Po noci, kdy jsem se budil a
snažil se pít, se probouzím unavený. Za noc jsem vypil dvě 0,7 litru flašky
čisté vody. To snad pomohlo organismu doplnit tekutiny do těla. Včerejší den
byl velmi vyčerpávající a dnes by si organismus zasloužil den volna. Nemůžu
však ztrácet čas. Na konci týdne se má zhoršit počasí. V bufetě si kupuji
na cestu můj oblíbený koláč s ořechy a skořicí. Kupuji si jej zde vždy. U
nás se takový neprodává. Používáme jinou recepturu. Už dlouho mám sbalené a
mohl bych vyjet, ale slečna z informací pořád nejde. Konečně přišla, ale
už tam stojí tři rodiny. Ona má problém s počítačem a tiskárnou. Ode mne
si vzala peníze a žádný doklad mně nedala. Snad to aspoň zapsala do evidence.
Vyjíždím po nábřeží, které dobře
znám. Kolikrát jsem zde zahajoval svoji zahraniční cestu? Už ani nevím. Když
jsem zde, tak to považuji za začátek putování. Cesta od nás je takový přívažek.
Dnes začínám podruhé s pocitem velké únavy. Poprvé jsem zde tak vyjížděl
před mnoha roky, když jsem měl úžeh. Přijíždím k místu kde je plovoucí
divadlo a sochy připomínající historii. Já se vždy dívám, jestli zde kotví
stará plachetnice. Na parkovišti je vidět kola k vypůjčení. Později to
bude vidět na fotce u malého vlakového nádraží v podhůří.
Asi po deseti kilometrech si dělám
přestávku na místě, kde bývá otevřené občerstvení. První hledám vhodný list
kukuřice, abych vymezil pohyb hliníkové láhve v košíku. Štve mě to, když
za jízdy rezonuje. Tento list jsem opatroval a dovezl jsem ho až domů. Také
cítím hlad a dám si svůj oblíbený koláč.
Dobře posilněný vyrážím po
cyklotrase mezi poly a lužními lesy. Zde je trasa od Dunaje vzdálená, ale po
nějaké době se projede lesem a jste u vody. Na Dunajské cyklotrase je již v
září klid. Jen občas potkám nějakého turistu. Zaujaly mě dvě děvčata na kolech.
Zrovna jsem fotil výletní loď a ony přijely. Je vidět, že se během jízdy pěkně
opalují. Já naopak dodržuji cyklistické zvyklosti a jedu v dresu. Podle
jejich brašen od firmy Ortlieb je vidět, že jedou daleko. Já tyto brašny používám
také. Jsou asi na světě nejlepší. Na cyklostezce je překážka. Asi se tam těží
písek a oni udělali objížďku i s malým tunelem pro cyklisty aby se
nepletli do cesty náklaďákům. To je dobře vyřešené. Jen se musí sjet hluboko
pod hráz a znovu vyšlapat zbytečný kopec. Když jedete s naloženým kolem,
tak to nepotěší. Stále se kochám výhledy na Dunaj a okolní kopce kde něco
stojí. Až přijedu na soutok s řekou Traisen a tak musím odbočit směrem do
hor.
Dělám si malou přestávku, abych
se napil a porozhlédl se po okolí. Je zde loděnice a pěkná restaurace. Já mám
za sebou 30 kilometrů a na teploměru je 27C. Po chvíli vyjíždím směrem do
Mariazell na trasu dlouhou 111 km. Teď už budu jenom stoupat proti proudu řeky.
V nejbližším městě se zastavuji v supermarketu a kupuji jídlo na celý
den. Hlavě minerálky a plechovku s pivem. Tento obchod znám již několik
roků a vždy zde nakupuji. Poprvé jsem si zde koupil výhodné balení rohlíků a až
během cesty jsem zjistil, že byly určeny k domácímu dopečení. Surové těsto
mně tenkrát nechutnalo. Dnes jsem si kopil Hermelín, malé máslo a tlustý slaný
rohlík. Jedu podél řeky a pozoruji její nízký stav. Obvykle zde voda rychle
proudí. Zajímavé jsou stavby z kamenů v korytě řeky. Lidé si
zpříjemňují pobyt u vody hrou s kameny. Občas dělám zastávky a piju vodu.
