v Dubu nad Moravou, který tvoří skutečnou dominantu krajiny. Těsně před Olomoucí nám tachometr ukazoval ujetou vzdálenost 60km a průměrnou rychlost 30 km/hod. Museli jsme se zde rozhodnout jakou trasu přes Olomouc zvolit. Okolí Olomouce od Přerova je doslova zasíťováno různými dálničními přivaděči, takže hrozí reálné nebezpečí najetí na dálnici. Nakonec jsme zvolili značenou cyklotrasu, která nás podle mapy měla bezpečně provést Olomoucí. Bohužel značení skončilo u výpadovky na Brno naproti OBI a tak jsme museli hodně improvizovat i jízdou po chodnících, abychom se dostali k Olomouckému nádraží. Což se nám nakonec podařilo. Tady Mira začal smlouvat, ať se zastavíme v nádražním bufíku na kafe. Resolutně jsem tento návrh odmítl, protože já oproti němu nádražní bufíky úplně nenávidím a tak jsem bez zastávky kličkovali dál ranní Olomoucí.

U cykloshopu Radima Kořínka se sjížděli zrovna žiletkáři, asi se připravovali na nějaký švih. Kdyby tušili odkud a kam jedeme my! Konečně jsme se dostali na výpadovku z Olmíku směrem na Šternberk. Proto že nám začalo docházet pití, zastavili jsem se u benzínky hned za Olomouci na doplnění pitiva a Mirou dříve požadované kafe. Když jsme se zastavili bylo cca 8,30. Ovšem odjížděli až kolem 10 hodiny, byť jsem plánoval přestávku tak maximálně půl hodiny. Jenže to neznáte Miru. Nejprve se skoro celý vysvlékne, tedy kraťasy si ponechá. Všechny svlečené a notně propocené svršky pak rozvěsí všude kolem, až to vypadá jako v cikánském ležení. Motocyklista, který s námi sedí před benzínkou u jednoho plastového stolku, po chvíli začne poposedávat, asi mu Mirovo oblečení zrovna nevoní, no bodejď! Po chvíli to vzdává, na stolku nechává nedopitou kávu a s kyselým výrazem v obličeji odjíždí velkou rychlostí a bez rozloučení na své krásně naleštěné motorce pryč. Mira se akorát podivuje, proč nás tak rychle opouští. Pak Mirek začíná po etapách nakupovat. Nejprve si koupi nějaké pití, pak zjisti, že jsem si koupil něco jiného, tak jde koupit si to samé, co mám já . Poté zjistí, že to všechno nevypije a bidony má již plné a tak se ptá co s tím, nakonec část nedopitého pití vylévá. Následně jde na kafe, ale za chvíli mě volá, abych mu ukázal, kam se do automatu hází mince. Po dopití kafe se začne oblékat a když už je skoro hotový, tak zjistí, že ještě musí…, tak se znovu celý vysvlékne a po návratu se začne opět oblékat. Mezi tím mu zvoní telefon, číslo volajícího nezná a tak to nezvedá. Když telefon utichne, tak začne meditovat,“ co když to byl Franta kvůli senu?“ Já mu říkám, že to bude nějaký omyl, ať se to nechá být a hlavně už bychom měli jet!. Jenže Mirkovi to stále vrtá hlavou a tak po čtvrt hodině přemýšlení zavolá na to číslo zpět. A ouha! On to byl skutečně omyl!. Takže je pak naštvaný, že zbytečně volal a provolal peníze.

Když už jsem na odjezdu, zase mu někdo volá, je to jeho přítelkyně, tak to Mirek vezme a plká dalších deset minut. Když už to vypadá, že nic nebrání našemu odjezdu, zjisti Mirek, že si zapomněl koupit tyčinku na cestu, tak sesedne z kola a jde si něco koupit. Tak to vypadá skoro na každé zastávce, takže podrobný popis těch dalších již vynechám. Když ale už jsem u těch zastávek a Míry, tak si vzpomínám na příhodu, kterou jsme s ním zažili při našem posledním cyklovýletu na Praděd (tenkrát jsme to šlapali pouze z Rýmařova). Tehdy Mira po dobytí vrcholu a obvyklém tanečku s oblečením, vylovil s útrob svého batohu již zmiňovaný lovecký nůž a dále čtvrtku chleba, nějaké paštiky, papriku, prkénko a jal se připravovávat si svačinku ala piknik . Byl to pro nás šok, neboť jako správní švihaři máme zažité doplňování energii nějakou musly tyčinkou, či něčím podobným, nejlépe za jízdy. Mira to vysvětlil tím, že takto se vždy stravuje na čundrech a neviděl na tom nic špatného, kolařský výlet do Jeseníků byl pro něj takový čundr. My tedy jo, neboť to znamenalo zase více jak hodinovou zbytečnou zastávku. Tak je to tedy s Mirovými zastávkami.

Konečně jsme se popisované „krátké“ přestávce vydali na další část naší pouti. Ta probíhala nyní na hlavní komunikaci spojující Olomouc se Šternberkem. Jestliže trasa mezi Troubkami a Olomoucí byla nezáživné, tak na tomto úseku cesty šlo vysloveně o život. Je jen škoda, že nový silniční zákon více nechrání cyklisty. Opatření o nutnosti použít blinkr při předjíždění moc cyklistů neochrání před vysloveně tupými řidiči, kteří snad i ten blinkr použijí (tak 1 z deseti co nás předjížděli), ovšem stejně si dovolí cyklistu líznout ve vzdálenosti 10 cm od jeho ramene a nevidí v tom absolutně žádný problém. Na vinně je zcela jistě již výuka v autoškole, jinak by to nemohl být tak rozšířený nešvar na našich cestách. Podobných situací jsme si za ten zhruba dvacetikilometrový úsek na této silnici I. třídy užili až až. Což o to, pokud nás tak těsně míjel předjíždějící automobil, tak to bylo nebezpečné, ovšem nejhorší byly situace, kdy v protisměru předjíždějící auto se nacpe až na druhou stranu vozovky a to tak, že cyklista musí jet příkopem, aby si zachránil život. Takto se chová bohužel většina řidičů, absolutně neberou cyklistu jako rovnocenného účastníka silničního provozu. Vzhledem k tomu, že se rychlosti dvou protijedoucích těles sčítají, tak je jasné, jak by srážka cyklisty s takovým autem musela dopadnout. V jednom případě jsem si snad život zachránil jen podvědomým reflexem. Na čele jedoucí Mirek prudce vybočil doprava, zařval:“ bacha !“ a přede mnou se náhle objevilo v protisměru předjíždějící BMW. Ani nevím, jak jsem dokázal strhnout řídítka a vyhnout se tomu vozidlu. Jen jsem na levé paži ucítil škrknutí levého zrcátka toho vozu. Ve zlomku sekundy jsem zahlédl i tvář řidiče, který se díval naprosto nezúčastněně přímo před sebe a nás snad ani neviděl. Pokud bych neuhnul, ten člověk by mě smetl s cesty. Ještě teď když to píší, tak mě běhá mráz po zádech. Byl jsem si sice hned při plánování trasy vědom možných problémů na tomto úseku, ale bohužel jízda po vedlejších silnicích by byla sice možná, ale velmi komplikovaná.. Nakonec jsme tento šílený úsek cesty přečkali, spíše přežili a rychlostí okolo 40 km/hod jsme se „vřítili“do Šternberku. Musím poctivě přiznat, že tuto část trasy odtáhl na špici Mirek, já jsem se po tak dlouhé přestávce nemohl vůbec rozjet a Mira to zodpovědně hrnul rychlostí oscilující mezi 35 až 40 km/hod.V háku za ním se to dalo vydržet. Ze Šternberku je velmi mnoho možností jak dosáhnout vytčeného cíle, spíše mezicíle, tedy Rýmařova. Nakonec jsem se rozhodl neexperimentovat a nechal jsem se vést značenou cyklotrasou po vedlejších komunikací. Měl jsem za to, že hned ve městě začneme stoupat a že stoupání skončí až v Rýmařově. Nějak tak jsem to měl zafixované v hlavně z předchozích cest auťákem na tuto stranu. Ovšem po počátečním strmém stoupání následoval poměrně dlouhý sjezd a cesta se víceméně klikatila v podhůří a to poměrně dlouhou dobu. Což o to, teď to bylo příjemné, ale uvědomoval jsem si, že při cestě zpět budu každý výjezd kopce určitě proklínat. Počasí bylo zatím příjemné, bylo částečně pod mrakem, foukal sice protivítr, naštěstí žádná „horůčava“. Ovšem při průjezdu obcí Paseka se nad hanáckými rovinami pěkně zatáhlo a dokonce se sem tam zablesklo. To nevěstilo nic dobrého když na straně kam jsme směřovali my, byla obloha skoro jasná.

Konečně za zmiňovanou obcí Paseka se profil naší cesty začal pořádně zvedat. Hlavní trasa Uničov Rýmařov byla uzavřena a tak nás objížďka navedla na silnici kolem hradu Sovinec, který se impozantně vypíná nad krajinou. Některé úseky stoupání zde byly hodně „výživné“ odhaduji, že mohli mít okolo 12-14%. Jeli jsme s Mirkem celkem vyrovnaně, snažil jsem se ho držet, aby na mě nemusel čekat. Kromě prudkých stoupání nám cestu ztrpčovaly díry v asfaltu, cesta byla hodně rozbitá a byl zde poměrně hustý provoz aut. Ráz krajiny se postupně měnil. Po překonání počátečního prudkého stoupání, které vedlo hustými lesy jsem se dostali na hodně kopcovitou náhorní „rovinu“ pokrytou velkými plochami lesů a luk s občasným osamělým stavením, či vesničkou. Krajina zde na mě vždy působí hodně smutně, je to asi dáno řídkou zástavbou, málo udržovanými staveními, barvou lesů. Možná to na mě tak působí i proto, že si tento kraj dobře pamatuji z dob svého mládí, kdy jsem studoval v Bruntále prumku a tehdy to byl hodně zanedbaný kraj s vybydlenými vesnicemi a městy obývaný převážně ruskými vojáky,romskými spoluobčany a Řeky (chudáci ,to musel být pro ně šok, když je tu v rámci pomoci ubytovali po porážce lidově demokratických sil v řecké občanské válce ) . Do toho kraje se tehdy lidé stěhovali snad za trest. Dnes jde vidět, že se vesnice, či města dávají dohromady, ale i tak je řada domů stále hodně zanedbaných. Nevím, kdo vymyslel výraz náhorní rovina, ale v okolí v Rýmařova to tedy žádná rovina není, je tu jeden krpál za druhým a nejhorší je to, že co se tu pracně nastoupá, tak se za chvíli zase sjede a tak stále dokola.

