Sandvik slivovice

Ahoj cykloturisti, v práci jsem potkal svého kamaráda, který prodává nářadí a ten mě pozval na koštování slivovice. Dostal jsem vytištěnou pozvánku a já jsem se rozhodl, že si v sobotu udělám hezký výlet.

V sobotu je od rána trošku zataženo, ale na Internetu se píše, že nás nic hrozného nečeká. Odpoledne jedu napřed do Prakšic na hřbitov a pak zkratkou do Drslavic a Hradčovic. Zde dvakrát překonám hřeben a zapotím se. Hlavně z Hradčovic jedu na nejlehčí převod po hliněné cestě. Těsně před vrcholem upravili místo k posezení u Boží muky. Za hezkého počasí zde bude vidět Velká Javořina. Do kopce jsem se zapotil a chtěl jsem na vrcholu uschnout, vítr však byl tak silný a ledový, že jsem si musel obléknout bundu. Do Mistřic se jede po polní cestě a zde mě dvakrát míjel kluk na terénní motorce. Jel hodně rychle a rval hlínu ze země. Zůstal za ním oblak prachu a já s plnou pusou hlíny a prachem v očích. Nakonec jsem zastavil a udělal očistu. Špinavou vlněnou rukavicí jsem si utřel ústa a vylepšil jsem to. V puse jsem měl hlínu a chlupy z rukavice. Přesto jsem udělal fotky okolí a mám západ slunce poblíž dominanty hradu Buchlova. O kousek dál jsem projel Mistřicemi a lehce vyjel k rozhledně Rovnina. Rozhledna byla zavřená a nemohl jsem udělat fotky okolí. Na chvíli se mně zatočila hlava od hladu. Dnes jsem jenom snídal. Předpokládal jsem, že si užiju zabíjačky a dobrého pití.

Po cestě vydřené deštěm jsem sjel do Mařatic a začal jsem hledat dům kultury. Když jsem se konečně doptal, tak jsem zažil šok. Pán mě říká, že stojím přímo před ním. Já jsem nevěřil vlastním očím. Uvnitř byla tma jak v prdeli. Vytáhl jsem z tašky pozvánku a zjistil jsem, že to bylo napsáno jak pro blbé. V pátek 25.3. Kam patřím já nevím. No co, tož sem sa splétl. Oblékl jsem si svítící bundu a sjel jsem do Uh.Hradiště. Už bylo tma a já jsem se kochal osvětleným kostelem na náměstí. U divadla jsem potkal hezky oblečené pany a paní ve večerních róbách. Uvědomil jsem si, že život se neskládá jen z ježdění na kole v zapocených šatech. Občas si dva lidé můžou udělat i hezké okamžiky bez kola. Na jednom semaforovém přejezdu jsem potkal cykloturistku. Jela na horském kole a měla jako já svítící bundu. Stáli jsme proti sobě, usmívali jsme se a čekali, až blikne zelená. Napadlo mě, jak by se situace změnila, kdybych něco rozumného řekl. Třeba by jsme si hezky pokecali. Kolik se denně při cestování mine lidí, kteří mají podobné zájmy?

Ve Starém Městě jsem najel na cyklostezku podél Baťova kanálu a v té chvíli začalo lehce sněžit. Byly to vločky, po kterých zůstával asfalt suchý. Já jsem je viděl v záři reflektoru, jak proti mně letí skoro vodorovně. Bylo to tím, že jsem jel proti větru. Vítr byl ledový a omrzala mně tvář. V té chvíli jsem si vzpomněl na slova z písničky „Severní vítr je krutý …“ Za Napajedly začalo poctivě pršet a po tváři mně tekla voda. Brýle jsem si utíral rukavicemi, abych viděl na cestu. Domů jsem přijel mokrý a moje první kroky vedly do špajzky. Musel jsem si dát slivovici. Hlad jsem jako obvykle utišil sardinkami.

Na poslední fotce vidíte, jak se bezdomovcům v Otrokovicích rozpadá bydlení. Mám podezření, že tomu někdo pomohl.

Ujel jsem 68 km. Na závěr proti větru a dešti.

26.03.2011

Karel