Lucern-2008-den-04

První co mě ráno zajímá, jsou následky včerejšího úrazu. Ruku mam napuchlou a připadá mně jako medvědí tlapa. Večer jsem si ji natřel mastí, ale asi to nemělo vliv. Koleno mám krásně barevné. Odřeniny jsou takové, jak jsem očekával. První zkouším, jestli jsem schopen něco s rukou dělat. Ihned to vyzkouším na balení spacího pytle. Jde to, ale ruka bolí. Není to však stav kdy by se to nedalo vydržet. Rozhoduji se, že jedu dál po plánované trase. Jinak mám z Passova možnost se vrátit do republiky. Je to záležitost jednoho dne. Už jsem to jel.

Na snídani si dávám buchtu s ořechy a čaj. V kempu se loučím s panem majitelem a vyrážím. Na cyklotrasu nejedu. Chci se vyhnout šotolině. Tak jedu do vedlejší vesnice po asfaltě a zkouším jak držet řídítka. Nejlepší je držet se na horní straně rohů. Má to, ale nevýhodu. Nemůžu řadit a brzdit. Je to pravá ruka a tato dělá tyto činnosti. V další vesnici vidím, že se cesta trošku odklání od řeky a rozhoduji se projet novostavbou a po louce k řece na cyklotrasu. Od této chvíle se dá říct, že začíná moje cestování na šotolině. Dělám první obrázek u kapličky a jedu dál.

Rychle se otepluje a brzo jedu v krátkém oblečení. Asfaltové cyklotrasy zmizely. Občas potkám cyklisty a prohlížím si je. Často jsou odření, je to asi následek zdejšího podkladu. Po chvilce to vidím v praxi. Malá holčička jede za maminku na kole a nezvládá jízdu v šotolině. Už je na zemi a pláče. Nedá se nic dělat a musí jet opatrně dál. Já si nacházím lavičku u polní cesty a dělám obědovou přestávku. Sedím na slunku a není to ideální místo. Mohl jsem si najit i něco ve stínu. Líbí se mně tu vysoký strom, ale nemohu se pod něj schovat.

Dneska se napojím na místo kde už jsem v této oblasti podél Dunaje před několika roky jel. Jsem zvědavý, jestli to poznám. Nakonec musím přiznat, že jsem to uhodl přibližně. Poznávám to podle hradu v dálce. Jistotu mám až tam kde jedu malou vesnicí a na nábřeží je kavárna s občerstvením. Tenkrát jsem tu jel ve velkém vedru a lákalo mě koupit si něco k pití.

Na trase mě dohání cyklista. Já mám přestávku na pití. S nemocnou rukou si netroufám za jízdy pít a vždy zastavuji. On kolem mne projíždí a já ho za chvíli doháním. Má skoro stejnou cestovní rychlost jako já. Asi 23 km/hod. Veze méně věcí než já a má trekkingové kolo s užšími plášti. Oblečením připomíná nahodilého cykloturistu. Nehádal bych, že pojede tak rychle. Vykládáme si a já zjišťuji, že je z Budapešti. Nakonec jsem trošku rychlejší a vzdaluji se mu. Je to, ale získání takového náskoku, že mne vždy když kontroluji odbočku na trase dožene. Je to taková srandovní situace. Vypadá to jako by jsme spolu závodili. Pro něho je to výhodné. Nemusí zpomalovat a jede za mnou. Nakonec se od sebe oddělujeme, ani nevím jak se to stalo.

Na tomto úseku je horko a na polích sklízí kombajny obilí. Vítr nese velké množství prachu z pole a v očích a ústech je to nepříjemné. Projíždím prachovými oblaky.

Před Regensburg je římská stavba na kopci. Už jsem ji obdivoval poprvé, když jsem zde jel. Tenkrát jsem si říkal, že zjistím nějaké další informace, ale nesplnil jsem to. O kousek dál je starý hrad. Vjíždím do města a sleduji jak se zatahuje obloha. To bude pořádná bouřka. Musím co nejdříve najít kemp.

Ještě netuším, jak bude kemp obtížné najít. Já si neuvědomuji, že jsem ve velkém městě a že je zde rozdvojený Dunaj se spoustou kanálů a dokonce i s přítokem další řeky. Nechávám se zavléci do středu města a zkouším podle automapy najít kemp. Vjíždím na nějaké sídliště a zastavuji důchodkyni a ptám se na cestu. Domlouváme se rukama nohama a nakonec se paní zeptá, jestli jsem Čech. Věc se velmi zjednoduší. Ona mluví hezky česky. Je tu už čtyřicet roku v emigraci. Ani po revoluci se nevrátila domů. Vycítil jsem, že náš jazyk ráda nepoužívá a má jakoby strach na veřejnosti ukázat, že není domácí. Poradila mně, že musím jet ještě hodně daleko a nebude to lehké. To jsem brzo pochopil a teď když se dívám na Internetu na mapu města, tak vidím kde všude jsem bloudil. Už je mně jasné, že mně nikdo nebyl schopen poradit přesnou trasu. Vždy jen kousek a musel jsem se zeptat. Ono to nešlo vysvětlit v tak komplikovaném městě. Kdybych tušil, že vede kolem kempu cyklotrasa, tak bych ji neopustil. Já jsem, ale věřil automapě a zde byl kemp vyznačen špatně. Mraky se těžce stahují a lidé spěchají domů. Nikdo se nechce příliš se mnou zdržovat. Nakonec doháním skupinku cyklistů. Později zjišťuji, že jsou to Švýcaři a ti také hledají kemp. Jedeme uličkami a nacházíme vytoužený cíl. Kemp je jeden z nejdražších na mojí trase. Je to asi tím, že patří do skupiny více velkých kempů.

Rychle stavím stan, abych nezmokl. Stále více padají dešťové kapky. Je to takový divný déšť jako předzvěst pořádné bouřky. Nakonec to přejde a jen lehce zaprší. Dokonce v klidu uvařím rýži. Věřím, že bude hezké počasí a poprvé si peru oblečení. Jak jsem se včera vyválel, tak jsem špinavý. Výhoda je v tom, že zde teče teplá voda i do velkého dřezu. Večer se procházím po kempu. Nechal jsem se vylákat zpěvem a hrou na kytaru. Zjišťuji, že na konci kempu je skupina děvčat a ta koncertuje něco na způsob country hudby. Sednu si do trávy a poslouchám. Je to příjemný závěr dne. Já jsem ještě neměl možnost poslouchat country v Němčině.

Ujel jsem 143 km. Vyjel jsem s napuchlou rukou. V průběhu dne jsem měl několikrát problémy s nedostatečně značenou cyklotrasou.

Ihring – Deggendorf – Worth – Regensburg