Ovšem převažujícím trendem je jízda do kopce, což jde poznat i z toho, že zatímco v Pasece byly nadmořská výška okolo 300 m, tak v Rýmařově je již skoro 800 výškových metrů. Těsně před Rýmařovem jsem se napojili na krásně opravenou cestu vedoucí z Uničova. U ní je umístěn velký billboard, který informuje projíždějící o tom, že cesta je opravována díky finančním prostředkům z fondů EU. Našinec si hned pomyslí “Vida, jak se ta EU o nás stará, takové krásné cesty !“ Jenže nadšení ho možná přejde v okamžiku, kdy si uvědomí, že z EU nám natéká zatím méně peněz, než do ní vkládáme. Takže se může stát i pochybovačem, jaký to vlastně má smysl, nebylo by sakra lepší si ty peníze nechat tady a nikam je neposílat a pak je složitě získávat zpět?? Naštěstí tu máme politiky, kteří nám takové myšlenky rychle vypudí z hlavy. Holt „Malověrní jsou ti, kdo pochybují…“. Ovšem směrem na Uničov je tato super cesta stále uzavřená a pokud vím, tak se začala opravovat již loni. Takže oprava cesty z prostředků EU, ale českým tempem.

V Rýmařově jsme udělali opět zastávku, neboť Mirek cítil neodkladnou potřebu utratit zde nějaké peníze.

Zastavili jsme se tedy u nějakého obchůdku, jehož exteriér, interiér i chování personálu ve mně silně evokovaly vzpomínky na socialistické sámošky. Vlastní zastávka měla velmi podobný průběh jako předchozí, tak se nebudu zdržovat popisem Mirkových obvyklých činností. Zpestřením této zastávky však byl houkající pes jednoho poněkud zdevastovaného maníka z hloučku bezdomovců, kteří před obchůdkem na stojáka usrkávali lahváče. Ten pes tam klidně ležel pod notně omšelým reklamním áčkovým poutačem a to až do chvíle než kolem projela houkající sanitka. V tom okamžiku se vztyčil na všechny čtyři ťapky a jal se vít, no spíše houkat úplně stejně jako ta sanitka. Byl to velmi dokonalý psí imitátor. Kdyby měl ten jeho majitel podnikatelského ducha, tak by si takovou produkcí mohl krásně vydělávat.
Po tomto kulturním zážitku jsme se konečně vydali na další cestu. Po poradě s ochotnými, ale poněkud hádavými bezdomovci jsem zvolili cestu přes Dolní Moravici.Avšak ještě za nejbližší zatáčkou jsme slyšeli, jak se ti bodří mužové dohadují, zda jedním z nich nám doporučená cesta je ta správná. Hádka postupně nabývala na síle a vypadalo to, že dojde i na ruční přesvědčovací metody. Tak jsme raději rychle ujížděli pryč, co kdyby si vzpomněli, kdo je k té debatě vlastně dotazem na nejkratší cestu na Praděd vyprovokoval. Cesta na Malou Moravku vede sice po vedlejší a tedy klidné cestě. Ovšem ne příliš kvalitní a hlavně hodně kopcovité. Ne nadarmo největší stoupání je v blízkosti obce Harrachov.Po sjezdu do Dolní Moravice následuje ještě jeden poměrně strmý výjezd, na jehož začátku jsem předjel nějakého borečka na horáku, který dělal doprovod lepé dívčině, jedoucí taktéž na kole. Po chvíli mě boreček s urputným výrazem ve tváři předjel, aby těsně před vrcholem vyčerpáním slezl z kola.Vypadal hodně zničeně a jen těžce sípal. Naštěstí pro něj to ta jeho přítelkyně neviděla. Já jsem ho v klidu objel a pokračoval dál. Tuto dvojici jsem pak potkali na začátku stoupání na Praděd, když my jsem se již vraceli dolů.Jó machřit před holkama se nevyplácí! Za zmíněným stoupáním následuje sjezd a po něm se tato vedlejší cesta napojuje na hlavní tah vedoucí z Břidličné do Karlovy Studánky. Tady to bylo jiné svezení. Tato silnice má hladký povrch a je poměrně široká, takže naše silničky po ní jen svištěly…, no ne tak docela, přeci je to stále do mírného kopce. Při průjezdu Malou Morávkou jsem si chtě nechtě musel vybavit velký loňský trapas. Kupodivu hlavním aktérem při něm byl můj stávající spolubojovník Mirek. Co se tu stalo? Jeli jsem přes Malou Morávku na Praděd .V předu jako obvykle Igor, za ním já a poslední Mirek. Zrovna jsme míjeli před hospodou opravdu velkou skupinu cyklistů stojících u okraje cesty, kteří vypadali velmi profesionálně Takže i Igor zvýšil tempo svého kmihu, já jsem se snažil zaujmout co nejvíce profi posed se zatáhnutím břicha (tedy dlouho se to vydržet nedá), tak abychom nevypadali před těmi silničáři jako nějaká „béčka“ a tak jsem projížděli okolo toho houfu , čítajícího snad 20 lidí, jako při přehlídkovém defilé.. Určitě si nás všichni museli obdivně prohlížet, jak krásně jsme jeli, jak těsný jsme dokázali držet hák, myslím si, že jsme vypadali fakt hodně cyklisticky. Na tom si koneckonců já hodně zakládám. Najednou cítím drhnutí Mirova předního kola o mé zadní kolo a pak „bác“Mira leží jak dlouhý, tak široký na silnici a já stepuji jednou nohou o asfalt a jen tak tak nespadnu také. Rozhostilo se hrobové ticho, nikdo z přihlížejících se ani nezasmál a každý odvracel raději tvář. Takový trapas! Mira si prostě lízl o mé zadní kolo. Rychle jsme se beze slova sezbírali a pokračovali dál, aniž jsem se ohlédli. Rychle pryč! Mira byl v takém šoku, že teprve až na Pradědu zjistil, že má odřené koleno, jinak byl ale naštěstí v pořádku. Zanedlouho nás ten balík dorazil a byla to ta na začátku zmiňovaná skupina silničářů z Přerova při akci Přerov –Praděd a zpět. Tentokrát se nic takového nestalo, žádný balík jsme nepotkali a já jsem raději držel od Miry, který šlapal zrovna na špici, co největší distanc. Co kdyby…. Na konci Malé Morávky , kde se úhel stoupání silnice čím dál víc zvětšuje,jsem šel na špici já a trochu jsem do toho šlápl. Za chvíli jsem zjistil, že Mirek odletěl z háku. To mě potěšilo a tak jsem přidal ještě víc. Tepovka byla v limitu, tak proč ne?. Nakonec jsem u Hvězdárny na Mirka musel nějakou dobu čekat. Mirovi začalo docházet.To ty jeho zrychlovačka a nástupy! Mira to vyřešil tak, že zavelel k přestávce, aby se najedl. Už zase! Sedli jsem si tedy na klády, které slouží jako lavice pro odpočívající výletníky a jali se doplňovat energii. Naproti nás seděl pár středního věku. Oba si nás pozorně prohlíželi, paní spíše s despektem a pán s neskrývaným nadšením. Nakonec se s námi dali do řeči. Byli z Dobrušky a pán se taktéž věnuje dálkovým výšlapům na kole a jak vyplynulo z debaty, tiše nám záviděl náš výlet.Byl tu s paní na pěším výletě a kolo mu evidentně chybělo. Oba byli ale velmi příjemní a dokonce nám nabídli pravou domácí bábovku. Po této další a neplánované přestávce jsme se konečně mohli vydat na závěrečné pokoření nejvyšší moravské hory. Jako po každé přestávce Mirek vyrazil vřed jako politý živou vodou a já notně ztuhnutý jsem se začal trápit. Kdybychom nezastavovali, tak si myslím, že bych na Praděd vyletěl jak střela. Takhle jsem cítil, že to není úplně ono. Jeli jsem rychlostí okolo 12 km/hod a mě tepovka vyletěla na nějakých 150 tepů za min. Což je podle výsledků měření laktátu nad hranicí mého anaerobního prahu, který mám stanovený na 136 tepů za min a je to tedy na pováženou. Nad tímto tepem bych se měl pohybovat minimálně, neboť je to pro mě životu nebezpečné. Takže asi po 2 km v tomto tempu jsem nechal Mirka ať si kmitá nožičkami rychlostí jaká mu vyhovuje a přeřadil jsem si na měkčí převod a šlapal jsem pak rychlostí okolo 10 km/hod.To mě celkem vyhovovalo, tepovka klesla na přijatelnějších 135-140 tepů za min. a šlapaní v této tepovce i rychlosti bylo celkem v pohodě. Šlapal jsem převážně v sedle a jen občas šel ze sedla abych si protáhnul záda. Mám zjištěné, že pokud šlapu v sedle rovnoměrným tempem jsem méně „prošitý“ než když chodím často ze sedla. Ovšem předpokladem je to , že jsem schopen v sedle ty převody utočit. To se mně v tomto kopci celkem dařilo, neboť musím na sebe „prásknout“, že silničku mám osazenou převody 3x10, tedy používám trojtalíř. Určitě se každý zarytý silničář musí otřást hnusem: jenže ty doby, kdy jsem byl schopen v takovém kopci jako je ten Praděd točit převody 42 x 22 , jsou dávno pryč. V době kdy jsem zavodil jsme na silničkách lehčí převody neměli, ovšem tehdy jsem vážil okolo 65 kg a dnes mám skoro 95 kg a to je sakra rozdíl. Je zajímavé, jak se také změnil pohled na použití převodů, my jsem dříve jezdívali hodně silově,k tomu nás trenér nabádal. Například jsme trénovali tak, že jsme vyjížděli poměrně velké krpály na velkou, abychom získali sílu do noh a na závodech jsem mnohdy vůbec malý talíř nezařadil, když už to nešlo, tak se jel v kopcích „španěl“, sundat velkou placku bylo velmi nevhodné..Dnes naopak je trend jezdit kmihem a raděj točit lehké převody než se rvát s velkou pilou.Je to další přínos MTB pro klasickou silniční cyklistiku.Takže jsem si zařadil tu nejmenší placku a střídal jsem 3- 4 pastorek od vrchu ( tedy převody 32 x 22-20).Ten lehčí jsem točil v sedle a ten těžší, když jsem šel ze sedla.

