Mariazell-den-04

Dnes jsem si pospal. Na stan spadla v noci rosa a teď jej sluníčko suší. Mám stan namířený na východ a je dobrý pocit stávat se sluncem. Spěchat nemusím, mám před sebou jen asi 50 km. Zato několik velkých kopců. Přesto vím, že to zvládnu do večera. Tak vyjíždím až v 10 hodin.

Nejdříve mám prudký sjezd do městečka a pak už jen poctivé šlapání do kopce. Je to táhlé stoupání až po úpatí Annabergu. Cestou jezdí kolem mě nákladní auta se dřevem. Jsou to dlouhé kamiony a jezdí hodně rychle. Oni vůbec nepočítají s tím, že by mohli potřebovat zastavit. Mám z nich strach. Další nebezpečná auta jsou dodávky. Tito řidiči mají snad vyhlášený tajný závod. Po několika kilometrech je kaplička se studánkou. Chci si udělat fotky a musím být hodně opatrný při přecházení přes cestu. Připadám si jako na české silnici. Počasí mám proměnlivé. Stoupající údolí se klikatí a za každou zatáčkou mám jiné podmínky. Jednou do mě pere slunce a podruhé jedu pod černými mraky. Neustále vyhlížím, kdy uvidím moji dnešní výzvu. Postupně se mně ve výhledu ukazuje vrchol stoupání. Je tam vidět kostel. Já si dělám fotky, jak se to postupně přibližuje. Konečně je zde opravdové stoupání. Řadím nejlehčí převod a pouštím se do boje s číslovanými zatáčkami. Oni mají v Alpách číslované zatáčky. Řidiči tak ví, ve kterém místě se nacházejí. Postupně stoupám a cítím se dobře. Jsem rád, že na to mám vyšlapat to v pohodě.

Konečně jsem na vrcholu Annaberg 976 m.n.m . Udělám jednu fotku do údolí a spěchám do obchodu. Nechci, aby mně zavřeli. Potřebuji si koupit pohlednice. Po nákupu se vracím na vrchol vesnice. Začíná lehce pršet a já si vyhlížím místo, kde se budu moci schovat. Přesto jedu na vyhlídku a těžké dešťové mraky postupně odcházejí dál do hor. Sedám si na lavičku a svačím. Je to úžasný pocit jíst na takovém místě. Vidím před sebou celé údolí. Ono je to umocněno tím, že jedu až od Dunaje a tuto nádhernou vyhlídku jsem si zasloužil šlapáním na kole.

Všechno jednou skončí a já musím jet dál. Teď mám před sebou hezký dlouhý sjezd a budu fotit okolní hory. Je to škoda vyšlapané metry zase ztratit. Hodně se ochladilo a musím si obléci dres s dlouhým rukávem. Projíždím kolem hezkých zemědělských usedlostí. Už se těším do dalšího stoupání, abych se zahřál. Mám před sebou Josefsberg. Je to mnohem víc serpentin než před chvílí, ale s lehčím stoupáním. Použiji druhý a třetí nejlehčí převod. Je to jednoduché. Já mám na kole osm převodů. Planetová převodovka Shimano je dobře odstupňovaná pro turisty. Jede se dobře i po cestě. Jsou zde dva stoupací pruhy a auta mě hezky objíždějí s odstupem. Šlapu, šlapu a jsem na vrcholku stoupání. V pohodě jsem dosáhl Josefsberg 1012 m.n.m. Udělám si vrcholovou fotku a zase sjíždím dolů. Není zde ani kousek rovný. Teď se sjíždí hodně serpentin a já pozoruji výhledy pod sebou.

