Po krásné noci s velkým
měsícem jsem se probudil v pohodě. Velmi dobře se mně spalo. Byl to pocit,
takového bezpečí, že jsem doma. Ani nespadla rosa a měl jsem věci suché.
V klidu jsem si sbalil a při tom vařil snídani. Po jídle jsem vyrazil do
Lednice. Prošel jsem novou kolonádou a zámeckou zahradou. Vše tam bylo moc
hezké. Pak jsem se zastavil na informacích. Holkám jsem řekl, že se chci jet
podívat tam, kde se točil film Vinaři. Bylo vidět, jak je to zaujalo a hned mně
vymyslely trasu. Já jsem jim ukázal mapu z Rakouska. Prohlédli si ji a
komentovali to tak, že zrovna včera tam byl cykloturista, který chtěl poradit,
jak se dostane na Eurovelo 9. Po které jsem jel. Je škoda, že tam pro takové
lidi nemají mapy. Mohli by si je mezistátně vyměnit.
Tak a vyrážím na svoji poslední
trasu tohoto výletu. Za městem sjíždím na vyšlapanou pěšinku a netuším, že po
ní pojedu hodně dlouho. Jedu za plotem obory Obelisk. Až po několika
kilometrech jsem najel na polní cestu. Za mokra by byla tato cela trasa
neprůjezdná. Přijíždím do Rakvic a dávám si tyčinku na posilnění. Tuším, že mám
před sebou pořádný kopec. Nemýlil jsem se. Nejdříve stoupám po asfaltové cestě
mezi vinohrady. Pak vjíždím na hliněnou cestu přímo podél řádků s vínem.
Je to prudké stoupání a jsem rád, že to vyjedu. Moje dřina byla odměněna a jsem
u rozhledny Maják. Vylezu nahoru a dívám se po okolí. Už vidím vinařství kam
jedu. K rozhledně přišlo víc lidí a tak odjíždím. Sjíždím po velmi prudké
cestě. Navíc je velmi nerovná. Jet nahoru by byla fuška. Na silnici jedu přímo
k Vinařství u kapličky. Jenom zase musím vyšlapat stoupání. Ke kapličce se
dostanu podél budovy prudkým srázem. Na hoře je rovné prostranství a krásný
výhled. U kapličky se točilo několik dějství z filmu. Z rozhledny se
dívám na obrovské vodní plochy Nové Mlýny. Šetřím děláním fotek. Svítí mně ve
fotoaparátu baterie a jinou nemám.
Po návštěvě filmového místa se
vydávám na cestu domů. Zatím jsem se tomu vzdaloval. Jedu po silnici do Rakvic
a Podivína. Už mám velký hlad a nemám chuť na nic, co mám v batohu. Nakonec
vítězí samoobsluha u cesty. V obchodě prodává mladá šikovná Vietnamka. Je
velmi ochotná a nabízí mně zboží. Je se mne trošku rozpačitá. Já nevím, co bych
si dal. Až nakonec uvidím salám Gothaj. K němu si beru rohlíky. Silniční
značení v obci je divné. Je určeno pro řidiče aut a to je směřuje na
dálnici. Já hledám ukazatel do nejbližší vesnice. Nakonec mně poradil důchodce
s elektrokolem. Musím jet přes nadjezd do Velkých Bílovic.
V Bílovicích zastavuji u autobusové zastávky a těším se, jak se najím. Je
tam však napsáno, že zastávka je monitorována kamerou a tak znechuceně
odjíždím. Musím si nalézt jiné místo. To nacházím pod stromy na návsi
v Moravský Žižkov. Je tam stín a stůl s lavičkou. Salám
s rohlíkama je moc dobrý. Bylo to opravdu čerstvé. To by sportovní lékař žasnul
nad tím co chutná cyklistovi. Určitě by do mě cpal nějaké energetické tyčinky.
Při jídle jsem pozoroval skupinku školáků. Chovali se rozežraně. Spadlo jim
nějaké jídlo a oni jej uklidili botou. Patřilo by na ně trochu hladu.
