Salzburg-2011-d08

Ráno se budím velmi brzo a venku je ještě tma. Potichu si všechno balím a vařím si čaj na cestu. Je to dobře, že jsem tak brzo vstal. V kempech s hodně lidmi bývá ráno velmi rušno. Já mám rád klid. Nemám rád řadu na WC.

Kemp opouštím bez rozloučení. Zaměstnanci ještě asi spí. Flašku od piva vracím na roštovací zařízení. Snad ji pan majitel najde. Zde se věci neztrácejí. Na okraji města je supermarket a já jsem první nakupující. Je to neuvěřitelný pocit procházet se takovými obrovskými prostorami sám. Kupuji si jídlo na celý den a vyrážím za město. Za městem se jede po cyklostezce a jsou podél ní lavičky. Nacházím si hezký výhled na hory a zastavuji. Ve flašce mám teplý čaj a k tomu si dávám čokoládový závin. Sedím na lavičce a pozoruji lidi, jak jedou na kole do práce. Někdo je sportovně oblečený a jiný má na sobě oblek. Nejpestřeji jsou oblečená děvčata. Zajímavé je pozorovat jaké má kdo kolo. Od drahých závodních kol až po ošumělé veterány. Lidé pracující v Salzburgu mají výhodu v tom, že je ve městě hodně cyklostezek a oni můžou bezpečně dojet na pracoviště.

Po jídle se vydávám po mírně stoupající cyklostezce. Jede se lesy a loukami. Občas někde stojí zemědělská usedlost a občas slyším hluk z dálnice. Ten hluk je otravný a dává vědět o tom, že žijeme v moderním světě. Občas vyfotím krásné zákoutí a jedu dál. Mám před sebou ještě dlouhý úsek, než se dostanu k prvnímu jezeru. Občas jedu po značených JZD cestách. Provoz cyklistů je zde minimální. Během jízdy se dívám co kde lidé mají a vidím, že někdo v otevřené garáži volně uchovává kolo. To by u nás nevydrželo ani jeden den. Lidé tam mají volně uskladněné věci a nic se jim neztratí. Na jedné křižovatce pro cyklisty se zastavuji u kříže a na lavičce si dávám svačinu. Svlékám si horní vrstvu oblečení. Sluníčko už hodně pálí.

Konečně mám před sebou první jezero Mondsee. Tím končí osamělá cykloturistika a dostávám se do rušné oblasti. Na cestách je velký provoz a všude hodně lidí. Co mě však štve je, že celý břeh je oplocen. Každý kousek někomu patří a já se nemůžu dostat k vodě, abych udělal fotky. Je to taková pobřežní kolonie zahrádkářů. Dokonce jsem uvažoval o tom, že požádám lidi na zahrádce, jestli by mě pustili k vodě. Je to až deprimující. Hlavní silnice s velkým provozem. Cyklostezka a ploty podél vody.

No nic, pojedu k dalšímu jezeru. To se nachází na kopci. Rozhlížím se, kde najdu nějakou cyklostezku, ale nic. Pozoruji hlavní silnici a vidím, že po ní jezdí cykloturisté. Je to jasné. Horským průsmykem vede jen jedna cesta pro auta. Tak se ihned od začátku vydávám do táhlého stoupání. Naštěstí je silnice široká a nikdo nemusí zastavit, když mě předjíždí. Na vrcholu sedla dělám fotku a sjíždím do údolí. Po levé ruce mám romantické jezírko a zámeček Schloss Huttenstein. Dělám fotky a najíždím na šotolinový chodníček podél cesty, abych nepřekážel autům. Ten provoz je hrozný a při první možné odbočce vjíždím do vesnice. To je však past, o které nevím. Jedu cestou k jezeru a mám radost, jak jsem překabátil rušnou cestu. Jen nechápu, proč zde není značená cyklotrasa, když je zde takový klid. Mírně stoupám a slibuji si, že už je to poslední stoupání a pak sjedu k jezeru. V lese sedí kluk u cesty a pouští jen některá auta. Já neumím číst a kluka si nevšímám. Přichází hrozně prudký sjezd. Jedu snad dole hlavou. Držím brzdy zmáčknuté až na doraz. Nesmím ani trošku povolit. Už bych nezastavil. Konečně sjíždím k vodě. Je to úžasný výhled na jezero. Všude leží lidé a opalují se. Moje nadšení je však brzo ztraceno. Zjišťuji z nápisů, že se nacházím na soukromém pozemku a cestu smí používat jen hosté hotelu. Všechno je tam noblesní a cyklisté tam nesmí jezdit. Říkám si, že bych to na drzo projel, pro jistotu se ptám lidí, jestli je to průjezdné. Dozvídám se, že je to těžko schůdné po svahu. To je průšvih. Vybavuji si kopec, do kterého se musím vrátit.

Co nadělám, jiná cesta zpět nevede a začínám boj s kopcem. Ani se jej nesnažím vyjet na kole. Tlačím kolo do prudkého stoupání a uvědomuji si, jak jsem těžce naložen. Tvrdá guma a ocelové zarážky na botách mě na asfaltě ujíždějí. Teď by mně vůbec nevadilo, kdyby mně chtěl někdo pomoct tlačit. Potím se a funím jako stará lokomotiva. V půlce kopce si dělám zastávku na vydechnutí. Do poslední části se snažím kolo roztlačit co nejsvižněji, aby se lepe rozjelo. Nakonec je to už lepší. Kopec už není tak prudký a říká to i značka 18%. Ta však platí jen pro závěr. Konečně jsem na parkovišti, o kterém jsem psal. Kluk tam stojí a usmívá se. On dobře věděl, že se budu muset vrátit. Kdyby mě zastavil, tak bych mu nevěřil. V duchu si říkám, kde už jsem mohl být, kdybych nechytračil. Nasedám na kolo a sjíždím táhlý kopec do vesnice. Znovu najíždím na hlavní silnici s velkým provozem a jedu k jezeru Wolfgang. Napřed musím vyšlapat krátký kopec a pak už jen klesám a kochám se nádhernými výhledy na jezero. Domácí říkají, že je to nejkrásnější jezero v Rakousku.

