Ve tři hodiny v noci se přihnala bouřka a já jsem musel chvílemi přidržovat stan za střechu. Naštěstí první nápor rychle přešel a už jen pršelo. Ráno jsem se vzbudil brzo a začal jsem si vařit na cestu. Když jsem měl sbaleno, tak jsem zašel na břeh jezera. Jezero bylo černé a ve větru se dělaly velké vlny. Uvěřil bych tomu, že jsem u moře. Musel jsem rychle sbalit. Chvílemi přicházely krátké přeháňky a já jsem chtěl sbalit vnitřní díl stanu suchý. Byl jsem odhodlaný vyjet v dešti. Chtěl jsem za každou cenu dojet k Dunaji.
Po nábřeží jsem se blížil do středu města Gmunden. Dokonce vyšlo sluníčko a sušilo přede mnou mokrou cyklostezku. Občas jsem se musel vyhnout popadaným větvím. Na cestě jsem narazil na informační službu. Byla velmi dobře vybavená a získal jsem hezké prospekty a hlavně malý atlas turistických míst Rakouska. Jsou v něm vidět cyklotrasy a kempy. Je pro mě tak vzácný, že jej nikomu nepůjčím.
Těsně před městem jsem se zastavil u zámku Schloss Ort, který je umístěný na malém ostrůvku. Vede k němu jen dřevěná lávka. Kolo jsem si nechal na břehu a šel jsem se blíž podívat. Na nádvoří zámku jsem nešel. Jen jsem viděl, že tam byl v noci asi, nějaký koncert. Před zámkem byl nějaký pán a fotil si slečnu snad Japonku. Myslím si, že v sobě našli zalíbení a nechtěl jsem je rušit. Udělal jsem si fotky pro sebe a měl jsem radost, když se mně podařilo vyfotit měsíc nad kostelem. Ještě před vjezdem do hlavní části města jsem uviděl na protější straně supermarket. Na cestě byl moc velký provoz a musel jsem využít přechod pro chodce. Byla to malá zajížďka, ale přežil jsem. S dobrým pocitem, že mám nakoupeno na celý den jsem se vydal do města.
Příjezd po nábřeží je moc romantický. Já jsem zde už jednou byl a přijel jsem z opačné strany. Tenkrát to byl obrovský zážitek. Já jsem netušil, do jak krásného místa přijedu a byl jsem v údivu. Dnes jsem byl na to již připraven. Bylo po dešti a ranní slunce ostře hřálo. Lidí bylo na kolonádě málo a v pohodě jsem se mohl se svým těžkým kolem pohybovat po nábřeží. Užíval jsem si nádherných výhledů na jezero a okolní skály. Vše to ještě umocnily kotvící lodě. Všude vládla ranní pohoda. Po městě se pohybovali jen lidé. Kteří uklízeli. Návštěvníci ještě spali. Udělal jsem si fotku orloje na radnici. Trápila mě myšlenka, že to všechno krásné musím opustit a vyrazit směrem domů. Ano, dnes moje putování nabralo směr Otrokovice. Napřed musím dojet k Dunaji. Mám z toho opravdu smutný pocit. Vím, že už mám před sebou jen dřinu v pedálech. Asi už nic tak krásného jak doposud neuvidím. Myslím tím průjezd horami a podél horských jezer.
Z města vyjíždím po cyklotrase a dělám fotku slunečních hodin. O kousek dál se u řeky zastavuji a snídám. Musím se posilnit. Mám před sebou celou dnešní trasu. Je deset hodin a to je tak akorát, abych ujel stovku k Dunaji. Rozjíždím se po břehu řeky Traun a přehlížím odbočku pro cyklisty. Tak se stane, že dojedu ke konci hezké cesty a zvažuji, jestli je možné, že by to pokračovalo po tak špatném terénu. Naštěstí přicházejí dvě turistky a dozvídám se, že se musím vrátit. Ta cesta je pro kolo neprůjezdná. Tak se vracím a musím vyjet na velmi prudký svah z kterého vede most na druhou stranu. Za dřinu jsem byl odměněn krásným výhledem na řeku. Na druhé straně se dostávám přes les k hlavní silnici. Kousek podél ní jedu, ale pak mě cyklotrasa zavede na druhou stranu do polí. To jsem rád, že si oddechnu od hluku z motorové silnice. Moje radost ze života se však kazí. Za zády vidím, jak se přes hory žene bouřka. Je to jen otázka času kdy mě dožene. Já nemám na vybranou. Musím jet stále vpřed. Trasu neznám a nechávám se vést značením. Déšť se mně zatím vyhýbá a já překonávám řeku po mokrém mostě. Raději scházím na most vedle kola. Zem je moc kluzká a nechci spadnout. Po nějaké době se dostávám do města Laakirchen. Zde se zastavuji u papírenského lisu a rozhoduji se, jak pojedu dál. Nechávám se zlákat Evropskou cyklotrasou. Hned poznávám co je to cykloturistika. Musím po hlavní silnici vyjet hodně prudké stoupání lesem. Je to proto, že řeka teče v hlubokém korytě.
