Lucern-2008-den-01

První den mé cesty a já se ráno rozhoduji, jak pojedu. Původně jsem chtěl vyjet z Otrokovic a přes Slovensko dojet do Tulln. Tato trasa by měřila asi 180 km, na začátku mám dost sil, ale není nutné se brzo unavit. Jízda podél Moravy není nic jednoduchého. Nakonec rozhoduje lehký déšť. Jedu na nádraží a tak startuji trošku vlhký.

Vlak přijíždí na kolej, která je mezi nástupišti. Hodně špatně se nastupuje vysoko do vlaku. Navíc je to jen úzký pásek chodníku a přede mne se nacpe rodinka s dětmi a já je nemohu předběhnout, abych začal nakládat. Nikdy nevíte, kde vlak zastaví a kde má plošinku pro kola. Já mám všechny tašky uvolněné a drží jen na háčcích, abych to mohl rychle sejmout a naložit do vlaku. Kolo jsem dal průvodčímu do nákladního prostoru. Sebral jsem pět zavazadel a vleču je na plošinku do dalšího vagónu. Zde je již plošinka plná kol a já zbytek místa vyplním svými zavazadly. Teď už snad nikdo neprojde.

Na dalších zastávkách je hodně cyklistů, ale plošinky jsou již plné a vlakvedoucí je tak hodný, že bere cyklisty i s koly k sobě do nákladního prostoru. Tak musí docestovat ve stoje až do Břeclavi. Aspoň cyklisté podrží kola a nebudou odřená.

Na jedné zastávce nastupuje tatínek s holčičku. Jsou to vodáci. Tatínek táhne těžký batoh a loď. Holčička má batůžek a pomáhá s pádly. Může jí být tak sedm let. Je na ní vidět jak je šťastná, že jede na výlet a nevadí ji tlačenice ve vlaku, ani déšť. V té chvíli jsem pocítil, jak je to asi krásné mít někoho rád a vzít ho na výlet. Až se vrátili domů, tak maminka tatínkovi vyhubovala, jak jsou špinaví a co všechno museli vydržet. Holčička bude mít krásné vzpomínky na celý život. Navíc bude proti dnešní zhýčkané mládeži mít úplně jiný přístup k životu.

Dojíždíme do Břeclavi a já si vynáším tašky na lavičku. Mezi tím si ostatní cyklisté vydělávají kola z nákladního prostoru. Kola se vydělávají po řadě a ukládají na nástupiště. Každý si musí vzít svoje kolo. Spoléháme na to, že někdo nezneužije situaci a neukradne kolo. Cyklisté, kteří vykládají kola jsou stále v nákladním prostoru. Naštěstí se zdá, že už na nádraží v Břeclavi nepobíhají spoluobčané ze sociálně slabších rodin a nepáchají trestnou činnost.

Přestalo pršet a já projíždím městem na státní hranice. Tento úsek nemám rád. Jsou zde vyznačeny pruhy pro cyklisty, ale přesto pocit velkého ruchu na cestě je nepříjemný. Navíc jsem těžce naložen a zvykám si na takové kolo. Ovládání je trošku jiné i reakce kola na rozjezd.

Na fotografii vidíte bývalou celnici ještě v plné kráse. Až se budu vracet, tak uvidíte fotku, jak se budova rozebírá. Teď už bude průjezd opravdu bez hranic.

Kousek za hranicemi se zastavuji na odpočívadle pro cyklisty. Musím schovat peněženku s korunami. Dlouho ji nebudu potřebovat a vytáhnout Eura. Také si připravuji mapu a něco málo sním. Od rána už uplynul dlouhý čas. Mám v igelitovém sáčku sladkou rýži. Ráno jsem si ji ohřál v troubě a dal do igelitového sáčku. Mám strach, aby nebyla zapařená. K odpočívadlu přijíždějí starší cyklisté, něco po padesátce. Pán studuje mapu a paní dělá nepochopitelné pohyby tak až spadne na zem. Tak nešikovně, že jí zůstane naha zaklíněná mezi předním kolem a rámem. Prostě ženská se špatnou koordinací pohybů. Vypadá to na zlomenou nohu. Naštěstí, ale uhnulo přední kolo a noha je jen pomačkaná. Zato na kole je malá osmice. Už jsem viděl, jak voláme sanitku. To by nebyl dobrý začátek.

