Lucern-2008-den-09

Dnešní den dosáhnu prvních výsledků. Jen kousek to mám k pomyslnému prameni Dunaje a také se dostanu k vodopádům na Rýnu. Napřed, ale musím posnídat a sbalit. Většina mých sousedů ještě spí. Vyjíždím z kempu a musím se kousek vrátit. Kemp je za kolejemi a já nevím, jestli se zde nedá někde vymyslet zkratka. Raději jedu po cyklotrase. Po krátké cestě přijíždím do zámecké zahrady v Donaueschingen. Je zde velmi rušno. Koná se zde soutěž psů. Lidé vodí různě velké potvory na vodítku. Je to neuvěřitelné co může byt domácí miláček. Jsou to opravdoví nadšenci. Přijeli auty s karavany nebo jen se stany. Všechny je opatrně objíždím, abych od nějaké obludy neutrpěl. Do zámeckého parku s kolem nesmím a tak jedu přes město. Zde je, ale brána do zahrady uzamčena. Ještě s několika Maďary jdu do zahrady po malých schůdcích. Fotografuji si zdroj Dunaje. Je to místo pro turisty. Opravdový pramen je hodně dál v lesích.

Po návštěvě pramene jedu k informacím. Už to zde znám z mé dřívější cesty. Je však neděle a příliš brzo na to aby zde někdo pracoval. Dokonce i obchůdky ve středu města jsou zavřené. Žádné nové informace jsem nezískal a vydávám se ven z města. Tento úsek už trošku znám. Mým cílem je dostat se do Švýcarska po cestách s nejmenším provozem. Nacházím si místní cyklotrasu, abych se dostal za město.

Jedu za město Hufingen. Na křižovatce v polích zastavuji a studuji mapu, jak bych měl co nejlépe jet. Také řeším jak se obléci. Vítr je chladný, ale slunce hřeje. Když tak přemýšlím tak ke mně přijede holka s pánem. Ptají se kam jedu a brzo zjišťujeme, že máme stejný směr. Já mám obavy z dopravy a oni říkají, že mám jet s nimi. Mám ze společné cesty obavy. Jsem hodně těžce naložen. Oni mají silniční kola s batohy jen na zadním kole. Obhlížím jejich trojtalíře. Ten nejmenší je až moc malý. Brzo jsem však pochopil, proč ho vozí. Paní je Švýcarka a má na kole i povinnou známku z pojišťovny. Teoreticky bych si ji měl také koupit. Ona říká, že mě provede tak abych ji nepotřeboval. Do Švýcarska má EU stále hraniční přechody a celníci jsou přísní. Na Internetu jsem četl, že známku prodávají na hraničním přechodě a ten kdo ji ve vnitrozemí nemá, zaplatí pokutu 40E. Já už jsem byl ve Švýcarsku a projel jsem tam po cyklotrase. Tak nevím jak to je.

Vyjíždíme a hledáme společné tempo. Oni by mě brzo uštvali. Jedeme vesničkami a občas nahlížejí do mapy nebo se ptají místních jak jet. Bylo tam něco napsáno na ceduli a oni se tomu snaží vyhnout. Obdivuji, jak jedou odvážně na silničních pláštích po šotolinách a kamení a nebojí se, že píchnou. Bude to tím, že mají kvalitní pláště Schwalbe, jako já. Dostáváme se na kopec a následuje sjezd. Je to hodně serpentin a oni na mě dole čekají. Jedeme v silném větru a já si musím dávat pozor, aby mě to nesfouklo. Také stále nevím jak se obléci abych se nepotil nebo netrpěl od studeného větru. Brzo se dostáváme z cest na lesní cyklotrasy a místní komunikace. Jedou asi na jistotu. Je to krásná krajina s hrozně prudkými kopci. Jsou tak dlouhé do 500 m. Jedu na nejlehčí převod a opravdu dřu. Teď už vím, proč mají na silničkách takové převody. Jsem rád, když si na vrcholku můžu zastavit a napít se. Tak se to několikrát opakuje. Už si říkám, jestli by mně nebylo lepší jet samotnému. Vůbec nevím kama jedeme. Nakonec zastavujeme v nějakém městečku na křižovatce a oni říkají, že jdou na oběd. V Německu se lacino nají. Já mam jet kousek rovno a pak na kopec. Je to obyčejná cesta a přehoupnu se do Švýcarska.

Cestu jsem snadno našel a začíná opět drsné stoupání. Cesta se táhne kolem samot s pasoucími se krávami. Zjišťuji, že krávy nejsou stále dost fialové a já musím dál šlapat na hřeben, abych překonal hranice. Konečně nacházím hraniční ceduli. Před sebou mám krásný výhled a vidím, co ještě musím překonat. Bude to nádherná fuška. Drobné kopce a serpentiny. Není zde žádný provoz. Závora je zvednutá a celnice je prázdná. Tak rychle z kopečka dolů. Je to asi komunikace pro zemědělce.

A jsem v prvním švýcarském městě. Na náměstí se zastavuji u kašny s vodou a dávám se do řeči s cyklistou. Je zde nádherný okruh pro cyklisty a vede až k vodopádům, ale pro moje naložené kolo je nevhodný. Pán si tento okruh dává vždy v neděli. Já sjíždím za město a v závětří si otvírám sardinky. Už mám velký hlad. Můj původní plán byl obědvat u vodopádů, ale to jsem netušil, jak to bude náročné. Dá se říct, že mám zpoždění proti dnešnímu plánu. Už tuším, kam půjdu dnes spát. Trošku mám z Internetu v hlavě zapamatované kempy.