Na kopci si nacházím značku, která by mně mohla vyhovovat. Je to tím, že je tam přerušené značení. Staví se tam cesta. Doufám, že jsem zvolil správnou trasu. Jedu dlouhým lesním úsekem a stále pozoruji, jak se kolem honí dešťová mračna. Občas jedu po mokré cestě, ale to může být od nočního slejváku. Chvílemi jsem naštvaný. Cyklotrasa se snaží vyhýbat jízdě po silnici a zavleče mě úplně dole k řece a během chvilky musím zase vyšlapat na kopec na konci vesnice. Jsem z toho zbytečného kličkování naštvaný a ve chvíli kdy zjišťuji, že snad jezdím kolem po nějakém místním okruhu jsem naštvaný a vážně uvažuji, že vjedu na hlavní cestu a pojedu s auty napřímo do Wels. Problém je v tom, že oni zde mají značeno několik místních tras a já nevím co je pro můj směr lepší. Tak si dělám svačinku. Musím jíst rychle. Tuším, že se blíží déšť. Je to tak a po chvíli jízdy si oblékám pláštěnku. Je to tak prudká přeháňka, že vjíždím do lesa, abych se mohl obléci. Přemýšlím, jestli by nebylo dobré první nápor větru přečkat v lese. Nakonec čekám, až přejde silný vítr a vyjíždím v dešti. Naštěstí jedu po místních JZD cestách a nehrozí mně nebezpečí od aut. Tuším, že jedu po náhorní rovině a za pěkného počasí bych měl hezký výhled k údolí svažujícímu se k Dunaji. Postupně klesám a kličkuji jako zajíc po cyklotrasách. Na několika místech si můžu vybrat, jak pojedu do Wels. To je pro mě špatné. Já mám rád jednu volbu. Tak nevím, jestli nepřejíždím mezi cyklotrasami. Na jednom místě jsem se dokonce dva kilometry vrátil, abych si ověřil, že jedu snad správným směrem. Práce s automapou je problematická. Je moc hrubá na zdejší samoty s názvy, které nejsou na mapě. Tak nevím kde jsem. Horší je ještě déšť a vítr. Mapu si můžu otevřít tam, kde se můžu schovat. Problém je v tom, že je zde málo velkých stromů. Nakonec se dostávám k řece a jsem smířený s tím, že jedu dobře. Srandovní je to, že dodnes nevím podle které řeky jsem dojel do Lambach. Mám podezření, že jsem se nechal nějakou turistickou značkou stáhnout k řece Anger. Na fotce se fotím ještě v pláštěnce, ale ve městě už přestává pršet.
Za městem si svlékám pláštěnku a umisťuji ji na nosič. Je mokrá, ale hlavně chci mít jistotu, že v případě průtrže ji ihned obleču. Lidé zde chodí v tričku a chovají se jako by ani nepršelo. Sluníčko krásně svítí a já věřím, že dobře dojedu. Jízda v dešti v neznámé krajině je moc deprimující a jsem rád, že to mám za sebou. Hlavně mě těší, že mám zase dobrý směr cesty. Jedu stále poblíž řeky a vím, že se nemusím starat o cestu. Trošku mám obavy z města Wels. Tam může vést cyklotrasa přes město a to bývá hodně náročné udržet se na správné cestě. Města bývají špatně značená. Naštěstí střed města ani nevidím a jedu podél řeky jako pán. Za městem začínají dlouhé přímé úseky v křovinaté krajině. Na zemi jsou značeny kilometry pro běžce a já už jsem z toho šlapání unavený. U jednoho zdymadla si dělám přestávku. Musím se najíst a zvážit jak dál pojedu. Mám více možností. Dokonce ihned můžu opustit cyklotrasu a vydat se napříč krajinou k městu Enns. To ale zavrhuji, asi bych hodně hledal cesty a jel bych přes kopce. Nakonec se rozhoduji, že pojedu do města Traun a u Dunaje zkusím najít kemp. Měl by být kousek za Linz.