Cesta na Praděd , kde jsem se v této chvíli trápil, je silničářský sen. Krásně hladký asfalt, minimální provoz, pořádný více jak 10 km dlouhý krpál se stoupáním okolo 10-12%, který prověří každého co v něm vlastně je a na konci je cyklista odměněn fantastickými panoramatickými výhledy do kraje, pokud mu tedy přeje počasí. A nám fakt přálo. Jako mávnutím kouzelným proutkem se zlověstné bouřkové mraky rozplynuly a my jsme šlapali nahoru po sluncem ozářené cestě. Vzhledem k nadmořské výšce zde však byla teplota přijatelná , tak okolo 20 st. Mám tento výjezd opravdu rád. I když jsem pokaždé zaskočen jeho délkou, tak to okolí i kvalitní cesta mě vždy oslní a nadchnou. Až po chatu Ovčárna se cesta klikatí ve stínu lesa a člověk může vnímat omamnou vůni pryskyřice a majestátné štíhlé smrky podél cesty. Nad Ovčárnou pak projíždí již otevřenou krajinou, kde začíná pásmo zakrslých dřevin a úplně nahoře je jen tráva přerušená občas nějakou nízkou dřevinou. Co mě při předchozích výjezdech vadilo bylo poměrně velké množství cyklistů, které jeli stejným směrem a jako já.. Člověk musel pořád dávat bacha při předjíždění těch pomalejších a nebo když byl předjížděn tím rychlejším.Tím se ztrácela koncentrace na cestu a také na vnímaní krásného okolí. Tentokrát jsem za celou cestu až po Ovčárnu nikoho ve svém směru nepotkal. Pouze v protisměru se z kopce řítilo pár bláznů, nebo jak jinak nazvat borečky, kteří se bez přilby a pudu sebezáchovy řítí ve vlajícím bavlněném tričku s krátkým rukávem z tohoto poměrně prudkého kopce na kole typu Kaufland. Bohužel takový cvoci pak dělají špatné image ostatním cyklistům, kteří to na kole buď skutečně umí a nebo jsou natolik soudní, že ví, kde je jejich limit a podle toho jedou. Zkušený cyklista se na takový sjezd pořádně oblékne a hlavně má na hlavně přilbu. Pokaždé , když mě takový cvok minul, tak jsem s napětím čekal, kdy uslyším nějakou ránu, neboť se zdálo skoro vyloučené, aby to kolo takový rozevlátý borec vůbec zvládl. Naštěstí jsem nic takového neslyšel, ale stejně jsou to cvoci. Celkem v poklidu jsem tak dofuněl k chatě a nebo spíše komplexu chat na Ovčárně, kde jsem se pozdravil opět s manželskou dvojicí, co nás obdarovala tou bábovkou, která zde mezitím přijela kyvadlovým spojem zajišťovaným autobusy s označením cyklobus. U Ovčárny je velké parkoviště a veškerá veřejná doprava zde končí. Dále se musí pouze pěšky. To mě připomíná scénku, kterou jsem zde zažil tak dva roky zpět. Také jsem dosupěl na kole nahoru na toto parkoviště a zaujala mě poměrně velká skupina důchodců jak se šine pěšmo směrem k Pradědu. To by nebylo tak zajímavé, nakonec turistika se dá dělat v každém věku, ale tito moc turisticky oblečení nebyli, spíče společensky. Většina jich také vlekla velké tašky jako nadité duchnami. Zprvu jsem nechápal co to je, ale pak mě to došlo, byli to zcela jistě účastníci nákupního zájezdu, které již protřelý obchodník oloupil o jejich úspory a vnutil jim zaručeně antialergické peřiny, které by normálně v obchodě kupovali za desetinovou cenu, pokud by je vůbec kdy potřebovali koupit. A určitě hlavním bodem programu byl výlet na Praděd, jako bych viděl ten letáček co našli doma ve schránce“ Výlet na Praděd spojený s úžasnou nabídkou, autobus, bude přistaven v 7,00 na Horní návsi…“. A tak se ti chudáci s těmi naditými taškami vláčeli do toho kopce. Bylo mě jich líto i když by se už mohli poučit. Ale lidé jsou, jak známo, v některých směrech nepoučitelní.

Ovšem zpět k mému výjezdu na Praděd. Mira na mně u Ovčárny nečekal a tak jsem se sunul dál k vrcholu Pradědu, který se tu již nade mnou majestátně vypínal. Od Ovčárny vypadá tato část Jeseníků fakt hodně vysokohorsky . Jak asi museli čubrnět naši předkové pra-pra Moraváci, když se tu poprvé před pár tisíci lety vyškrábali a najednou les skončil a kolem byla úplně jiná krajina.Možná si připadali jak na dovolené v Alpách, kde měli jistě svého příbuzného Otziho. Zpočátku cesta mírně stoupá a pak jeden úsek dokonce klesá,aby se následně vzedmula k poslední zteči moravské velehory. Po celou dobu máte před očima moderní vysílač vybudovaný na vrcholku Pradědu , takže zabloudit nelze. Ono by to ani nešlo, neboť ta asfaltová cesta je tam jediná. Já jsem už notně zpocený šlapal tak abych se nezničil, ale zároveň abych jel pokud možno svižně, neboť jsem projížděl špalírem pěších turistů, před kterými jsem nechtěl vypadat jako nějaký pupkatý stréc na naleštěném kole. Tedy těch pěšáků se tam motá na můj vkus pokaždé až příliš. Jejich chování mě připomíná slepice, vykračují si to ve skupině po celé šířce silnice, děti se pošťuchují, rodiče řeší nějaké důležité téma a vůbec nevnímají okolí, takže když chci projet, tak na ně musím zařvat:“ hej, bacha, zleva “ a pak teprve začnou reagovat. Většinou se to pak vypadá, jako když střelíte do skutečného hejna slepic, zmateně pobíhají zleva doprava po cestě, nahluchlá babička však neuhne, tak ji musí někdo odstrčit, děti, ty neslyší vůbec a tak vám v okamžiku, kdy je míjíte vběhnou přímo pod kolo.., je to pokaždé stejné při předjíždění nějaké větší skupiny lidí. Což o to, při jízdě do kopce se to dá, ale při jízdě zpět si musí cyklista dávat velký pozor. Neznám statistiky, ale zcela určitě se tady musí docházet k velkému počtu kolizí mezi cyklisty a chodci. Možná musí mít na Pradědu služebnu i dopravní policie aby tyto nehody mohla operativně řešit.Cyklistů jsem ten den ale i po této trase potkával kupodivu poměrně málo. Tak 1 km před vrcholem jsem předjel staršího vysportovaného muže oblečeného do oblečku Pearl Izzumi a jedoucí na crossovém kole Specialized, tedy asi žádná „sociálka“ a podle šlachovitých lítek to byl asi pravidelný návštěvník spiningového cetra. Když jsem ho předjížděl tak jsem ho slušně pozdravil“ahoj“ a zeptal se ho jak se mu jede. Mezi zuby procedil:“ jde to“, evidentně nebyl rád , že ho někdo předjíždí a ještě s takovou figurou jako mám já . Za chvíli jsem cítil, že se háknul za mé zadní kolo. I nedalo mě to a trochu jsem přidal. Jeho supění se začalo vzdalovat, ovšem jakmile se kopec začal trochu zmírňovat, tak se supění začalo opět přibližovat.takto jsem se „honili“ až na vrchol. Pro mě to znamenalo, že jsem jel tepovku přes 150, ale zatnul jsem zuby a šlapal, přeci se nenechám předjet někým na crossovém kole, že? Tak 50 m od vrcholové mety jsem za to vzal, šel ze sedla a borečka jsem setřásl, závěrečný špurt byl tedy můj! Mira mě již čekal , byl tu údajně o 10 min. dřív, což bylo pravděpodobné, neboť já jsem ještě tak 5 min ztratil tím, že jsem musel ve stoupání zastavit a vzít telefon, který neodbytně zvonil, volala manželka, chtěla vědět zda žiji.

Ve chvíli, kdy jsem na vrcholové kótě protínal pomyslnou cílovou pásku, jsem měl ujeto 138 km, průměrem 22 km/hod. a na kole jsem strávil 6 hod.20min.Z hlediska fyzických sil jsem se cítil celkem v pohodě, problém byl spíše na straně psychiky, neboť stejnou vzdálenost jsme měl ještě před sebou a věděl jsem již, že to nebude jen z kopce a nebo po rovině.Tato chmurné myšlenky mírnily krásné pohledy na okolní hřebeny Jeseníků, počasí nám přálo, viditelnost byla dobrá, sem tam nějaký mráček a teplota nahoře byla okolo 15 st. A ani zde tak běžný vítr nebyl zase tak prudký. Prostě paráda. Po obvyklých Mirových tanečcích s vysvlékáním a oblékáním , jsme se tak po cca 30 min. odpočinku a focení vydali směrem dolů. Bylo to kolem 15 hod, což znamenalo 2 hod. zásek proti původnímu harmonogramu cesty. Jo ty Mirovi zastávky… Plánovali jsme zhruba v polovině přestávku na oběd,což jsem chtěl dodržet, ale restaurace na Pradědu není zrovna přívětivá a vhodná . Je tam poněkud komplikovaný vstup, takže na kola není vidět a vzpomínám si, že jsem tam minule stál snad 20 min. na jeden pohárek předražené coly.Tak jsem se rozhodli, že zastavíme v některé z mnoha hospod v Malé Morávce při zpáteční cestě. Navlékl jsem tedy návleky na ruce, oblékl neprofukovou vestu, pod přilbu dal suchou čepičku a vyrazil dolů z kopce. Mira se skoro kompletně převlékl(dres a spodní triko), což nebylo tak úplně od věci převléci se do suchého,ale komu by se chtělo tahat s tolika krámy. Sjezd z Pradědu je úžasný zážitek, v horní partii ovšem kalený již dříve zmiňovanými houfy pešáků, takže raději jsem jel opatrně, ať se nestanu součástí místních statistik nehod.