Podél jezera jedu velmi pomalu a prodírám se mezi turisty. Je zde všechno hezké a upravené. Na hodně místech fotím plachetnice a okolní scenérii hor. Je to opravdu pohodové místo. Asi v prostřední části se jezero zužuje a já jedu mezi rákosím zarostenými úseky. Pak se zase objevuje jezero a malé městečko. Zde už se rozloučím s krásným jezerem a zamířím mezi hory. Ještě si udělám přestávku v lese na oběd. Je tak velké vedro, že jsem byl rád, že mají v lese podél cyklostezky lavičky. Usadil jsem se a rozbalil jídlo. V té chvíli přiletěly dvě vosy a začaly mě otravovat. Odháněl jsem je a měl jsem strach, aby mě nebodly do jazyku. Kolem projížděli cykloturisté a všichni mně přáli dobrou chuť.

Teď musím překonat kopcovitou krajinu a dojet do lázeňského města Bad Ischl. Nejsou to žádné velké kopce. Jen nahoru a dolu po JZD cestách po loukách a mezi lesy. Konečně mám pod sebou lázeňské město a na obzoru vidím mohutné štíty hor. Kolem těch štítů jsem před mnoha roky projel s Milanem. Teď se na ně dívám z uctivé dálky. Nyní se musím prudce spustit serpentinami do města. Ve městě je čilý ruch a já se těžce orientuji v jednosměrných ulicích. Mám problém s fotografováním, neboť při tom zavazím projíždějícím autům. Když jsem jel od jezera Hallstatt, tak jsem měl jet správně sem do Bad Ischl a pak do Salzburgu. Já jsem neposlechl a jel po prudké silnici do hor. Teď jsem uzavřel malou smyčku. Vůbec toho nelituji. Viděl jsem nádherné hory a jezera.

Teď pojedu podél hlavní silnice k dalšímu jezeru Traunsee. Po této trase jsem už jel dvakrát a vím, co mě čeká. Jede se po úzké cyklostezce podél hlavní silnice. Ještě se sem do údolí vešla divoká řeka a koleje. Na obrázku je vidět kříž postavený na skále v řece. Dnes je cyklostezka hezká a na žádném úseku nemusím jet po cestě. Dříve tomu tak nebylo. Je to asi dvacet kilometrů klesání doprovázené hlukem aut. S obavami sleduji tvořící se oblaka nad horami, doufám, že budu dříve v kempu, než něco spadne. Až před městem Ebensee se cyklostezka oddělí od hlavní silnice a vede tichým lužním lesem. V tomto městě jsem už jednou tábořil. Bylo to volné tábořiště na břehu jezera. Dnes se rozhoduji, že pojedu co nejdále, abych měl zítra kratší cestu k Dunaji. Jsem mile překvapen, když vidím, že auta jedou nově vybudovanou cestou tunelem a já mám sám pro sebe starou cestu po břehu jezera. Tak si představuji cykloturistiku. Zastavuji se u zámečku nad jezerem a nakupuji pohlednice. Když se rozjíždím, tak slyším Češtinu. Maminka napomíná malého chlapce na tříkolce, aby jel pěkně po chodníku. Abych to zpestřil, tak jsem na chlapce zavolal „Buď hodný“. Všichni z toho byli vyvalení. Hleděli na špinavého cyklistu s kolem plným velkých brašen. Zatímco oni sem přijeli pohodlně autem. Ještě kousek jedu po pobřeží a pak vjíždím do okrajových částí města Gmunden.

Teď si musím najít poklidný kemp a záhy se mně to daří. Je to hospoda a na dvoře má místo pro stany a karavany. Když se projde až do zadu, tak se přijde na molo s loďkami. Na mole je nádherný výhled na jezero. Toho jsem si užil až večer, když jsem si zde sednul. Pro táboření jsem si vybral místo poblíž stodoly, abych byl chráněn proti větru a bouřce. Zatím je hezky, ale já cítím, že se něco blíží. Stavím si stan a zapocené věci rozkládám po plotě. Dnes vydělávám úplně ze spod batohu čisté oblečení. To zapocené půjde na dno. Byl jsem v něm oblečený osm dnů a je to hrozně propocené a prosolené. Kdybych jel delší trasu, tak bych si musel prát. Na trase do 2000 km se to dá zvládnout bez praní. Na zápraží hospody sedím pan majitel s kamarády a já jim ukazuji plánek trasy a nakoupené pohlednice. Oni mají velkou radost z toho, jak obdivuji krásy Rakouska. Hlučně komentují navštívená místa a hodně mě chválí, jaký jsem dobrý cyklista. Dnešním dnem prohlašuji další své putování za návrat domů. Jak jsem už psal, tak večer jsem si poseděl na molu u jezera. Fotky nemám, stmívání neumím nafotit.

Ujel jsem 100 km, za hezkého počasí kolem nádherných jezer.

Salzburg – Thalgau – Mondsee – Wolfgangsee – Bad Ischl – Ebensee – Gmunden (Traunkirchen)

18.08.2011