Lucern-2008-den-12

Budím se brzo ráno a jsem odměněn hezkým pohledem na jezero. V kempu ještě všichni spí po večerním posezení u jídla a pití. Lidé si u vody užívají pohodovou dovolenou. Potichu si všechno balím a až se probudí, tak zjistí, že je moje místo volné. Tak je to se mnou ve většině kempů. Turisté si o dovolené rádi pospí.

Vyjíždím po břehu jezera směrem Altdorf. Cestou se stavuji v supermarketu udělat nákup. Je to neobvyklé, ale narazil jsem na naštvanou prodavačku. Asi si v noci neužila a je nervózní. Dělám si velkou zásobu jídla. Jedu do hor a nevím

, kde budu muset nocovat. Kousek dále se zastavuji u statku a jsem překvapen, kolik jeho majitel sesbíral zemědělských strojů. Musí to být moc šikovný člověk, když je má všechny hezky opravené.

Vjíždím do města Altdorf a hledám památník Viléma Tella. Již dávno jsem si z novin vystřihl článek o tomto městě a teď se mně to hodí. Věž se sochou nacházím, ale mám problém s fotografování. Svití proti mně slunce a věž je moc velká abych ji v úzké uličce mohl celou vyfotit. Když už najdu rozumné místo, tak si mně do obrazu stoupnou jiní turisté.

Za městem už vím, že od teď budu už jenom stoupat. Můj cíl je překonat Gotthardský průsmyk. O tomto průsmyku se psalo v románě v souvislosti se stavbou železnice. Dělníci zde žili v krutých podmínkách a řádové sestry mnoha zachránily život po úraze. Z počátku je stoupání vleklé a hodně se otepluje. Cestou se obdivuji mnoha hezkým přírodním scenériím, ale nemůžu stále zastavovat a fotit. Jsem moc rád, že jedu po staré cestě a auta jedou po dálnici. Je to prostě pohoda mít cestu pro sebe. U přejezdu horské řeky se zastavuji u vodní elektrárny. Švýcarsko má elektřinu skoro zadarmo, díky horským řekám. Tady v úzkém kaňonu poprvé přichází prudší úsek. Po několika kilometrech se to narovnává a já jsem dojet dvěma cyklistkami. Jsou hezky oblečené a mají dobré kola. Jedna má na zádech přehrávač a malé reprobedničky. Hrají si na cestu a usuzuji, že jsou na tréninku. Pověsil jsem se za ně a zjišťuji, že jsem schopen vydržet v háku. V horském stoupání však rozrážení větru moc nepomůže. Holky občas nastoupí, ale já vždy zareaguji. Jedeme spolu dlouho a já jsem za jejich společnost vděčný. Kdybych jel sám, tak bych vyhledával v okolí zajímavé výhledy a nešlapal bych poctivě. Takto mně cesta rychleji uteče. Myslím si, že už toho mají dnes v nohách dost. Ta jedna je ze mne asi dost psychicky nesvá a přestává šlapat. Kamarádka jí se mnou ujíždí, ale nakonec na ní počká a už jsme se nikdy více neviděli. Mám za sebou pěkný kus cesty a rozhoduji se udělat si před tunelem přestávku. V dálce pozoruji, jak vjíždí auta na semaforech do tunelu. Je to řízeno, aby se uvnitř neudusili. Během mé svačiny projíždějí dvě cykloturistky naložené na těžko jako já. Když vidím jejich tempo, tak si říkám, že jsem rád, že mám přestávku. Tyto holky by mne uštvaly.