Mira to dolů kalil jak o život, takže mě ujel,ale to mě nevadilo, vychutnával jsem si jízdu po hladkém asfaltu a bez šlapání. Zatímco nahoru jsme se škrábali skoro hodinu, dole u Hvězdy jsme byli za 10 min.Oblečení bylo tak akorát, rozhodně to při sjezdu nebylo na krátký rukáv, jak to praktikovali již dříve zmiňovaní kamikadze. Pokračovali jsem pak společně dál na Malou Morávku, kde jsme u první venkovní restaurace, kterou jsme uviděli, zastavili a dopřáli si zaslouženého jídla. Byla to poněkud zvláštní kombinace nealko piva, vydatné fazolové polévky a sladkých palačinek. Ale nám to chutnalo. Nějaký pán se s námi dal do řeči a stále nám nechtěl věřit jakou trasu máme naplánovanou. Neuměl si představit, že někdo dokáže ujet na kole 300 km za den. Myslím si, že nám nevěřil a myslel si, že ho blafujeme. Leč tentokrát jsme mluvili pravdu. Ono s cyklisty je to úplně stejné jako s rybáři, co si budeme nalhávat. I když pojem cyklistická latina není zaužívaný i tak je všeobecně známo, že každý cyklista si rád přikrášlí svůj výkon a tak většina z nás běžně jezdí průměrem okolo 50 km/hod, maximální rychlost máme někde kolem 100 kiláků a vítězné špurty ani nepočítaje. Realita však bývá úplně jiná. Přestávka se opět natáhla dík Mirovým obvyklým tanečkům s oblečením a tak jsme vyráželi na zpáteční cestu kolem 16 hod.Bylo mě jasné, že zatmíme. Z Malé Morávky jsme jeli opět na Rýmařov, tentokrát však přímo po hlavní cestě , takže prakticky pořád z kopce. Tomu i odpovídala naše rychlost , která se pohybovala stále nad 30 km/hod.Záhy jsem tedy dosáhli Rýmařov a odtud jsme se vydali již po známé cestě směrem na Šternberk. Na tuto část budu ještě dlouho vzpomínat. Měl jsem pocit, že jedeme stále do kopců a jen občas z kopce. A ty krátké úseky jízdy z kopce byly znepříjemněné rozbitou cestou, takže se to nedalo pořádně pustit. Tedy,alespoň v mém případě. Mira jel jak blázen, hlava nehlava, spíše jáma ne-jáma. Pak se diví, že mu stále praskají špice a že mu háže ráfek. Koneckonců, je i to , že mu již 1 x praskl silniční rám, jde jistě na vrub jeho , jak to slušně nazvat, no nevhodné jízdě z kopců. A to váží 60 kilo i s botama. Zatímco mně i při mojí váze 95 kg zatím žádný rám nepraskl (ťuk , ťuk na dřevo): Je to o technice jízdy. V té době jsme měli ujeto okolo 180 km a u mě se začal pomalu projevovat tzv. „Jarinův syndrom“.Tak nazýváme stav, ve kterém se nachází prošitý cyklista a který v důsledku vyčerpání je podrážděný, nervózní, zkrátka a dobře „chytil nerva“.Jarinův proto, že náš kamarád Jarin tento stav prožívá z nás neintenzívněji a nejviditelněji. Většinou začne nevybíravě nadávat tomu nešťastníku, který zrovna táhne špicu, že jede moc rychle a že se na to může…, aby vzápětí a to je vskutku neobvyklé, za to vzal a všem nám ujel. Což zase nechápeme my ostatní , když je to tak rychlé, tak proč nám ujíždí? Jde však vidět, že jsme na něho byli moc hodní. Nyní po přestěhování jezdí s jinou skupinou podstatně víc nabušených silničářů a ti jezdí tak rychle, že jim prostě neujede a tak jen tiše kleje zavěšen na ocase balíku. Na víc nemá sil. Podobný případ amoku z vyčerpání jsem zažil letos na jaře na Mallorce, Byl zde s námi kolega, který zimu trochu prolenošil a už při prvním švihu byl po padesáti kilometrech hotový. Trochu se v dalších dnech otřepal a byl již s námi ochoten jezdit i na delší švihy. Asi tak čtvrtý den jsme jeli směrem na Palmu a pak jsme měli naplánováno jet do okolních kopců. Přímo v Palmě jsme chytili balík asi dvaceti Irů, kteří celkem svižně bušili do pedálů. Tak jsme se hákli na konec toho balíku a když jsem se ptali těch na ocase, kam jedou, tak říkali, že vlastně ani neví,ale někam do hor to bude. Tak jsme si , řekli zkusíme jet s nimi, uvidíme kam to bude. Na konci města odbočili na nějakou bídnou asfaltku bez označení . Zpočátku začala mírně stoupat, ale po pár serpentinách se najednou objevila skoro kolmá stěna, tak 20% to muselo mít. Ve snaze uviset s těmi nejlepšími jsem vlezl na špicu, abych se vzápětí skoro zastavil, ani na nejlehčí převod to nešlo utočit. Tak jsem to hrnul ze sedla, přičemž každá otáčka pedálů byla utrpením. Potěšilo mě jen to, že někteří a mnohem mladší Irové z kola slezli a tlačili. Nakonec jsme se asi po 1 km takového stoupání vyškrabali k nějakému kostelu a tady Irové zastavili, plácali se po ramenech a začali pózovat před foťákem. Byla to konečná a dál to nešlo, cesta končila, muselo se zpět. Ten kolega to vyšlapal také, ale nevypadal moc dobře. Byl bledý a moc nemluvil, dokonce se ani fotit nechtěl. Pokračovali jsem pak dál už bez Irů a kolega byl čím dál víc zachmuřený, nechtěl jíst a vůbec se nezapojoval do naší diskuse o krásách místní krajiny. Ona ta cesta vedla stále do kopce a z kopce, takovou spíše horskou krajinou. Nakonec po výjezdu do nějaké vesnice na kopci, kde jsem s druhým parťákem obdivoval gotickou stavbu kostela, ten dotyčný přijel se slušným zásekem k nám a spustil na nás naplno lavinu svého rozhořčení. Bylo toho skutečně hodně co nám řekl, dozvěděli jsme se ledacos zajímavého o nás a o našem ježdění na kole,o tom výjezdu ke kostelu nad Palmou a také jak vůbec dobrý nápad to byl jet na Mallorcu, podle intonace hlasu se však dalo usuzovat, že to podle něj až tak moc dobrý nápad nebyl.

Nakonec nám vynadal nejhůře, jak to jeho aristokratická výchova dovolila a sice do zasr…sportovců a závodníků a chtěl jet sám pryč, co nejdál od nás. Prostě byla to typická ukázka toho, jak pracují nervy u člověka, který si hrábne na dnes svých sil. A on si ten den skutečně hrábl, začalo to tím popisovaným výjezdem na kopec nad Palmu. Nakonec jsme ho narvali nějakým jídlem a tak se zklidnil a pokorně se nechal dovést do hotelu.Ve finále si celý pobyt na Mollorce náramně pochvaloval a to nejen kvůli Esmeraldě,ale to je již jiný příběh.

Takže podobný stav jsem začínal na sobě pozorovat i já i když se mě šlapání zatím nedělalo zase až takový problém. Ale vytáčela mě každá maličkost, řidiči, kteří kolem mě jezdili moc blízko, Mira který stále kmital nožičkami, jako by nemohl jet pomaleji, silničáři, kteří tu nechali tak rozbitou cestu, vláda, která peníze na opravu cest prošustrovala a tak podobně.

Začal jsem „chytat nerva“, přeci jen těch kilometrů už bylo dost a navíc ta rozbitá cesta! Také jsem byl naštvaný, že mě Mira ujel, sjezd z kopců je moje silná stránky i díky mé hmotnosti. Na té rozbité cestě to však nešlo pustit. Tak jsem demonstrativně párkrát zastavil, abych si nafotil pohledy na hrad a otevřenou hanáckou krajinu, která se rozprostírala přede mnou. Mira na mě slušně počkal u sanatoria , které se nachází nad již dříve zmiňovanou vesnicí Paseka. Pak však začalo utrpení, alespoň pro mě, Cesta z Paseky do Šternberka je stále nahoru- dolů a navíc zde byl poměrně hustý provoz, jakmile přišel kopec , tak jsem Mirovi odletěl z háku, vůbec mě to již nechtělo jet, blížil se dvoustý kilometr , který jsme ten den zdolali a na mém poměrně málo trénovaném organismu se to začalo projevovat, nejen zvýšenou agresivitou,ale i únavou v nohách. Přeci jen 3 tisíce najetých kilometrů před touto akcí od začátku roku, není zase tak moc. Je zajímavé, že nejvíce mě vytáčela předjíždějící auta, která jak je u nás zvykem jezdila pár cenťáků od mého ramene. Instinktivně jsem vždy zajel na okraj, kde však byla dost rozbitá cesta, což znamenalo zpomalit a tím jsem ztratil kontakt s předemnou jedoucím Mirou. Tomu ty díry prostě nevadili.

Byl jsem rád, když jsme konečně zdolali poslední kopec před Šternberkem a uviděli začátek obce. Hned u první hospody jsem tentokráte já zavelel k zastávce, abych doplnil totálně prázdné láhve. Neměli zde ani Kofolu a ani Coca colu a tak jsme vzali zavděk nějakému sladkému kofolovitému patoku a doplnili tím tekutiny v těle. Zaujalo mě, že štamgasti v hospodě sledovali se zaujetím a hlasitě komentovali nějaký atletický mítink, který zrovna dávali v TV. V této hospodě 4. cenové kategorie bych spíše očekával sledování fotbalu, či podobné lidové podívané. Po tomto občerstvení jsem se trochu vzpamatoval a byl jsem jakž takž připraven bojovat s posledními osmdesáti kilometry, které na nás ještě čekaly. Po průjezdu Šternberkem jsme se vydali po hlavní komunikaci vedoucí do Olomouce. Po ranní zkušenosti jsem se obával toho nejhoršího, byl již podvečer a provoz byl poměrně hustý.Kupoivu jsme tento úsek zvládli bez větších problémů,až na jeden incident s postarším řidičem Škody Fabie, kterého jsem vyfakoval známým italským posunkem, když na nás intenzivně začal troubit v místě, kde je na této trase kousek objízdné panelové cesty. Zdálo se mu asi, že jedeme mála u kraje vozovky, neboť v tom okamžiku jsme zrovna předjížděli nažehleného silničáře v dresu Mavic, kterého jsme doráželi už od Šternberka. Mira šel hned nekompromisně přes něj a já pochopitelně jsem musel jet za ním. Uznávám, že jsme tomu řidiči trochu vjeli do dráhy, avšak to předjíždění jsem avizoval ukázáním rukou, tak se mohl zklidnit a nemusel troubit jak na lesy, navíc tam byla třicítka Usilovně šlapajícího pana „Mavika“ jsme pak nechali daleko za sebou a poměrně svižně jsme se blížili k Olomouci.

