Lucern-2008-den-07

Prší, tak to dnes nezačínáme dobře. Přesto si vařím snídani a balím věci. Déšť ustává a já věřím, že to bude dobré. Od Marka dostávám SMS, že má být deštivé počasí. Jdu na recepci, ale je zamčeno. To znamená, že z tohoto kempu nebudu mít razítko v knížce. Nevadí, vydávám se do města a jdu nakupovat do supermarketu. Dnes je pátek a musím naplnit přední tašky jídlem na dva dny. Před obchodem je manželský pár s dítětem na přívěsném vozíčku. Dávám jim informace, kde je dobré jet aby neměli problémy s průjezdem podél Dunaje. Oni jedou do Vídně.

Nakupuji si i krabici s kukuřičnými lupínky. Je to náhrada za chleba. Nevýhodou je, že se to prodává ve velkém balení a já to musím rozdělit na dvě. Byl jsem, ale mile překvapen. V krabici jsou dva igelitové sáčky s kukuřicí. To mně ulehčí balení. Teď jen lehce propíchnu sáčky, aby ušel vzduch. Jsem, ale nešikovný a jeden sáček vybuchuje a kolem mne jsou po zemi lupínky. Raději mizím, před chvílí tu pán uklízel.

Měl bych jet po cyklotrase, ale dozvěděl jsem se, že vede lesem a je tam teď po dešti mokro. Proto volím variantu jízdy podél hlavní silnice. Oni zde mají stejně cyklostezky a tak neriskuji. Po několika kilometrech se stejně moje cesta napojila na cyklotrasu. Tak jsem to zvládl dobře. Ve městě Lauingen dělám fotky věže.

Teď už se cyklotrasa vydala do lužních lesů. Já některé úseky poznávám z mého dřívějšího putování. Na jednom pěkném odpočívadle zastavuji a dělám si obědovou přestávku. O kousek dál je v lese místo, kde jsem poprvé nevěděl jak jet, teď odbočuji na jistotu. Stále je tu v lese na stromě upevněna deska s jídelníčkem z nedaleké restaurace. Je vidět, že se snaží získat cyklisty, kteří jedou po trase.

Jedu dlouho lesy a přichází místo kde jsem naposledy udělal chybu. Dnes jsem zase přehlédl zarostenou značku a projel rovně. U nadjezdu zastavuji a říkám si, že to tu znám a musím zvolit dobrou cestu. Zase jsem neuhodl a už jsem ve městě s krásným hradem. Teď už vím kam se mám vrátit. Až tu pojedu potřetí, tak chybu neudělám. Vracím se a značku v keři nacházím. Podjíždím nadjezd a jedu dál. Přichází déšť a já spěchám pod nejbližší most. Jaké to překvapení. Pod mostem se schovávají moji čeští přátelé. Holky do sebe tlačí Majku a já je fotografuji. Naoplátku udělají i oni mně fotku. Déšť ustává a já vyjíždím. Jsem rychlejší a od této chvíle jsme se už nikdy nesetkali.

Cyklotrasa se přiblížila k Dunaji a stále jedu po břehu. Já to mám tak rád když vidím řeku. Mám jistotu, že jedu správně. Potkávám jen málo cyklistů. Asi je odradilo deštivé počasí. Jedou jen ti, kteří musí jet jako já. Cesta do Ulm je nekonečná, stále jedu a jedu. Konečně jsem ve městě. Musím jet opatrně, abych neudělal chybu. Ve velkých městech se snadno ztratí cykloznačka. Konečně jsem na náměstí. Je zde nejvyšší kostelní věž na světě 161 m. Parkuji kolo na parkovišti pro kola. Je jich zde hodně. Je vidět, že město pochopilo, co cyklodoprava potřebuje. Nahlížím do veřejných WC. Je zde velký turniket, aby nikdo bez placení neprošel. Vybírají 0.5 E. to je v této chvíli asi 12 Kč. Na náměstí se snažím vyfotit věž, ale je tak velká, že jí celou do objektivu nedostanu. Lepší je si koupit pohlednice. Češi slíbili, že sem přijedou, ale mají zpoždění. Vyrážím dál.

Za městem nacházím úplně nově značené cyklotrasy. Krásné velké cedule na kterých je napsáno cílové místo i číslo trasy, některé mají uvedenu i vzdálenost v kilometrech. Tak to mám rád. Mám všechny informace a můžu bezstarostně jet. Krajina začíná být kopcovitá a cykloturista někdy jede zbytečné kopce. Já zde některé úseky poznávám a vzpomínám si na paní ze Švýcarska, s kterou jsem zde již jel. Šlapali jsme velké kopce a opět je sjížděli. Ono to s naloženým kolem naštve. Kdybych měl podrobnou mapu, tak si to můžu zkracovat.

Dnes už jen musím nalézt kempink. Našel jsem si ho na Internetu. Ve městě Munderkingen se rozhoduji, že si to zkrátím. Blíží se večer a je stále počasí na déšť. Už kdysi jsem zde bloudil a některé úseky poznávám. Jedu hodně rychle abych byl brzo na místě. Krajina je kopcovitá a já musím hodně hledat podle mapy. Některé úseky jsem si opravdu zkrátil. Cyklotrasa vede turisty do města a zase ven. Je to pochopitelné. Cykloturistika je poznávací činnost. Nakonec musím najet na hlavní cestu. Je zde velký provoz a mírně prší. Oblékám si svítivou vestu, aby mě bylo lépe vidět. Někde vedou zemědělské cesty podél hlavní silnice a já je využívám. Problém je, že někdy vedou na pole a i já se jednou vracím lesní pěšinou v lesem. K tomu všemu zvlněná krajina. Nakonec přijíždím do vesnice kde má být kemp. Jedu směrem, který jsem si do mapy nakreslil a nic nevidím. Vracím se do vesnice a po složitém domlouvání se dozvídám, že musím jet do vedlejší vesnice. Není to úplně jednoduché, ale záchytné body, které jsem dostal fungují. Přijíždím do místa kde má být kemp. Málem by mně oči vypadly z důlků, já jedu do kempu v kterém jsem již před několika roky spal. Jsem z toho v šoku. Kdybych nechytračil a jel po cyklotrase, tak jsem přímo dojel do kempu. Cyklotrasa jej protíná.

Jdu do domu zaplatit a panu majiteli vysvětluji, že jsem zde již spal. Je to statek a na louce proti domu je louka, na které se táboří. Jsou zde velmi skromné poměry. Jedno WC pro muže a pro ženy. Nesmí se ráno všichni vzbudit v jeden čas. Jinak by zde byla fronta. Sprcha je společná. Jedná se o sklepní místnost obloženou kachličkami. Je zde židle a v rohu sprcha. Člověk si nesmí nacákat na šaty. Já objevuji na boku nohy malé klíště. Nemám ani červený flek. Klíště vytáčím s mýdlem na prstě. Bylo zdravé a dobře to dopadlo.

Je pozdě večer a já si dávám na jídlo sardinky. V okolních stanech už lidé spí.
Ujel jsem 130 km. Počasí jsem měl deštivé i hezké. Několikrát jsem bloudil.
Dilligen – Gunzburg – Ulm – Ehingen – před Riedlingen