Lucern-2008-den-13

Probouzím se do chladného rána. Naštěstí neprší a můžu si v klidu sbalit věci. Přesto mám všechno od rosy mokré. Konečně při denním světle vidím, kam jsem včera přijel. Jsem v horském areálu. Včera bylo hodně zataženo a já jsem nevěděl kam jedu. Sbalím stan a jedu na recepci. Ptám se paní, jak se dostanu nejlépe do města Chur. Ona mně dává prospekt pro turisty, kde jsou zakresleny turistické okruhy. Ukazuje mně číslované trasy, jak je mám projet, abych se dostal do údolí. Na cestu nemám chodit, je tam velký provoz. Myslím si, že tam byl i zákaz cyklistů. Při tom jak mně navrhla trasu si vůbec neuvědomila jak mám zatížené kolo.

Srandovní je, že zase sjíždím zpět tam, odkud jsem před chvílí pracně vyšlapal. Projíždím kolem místa stanování a nořím se do hlubokého lesa. Snažím se dodržovat očíslované trasy. Je zde hodně tras pro turisty. Brzo si uvědomuji, že už nevím, kde jsem a jedu tak abych se nevracel. Postupně, ale zjišťuji, že jedu dobře. Existuje zde několik variant. Stále více se otepluje a sluníčko do mne v horách přímo praží. Je zde nádherná krajina a všem doporučuji toto místo na dovolenou. Trasa je vedena tak, že přejíždím malé kopečky a vyhýbám se farmám a velkým loukám. Nakonec dojíždím na trasu, kde se už nejede po šotolině, ale přímo po louce. Proti mně jede cyklista na horském kole. Ptám se, jestli opravdu projedu. On mě ujistil, že ano. Brzo jsem jej za jeho neuváženou radu proklínal. Přejel jsem velké louky a vjíždím do lesa. Jede se po velkých kořenech a místy nedokážu projet. Musím kolo přenášet a spouštět po velkých kamenech. Myslím si, že jedu po trase pro volné ježdění v přírodě. Dnes je to moderní způsob vyžití cyklistů v terénu. Dokonce jedu úsekem kde jsou na stěně upevněny řetězy. Já musím vést kolo a řetězů se nemůžu držet. Když se podívám do údolí, tak je to úchvatný pohled. Dole se v hlubokém korytě klikatí řeka. Tady kdybych spadl, tak mě nikdy nenajdou. Koho by napadlo, že po takové trase pojede těžce naložený cyklista. Došlo i na tlačení do prudkého kopce. Je velké vedro. Jsem na jižní straně a slunce do mě přímo pere. Potím se jako vůl a tlačím kolo po prudké horské louce. Je to hrozná dřina tlačit po trávě. Musím si vždy po úseku tlačení udělat přestávku. Je to jako výstup ve vysokých nadmořských výškách. To co cítím nelze popsat. Na jedné straně hrozná dřina a na druhé nádherný prožitek. Po útrapách v terénu se dostávám na hlavní cestu do údolí. Je zde velký provoz a klesání je moc velké. Musím hodně brzdit a tak zdržuji auta. Oni si určitě myslí proč to nepustím. S tak naloženým kolem bych v údolí nezastavil. Dojíždím dole k řece a vidím značku pro cyklisty.

Vydávám se údolím podél řeky. Cesty jsou zde zpevněné a místy se jen přejíždí malé kopečky. Je velké vedro, sluneční paprsky se do mě odráží od skály. Na pravé straně mám divoce tekoucí řeku. Projíždím kolem místa, kde si kluk opřel kolo o skálu. Najednou slyším ránu a on mu střelil plášť. Jedu kousek dál a rozhoduji se udělat přestávku. Jsem jízdou v terénu velmi unaven. To byla námaha za celý den. O kousek dál se zastavuji u koryta s vodou. Zastavují zde i lidé v autech a oplachují si upocené tváře. Dobré je, že vjíždím do Chur. Podle románu zde byla založena nemocnice a chudobinec. Tak zase vidím, kam museli ti lidé chodit pěšky při svých cestách. V tomto městě jsem již byl před několika roky. To jsem jel, ale opačně. Mířil jsem přes velké hory do Itálie. Tenkráte jsem se zaměřil na sbírání vrcholů přes 2000 metrů. Dnes využívám zkušenosti a jedu městem po cyklotrase na jistotu. V každém městě existuje špatné místo, které se nedá dobře vyznačit. Jsem rád, že nebloudím a jsem brzo za městem. Teď, ale nastává těžké rozhodnutí. Po kterém břehu mám jet? Já si nemůžu za nic na světe vzpomenout. Jet se dá po obou stranách, ale na jedné vede pěkná cyklotrasa. Zvolil jsem pravou stranu a jedu po šotolinách. Vůbec si nevybavím, jak jsem tenkrát do města vjel. Až později najíždím na levou stranu a jedu po asfaltové cyklotrase až do Lichtenštejnska. Tady to dobře znám. Na lavičce si dělám malou přestávku. Je velké horko a chci sníst čokoládu. Je to náročné. Čokoláda se úplně roztopila a já vylizuji alobal. Musím být hodně ušmudlaný, ale je to moc dobrá čokoláda. Kdybych ji nechal ztuhnout v zmuchlaném alobalu, tak už ji nikdy ven nedostanu. Špatné je vidět přicházející černé mraky. Vypadá to na hroznou bouřku. Cyklisté kolem mě jezdí jako pominutí. Každý spěchá domů co nejrychleji aby nezmokl. Jen já nikam nespěchám. Ještě nevím, kde budu mít dnes domov. Naštěstí mám na trase několik kempů. Déšť přichází, ale dá se jet v pláštěnce. Za Vaduzem přejíždím přes řeku do malého městečka. Fotky v dešti nedělám. Nakonec je mám od minulého výletu. Teď se hrad nad městem opravuje. Zastavuji se v malém obchůdku a kupuji pohlednice. Paní pochopila, že už nepotřebuji Švýcarské peníze a bere ode mě všechny drobné mince. Když vyjíždím z města, tak si můžu svléknout pláštěnku. Jedu po vedlejší cestě do Feldkirch. Předjíždí mě traktor, má špatně naložené balíky se senem. Jeden balík má vykloněný do cesty a málem mě srazil z kola. Naštěstí jsem udělal neuvěřitelnou vlnu a nárazu jsem se vyhnul. Kolo pode mnou skoro leželo jako při jízdě na ploché dráze. Nevím, proč neležím na zemi. To odporuje zákonům fyziky.

Ve Feldkirchu nalézám kempink. Ještě jsem měl nutkání zkusit jet kousek dál. Je tam na mapě trojúhelníček, ale vítězí pocit jistoty. Stavím si stan na mokrou trávu u plotu fotbalového hřiště. Trošku vyšlo slunce a já si rozkládám všude po okolních plotech mokré věci od rána. Vařím a odpočívám. Fotbalisté si sportu užívají a najednou kolem mne proletí míč. Málem jsem dostal ránu do hlavy. Byla to síla, míč narazil do auta a promáčkl dvéře. Chudák majitel auta. Takové hezké auto má poničeno. To promáčknutí nemá oblé tvary, ale ostrou hranu. To už lehce nepůjde protlačit. Fotbalisté si odnášejí míč a mizí z hřiště. Myslím, že takticky utekli. Netušil jsem, že se dnes auta dělají z takových tenkých pléšků.


Ujel jsem 93 km. Část v těžkém terénu.

Flims – rekreační oblast – Tamins – Chur – Vaduz /Lichtenštejnsko/ - Feldkirch /Rakousko/