A opět zastávka! A to u té pumpy co jsme stáli ráno, i když tentokrát jsem byl tomu i rád, potřeboval jsem opět doplnit pití a hlavně něco nesladkého. Takže jsem si koupil vodu Magnesku (dobrá proti křečím) a relativně bez velkého zdržení jsme pokračovali dál. Bylo nutno spěchat, neboť hodiny ukazovaly půl sedmé a před námi bylo více jak šedesát kilometrů, tedy když to dobře půjde tak dvě a půl hodiny jízdy. Olomouc jsme tentokráte projeli raději na jistotu, tedy po hlavní cestě k velké světelné křižovatce, kde se protíná cesta od Přerova a od Hranic na Moravě. Když jsme stáli na této křižovatce, tak Mirkovi zazvonil telefon, takže na zelenou jsem se rozjel sám, Mira zůstal stát opřený o semafor a vykecával se. To jsem byl hodně naštvaný, neboť to představovalo další zbytečné zdržení. Také jo, Mira mě dojel až za 15 minut, co jsem na něj čekal před kruháčem u nájezdu na dálnici. Ani jsem mu moc nenadával, ale vztek se mnou lomcoval, mohl si ten telefonát odpustit. Opět mé nervy pracovaly. Na kruháči jsme se dali doprava, směrem na okrajovou část Olomouce Nové sady, pak jen stačilo podjeli dálnici na Brno a napojili jsme se na cestu vedoucí do Tovačova, po které jsem jeli již ráno. Tato trasa byla podstatně kratší rychlejší než naše ranní kličkování po Olomouci. Do této chvíle táhl špicu Mira, ale bylo vidět , že mu to moc nejede, tak jsem v jednom mírném stoupání za to trochu vzal abych Miru na špici vystřídal. Kupodivu ihned odletěl z háku. Byl na tom dost špatně. Přeci jen toho odtáhl hodně a ty jeho nástupy! Zůstal jsem tedy na špici a udržoval tempo okolo 35 km/hod. To Mira jakž takž zvládal a tak jsem ho dotáhl až do Annína, což je obec kousek za Tovačovem směrem na Lobotice a tedy i Chropyň. Za Annínem jsem se otočil a Mira nikde. Hned mě napadlo, že nastala jeho další občerstvovací zastávka. Při průjezdu Annínem jsem si totiž všiml , že u cesty se udí buřty, či něco podobného a tak jsem si tipnul, že tam Mirek zastavil. Taky, že ano. Zrovna si tam objednával uzenou klobásu. Muž , který tu udírnu provozoval byl vskutku rázovitý vesnický hospodský. I když byl poměrně mladý, byl hodně tělnatý až rozložitý. Mohutná šíje přecházela bez krku přímo v malou hlavičku, která byla pokryta hustým ježkem. Podobný ježek pak pokrýval i jeho jako by opuchlou tvář Na sobě měl špinavou a umaštěnou pepito řeznickou zástěru oblečenou na chlupaté tělo a kdysi dávno bílý a nyní řádně ušmudlaný a roztrhaný nátělníku. Zpoza zástěry mu čouhaly kraťasy a mohutné chlupaté lýtka. Velkýma špinavýma rukama přikládal dřevo do podomácku vyrobené udírny z rezavého plechu v níž štiplavým kouřem udil krásně voňavé domácí uzeniny. I když na první pohled tedy tato kombinace zrovna lákavě nepůsobila, čichové buňky rázně přehlušily všechny rušivé vjemy a tak jsem si také koupil krásně osmahlé cigáro s hořčicí, i když jsem raději s díky odmítl kvašák, který ten muž lovil holýma rukama z pětilitrové flašky. Abychom to nějak rozumně zkonzumovali , usadili jsme se s Mirou do venkovní části hospody naproti přes cestu. Zajímavostí bylo, že ten bodrý muž nám naservíroval tu pochutinu na papírový tácek rukama, kterýma před chvílí přikládal a prohraboval dřevo v udírně a také bral peníze.Inu imunitní systém je potřeba posilovat! Pro hospodu, na jejímž dvorku jsme se tedy usadili, by označení čtvrtá cenová skupina znamenalo extrémní luxus, na který si tato hospoda rozhodně nehrála. Venkovní posezení bylo vytvořeno na dvorku typického hanáckého stavení a muselo se k němu projít přes průjezd s mohutnými dřevěnými vraty, teď dokořán otevřenými a zašprajclími kusem dřeva. Podlaha průjezdu i dvorku byla asi z udusané hlíny a či něčeho podobného což však nešlo poznat pod nánosy prachu. Stěny průjezdu i stavení ve dvoře měly ještě původní omítku z hlinky, která byla možná před 100 lety natřena bílou barvou, nyní však byla pokryta prachem a pavučinami a na mnoha místech opadávala. Vlastní posezení bylo vytvořeno z dřevěných lavic u nichž dozajista sedávali již dědové zdejších obyvatel a nad stoly jako jediný moderní prvek v tomto svébytném prostředí, byla natažena vojenská maskovací síť. Těžko říci, zda funkcí sítě byla ochrana návštěvníků před slunečními paprsky nebo slepicemi, kterým byl takto zcela jistě uloupen jejich venkovní výběh. Celkovou atmosféru dokreslovala u vedlejšího stolu sedící společnost pravděpodobně místních obyvatel. Z nich obzvláště vynikala relativně mladá a výrazně zmalovaná dívčina oděná v módních bederních kalhotách,Výraz zmalovaný vyjadřuje jednak stav jejího obličeje, tak i její fyzický stav. Ona i ostaní členové té společnosti nahlas zejména řešili, co s ní udělá její „staré“ až přijde ten večer domů. Nejvíc se mě libil výrok jednoho z mužů v této skupině směrem k oné dívčině: „ Až přijdeš dom tak dostaneš přes čoňu “. Což potrzuje, že okolí Tovačova je Haná jak když vyšije. Přes všechny negativní dojmy s exteriéru a interiéru té hospody jsme byli skutečně mile překvapeni tím, že při placení se nás paní hospodská zeptala, zda nám chutnalo a zda jsme byli spokojeni. Tak nám spadla brada a kývali jsem hlavami, že jo. Naše výhrady k čistotě jsme neměli chuť za takových okolností presentovat. Vida, co dokáže vlídné slovo! Zatímco jsme si pochutnávali na nezdravé uzenině, světla venku postupně ubývalo a vládu nad krajinou přebírala tma a nás čekaly poslední kilometry našeho putování. Jako po každé zastávce Mirek vyrazil kupředu a já sotva popadal dech,abych se za ním udržel v háku.To , že jsem jel na druhé pozici bylo dané nejen momentálním stavem mých fyzických sil( tedy nic moc),ale zejména nutností se nějak v té tmě osvětlit. Jak jsem již dříve zmínil, Mirek si sice narval batoh různými blbostmi, ale že by si vzal nějaká světla, to ho tedy vůbec nenapadlo. A proto že již byla skoro úplná tma , když jme odjížděli z Annína, tak jsem musel Mirkovi půjčit svou přední blikačku a já si ponechal svou zadní. Tím jsme vytvořili kompaktní těleso předpisově osvětlené. Ale museli jsem zachovat dané pořadí. Tedy po pravdě, já bych stejně na špicu nemohl, byl jsem rád, že jsem točil nohama. Můj organismus se při poměrně dlouhá zastávce v Anníně doplněné dobrým jídlem, přešaltroval do fáze klidu, ze kterého se tedy již nechtěl vůbec dostat. Opět platilo, že kdybychom nezastavovali… Mira navíc nasadil poměrně šílené tempo, jako by chtěl teď dohnat všechen čas, co jsme ztratili díky jeho zastávkám. To jsem si myslel původně. Až později mě Mira prozradil, že ten telefonát v Olomouci byl od jeho přítelkyně a že se domluvili na společně strávené noci. Mira se tak choval jak chrt, před nímž na chrtích dostizích táhnou kus masa. Nechápu tedy, proč jsme museli ještě v Anníně zastavovat. No asi byl tak prošitý, že by to domů bez zastávky nedojel. Když se mně později přiznal k té své motivaci pro závěrečnou rychlou jízdu, tak z něj také vylezlo, že jakmile po dojezdu domů usedl u přítelkyně do křesla, tak usnul jak špalek, takže jeho spěch byl stejně zbytečný. Naše dvojce měla tedy rozdílnou motivaci pro dojezd, já to prostě chtěl nějak dojet, zatímco Mirek to chtěl dojet co nejrychleji. Takže to vypadalo tak, že jsem do něj pořád hučel, ať zpomalí, nebo že ho sundám z kola. Také jsem mu navrhl, ať mě vrátí moje přední světlo a táhne k čertu, já se s ním teď po nějakých 250 km honit odmítám. Jarinův syndrom už působil na nás oba dost silně a tak to nebyl zrovna klidný návrat domů. Korunu jsem tomu nasadil v posledním kopci na trati, který byl těsně před Kvasicemi. Tady jsem nasadil jako k trháku, abych po pár metrech svěsil nohy, jenže to jsem netušil, že se Mira háknul těsně za mě a tak při mém náhlém zpomalení málem hodil „hlavana“. Celkem vulgárně mě vynadal a skoro na mě ani nepočkal.

Nakonec si to rozmyslel a v Kvasicích jsme se sjeli, abychom společně pak protnuli cílovou metu na ceduli s nápisem Otrokovice. Byli jsme konečně doma! Ještě bylo nutné projet přes Bahňák kolem smradlavé kafilérky a po kličkování přes Kolonku jsem konečně mohli zasednout k zasloužené orosené sklenici piva v naši základně, kterou je zahrádka restaurace Sýpka. Bylo 22 hod.
Celkem jsme ujeli 278 km, průměrem 23,8 km/hod.
Já osobně jsem na ujetí této trasy spotřeboval 2 karbosnacky, 2 enervity proti křečím, smaženici ze tří vajíček na snídani, 2 musly tyčinky,2 tyčinky Bikepower, 1 fazolovou polévku a 2 ovocné palačinky na oběd , uzené cigáro a chleba, 3 l magnézky, 2 l kofoly, 3 nealko piva, dva bidony tedy 1 l iontového nápoje a 1 normální pivo na závěr.

Suma sumárum, jet tam autem by mě vyšlo levněji… Ale to byl nebyl ten pocit a ten, věřte nebo nevěřte stojí za to. Dokázal jsem to!

