Salzburg-2011-d02

Noc jako tu dnešní jsem ještě ve svém životě nezažil. Spal jsem ve staně s podsadou na dřevěné posteli. V noci mě několikrát probudil zvuk lámání dřeva. Bylo to někde pod hlavou. Stačilo se pohnout nebo praštit do postele a zvuk ustal. Nakonec jsem už nevydržel a zdělal jsem madračku z postele. Přesně pod hlavou byla myš a žrala postel. K tomu ukusovala i moji madračku. Vyplašil jsem ji a utekla. Do rána jsem měl už klid. Při vstávání je tma. To znamená, že jsem vyjel na dovolenou pozdě. Nebudu moci vyjíždět brzo ráno. Neviděl bych na balení věcí. Svítilnu na čelo nechci používat.

Po rozednění jsem si sbalil a jsem připraven k odjezdu. Brána od kempu je zamčená. Tak jdu zabouchat na pana majitele. Vzbudil jsem jej a on mně otevřel. Rozloučili jsme se a já jsem vyrazil do Tvrdonic. Již minule se mně zde vyplatilo nakoupit na cestu za české peníze. Ve vesnici je malý obchod s čerstvým jídlem. Vybíral jsem si na cestu jídlo a vzal jsem si obyčejné rohlíky. Až jsem je měl sbalené, tak jsem si všimnul, že mají i slané rohlíky. To už jsem však svou volbu nemohl vrátit zpět. Během cesty jsem dostal na slané rohlíky chuť a moc mě to mrzelo, že je nemám. Dokonce jsem v další vesnici šel do obchodu a tam je měli vyprodané. Taková maličkost a já jsem na ně myslel celý den.

Po chvilce opouštím naši republiku a znovu najíždím na cyklotrasu podél Moravy. Už jsem zde jel do Mariazell a trasu znám. V jednom místě je lávka se schodištěm a já ji musím objíždět. Nedokážu přes ni naložené kolo dostat. Je to 2 km zajížďka. Fotky uvidíte v posledním dnu mého putování. Zato se projedu kolem prázdného ranče. Po hrázi jedu až na odbočku do Hohenau. Zde vjedu do Rakouska. Nevím, jaký je zde přejezd přes řeku Moravu. Asi po jednom kilometru to zjišťuji. Je to ocelový most. Je z něj hezký výhled na chaty nad vodou. Ty rybářské sítě ve mně vyvolaly představy o vesnicích ve Vietnamu. Tak jak to znám z válečných filmů.

V Hohenau hledám cyklotrasu a za městem nabírám směr na Dobermannsdorf. Zde se dnes poprvé připojuji na cyklotrasu podél řeky Zaya. Nevydržím na ní dlouho. Už jsem po ní jel a některé úseky si zkracuji po silnici. Není zde velký provoz a mně se nechce kličkovat po okolních vesnicích. Najížděl bych tak zbytečně kilometry. Jedu kolem cukrovaru a musím si udělat fotku. Vyřazuje z něj něco takového starého. Vzpomínky na časy První republiky. Když nahlédnu oknem do kanceláře, tak rychle vystřízlivím z romantiky. Všude mají počítače a mně to připomíná moji práci. V další vesnici přijíždím do parku a vidím památník osvoboditelů. Jdu se k němu podívat. Je to hezké, že zde mají sovětští vojáci památník. Položili zde životy a patří uctít jejich památku. Nezáleží na tom, co s osvobozením přinesla jejich vláda. Tito obyčejní vojáci bojovali proti zlu. V další vesnici najíždím na trasu Eurovelo 9. Taktéž objevuji v zahrádce pohyblivé figurky a cyklistu vám musím ukázat. Na další fotce vidíte podjezd pod cestu. Cykloturista se vyhne přejíždění frekventované silnice. Když jsem zde jel před několika roky, tak se jezdilo přes cestu. Je vidět, že cyklotrasy stále zdokonalují. Zrovna toto místo dobře znám. Při většině dřívějších cest jsem po této hlavní silnici jezdil. Jenže provoz narostl tak moc, že už po této silnici nejezdím. Dříve to bylo z Břeclavi do Tulln asi 100 km, teď po cyklotrasách se to protáhne na 130 km.

Za Eggersdorf musím cyklotrasu podél řeky Zaya opustit a pojedu už jen po Eurovelo 9 směrem na Vídeň. Dobře vím, že končí pohodlná jízda a přijde kopcovitá krajina. Pro lidi, kteří zde nikdy nejeli, je to divná informace. Každý má představu, že k Dunaji se jede z kopce. Jenže údolí řek jsou zde v podstatě s Dunajem rovnoběžná a já musím překonat několik kopců. Než k tomu dojde, mám jiný problém. Obloha se rychle zatáhla a začíná lehce pršet. Je to bouřka z vedra. Rychle přejíždím přes hlavní cestu a jdu se schovat pod střechu rozestavěného hangáru. Přestávku využiji na oběd. Salám v brašnách vydržel chladný. Přesto, že je dnes vedro. Zato představa, že nemám slané rohlíky mě zase pronásleduje. Sedím na zbytku polystyrenu a jím. Při jídle si prohlížím mapu a čekám, až se přežene bouřka.