Jednu jsem udělal u památníku obětí druhé světové války. Doplatili na to
chlapci. Projíždím městem St.Polten a jako vždy fotím vodní fontány před
nějakou firmou. Je zde u stříkající vody ve vedru dobře. To už hledám vhodné
místo na oběd. Musí to být volná lavička umístěná pod velkým stromem. Tu
nacházím a dávám si již popsaný nákup. Je to moc dobré. Při tom pozoruji lidi
na cyklostezce a vidím pána, jak jde k soše a pije vodu. Já jsem si nikdy
nevšiml, že je tam trubička a z ní po stisknutí tlačítka teče voda. Na
zpáteční cestě se to bude hodit. Několikrát kolem mne projela uklízecí četa na
cyklostezce. Sečou trávu a zametají cyklostezku. Posilněný Hermelínem se vydám
na cestu.
Ihned na konci města je přerušená
cyklostezka. Něco se tam staví a musím to objet po dobře značené trase. Pak už
jedu pořád proti proudu řeky. Na krajnici sleduji kamenné sloupečky
s číslem. Ty vyjadřují, kolik jsem ujel z města. Jsou umístěny po
jednom kilometru. Já si tuto cyklostezku pamatuji ze šotoliny. Teď už je to
krásný asfalt. Jedu krajinou, kterou znám. Pozoruji, co se v okolí
změnilo. Hezké je vidět zámek nad řekou a slečnu nad vodou jak se snaží chytit
bronz na celé nahé tělo. Cesta mně krásně ubíhá, ale najednou musím zastavit.
Je zde objížďka. Rozhodl jsem se, že to zkusím projet. Převedl jsem dělníkům
kolo mezerou v plotě a jedu dál. Na cyklostezce je kamení a silniční
úpravy. Určitě jsem si to zkrátil, ale jelo se mně špatně. Na zpáteční cestě
budu dodržovat pravidla a pojedu jak se má. V malém městě najíždím na
cyklostezku, která se vine podél kolejí. Hodně se klikatí a projíždím samotami.
Poblíž je horská řeka a občas potůčky. V dálce už vidím malé Alpy. Na
jednom místě v lesíku u pole si dělám WC přestávku a zjišťuji, že krvácím.
Nevím, od čeho to je. Až večer v kempu zjistím, že jsem prodřel starou
vložku v kraťasích a ta mně utrhla kůži ze zadku v místě, jak se sedí
na sedátku. Je zajímavé, že jsem necítil bolest. Pokračuji dál a postupně
doháním dvě cyklistky. Mají naložená kola a na hlavě kloboučky. Je vidět, že
jedou na pohodový výlet. Jedou stejným směrem. Já hodně zastavuji a fotím a mám
je tak stále na dohled. Až na jednom místě řešily nějaký problém a už jsem je
neviděl. Předem prozradím, že je zítra potkám na mojí zpáteční cestě. Teď jedu
turistickou trasu, kterou neznám. Není to úplně pravda. Před mnoha roky jsem to
zde hnal do Mariazell po hlavní silnici. Tak aspoň tuším kama pojedu. Teď už
bych v tak velkém silničním provozu neměl odvahu vjet na cestu. Časy se
změnily. Doprava je mnohem větší a nebezpečnější. Už jen budu vzpomínat, jak
jsem nějaký úsek rychle odjel. Teď se klikatím po cyklostezkách a jsem
pomalejší a najíždím více kilometrů. Zas je to zábavnější než se hnát po
silnici. Víc toho uvidím. Ten kdo staví cyklotrasu, ji vždy zavede na zajímavá
místa.