Putování do Mariazell

Zapsal: Karel

Do Mariazell jezdím velmi rád a pokaždé si najdu jinou trasu. Letos jsem se rozhodl, že to pojedu jako poutník celé na kole. Jiné roky jsem se vozil vlakem do Břeclavi a zpět. Ušetřil jsem tak dva dny cesty a nebezpečné cestování po Jižní Moravě. Tentokráte jsem přihlédl i k tomu, že už umím přijet do Břeclavi na kole po cyklotrase. Hodně úseků je mimo hlavní silnici a jsou i nové cestičky jen pro kola.
Od čtvrtka jsem si chystal na cestu jídlo do balíčků. Stručný seznam : 3 ks Majka velká, 2 ks Šunková paštika, 4 ks Hovězí konzerva, 4 ks Vepřová konzerva, 8 ks Polévané oplatky, 6 ks Čokoládový banánek, 6 Deli tyčinka, 20 ks čaj, kostkový cukr, sůl, 8 ks Tatranky, 4 porce kukuřice, 4 porce rýže, čokoláda, 4 ks Nugeta...
Trasu jsem měl v hlavě už od jara a jen postupně jsem upřesňoval jak pojedu. Vždy když mně přišla na mysl cesta do Mariazell tak jsem vytáhl malou mapu Rakouska a přemýšlel jak pojedu. Také jsem byl ovlivněn tím, že jsem chtěl vyfotit větrný mlýn v Retz. Hodně jsem se rozhodoval jakým směrem jet a co upřednostnit vzhledem k počasí.
V pátek večer jsem si všechno nabalil na kolo. Zajel na vodu do studánky a jak na potvoru na mně vyšel velký úklid v paneláku. Tak jsem uklízel až do tmy.

1. den
Je chladné ráno a já vyjíždím v kalhotách a v bundě. Je to nepříjemné, protože se pod tou vrstvou potím, ale vzduch je opravdu chladný. Po cestě se postupně zbavuji oblečení a měním i dres s dlouhým rukávem za krátký. Nakonec s toho byl horký podzimní den.
U letiště v Kunovicích pozoruji hromadný seskok parašutistů je to hezké, ale fotky nedělám. Musím si šetřit baterie na dlouhou cestu. Jedu po cyklotrase do Veselí nad Moravou po novém asfaltě. Tady je opravdu krásná cyklotrasa. Ve Veselí však musím na cestu. Tady to neumím. Od Vnorov už se to klikatí po všelijakých cestách jen aby se nejelo po hlavní cestě. Tak se jezdí zbytečné kopečky a klikatí vesnicemi. Před Strážnicí se rozhoduji udělat v altánku obědovou zastávku. Mám připravenou Anglickou slaninu a chleba s hořčicí. Jsem, ale smutný. Někdo si z altánku udělal WC a tak se tam nedá jíst. Také je plný odpadků. Když město něco takového vybuduje tak by se o to mělo i starat. To platí i o značení cyklotras. Značky jsou zarostené v keřích a tak se snadno stane, že přejedete.
Od Petrova se musí jet po hlavní cestě a tak je to blbé, ale dá se to vydržet. Je tu široká cesta až do Rohatce. Před Hodonínem vidím postupně dvě stará osobní auta jak jim upadla kola a leží na podvozku.
Za Hodonínem to už neumím projet z hlavy a dělám na křižovatce tvaru Y chybu. Značka je zarostená. Objevil jsem ji na zpáteční cestě. To, ale nevadí. Jedu do Mikulčic po sypané hrázi. Je to krásný výlet pro celoodpružené MTB kolo. Cesta je sypaná z velkých kamenů. Postupně jedu po vyšlapaném chodníku a končím na lesních stezkách až se dostanu k vykopávkám. tady by se hodilo někdy přijet a projezdit si les a prohlédnout památky. Vhodné pro rodiny s dětmi.
Dále kličkuji po různých starých cestách až se dostávám do areálu Lednického zámku. Postupně navštěvuji Janův hrad, zámek, Tři grácie, Statek a Apolo.
Kemping je hned u cyklotrasy a tak se v pohodě ubytuji. Mam, ale smůlu. V kempu je sraz motorkářů a mají festival Rockové hudby až do rána. Tak jsem celou noc nespal. V takovém rambajzu to nejde.
Byl jsem, ale překvapen, že se slušně chovali a jak hezky se chovali k sobě. Je to jen jinak zaměřená skupina lidí než já a když se setkají kamarádi tak se upřimně vítají. Samozřejmě probírali motorky a výrobce. Tak jako když mluví cyklisté o kolech. Někteří chlapi byli pěkně udělaní. Měli ruce jako já nohy. Asi nazvedali hodně železa. Ženské byly většinou štíhlé. Ono na místě spolujezdce to ani jinak nejde. Jen některé měly vlastní motorku a bylo na nich vidět suverenitu. Věkový průměr odhaduji na 40 roků. Žádní mladí lidé. Tak jak vidím skupinky cykloturistů nebo trampů. Mám pocit, že se mládež z podobných aktivit vytratila. Asi sedí doma u PC. My jsme snad zvláštní generace která si za komunistů našla styl zábavy a po nás nic není.

2. den
Ráno se vydávám do Valtic na hraniční přechod. Jedu kousek po trase kterou jsem včera přijel. Hraniční přechod je na kopci a tak už tomu bude po celý den. Jedu vinařskou oblastí a je to nahoru a dolu. Samá zatáčka. Z Poisdorfu jedu přes velký kopec s chráněnou rezervací pro ptáky do Mistelbachu. Už jsem tudyma jel v opačném směru a vím co mě čeká. Je to tu, ale hezké a bez aut. Na vrcholu si dělám obědovou přestávku.
Za Mistelbachem zkouším cyklotrasu. Už jsem po ní jel víckrát a byla to jen polní cesta. Také jsem tu kdysi s plně naloženým kolem píchl. Teď je tu, ale nová krásná asfaltová cyklotrasa a honosí se nápisy o EU. Je jasné kde na to vzali peníze. Od Enstbrunu najíždím na cyklotrasu do Stokerau. Umím to dojet k Dunaji po hlavní cestě, ale nechci. I když jsou zde řidiči velmi ohleduplní. Je neděle a oni jedou opravdu výletním tempem. Tak se dostávám do kopcovité krajiny a navíc hodně fouká. V jednom sjezdu jsem měl spadnout v bočním větru. Ten kdo neměl na kole přední tašky nepochopí co to s vámi udělá. Celé kolo se rozvlní a je těžké ho uklidnit. Jel jsem 50 km/hod tak se není co divit.
Na všech kopcích od mojí poslední návštěvy vyrostly moderní větrné mlýny. Všechny se ve větru točily a vyráběly potřebnou energii. Myslím, že nás rakušané zase předběhli ve vývoji. U nás je tato oblast zatím v plenkách. Teoreticky to umíme, ale neumíme získat peníze na stavbu drahé investice.
Před Stokerau jsem měl krizi a musel jsem si udělat přestávku. Bylo to moc náročné jet v nárazovém větru. I motorkáři jezdili pomaličku. Opravdu dobře foukalo. Tak jsem vycucl Karbošnek. Pak během celého putování jsem se do takového stavu nedostal. Já tento úsek od hranic k Dunaji nenávidím. Je to jen 100 km, ale hrozná dřina ať jedete kteroukoliv variantu. Kopce a vítr.
Ve Stokerau jsem samozřejmě ztratil značku, ale pomocí mapy jsem našel cestičku k Dunaji. Ono to nebylo značené.
Podél Dunaje jsem jel do Tullnu. Na břehu seděli rybáři a chytali ryby. Jenže podél břehu se proháněli nějací boháči v motorových člunech. Byly tak velké, že by mohly jezdit i po moři. Dva takoví spolu závodili. Jeli podél břehu a udělali takovou vlnu, že vystříkla až na cyklostezku. Ta je v tomto místě 2 m nad vodou. Ti rybáři museli být kompletně promočení. Co to udělalo s pruty nevím. Dál je to pohoda podél vody po krásném asfaltě.
V kempu jsem to měl v pohodě. Jsem zavedený v PC a tak nemusím nic vypisovat. Slečna chtěla pokecat a tak mně četla kdy jsem u nich už byl. Stan jsem si postavil na moje místo. Nebyly tu stany ani cyklisté. Jen karavany. Tak už se to opakovalo ve všech kempech. Byl jsem výjimka. Teď na podzim se už pod stan nejezdí na kole.