V Eben se zastavuji a dělám fotky nádherného pohledu od jezera na vysoké hory. Je zde odpočívadlo pro turisty a kříž. Ještě kousek a jsem v St. Sebastian. Není to tak snadné. Cesta zase zákeřně stoupá. Každý by čekal, že po sjezdu z Josefsberg se povezu až do Mariazell. Na začátku St. Sebastian se ptám mladé maminky s kočárkem, jak najdu cestu na Burgeralpe. Pak ještě fotím a dochází k srandovní situaci. Ona mě předbíhá a jde stejným směrem. Tak si spolu kousek vykládáme. Nakonec musím odbočit do prudkého stoupání mezi domy. To jsem netušil, že tento kopec nemá žádnou rovinku. Po chvilce jízdy opouštím vesnici a s tím končí asfalt. Podklad je stále horší šotolina. Místy je vydřená od dešťů a jsou odkryty velké kameny. Musím jet opatrně, abych na kamení nepodtrhl přední kolo. S naloženými taškami se v takové chvíli špatně řídí. Značení je nějaké divné a já mám obavy, abych nesjel na jinou cestu. Stoupání je stále prudší a v jeden okamžik nad sebou slyším veselé povykování. První mě napadlo, že nade mnou jede lanovka a lidé se baví. Nakonec jsem to v zatáčce zjistil. Proti mně jedou mladí kluci na vozíčcích. Náramně si toho užívají. Mají jen pod zadkem desku s kolečky. V zatáčce zastavili a čekají na sebe. Asi si můžete představit, jak to byl prudký kopec, když se po něm dá jet dolů v šotolině. Po chvilce pozorování se rozjíždím a mám s tím vážné problémy. Kopec je moc strmý a podklad velmi špatný. Vyloženě plavu v písku a při záběru do pedálů to nemůžu uřídít v přímém směru. Nakonec seskakuji a kousek tlačím. Tlačení je hrozná dřina. Těžké naložené kolo nechce překonávat kamenitý podklad. Potím se tak, že vidím, jak mně v pórech kůže vytéká pot. Jsem mokrý jako bych stál pod sprchou. K tomu do mě paří slunce. Jsem na svahu, do kterého se odpoledne opírají sluneční paprsky. Už mám jen v jedné láhvi vodu z přírodní studánky. Když se napiji, tak cítím plesnivinu a v té chvíli jsem bez tekutin. Takové pití nebudu riskovat. Po chvilce slyším za sebou jízdní kolo a říkám si, že musím jako cyklista jet na kole. Bylo to potřeba. Předjížděla mě hezká bikerka. Krásně opálená v bílých kraťasech a oddílovém dresu. Začala mě povzbuzovat. Všichni víte, že jsem při jízdě do kopce ukecaný. Tak tentokráte mně došel dech. Byl jsem rád, že jedu. Takticky jsem počkal, až zajede za další serpentinu a slezl jsem. Musel jsem si vydechnout. Bylo to dobře, přede mnou se objevil nádherný výhled na rozhlednu. Tak jsem měl důvod zastavit a udělat fotku. Opět jsem nasedl na kolo a za hrozného kličkování od kraje ke kraji jsem se rozjel. Jestli jste se někdy rozjížděli do prudkého kopce na sněhu, tak je to podobné. Musíte dostat obě nohy na pedály a pak už se dá jet. Bojoval jsem statečně až pod vrchol stoupání. Tam byl tak prudký kopec, že jsem předem slezl. Nemělo to smysl se snažit. Na předním kole mám naložené tašky a ty se i s předním kolem zvedaly do výšky od cesty. Hrozilo, že se překlopím na záda. Na tomto místě jsem při zpáteční cestě neměl odvahu sjíždět a kolo jsem svedl kousek dolů pěšky. Jak tak tlačím, tak se z vrchu přihnala ta krásná bikerka a užívala si divokého sjezdu. Chlapi obvykle očima hezké cyklistky svlékají, ale já jsem si v této chvíli představil jak leží vybouraná v zatáčce a po hezkém těle ji stéká krev z odřenin. Konečně jsem se přehoupl přes hranu svahu a jsem na lyžařské sjezdovce. Je to neuvěřitelný pohled na okolní hory. Ta dřina stála za to. Jsem neuvěřitelně šťastný, že jsem to dokázal vyjet. Přitom jsem si řekl, že už sem nikdy v životě nepojedu. Jednou a dost. Dojezd k horským chatám je pozvolný a já jedu po trávě abych se nebrodil v kamení. Jedu přímo k rozhledně Burgeralpe 1247 m.n.m. Pěší turisté mě uznale zdraví.