Na této trase je i jeden krátký
tunel. Já jej však můžu objet po staré cestě. O kousek dál je křižovatka,
kterou jsem projížděl při posledním návratu z Mariazell. Tenkrát jsem jel
směrem na Pernitz a k Dunaji. Měl jsem zde těžké rozhodnuti. Blížila se
bouřka a já jsem nevěděl, jaký bude mít průběh a jakou trasu mám před sebou.
Tehdy jsem vyšlapal hodně vysoko a kolem mne řádila krátkodobá bouřka. Jak
vidíte, tak jsem to přežil. Byl jsem však v horách sám. Žádné auto se tam
nevydalo v tak špatném počasí.
Dnes je to naopak. Slunce pálí a
je hezky. Brzo přijíždím do malého městečka a cyklotrasa mě vede do prudkého
kopce. Musím zařadit nejlehčí převod a jsem rád, že jsem to vyjel. Je zde malá
křižovatka a setkáváme se s turistickým značením pro pěší. Ujedu asi
padesát metrů a prudce klesnu zpět. Já bych toho kdo tento úsek navrhl,
přerazil. Na zpáteční cestě toto místo objedu přes město. Je to zbytečný kopec.
No a po chvilce zase krpál. Tentokráte je to most přes hlavní silnici.
Představte si prudký kruhový oblouk přes cestu. Vyjedete na nejlehčí převod
nahoru a ihned se spustíte dolů. Zde to má však opodstatnění. Jinak by se musel
stavět dlouhý nájezd. Prudký oblouk to vyřešil. To už je předzvěst, že mám před
sebou hory. Stále sleduji malebné scenérie před sebou a znovu přichází kopec
zalamovák. Přede mnou jede tatínek s děckem na sedačce. Tak si říkám, když
to on vyšlape, tak já také. Byl jsem rád, že jsem to utáhl. Cyklostezka se
zvolnila a já mám hroznou žízeň. Teplá voda z flašek je hňusná. Tak se
zastavuji nad malým kempem u bufetu. Dávám si pivo. Paní mně nerozumí, ale pán
ji to překládá, že ji žádám o pivo, které není z ledničky. Ledový napoj by
měl v tomto horku velké následky. Pokládám pivo na cestu a dělám fotku
s pozadím hor. Celé pivo nevypiji, ale moc mně to pomohlo. Zbytek nalévám
do flašky. Vypiju jej na kopci. Není to správné se napít před kopcem, ale já už
jsem prožíval krizi.
Tak a teď mám před sebou nejtěžší
úsek dnešní trasy. Táhlé stoupání podél cesty a pak se cyklostezka vnoří do
strže. Místo je velmi úzké a cyklostezka se vedle cesty nevejde. Na cestě je
napsáno 12% stoupání.
Já jedu na nejlehčí převod a sleduji každou nohu zvlášť, jak se otáčí. Jedu
pomalu a vím, že nesmím zastavit. To bych se už nikdy nerozjel. Stoupání je velmi
prudké a při zpáteční cestě zde budu sedět za sedátkem, abych nepřepadl přes
řídítka. Přijíždím do zatáčky a láká mě to k zastavení. Udělal bych fotku
stoupání. Nezastavím. Fotit se bude na zpáteční cestě. Hurá jsem na vrcholu a
vyjíždím z lesa těsně vedle silnice. Teď už můžu zastavit a napít se. Po
tváři mně teče v jednom proudu pot. Ještě, že jsem si dole sundal brýle.
To bych nic neviděl. Krátké klesání a jsem na místě zvaném Gscheid. Když jsem
zde jel před hodně roky po hlavní silnici, tak zde měli motorkáři tajný závod a
na tomto místě byl cíl. Já jsem se jim pletl po silnici. To ještě cyklostezka
neexistovala.