3. den
Probouzím se za tmy a balím věci. Ono není brzo, ale je podzim. Tak je to i večer, musím brzy najít kemp abych nezatměl. Vyjíždím proti toku Dunaje, ale není to znát. Dělám si fotky na nábřeží ve městě. Je tady plovoucí amfiteátr. Také je tu zakotvená malá plachetnice. Já se potřebuji dostat do St. Polten a musím jet přes Traismauer. Když jedu po trase tak vidím cykloznačku do Traimauer a rozhoduji se opustit dunajskou cyklotrasu. Asi to byla blbost, neboť to byl značený okruh pro hobíky. Nenajel jsem asi moc zbytečných kilometrů, ale nechal jsem se provláčet po okolních krásách. Oni rádi tahají cyklisty na zajímavá místa. Kapličky, výhledy do krajiny, hrady a zámky. Je to smysl cykloturistiky. Nakonec jsem se na cyklotrasu podél řeky Traisen dostal.
Kousek před St. Polten jsem poobědval na lavičce u řeky. Je tu krásná asfaltová cyklotrasa a cesta rychle ubíhá. Koupil jsem si balíček bulek. 6 kusů. Až když jsem začal jíst tak jsem zjistil, že je to těstovité. On to byl polotovar který si doma lidé asi v mikrovlnce dopečou. Měl jsem ještě chleba tak to nevadilo a bulkami jsem nakrmil ryby v řece.
Podél trasy jsou informační kiosky a tam velké mapy na nástěnkách a pak mapy v igelitových taškách pro cykloturisty. Tak jsem si vzal mapu a měl jsem krásný popis mojí trasy. Tuto cyklotrasu přes St. Polten mám rád. Kdysi dříve jsem zkoušel toto velké město projet nepřímo na kole a byl to horor. Pak jsem se doplantal k řece a zjistil, že je to pohoda. Od té doby tuto trasu využívám. Její nevýhoda je v tom, že se tu projíždí hodně cyklistů a celé balíky organizovaných důchodců. Oni snad mají cyklistický oddíl.
Dále už bylo cítit, že stoupám podél řeky do hor. Už bylo vidět i siluetu Alp a ta se stále přibližovala. Tento pocit mám rád až úplně vjedu do horského údolí. Cyklotrasa tu byla zase z nového asfaltu. Dříve to býval sypaný podklad. Samozřejmě nápisy o EU a novinka, každý kilometr investovala jedna firma z regionu. Na kameni byl vždy nápis o této firmě. To by se u nás mělo udělat také ať velké firmy zaplatí pro svoje dojíždějící zaměstnance cyklotrasu.
Jelo se mně moc dobře a měl jsem i dobrý pocit, že mám časový náskok. Slečna v kempu mně našla další otevřený kemp a tak jsem mohl dojet blíže k Mariazell.
Cyklotrasa je dělaná tak, že se vyhnete i vesnicím a tak se hodně klikatí a vyjíždí se malá stoupání zbytečně. Je velmi členitá a cyklisticky zábavná. Nejsem zvyklý aby mě předjížděli cyklisté, ale v jednom krátkém stoupání mě přešmikla cyklistka na galuskáči. Tak to ve mně zaburácelo a chtěl jsem ji dohnat, ale bylo to bez šance.
Kousek před cílem říkala značka, že cyklotrasa končí, ale ona pokračovala dále jen nebyla slavnostně otevřená. Byla ještě nedodělaná. U nás už by byla považovaná za hotovou. Chyběly informační cedule apod.
Dále jsem musel jet kousek po hlavní cestě, ale bylo to v pohodě. U cesty byla vodní pila. Dělal jsem si fotky a přišla za mnou důchodkyně a říkala, že její tatínek byl Čech. Ona mluvila jen německy. Mají tam Kaplanovu turbínu. Fotit tyto zařízení v Alpách nemá cenu. Jsou všude, to bych nikam nedojel.
A jsem v cíli dnešního dne. Malé horské městečko Turnitz. Našel jsem si plán města a hledal kde je kemp. Přišla ke mně slečna a hezkou angličtinou mě vysvětlila orientaci ve městě. Dobře jsem jí rozuměl, na tuto lekci naše soudružka v jazykovce kladla velký důraz. Bylo vidět, že jsme se učili ze stejné učebnice.
Kemp jsem podle popisu našel snadno, jen to stoupání bylo závratné. Večer jsem se šel podívat co jsem to vyšlapal. Byl jsem, ale tak rozjetý, že to bylo v pohodě. Moje nohy šlapaly jako stroj. Jede su tu k lyžařskému vleku, tak je každému jasné jaké to bylo.
V kempu mě přivítali a říkali ať si postavím stan, že zúřadujeme večer. Vše bylo v pohodě. Oni ti lidé nemají na domě ani zámek ve dveřích jen kliku. Je to kemp typu selská usedlost a přivydělávají si pronájmem místa k táboření. Říkali mně, že v noci budou hodně nízké teploty. Také byly, ale já jsem zjistil, že mají na WC vyhřívanou podlahu a chodil jsem si tam sednout a ohřát si nohy. Pěkně bosky ohřát šlapky.

4. den
Dnes mám před sebou královskou etapu. Překonám třikrát horské sedlo nad 1000 m a sjedu do údolí a pak dojedu do cíle svého putování.
Rozjíždím se pomalu do pracovního tempa. Noc byla opravdu chladná a cesta okamžitě stoupá do hor. Jedu hlubokým horským údolím a sluníčko sem nesvítí. Směr je na jih a to je brzy. Tak musím být oblečený a přitom se potím od šlapání. Kdybych se vyslékl tak prochladnu od okolí. Já tento úsek znám jako závěr mojich putování. Obvykle jsem měl v nohou něco kolem 100 km a vždy jsem tu jel za vedra. Tady když se v létě opře slunce tak je to jak v kotli. Vzduch tu stojí a slunce paří. Dnes je to, ale jiné. Já teprve začínám a je zima.
Po chvíli šlapání se otvírá výhled k mému prvnímu cíli a to je Anaberg. Vesnice v sedle s několika serpentinami. Už ze spodku je vidět bílý kostelíček a vy se k němu stále přibližujete až vjedete do vesnice a zjistíte, že je to velký kostel. Chtěl jsem si nafotit vývoj trasy, ale to bych nikam nedojel. Takové kopce se musí vzít útokem a nepolevit dokud nejste na vrcholu. Jsem rád, že nemám těžké přední brašny, při šlapání s malou rychlostí se v serpentinách špatně řídí. Musel jsem jet na dvojku a klesl jsem i pod 10 km/hod.
V Anabergu jsem odměněn krásným výhledem do dvou údolí a vidím i největší horu okolí Otscher. Dělám si fotky a oblékám bundu, ve sjezdu bude dobrá. Projíždím krátkým údolím a opět stoupání na Josefsberg. Řekl bych, že je tu více serpentin a větší převýšení než na Anaberg. U cesty jsem potkal organizovaný cyklistický výlet na horských kolech. Vedoucí rozdával pokyny, ale děcka čuměli za mnou. Byl jsem pro ně asi zajímavý s tolika taškami šlapající do stoupání.
Před Mariazell se ještě člověk našlape do kopců, ale už to nejsou žádné hrozivé serpentiny.
Do Mariazell jsem přijel za chladného a zamračeného počasí. Měl jsem strach, že začne pršet. Napřed jsem si nakoupil v supermarketu a pak se šel podívat do kostela. Udělat zápis do knihy poutníků. Před kostelem jsem požádal paní s manželem aby mně udělala fotku Pán byl vesnický balík. Paní věděla jak pracovat s fotoaparátem. Jako naschvál mě chcípla baterie a musel jsem dát druhou. Tak paní chlapa přesvědčila ať počká, že mně vyfotí. Po slavnostním příjezdu jsem šel koupit pohlednice a postavit se na náměstí. Je tam webová kamera a moji spolupracovníci ji sledovali v práci. Jenže na náměstí stál velký autobus s turisty a já jsem nebyl vidět. Zašel jsem do informací a paní mně zjistila jestli je kemp na mojí cestě otevřený. Vůbec jsem ji nenutil a ona sama od sebe zatelefonovala do kempu. To by se u nás nestalo. Také mně vybavila dalšími mapami a prospekty. Podle mapy jsem jel další dny. Já mam automapu, ale lepší je mít popis cyklotras.
Z města jsem jel k jezeru Erlaufsee. Tady je kempink, ale v záři je už zavřený. Když jsem tady v létě tak tu rád sedím na břehu jezera a pozoruji hvězdy. Pojedl jsem a vyrazil k nejprudšímu kopci dnešního dne.
Na mapě je stoupání 22 %. Už jsem to jel opačně a je to pěkný sešup. Byl jsem rozhodnutý, že neslezu a vyjedu až nahoru. Jenže jsem zažil překvapení, je tu nová cesta se spoustou serpentin a táhlých úseků. Stoupání bylo méně prudké, ale i tak stálo za to. Jel jsem na jedničku, už nebylo co přehodit.
Je třeba říct, že takové stoupání se jede hodinu a ujedete měň jak 10 km. To pro představu jak je to náročné. Samozřejmě už jsem jel alpská stoupání i několik hodin. To byly, ale kopce 30 km dlouhé a 40 zatáček.
V sedle jsem se oblékl a vydal se směrem k jezeru Lunzer See. Měl jsem to spočítané jako pohodový sjezd, asi 30 km. Jenže foukal protivítr a musel jsem šlapat i z kopce. Tuto trasu jsem jel před několika roky na cyklokrosovém kole od jezera a obdivoval jsem se dnes jak jsem to mohl tenkráte vyšlapat. Přitom už jsem tehdy měl v nohou přes 100 km.
V údolí bylo zataženo a chladno. Udělal jsem si fotky u jezera a jel do kempu. Samozřejmě na vrátnici nikdo nebyl. Ptal jsem se lidí z chatek jestli je tam někde majitel. Oni na to ať si postavím stan kde chci. Žádný problém. Když jsem stavěl stan tak přišla paní a zúřadovali jsme to. Opravdu v pohodě. Šlo to udělat i další den.

5. den
Ráno zase balím ze tmy a začíná mně pršet. Oblékám si pláštěnku a Goretexové kalhoty. Vyjíždím do města koupit pohlednice a pak romantická část cesty. Jede se horským kaňonem na vrchol podél úzkokolejné trasy vláčku. Stále tu jezdí vláček s parním pohonem. Během cesty jsem udělal nějaké fotky trati a nádraží na nejvyšším místě. Projíždí se i pod mosty a vláček jede i tunelem. Přestalo pršet a jen lehce mrholilo, tak jsem si vysvlékl nepohodlné oblečení. Nemám na kole blatníky a tak si můžete představit kde všude jsem byl mokrý. To se za jízdy i napijete ze spršky od předního kola.
Ve městě Scheibbs jsem viděl dopravní nehodu. V podstatě o nic nešlo. Při pomalé rychlosti do sebe vrazila auta před přechodem pro chodce. Myslím si, že by někdy chodci této výhody nemuseli bezhlavě využívat. Obzvláště když je malý provoz.
Během cesty jsem potkal vláček a tak jsem ho nafotil jak pěkně kouří a houkání zaznamenané nemám. Měl jsem i štěstí a našel jsem u cesty vodní mlýn s velkým kolem.
Jel jsem po cyklotrase k Dunaji a tak jsem měl jedinou starost sledovat značky. Stále jsem klesal až na pár výjimek při projíždění malou vrchovinou. Během cesty jsem si všimnul, že u trati mají všude lidé odložené spousty kol. Ani nebyla uzamknutá. Oni tak dojíždějí do práce. To samé se opakovalo v odlehlých částech kde stojí kola u rozcestníků a majitelé se asi rozváží autobusem a dále pokračují domů na kole. Nevím jak to dělají v zimě.
Pohodlně jsem dojel k Dunaji a přálo mně i počasí. Oteplilo se a mohl jsem jet v kraťasích. Podél Dunaje to byla jak se říká brnkačka, pohoda. Jen počasí se zbláznilo a přišla bouřka a já jsem opět zmokl. Byla vydatná a musel jsem se schovávat pod stromy. Mým cílem bylo město Krems a já jsem měl vybraný kemp kousek před městem.
Kemp je z našeho pohledu úplně nezajištěný. Nemá žádné oplocení a prostředkem vede cyklotrasa podél Dunaje. Tady se prostě nekrade. Je to takový průchozák. Všude leží kola a nikdo se o ně nebojí. Měl jsem stan na břehu Dunaje s nádherným výhledem na panorama města se zámkem a hradem na vysoké skále. V noci to bylo nasvíceno a hrad sahal až do oblak. Prostě nádhera která se musí vidět. V noci neumím udělat fotky. Tak to zůstane zaznamenáno jen v mojí mysli.