Vyjíždím a pomalu se blížím k městu Traun. Před městem je to nějaké komplikované. Mám pocit, že by to byla zajížďka jet do města a nechávám se zlákat značenou cyklotrasou Sankt Florian. Definitivně opouštím řeku a jedu do kopců. To ještě netuším. Napřed je to rovinka a hezky mně to ubíhá. Pak najednou přijde odbočka z cesty do polí na JZD cestu. Jsem rád, že opustím silniční provoz, ale tuším, že to nebude zadarmo. Přišla zase romantika pro cyklisty. Krásná stoupání ke statkům s velkými loukami a krávami. To jsem si dnes ráno myslel, že až domů kopec nepotkám. Stále stoupám, až vyjíždím na kopec s TV vysílačem. To jsem si asi vybral největší kopec v celém okolí. Je to stále jako na tobogánu. Nahoru a dolu. Kdyby jen to, ale musím používat i nejlehčí převod abych ta prudká stoupání vyjel. Několikrát zastavuji a kontroluji mapu, jestli bych nevymyslel nějakou zkratku. Jsem však již hodně daleko a v údolí bych musel překonat dálnici. Nakonec přichází několik kilometrů dlouhé stoupání a na vrcholu vidím kostelní věže. Konečně jsem alespoň u malého cíle. Přijíždím do poutního místa Sankt Florian. Velmi prudce sjíždím na náměstí a jsem překvapen, jaké zde vidím přístroje. Neznám historii tohoto kláštera, ale musel zde žít nějaký přírodovědec, který sledoval počasí. Jsou zde barometry a teploměry. Dokonce i stará osobní váha. Vcházím na nádvoří a v tu chvíli tam přijíždí autobus plný umělců. Všichni si nesou nějaký hudební nástroj. Určitě se jedná o vážnou hudbu. Byl jsem šokován, když jsem si všimnul, že všichni kouří. Jak můžou kuřáci hrát na foukací nástroje? Já přikládám fotku hezké umělkyně s fotoaparátem. Ta mně byla moc sympatická. Toto poutní místo jsem navštívil náhodou a vůbec nic o něm nevím. Musím to ještě zjistit.
Tak a teď už mám před sebou dlouhý sjezd až k Dunaji. Musím dojet do města Enns. V hlavě mně utkvěla myšlenka, že se napojím na stejnou cyklostezku, po které jsem jel zde před týdnem. To byl velký omyl. Přijíždím z úplně jiného směru. Před městem je přivedená dálnice a jsem moc rád, že mně cyklostezka vede do města. Na jednom nájezdu mě předjíždí cyklistka. Taková ta hezky oblečená a dobře trénovaná ve fitcentru. Je krásně opálená a má krátké kraťásky. Ve stoupání se v předklonu zvedne ze sedla a já vidím, co se často nestává. V té chvíli zapomínám, že mám pod sebou 40 kg těžké kolo a stačím této sportovkyni. Příroda je mocná čarodějka. Všichni si domyslíte, čím jsem měl zpestřený závěr dne. Nakonec mně ujíždí a já vjíždím do města. Je zde několik značek jak se dostat k Dunaji. Já se snažím vybrat tu, po které se dostanu na jih, abych nemusel použít převoz. Je to však smůla a sjíždím po špatné trase. Nakonec se musím kus vrátit do města. Myslel jsem si, že to někde pod městem přechytračím, ale řeka Enns je moc široká a mosty zde nejsou. Ve městě přejíždím řeku po mostě, na kterém jsem před týdnem fotil. Dál už to znám a jedu přes zemědělské usedlosti a průmyslovou zónu k vodě. Na křižovatce před Mauthausen je mně jasné, že do kempu ve kterém jsem spal nedojedu. Musím přejet na druhou stranu a jet do kempu ve městečku Au. Cesta do Mauthausen je hrozně frekventovaná. Je umění se pře s ní dostat. Nakonec najíždím na most a jedu po krajnici přes Dunaj. Je zde už hodně široký a trvá to dlouho. Na druhé straně se zastavuji v supermarketu a kupuji si večeři. Už před supermarketem potkávám pána, který je oblečený jako bohem. Fousatý a v klobouku. U pokladny jen čumím co kupuje. Je to samý drahý alkohol. Ten jde určitě na nějakou párty.
Dostat se z města na cyklostezku podél Dunaje je velmi obtížné. Nakonec jsem to udělal tak, že jsem vjel na hlavní silnici a tam kde nebyla svodidla, jsem přetáhl kolo na cyklostezku. Tak a jsem mimo auta. Teď jedu po cyklostezce, po které jsem už několikráte jel. Mám dobrý pocit, že jedu do kempu, o kterém vím kde je. Vím, co mě v něm čeká. Vše se splnilo. U hospody je hodně lidí, ale paní hospodská pochopila, že jsem unavený a chci jen zaplatit. Vynechává zákazníky a jde za mnou. Platím a velmi opatrně sjíždím do kempu. Kemp je od Dunaje oddělen velkým náspem. U sociálního zařízení je plno. Všude kolem stojí stany. Všude jsou Maďaři. Oni jedou s doprovodným autobusem a chystají se na bouřlivou noc. Společně vaří a užívají si pohody. Dobře jí a pijí. Večer samozřejmě zpívají. Já zapínám mobil a rozesílám zprávy. Spolupracovník mně poslal SMS ať mu pomůžu řešit pracovní problém. Snažím se mu odpovědět, kde mám instalační média a co je třeba udělat. Od této chvíle se moje myšlenky přesunuly do práce. Moje dovolená skončila. Už pojedu jako stroj, abych byl brzo v práci. V kempu je tma a já jsem rád, že jsem si koupil sardinky a pivo. Nic nemusím vařit. Jen to sním a jdu spát. Během odpoledne mně uschly mokré šaty. Všichni zde na mně čučí, když vidí, jak stavím mokrý stan.
Ujel jsem 131 km. Nejdříve v dešti a pak na sluníčku v kopcích.
Gmunden – Laakirchen - Wels – poutní místo Sankt Florian – Enns – Mauthausen – Au
19.08.2011