Na vrcholu je rozhledna s křížem. Symbolicky to připomíná Svatý Hostýn. Jen Hostýn ohyzdí větrná vrtule. O kousek dál je kříž s výhledem do krajiny. Je vidět okolní hory. Bokem všeho je dřevěná hospoda a lidé si při občerstvení můžou vychutnat i pohled do okolí. V malém lese je podle mého názoru museum staveb s vodní tématikou. Vodní kola, náhony a podobně. Sjíždím na lyžařský svah a nechávám se vyfotit na památku. Pak se zastavuji u nějakých sbírek kamení. S odborným vysvětlením na nástěnce. Po prohlídce sjíždím k hraně lyžařského svahu a jdu hledat dobré místo k fotografování okolních hor. Opírám kolo o lavičku a jdu dál. Kochám se výhledy do krajiny, ale musím myslet i na ubytování. Končí radovánky a začíná nebezpečný sjezd. Jedu velmi opatrně a vyhýbám se všem rýhám, do kterých by se mně mohlo chytit přední kolo. Občas zastavím a udělám fotky. Je to důležité, aby se ochladily ráfky od brzdění. Zastavuji se i u lesní hospody a objevuji WC pro dva sedící vedle sebe. To jsem ještě neviděl. Bez problémů se dostávám do vesnice na asfalt.

Na začátku Mariazell mám oblíbený malý supermarket. Kupuji si dvě velké plechovky piva a cukr s vitamíny pro sportovce. Když odcházím, tak slyším jak prodavačka volá na jiné prodavačky něco v tom smyslu, ať se podívají na, co jezdí cyklisté. Konečně vjíždím do města. Na fotce vidíte, že pro mě udělali i slavnostní bránu. Rychle jdu do stánků nakoupit pohlednice. Pak zajdu do kostela. Za kostelem jdu do kapličky a do hrobky, ve které hoří stovky kalíšků za mrtvé. Je tam hrozné dusné vedro. Rychle jdu ven a věnuji pozornost památníku padlých vojáků v I. a II. Světové válce. Uvědomuji si, že Rakušané bojovali ve válkách a truchlili za mrtvé jako u nás. V první válce jsme byli spojenci. V druhé nepřátelé. My se díváme na památníky jako na výraz smutku v spravedlivé vále. Ale co oni? Kolik jejich vojáků v druhé válce dělalo zvěrstva po boku Němců? Přesto je doma příbuzní oplakávali. Na tomto putování jsem ještě několikráte vyfotil válečné památníky.

Po prohlídce města jedu do kempu. První se, ale zastavuji u jezera Erlaufsee. Prohlížím si historický vagón a místo pro nakládání uhlí do funkčního vláčku. V kempu je všechno otevřeno a majitel je pryč. Už jsem zde byl víckrát a vím co kde je. Jdu se osprchovat. Ve sprchách je zapnuto vytápění a to znamená, že je stále chladno. K večeru si vařím rýži a konzervu. K tomu mám dvě piva. Dnes jsem hodně vypotil a ještě v noci si vařím litr čaje. K tomu si dávám oplatky. Jako vždy se večer vydávám k jezeru. Je to moc romantické. Dnes je úplněk.

Ujeto 56 km. Dnes jsem ujel málo kilometrů, ale převýšení muselo být velké.

Turnitz – Annaberg – Josefsberg - St.Sebastian - /hlavní cesta/ - šotolinový výjezd Burgalpe – Mariazell – jezero Erlaufsee

15.06.2011