Podle ukazatele to mám do
Mariazell kousek. Říkám si, že to byl dnes poslední kopec. Před sebou vidím
táhle klesání. Odhaduji, že budu za chvíli v cíli. Je to však všechno
jinak. Silnice se najednou zvedne a šlapu táhlé dlouhé stoupání. Trvá to dlouho
a na kopci se přehoupnu zase do dlouhého sjezdu. Když vidím ukazatele na město,
kam nechci jet, tak raději zastavím u chatky a ptám se na cestu. Pán potvrdil,
že jedu správně. Za chvíli bude malá křižovatka. Chvíle byla asi 5 km dlouhá.
Konečně však vidím potěšující ukazatel. Najíždím na cestu horší kvality a jedu
horským údolím k jezeru Hubertussee. Je mně zima, ale říkám si, že je
třeba přehřátý organismu ochladit. Po celodenním horku. U kříže na křižovatce
zastavuji a dělám fotku s mým stínem. Míjím jezero s kapličkou a
klesám podél dravého potoka. Až dojíždím na křižovatku pod Mariazell.
Pohled na vytoužený cíl je zase
oddálen. Mám před sebou několik táhlých prudkých serpentin. Udělal jsem si
fotku a říkal jsem si, až tam k těm chatám musím vyšlapat. Teď když se na
tu fotku dívám, tak nemůžu uvěřit vlastním očím. Ono to vypadá jako nic. Na
zpáteční cestě zde však budu brzdit a pojedu krokem, aby se mně to nerozjelo.
No co nadělám. Vzhůru do sedla mého kolečka a jedem se prát s kopcem.
V souboji jsem obstál, ale už toho mám dnes dost. Fotím se u silničního
zrcadla. To už mě, ale vítá místo mého cíle. Poutní místo Mariazell. Tak jsem
to dokázal. Jsem rád, ale zároveň si uvědomuji, že naši předkové sem chodili
pěšky. Na město padá tma a já pozoruji okolní hory, jak jdou spát. Rozsvěcuji
světla a jedu do kempu.
Ještě než vjedu do kempu, tak se
zastavím u jezera a rozhlédnu se po okolních kopcích. Dělám to tak vždy, když
sem přijedu. V kempu není žádný personál, jenom hosté. Zaplatím až ráno.
Protože nemám stan, tak si dělám přístřešek u lavičky pod stromy. Má to výhodu
v tom, že mám lavičku a stůl jen pro sebe. První jsem se rozhodl, že se
najím. Pak se jdu umýt do umyvárny. Najednou se ozve zvuk dvou motocyklů a do
kempu vjíždí motorkáři. První vjedou na trávníček pro stany, ale ten jeden je rozumný
a kamaráda vyhání na parkoviště. Jsou to dva Češi a chovají se jako by jim to
zde patřilo. Jsou bezohlední a chovají se hlučně. Jejich slovník snad ani
neobsahuje jedno slušné slovo. Dobře, že jim nikdo nerozumí. Tak se zase jednou
musím stydět za svoji národnost. Později je potkávám u jezera. Přinesli si
tašku piv a jdou se posadit na molo. Jejich hlučným chováním je noční idylka
z pozorování osvětlených usedlostí na horských kopcích porušena. Jdu si
lehnout pod přístřešek.
Dnes jsem poprvé dokázal dojet na
jednu etapu od Dunaje do Mariazell. Následky prodřené vložky v kraťasoch
budu cítit hodně dlouho (Trvalo
to měsíc, než dorostla nová kůže).
Doufám, že mně do rána doroste slabá kůže, tam kde je odkryté maso. Od zítřka
pojedu v celém čistém oblečení. To v čem jsem vyjel je hrozně
propocené. Černá barva se změnila na bílou sůl.
Ujel jsem 142 km v horkém počasí do kopce.
Trasa : Tulln – Traismauer – St.Polten – Lilienfeld –
Hohenberg – Gshed – Hubertussee – Mariazell
31.09.2015
Fotky :
Žádné komentáře:
Okomentovat