Po jídle vyrážím do dnes prvního kopce nad vesnici Hernnleis. Já jsem měl původně v plánu, že na tomto kopci budu jíst. Rád se při jídle dívám do krajiny. Eurovelo vede nahoru a dolu. Vyhýbá se hlavním cestám a tahá mě po všech čertech. Už mě to i štve kama všudyma projíždím. Kolik zbytečných kopců šlapu s těžkým kolem. Tato trasa je dělaná pro cyklisty jedoucí nalehko na výlet. Jsou to kopce s prudkým stoupáním a já musím jet na nejlehčí převod. Teď lituji, že jsem se nechal vést Eurovelo a nejel jsem po cestě jako dříve. Na druhou stranu mám zážitek z jízdy v hodně členité krajině. Vždy vyjedu na kopec a vidím, kam sjedu a kam vyšlapu. Prostě plýtvání energií. Proto jsou všude kolem větrné elektrárny a tu zmařenou energii vyrábí. Jen kdybych ji uměl dostat do mojich nohou. Za vesnicí Hornsburg klesám do údolí a na lesní křižovatce se zastavuji. Podle mapy zjišťuji, že jsem na místě, kde se musím rozloučit se směrem jízdy na Vídeň a vydat se na cestu bez značení. Nyní již pojedu jen po cestách. Samozřejmě mě čekalo stoupání na kopec. Jedu lesem a je zde moc dobře. Slunce tolik nepálí. Na kopci jsem na cestě, na kterou jsem měl správně najet. Kdybych nechtěl vyzkoušet jízdu po Eurovelo. Teď už mám teoreticky před sebou dlouhý sjezd k Dunaji. Není to úplně pravda. Terén je členitý a zase šlapu malé kopce. Už si říkám, že bych byl rád u Dunaje. Rozmanitá krajina mě pro dnešek přestala bavit. Už cítím únavu. Je hloupost se zedřít v kopcích dříve než dojedu do Alp. V jedné vesnici je policejní hlídka a přátelsky na mě s úsměvem mávají. To by se u nás nestalo, aby policista zamával cyklistovi. Zde se však na naložené cykloturisty hledí jinak. V Bisamberg se zastavuji v supermarketu a kupuji si jídlo. Mám rád plechovkové pivo. Půlitr vychází na 0.5 Euro. Večer se při jídle bude hodit. Poprvé si zde dávám pozor na cykloturistické značení a na poprvé přijíždím správně k místu, kde vede cyklotrasa k Dunaji.

Konečně jsem u Dunaje. Tolikrát jsem zde už přijel a vždy mám zvláštní pocit. Jako by to bylo zvláštní místo. Ono je to asi dáno pohledem na tu velkou vodní hladinu. Zastavuji se u lavičky se stolem. Je to moje místo kde si vždy dám nějaký cukr abych dojel v pohodě do Tulln. Už mám před sebou jen 20 km. Po cyklotrase jezdí hodně cyklistů. Využívají hezké počasí.

V kempu se na recepci dozvídám, že přijede velká skupina cykloturistů. Slečna chce, abych šel tábořit dozadu. Já odmítám a říkám, že mám svoje místo u hydrantu. Pochopila, že se mnou nic nesvede a souhlasí. Když si stavím stan, tak přijede velká skupina cyklistů z Maďarska. Okamžitě všeho nechám a běžím do sprchy. Byl to dobrý tah. Za chvíli je tam plno. Také vidím, jaký po nich zůstává nepořádek. Na WC jsou papíry na zemi. Tento kemp se vyznačuje čistotou. Po takové návštěvě to však neplatí. Později vidím uklízečku a je vidět, že je naštvaná. Ona není zvyklá na bordel. Když zajdu do kuchyňky, tak vidím co Maďarky vaří. Je to strašně moc papriky, cibule a smažený špek. Oni si vaří dohromady ve velkých hrncích. Je to výhoda, když jim to veze autobus. Jedou na lehko.

V kempu je na stěně nový přístroj. Ukazuje 50% vlhkost. 25C teplotu a 995 HPa tlak.

Večer se jdu jako vždy projít na břeh Dunaje. On je opravdu stříbrný jako se zpívá v jedné písni. Také vidím duhu. Když jsem přijížděl do kempu, tak se zatáhla obloha a vypadalo to na velkou bouřku.

Ujel jsem 131 km, za teplého počasí

Tvrdonice – Slovensko – cyklotrasa podél Moravy – Rakousko – Hohenau – cyklotrasa řeka Zaya – Herrnleis – Hornsburg – Stetten – Bisamberg – podél Dunaje – Tulln

12.08.2011