6. den
Dnes mám v plánu dojet do CZ. Napřed, ale musím projet celé město Krems a za ním se napojit na vinařskou cyklotrasu k našim hranicím. Průjezd městem mně zabral skoro hodinu. Je třeba si dávat pozor, je tu značeno hodně cyklotras a cedulky jsou stejné.
Za městem to bylo už veselejší, projížděl jsem malými vesničkami a pomalu se blížil k vrchovině. Pak přišel zlom a začalo dlouhé a prudké stoupání. To už jsem byl v kopcích a takovou krajinou jsem jel až k našim hranicím. Byly zde prudké sjezdy a výjezdy někdy i se značkou 12 %. Projížděl jsem velkými vinicemi a sledoval obrovské střapce hroznů. To se bude mít kdosi dobře.
Asi hodinu jsem na obzoru pozoroval na vzdálených kopcích kostel. Taková výrazná silueta. Říkal jsem si, že tama snad nepojedu. Jenže ono se to blížilo a já jsem neuvěřitelným způsobem prokličkoval krajinou až ke kostelu. Bylo to památné místo padlých vojáků v I. a v II. světové válce.
Do Retzu jsem to už měl kousek, ale cyklotrasa se stále táhla krajinou. Už jsem viděl v dálce i větrný mlýn, ale moje cesta se stále klikatila pahorkatinou. Už jsem cítil i únavu z této náročné trasy.
Konečně jsem dojel do Retzu. Zašel jsem na informace a získal jsem hodně map pro cyklisty. Z některých jsem měl velkou radost. Hodně mně to pomůže při plánování budoucích cest.
Teď můj druhý cíl putování a to větrný mlýn. Město je na tuto památku hrdé a mají ho na všech pohlednicích. Mlýn je na pořádném kopci a tak jsem se ještě zapotil než jsem k němu dorazil. Sousedí s vrcholem nazývaným Kalvarie. Tak si to můžete představit proč si lidé dali takové pojmenování. Dělal jsem fotky a čekal na slečnu průvodkyni abych od ní získal nějaké prospekty. Nakonec přišel starší pán a nechal mně udělat fotky proslovu v češtině. Při čekání a focení jsem se pletl i na dvorku domku pod mlýnem. Zrovna tam uklízela mladá paní a byla mně moc sympatická. Prostě můj typ. Doma jsem v prospektu zjistil, že je potomkem majitelů mlýna a teď se živí prodejem vína. Mají v tom kopci vinný sklep.
Od slečny průvodkyně jsem se nechal vyfotit. Už spěchala, přijel pro ní takový vesnický řízek a moc mu nebylo po chuti když jsem se chtěl fotit. Určitě se moc těšil na slečnu.
Ještě jsem zajel na Kalvarii a udělal fotky. Bylo to proti slunci a tak jsou fotky nepovedené.
Dál už jsem jel na hraniční přechod a ve vesnici Havraníky našel kemp. Je to takový malý kemp a v podstatě neodpovídá našim představám o kempu. Spíše se někdo snažil udělat ve skromných podmínkách ubytovací prostor. V mojich očích to, ale bylo viděno jinak. Měl jsem velký hlad a už žádnou konzervu. Měl jsem jídlo rozpočítané. V hospodě byl mladý hospodský a dělali jen Picu. Asi polotovar. Já jsem mu řekl, že mám chuť na něco jiného. Tak šel nahlédnout do ledničky a nakonec z toho byl smažený sýr s hranolkami.
Popíši pro představu WC. Jedna místnost ve které jsou dvě dřevěné budky, na stěně umývadla a na druhé stěně dvě sprchy. Ten kdo půjde z budky ven bude osprchován. Prostě nic pro stydlivé lidi a k tomu otevřené dveře na dvůr.
Tento kemp je vhodný pro cyklisty kteří se vrací domů z náročné cesty nebo vyráží do Rakouska. Samozřejmě pro náročné byla přes cestu restaurace s červenou lucernou. Takových kulturních možná společenských míst s děvčaty je v pohraničí vidět v každé vesnici hodně.

7. den
Dnes chci dojet domů a mám před sebou dlouhou trasu. Odhaduji to hodně nad 100 km. Nemám to spočítané. Napřed jsem uvažoval, že to pojedu na dvě části, ale znáte to stanovat kousek od bydliště je blbost.
Balím všechno po tmě a za svítání vyrážím, to ještě v kempu všichni spí. Musím jet oblečený protože je chladno a později padá i mlha. Oblečení jsem se začal zbavovat až po 11 hodině. Nemám nastudovanou mapu a tak se nechávám vést vinařskou cyklotrasou směrem na Břeclav. Krásně kopíruji naše hranice s Rakouskem, cyklotrasa je vedená po bývalých vojenských cestách – signálkách. Nic tu nejezdí a tak je to pohoda. Má to jen jednu nevýhodu nemůžu si koupit jídlo. Nejsou na trase žádné vesnice jen rozlehlá panenská příroda. Nesmělo se sem chodit a tak příroda zůstala zachovaná. Jsem překvapen, že na některých úsecích je úplně nový asfalt. Kdo má zájem tuto oblast udržovat když už není studená válka? Možná je to z fondů na turistiku. Jedu hodně rychle, úseky jsou dlouhé a přímé.
S cestou se musím rozloučit za Mikulovem a přejet na jinou cyklotrasu vedoucí do Lednice. Mohl bych jet i po zvolené cestě, ale do Břeclavi bych si zbytečně nadjel. Chvíli se nechávám vést trasou podél velkých rybníků a nakonec přijíždím na cestu po které jsem jel před týdnem. Je to tu jen horší s cykloturisty. Lidé si udělali volný den a vyrazili na kola. Já si připadám jako řidič kamionu na dálnici z Prahy do Brna když musí předjíždět pomalá osobní auta. Je to dřina stále brzdit a rozjíždět těžké kolo. Já potřebuji jet jako tank. Cyklisté jsou šokováni když je předjíždím i do kopečků.
Za Lednicí už jedu na jistotu. Jel jsem tu před týdnem a tak jedu co to dá. Před Mikulčicemi mně náhle přepadl pocit hladu a tak dělám zastávku a obědvám poslední Majku a rohlíky. Stále se snažím jet rychle abych domů dojel za světla. Je už i teplo a jedu v krátkém oblečení.
Nejhorší je průjezd Veselím a musel jsem vynadat i cyklistovi který mně málem při předjíždění zavadil o přední kolo. Takový mladý plašan hezky oblečený cyklista, ale bez zkušeností.
Panelová cesta za Kněžpolem je hrozná, ale představa, že to stihnu za světla je příjemná. Jen tu neprorazit plášť nebo neulomit nějakou část kola. Občas se bojím o nosiče na takových hrbatých cestách.
Tak a putování končí, jsem u paneláku. Musím všechno odstrojit z kola. Já by jsem ho po schodech neunesl. Teď nevím jak si zvyknu spát na posteli. Všechno jsem dělal na zemi a najednou budu mít zase nábytek.
Tato trasa byla na této pouti nejdelší a nejrychlejší. Nakonec jsem ujel 185 km průměrem 21.5 km/hod.

Závěr

Dá se říct, že jsem celou svou pouť absolvoval po cyklotrasách. To se, ale projevilo na mojí průměrné rychlosti. Dříve jsem jezdíval po hlavních cestách a měl jsem celkový průměr 23 a teď jsem měl 19. Na těchto trasách je rozumné jet za den 100 km, jinak je to hodně náročné z důvodu hlídání trasy a členitosti. Cyklotrasy byly zbudovány za účelem aby provedly cyklistu krásami dané oblasti. Není to v souladu když jedete někam daleko a potřebujete úsek jen projet.
V Rakousku mají lepší kvalitu značení i povrchů cest. Není tam vidět vandalismus jako u nás. Zničené značky nebo zastříkané sprejery. Myslím si, že umí z EU dostat na tyto projekty peníze.
Všimnul jsem si, že hodně přešli na ekologickou energii větrné a vodní elektrárny. Také poctivě třídí odpad.
Řidiči osobních aut v Rakousku jsou stále opatrní, ale řidiči náklaďáku a autobusů jsou bezohlední jako u nás. Můžu to porovnat z jinými roky a myslím si, že došlo ke zvýšení provozu na cestách. Už budu i v zahraničí jezdit jen po cyklotrasách.
V Rakousku se nekrade a lidé nemají na dveřích ani zámky. Kola se nezamykají.
Když jsem v jednom kempu seděl na zemi tak jsem dostal jídlo. V jiném kempu jsem zaplatil za ubytování a zachvíli přišla paní a přinesla mně peníze zpět.
Vyjel jsem pozdě a byl jsem všude jediný cyklista se stanem. V této době jsou v kempech jen důchodci a bydlí v karavanech. Některé karavany mají i natrvalo zastřešené.
Výlet to byl moc hezký a fotografiemi nedokážu vyjádřit co jsem viděl. Udělal jsem skoro 300 fotek na dvě baterie. Jsem moc rád, že jsem to uskutečnil i za podmínek, že bylo zima a krátký den.
Myslím si, že jsem objevil nová místa pro rekreační cyklistiku a budu se na ně vracet.
Ten kdo si myslí, že jsem se vrátil s lehčími taškami se mýlí, přivezl jsem hodně prospektů a pohlednic.
Přijel jsem domů v pohodě a myslím si, že jsem byl schopen absolvovat i mnohem delší výlet.
Každý den jsem měl možnost se osprchovat v kempu a bylo to příjemné po celodenním pocení. Přesto jsem si nemohl prát šaty jak to dělávám při putování v létě.

Trasa

Otrokovice – Hodonín – Lednice 116 km

Lednice – Stockerau – Tulln 107 km

Tulln – Transmauer – St. Polten – Turnitz 100 km

Turnitz – Anaberg – Mariazell – Lunzer See 78 km

Lunzer See – Pochlarm – Krems 105 km

Krems – Retz – Havraniky 100 km

Havraniky /Znojmo/ - Lednice – Otrokovice 185 km

Celkem ujeto = 793 km.

Od 23.09.2006 do 29.09.2006