Lucern-2008-den-08

Budím se brzy ráno, abych se vyhnul tlačenici u WC. Přesto už někteří starší turisté vstali. Oni už nemůžou dlouho spát. Před domem stojí podomácky udělaný vozík za kolo. Fotografuji masivní náboj. Ten je na doživotí. Je chladné ráno a já věřím, že se počasí polepší.

Vyjíždím do historického města Riedlingen. Je to kousek ani se nezahřeji. Pamatuji si, že před městem tábořili potulní Romové, dnes zde nejsou. Oni mají Mercedesy a karavany. Vznikne tak velká osada z novodobých maringotek. Nakonec je dnes nacházím u jiného města. Projíždím historickým středem města a obdivuji pana pošťáka, jak elegantně rozváží denní tisk na žlutém kole. Přesto, že mám zásobu jídla se rozhoduji navštívit
malý supermarket. Chviličku jezdím uličkami, než jej najdu. Je to těžké vzpomínání. Kupuji si jídlo bez pečiva. Pečivo si koupím v pekařství. Tak krásně to tam voní. Já bych klidně mohl znovu posnídat.

Vyjíždím z města po stejné cyklotrase, po které jsem již jel dříve. Ona je špatně značená a já věřím, že cestu najdu. Mýlím se, a musím se zeptat paní před domem. Říká, že je to blbě značené a ukazuje mně směr kam se mám dostat. Po chvilce poznávám místa, kterými jsem už jel a mám dobrou náladu, že to zvládnu. Myslím si, že jsem měl dnes zkusit jinou cyklotrasu po druhém břehu. Stejně jsme se sešli. Ujíždím krásnou rovnou krajinou. Asfaltové cesty střídají šotolinové úseky. Musím si dávat pozor, abych to nerozjel a pak neměl s přejezdem na šotolinu nebo do ostré zatáčky problémy. Oni řeší zatáčky do pravého úhlu. Tam se může naložený cyklista lehce vyválet. U řeky se připravují vodáci a já pozoruji práci instruktora. Prostě jim dává kázání, co nesmí dělat. Už se udělalo vedro a já jedu nalehko.

Konečně přijíždím do města Sigmaringen. Je to srandovní situace. Já jsem jel poctivě po cyklotrase a předjel jsem strejdu na kole. On jel po cestách které zná a potkali jsme se ve městě ve stejnou dobu. Přitom já jsem jel mnohem rychleji. Zde je krásně vidět jak je putování po cyklotrase delší. U hradu stojí starodávný autobus a je to moc hezké s hradem na pozadí. Hrad je nad řekou a místo je to opravdu romantické. Bylo romantické, teď je zde velký most a rušná automobilová doprava. Jak zde muselo být kdysi krásně? Procházím se městem, abych si koupil pohlednice. Na ulicích stojí stánky a prodává se zde domácí jídlo. Je to velmi lákavé, ale já mám jídlo v tašce.

Za městem se jede několik kilometrů po rovině a pak se krajina zúží k řece a pojede se úzkým kaňonem. Tuto trasu pojedu poprvé. Naposledy jsem to objel po cestě. Dnes si užiji krásné přírody. O tomto úseku se psalo i v Cykloturistice. Také se psalo o špatném značení. To už, ale mám vyzkoušené. Cestička se vine po břehu a některá místa jsou opravdu úzká. Jsou zde do skály vytesané cesty a občas i krátké tunely. Podklad je ze šotoliny. V jednom úsek use sjíždím se dvěma kluky. Jeden má za kolem připojený vozíček. Od prvního okamžiku mně jsou nesympatičtí. Jeli pomalu a tak jsem je předjel. To jsem, ale neměl dělat. Oni to pojali jako výzvu k souboji. Já nemám zájem nějak soupeřit. Mám těžké kolo a špatně se na tomto podkladě řídí. Občas fotografuji a oni mně předjeli. Začali přede mnou různě kličkovat a narušovat moje tempo. Nakonec raději zastavuji a fotím. Když vyjedu a po chviličce je doháním, tak ten s vozíčkem leží převrácený na zemi. Neslušná jízda se mu nevyplatila. Přeji mu odřeniny, aby dostal rozum. Tak a mám od chuligánů pokoj.

Vjíždím do další části nádherného údolí. Vysoko na skále je hrad a já se zastavuji a užívám si nádherného pohledu. Tak jak jsem jel se kolem mě udělala skupinka cyklistů, kteří si jeli vlastním tempem, ale také zastavovali. Nakonec z toho bylo nekonečné předjíždění. Já jsem byl lepší do kopců, ale pomalejší ve sjezdech. Tak jsme se na několika kilometrech stále předjížděli. Údolí měří asi 40 km. Po cestě se to dá objet mnohem kratší cestou.

Vyjíždím z údolí a vím, že v dálce je můj první cíl. Pramen Dunaje. Spát budu, ale kousek od něj. Po trase nalézám kempink, o kterém jsem nevěděl. Chvíli zvažuji, jestli bych tu nezůstal. V klidu bych pojedl a vyspal se. Nakonec vítězí myšlenka, že musím dojet co nejdál. Vím, že pojedu po rovině a také umím cestu do kempu. Jedu mezi poli kde probíhají žně. Vítr nese horký prach a stébla přes cestu. Špatně se to dýchá. Na jednom místě se projíždí zastřešeným dřevěným mostem a na konci když se vyjíždí na světlo je vidět kříž. Je to velmi působivé. Most nemá okna a je v něm šero. Také jsem poznal nádraží, kde cyklisté musí vyjet na vysoký nadchod a překonat kolejiště. Když jsem zde jel poprvé, tak jsem nevěřil, že něco takového může být. Na některých úsecích je položený nový asfalt.

Když mám do kempu asi 15 km, tak se rozhoduji, že pojedu rychleji po asfaltových cestách. Našel jsem si na mapě nejbližší cestu. Měl bych tam být brzo. Jenže potkávám cykloturistu a bavíme se o tom, kam jedeme. Když zjistí kam jedu, tak vymyslí zkratku. Bylo to ještě lepší řešení než moje. On znal různé cestičky, bylo to dobré nechat se někým táhnout. Dovedl mě až k závoře do kempu. Trošku jsme pokecali a rozloučili se. Tentokráte jsem pomoc nepotřeboval, ale bylo to příjemné. V kempu to znám. Naposledy jsem tu měnil píchlou gumu.

Ujel jsem 132 km. Po silnici by to bylo mnohem kratší. Zato jsem si užil romantiky a každému cykloturistovi tento úsek doporučuji.

Před Riedlingen – Sigmaringen – beuron - Tuttlingen – před Donaueschingen