Směrem do Schaffhausen se musím vydat po hlavní silnici. Občas vede kolem pomocná zemědělská cesta. Využívám všechno, abych se nepletl na cestě. Je zde i cyklotrasa, ale já vidím, kam všude by mě zatáhla a já chci rychle dojet do města. Netoužím po poznávacím výletě. Zvládám to dobře a asi po hodině přijíždím do města. Informační značky ukazují směr k vodopádu. Nechávám se vést a na jednom místě přejíždím mezi domy cestu a vidím úžasnou věc. Vodopád se přímo pode mnou propadá do údolí.

Pomalu sjíždím do hlubokého údolí a při každé příležitosti najíždím na krajnici, abych si užil nádherného výhledu na vodopád. Když dojedu dole tak na mě čeká věc, kterou nemám rád. Je tu parkoviště a hodně turistů. Je opravdu krásný slunečný den. Páry vody se třpytí nad řekou. To snad nepůjde ani vyfotografovat. Tlačím se i s kolem přes davy lidí. Celé skupinky se někam hrnou. Nakupuji si pohlednice a jdu blíže k vodopádu. Rozhodnu se opustit kolo a stoupám na útes. Dole v divoké vodě chytají rybáři ryby a nad nimi je mlýnské kolo. Ten mlýn si na nedostatek vody nemůže stěžovat. Stále fotím a vracím se zpět. Je tu tak nádherně, jen kdyby zde nebyli lidé. Jak rád bych tu sám poseděl a posvačil. Vracím se zpět na kopec. Je to opravdu prudké stoupání a já často zastavuji, abych se díval. Dokonce nacházím vyhlídku s lavičkou a dělám si přestávku. Tu krásu kterou vnímám nedokážu popsat. Mám štěstí na nádherné počasí. Už teď vím, že fotky si tuto informaci neuchovají.

Po přestávce jedu do města a snažím se jet tak abych se zkratkou dostal k hradu nad vodopádem. Dostat se tam dá po železničním mostě. Zvolím si jednu stranu a jedu. Je to koridor mezi vysokými zábradlími. Až jsem na konci, tak zjišťuji, že je zde vysoké schodiště dolů a tam se pokračuje do tunelu. Musím se vrátit a jet druhým koridorem. Teď už je to dobré. Zde jezdí invalidé na vozíku a maminky s kočárky. Po překonání mostu mám před sebou prudký kopec lesem a jsem na hradním nádvoří. Do hradu kola nesmí. Prohlížím si cykloturistickou mapu Švýcarska. Vidím trasu po které bych mohl zítra jet. Trasu podél Rýnu nevidím tak jak bych si představoval. Je tu velmi hluboké údolí a cesta vede vesnicemi.

Už jsem z těch davů turistů unaven a odjíždím od hradu přes velké parkoviště. Myslím si, že jsem navštívil největší atrakci v zemi. Teď dochází k prvnímu seznámení s cykloznačením. Oni značí nejbližší vesnici a já nemám takovou podrobnou mapu, abych mohl sledovat kam jedu. Dokonce omylem sjedu k Rýnu a na hraniční přechod do Německa. Nazpět si vyšlapu několik serpentin a ve vesnici nacházím správnou cestu. Jedu po vedlejších cestičkách. Po trošce kličkování přijíždím do kempu.

Platím paní kartou a nezkontroluji si částku. Platba naštěstí neprojde. Paní vola majitele a ten zjišťuje, že se mně paní snažila nechat zaplatit za předchozího zákazníka. Asi bych se hodně prohnul. Bylo to velké číslo. Asi zde bydlel několik dnů s autem. Nakonec to vyřešíme a důchodce. Snad tatínek. Mě vede dále do kempu ukázat místo, kde si můžu postavit stan, abych nepřekážel karavanům. Ukazuje mně směr, kam mám jet. Tak daleko se mu nechce ani jít. Já tam jedu a opírám si kolo o strom. Jdu zjistit kde je umývárna a WC. Musím se zeptat a zjišťuji, že je to moc daleko. To by byla kilometrová procházka. Vracím se a beru si kolo na úroveň karavanů. Stavím si stan v místě kde se spouští čluny na řeku. Naproti mně má skupinka děvčat velký stan. Jdu zjistit, jestli by mně nabyli baterii do fotoaparátu. Nemají však elektřinu a zkouším to u dalšího karavanu. Mám štěstí a paní slíbí nabytí. V kempu je zábavné odpoledne. Hraje hudba a probíhají zábavné akce. Kempem procházejí klauni. Tak se stane, že si na baterii počkám. Zatím jsem si uvařil konzervu a chystám se jít spát. Od stanu mám krásný výhled na řeku.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probouzí mě hrozný rachot. Jako by někdo něco lámal. Vylézám ze spacáku a svítím za stan. Mám tam přimčené kolo u stromu. A už to vidím, velký bobr láme kůru ze stromu. Svítím na něj silným modrým světlem a jemu se nechce vůbec jít pryč. Já mám strach o kolo. Nakonec odchází a skáče do řeky. Nevím, jestli v takovém překvapení nemohl na mě zaútočit.

Ujel jsem 89 km.
Pfohren – Donaueschingen - Hufingen – nějaké rezervace – Švýcarsko – Schaffhausen – Neuhausen – Elikon – Rudlingen