Tak a teď musím i já vjet do tunelu. Dávám si raději svítící vestu. Já nemám tunely rád. Vadí mně, jak kolemjedoucí auto dělá hluk a razí vzduch. Je to jako píst ve válci a to mě může snadno srazit na stěnu tunelu. Za tunelem se otvírá ještě mnohem divočejší krajina. Prudká stoupání a na kolejích je vidět i ozubený hřeben aby vlak mohl vyjet na kopec. Tak tady si ti železniční dělníci asi užili. Cesta je samá zatáčka a místy jsou ochranné galerie. Je to lepší než tunel. Mám dobrý pocit, když se můžu při šlapání dívat z okna. Čas pokročil a začali jezdit turisté v autech a motorkáři. To jsou lidé, kteří jedou touto klikatou cestou schválně, aby si užili nádherné přírody. Ten kdo spěchá, jede Gotthardským tunelem. Špatné je, že já nemám sílu jet rychleji než 5 km/hod. Tak se za mnou tvoří kolony vozidel, která mne nemůžou na horské cestě předjet. K tomu jsem se ještě sešel s jednou cyklistkou a cyklistů. On na ní čeká a ona je pomalá jako já. Tak vytváříme malý vláček cyklistů. Zdržujeme všechna auta. Cyklistka klikatí a já nikdy nevím, co udělá. Abych ji předjel, nemám sílu a rychlost. Nic nám, ale nezbývá, musíme šlapat a šlapat. Cíl je na vrcholu a cesta zpět není. Po nějaké době se kaňon rozšiřuje a je tam parkoviště pro zavařená auta. Zastavuji a není to lehké, sklon je takový, že si musím kolo opřít o břicho, aby mně neujelo zpět. To už jsem blízko vrcholu průsmyku. To však netuším a je to hezký pocit, když vjedete na náhorní planinu. Já si myslím, že už mám dnes vyhráno. Byl to však omyl. Zjišťuji, že jsem u města Andermatt a nechávám si od cyklisty poradit cestu, po které mám jet. Jsem však nedůvěřivý a po několika kilometrech zastavuji. Slunce by mně nemělo svítit do tváře. Vytahuji mapu a zjišťuji, že jedu do Itálie. Nebyla by to žádná katastrofa. Uměl bych i tak dojet domů. Otáčím se a potkávám skupinku cyklistů. Jedna cyklistka to nezvládla a lehla na silnici. Naštěstí se jí nic nestalo. Dokonce potkávám cyklistu, který mně špatně poradil. On už také ví, že jel špatně.

Dívám se na vysokou skálu nad městem a vím, že jí musím pokořit. Po boku je vidět jak se vine silnice a koleje horského vlaku. Tam na vrchu někde v dálce je Oberalppass. Už tento pocit znám, když najíždím do horské stěny. Již mnohokráte jsem viděl nad sebou zatáčky až do nebe. Jediné co pomáhá je poctivě šlapat. Občas zastavuji, když slyším jet vláček. Chtěl bych udělat hezkou fotku, ale nemám štěstí na dobré místo s výhledem. Po překonání mnoha zatáček se stoupání zmírní a jedu po dlouhé přímé cestě do sedla. Na závěr přijíždím k horskému jezeru a poslední galerii. V této galerii je veden i vlak. V zimě to zde musí být velmi zajímavé, když celé údolí zafouká sníh. Zde na vrcholu není žádné teplo a musím si obléci dres s dlouhým rukávem. Jsem ve výšce 2046 m.n.m. Těšil jsem se na výhledy do krajiny, ale místo toho jedu horským údolím. Až když začnu klesat mnoha zatáčkami, tak si užiji nádherných výhledů na zasněžené štíty. Dělám často zastávky a užívám si nádherné krajiny. Dokonce jsem měl i přeháňku. Po mokré cestě jedu pomalu.

Po sjezdu si říkám, že bych dnes mohl být brzo v nějakém kempu. Mám na mapě vyhlédnutý jeden na trase, nebo kdyby se zadařilo tak až v městě Chur. Na mé automapě nelze odhadnout, jaké kopce mě čekají. Jen nechápu, proč nevede nějaká cesta podél řeky. To se později dozvím. Najednou se přede mnou začne cesta zvedat a já tomu nemůžu uvěřit. Říkám si, že je to jen nějaké místní stoupání na překonání překážky a cesta zase začne klesat. Jenže nic takového, já stále stoupám. Nekonečně dlouho stoupám a nemůžu tomu uvěřit. Už toho mám dnes dost a blíží se večer. Obloha je stále víc zatažená a já už bych rád tábořil. Za každou křižovatkou si říkám už to skončí. Už tam bude ukazatel do kempu. Dočkal jsem se, ale jsem opět ve výšce nad 1000 metrů. Vždyť to mám dnes další vrchol.

Tak to jsem to dnes s plánováním nezvládl. Přijíždím do kempu a dozvídám se, že stany mají místo dole u sportovní haly WC a sprchy jsou nahoře. Když vidím, jaký kopec musím sjet na tábořiště, tak si myslím, že si ten stan postavím mezi chatky. Volné místo nenacházím a sjíždím ke sportovní hale. Zde je velká travnatá plocha s několika stany. Vyptávám se, jak se dostanu na WC apod. Dostal jsem radu, že se dá projít podzemními garážemi do budovy. Zkouším to a jsem zklamaný jak je to komplikované. Tak velké podzemní garáže jsem nikdy neviděl. Nakonec nacházím WC, ale umývárna zde pro turisty není. Ven z budovy se dostávám hlavním vchodem. Možná zde večer zamykají. Stavím si stan a začíná být hodně zima. Jdu se osprchovat nahoru do kempu. Je to dobrá procházka do kopce. Je stále víc zima a já si až za tmy vařím. Myslím si, že v noci byla teplota kousek nad nulou.

Ujel jsem 121 km.

Fluelen - Altdorf – Andermatt – OberAlppass 2046 m.n.m – Fluelen 1070 m.n.m.