Teď už vyrazím na trasu, kterou jsem jel už mnohokráte v obou směrech a vždy jsem zkoušel nalézt novou variantu. Jinak tomu není ani dnes. Vymyslel jsem, že pojedu podél železniční trati. Uvažuji, že dráhy se obvykle do kopců neženou. Samozřejmě cesta nevede podél dráhy a něco budu muset odšlapat. Až po Mistelbach jedu po silnici. Čím dále jsem ve vnitrozemí, tím je větší provoz na cestě. Dále si musím dávat pozor na boční vítr. Je dosti silný a mohl by mne sfouknout z cesty. Po okolních kopcích je vidět, jak v Rakousku využívají větrnou energii. Na každém kopci stojí větrné elektrárny, až to není hezké. Za Mistelbach najíždím na cyklotrasu. Je nově vybudovaná a je to základ pro Eurovelo 9. Jsou zde vedeny i další trasy. V Ladendorf trasu opouštím a vydávám se sledovat koleje. První musím vyšlapat táhlý kopec. Koleje vidím pod sebou v údolí. Občas se cesta zhoupne, ale dá se říct, že klesám. Jsem plný sil a nějaké stoupání mně nevadí. Nakonec dlouho klesám podél kolejí do Wolkersdorf. Zde musím opatrně projet město a odbočit směrem na Korneuburg. To je cílové město u Dunaje. Za městem, ale prožívám šok. Staví se zde dálnice a nic mapě neodpovídá. Navíc je zde hrozný provoz. Asi všechna auta na trase do Vídně. Dokonce i kamióny. To jsem si vybral špatně trasu. Nic se nedá dělat. Musím to řešit a dát si pozor abych nevjel na cestu, kam cyklisté nesmí. Nakonec jsem to zvládl a v další vesnici jsem našel odbočku k značené trase. Bohužel cesta je za vesnicí překopána a jsou zde nadělány nadjezdy. Dá se to přejet, ale je to něco co jsem nečekal. Jedu směrem v kterém předpokládám, že je moje trasa. Dokonce skončím na uříznuté asfaltové cestě. Dál už nevede. Musím jet po polní cestě, snad budoucí silnici. Na několika místech vidím značky cyklotras, ale cesty už neexistují. Až se tu vybuduje soustava cest, tak budou muset značkaři znovu označit cyklotrasu.

Konečně nacházím hezky značený naučný cyklistický okruh. Vidím před sebou vinohrady na svazích a je jasné, že něco budu muset vyšlapat navíc, než jsem měl v plánu. Naučné stezky vedou vždy kolem sklípků s vínem. V této chvíli je to jediné řešení když to zde neznám a nevím kde jsou cesty. Cyklotrasa se ukázala být dobrým řešením. Vedla podél zajímavých objektů a dokonce byla lemována uměleckými díly. U jednoho díla jsem zastavil a říkám si, co to tu hraje. Oni šli tak daleko, že do země zabudovali reproduktory a hráli vážnou hudbu. U nás by sochy někdo poničil a reproduktory ukradl. Cyklotrasa mě zavedla až na začátek Korneuburg a pomocí mapy jsem si našel jak se dostanu k Dunaji. Není to tak jednoduché. Souběžně vede dálnice a železnice. Musel jsem najít cestu, která měla nadjezd. Hluk na dálnici byl nepříjemný. Chudáci lidé, kteří bydlí poblíž. Ani protihlukové stěny nepomohou.

Konečně jsem u Dunaje. Na rozcestníku je vidět 5 km do Vídně. Já jsem před chvílí byl skoro ve Vídni. Tak můžu říct, že jedu podél Dunaje od Vídně, až se mě po trase někdo zeptá odkud jedu. Na dunajské cyklotrase je rušno. Je sobota a hodně rodin vyrazilo na výlet i s dětmi. Je to něco, ale nového co jsem nezažil. Mezi cyklisty převládají Vietnamci. Jedou po trase, jak se jim podaří a neberou ohled na jiné cyklisty.

Teď už jsem měl před sebou 20 km do cíle a nebylo třeba spěchat. Věděl jsem, že pohled který mám na Dunaj budu mít v následujících dnech bohatě vychutnaný. Možná i zprotivený. Teď jsem se, ale radoval z pohledu na každou loď, která kolem projížděla. Na druhém břehu jsem vyfotil hrad Burg Greifestein. Když jsem přijel do kempu, tak jsem měl radost, že moje oblíbené místo nikdo neobsadil. Je to naproti kuchyňky a umývárny. Je tam vařič a já na něj skoro vidím. Na recepci jsem řekl, že jsem v počítači a nemusel jsem vypisovat žádné papíry. Řekl jsem si o první razítko z cesty do knížky. Chci v každém kempu získat razítko do knížky, kterou jsem četl.

Na večeři jsem si dal Majku a chleba. Nebylo třeba vařit. Teplé jídlo jsem měl ráno. Co mě znepokojovalo, byli hluční Vietnamci v kempu. Přijeli s BMW a koly na nosičích. Postavili si velké stany a užívali si dovolené. Večer si pustili magnetofon. Já jsem chtěl spát. Nad ránem mě probudila Čeština. To nějací naši krajané šli snad z hospody a hrozně sprostě řvali. Ještě štěstí, že jim zde nerozumí.

Ujel jsem 112 km ve zvlněné krajině vinohradů a na závěr po rovince podél Dunaje. Ráno pršelo a počasí bylo spíše chladivé.

Břeclav – Mistelbach – Wolkersdorf – Korneuburg – Tulln