Po krátkém odpočinku jsem vyrazil
na cestu dál. Z mapy jsem si zapamatoval, přes které vesnice mám jet a jak
se dostanu na cyklotrasu. Vše šlo dobře, dokud jsem nepřijel na křižovatku do
Lužice. Je to hlavní cesta Hodonín – Břeclav. Zde jsem měl problém přejet na
druhou stranu. Jelo jedno auto za druhým. Uvažoval jsem, že vyjedu jedním
směrem a ve vhodný okamžik přejedu do protisměru. Nakonec jsem se na druhou
stranu dostal. Ve vesnici jsem se trošku projel uličkami, než jsem našel
rybníček. Kolem něj jsou dřevěné sochy. Bývá zde sraz sochařů. Za rybníčkem je
vysoký násep a po něm jezdí vlak. V náspu je malý tunel a tím se dostanu
na cyklotrasu.
Cyklotrasa mě zavedla do
Hodonína. Na první křižovatku jsem najel po silnici místo po chodníku a zažil
jsem to co před chvílí. Nemohl jsem se dostat na druhou stranu křižovatky.
Cyklisti, kteří jeli po chodníku a přes přechod pro chodce už byli na druhé
straně. Po chvilce čekání jsem se přesto na druhou stranu dostal. Pak už jsem
jel podle značek cyklotrasy a ty mě vyvedly za město. Tam jsem udělal poslední
fotku cyklostezky vedoucí podél hřbitova. Má pěknou honosnou stěnu. Měl jsem
myšlenku, že je to pro cyklistu poslední cesta. To by se na dalším úseky cesty
mohlo stát. Napřed jedu po hodně frekventované cestě do Rohatce a za ním najedu
na hlavní silnici. Je zde odstavný pruh, ale přesto je to nepříjemné jet
s kamióny po cestě. Nikdy nevíte, co který řidič udělá. Je zde místo,
které nemám rád. Je to křižovatka do Sudoměřic. Musím se zařadit do
prostředního pruhu a v té chvíli mám jedoucí auta ze dvou stran. Po
projetí křižovatkou se zase na mě tlačí přijíždějící auta z pravé strany.
Zde už se odstavný pruh zúžil na šířku řídítek. Občas je v něm překážka a
musím vjet do pruhu s auty. Jak jsem rád, když vjedu do Petrova. Okamžitě
jedu k vinným sklípkům a z pumpy si beru čerstvou vodu. Také si chci
umýt čumáček od potu. Zde jsem si bral vodu na začátku svého putování. Teď se
vracím domů. Ani už nedělám fotky. Hodně jsem zde fotil na začátku cesty.
Po občerstvení vyrážím směrem na
Strážnici. Jede se po JZD cestách a provoz je zde malý. Jezdí zde vinaři a
traktory. Jeden velký traktor mě předjížděl. Kola měl větší než já. Raději jsem
najel na pole, abych mu nepřekážel. Při tom jsem sledoval, jak se pneumatiky
pod velkým strojem na cestě prohýbají. Průjezd Strážnicí jsem zvládl
v pohodě a jsem za městem. Dříve zde stával altánek pro cyklisty. Teď už
zde není. Já jsem si zde dělával přestávku. Vím, že to mám domů přesně 50
kilometrů. Obvykle jsem zde něco snědl a domů už jsem jel bez občerstvování.
Dnes nemám chuť na jídlo a něco sním později.
Ve Vnorovech končí cyklostezka a
pokračuje cyklotrasa bočními uličkami. Je to tam takové otravné, klikaté a
nahoru a dolů. Raději jedu kousek po hlavní silnici a pak najedu na
cyklostezku. Za vesnicí se přejede železniční přejezd a opět vjedu na chodník.
Po něm jedu až po zámecký park ve Veselí nad Moravou. Zde vjedu do parku a
vyhnu se celému městu. V parku je hezky, ale jede se po písčitém podkladu.
To s naloženým kolem nemám rád. Po vyjetí z parku se dostávám na
silnici. Je však ve výstavbě a provoz je řízen semafory. Chci to nějak ošidit,
ale moc jsem si nepomohl. Když jedu mimo cestu, tak nemůžu vytáhnout těžké kolo
na odbagrovaný okraj. Až o kousek dál jsem úspěšný. Na cyklostezce doháním
vícečlennou rodinku na kolech. Děti jezdí neukázněně a já je nemohu předjet.
Raději je nechávám před sebou projet po úzké hrázi a až na druhém břehu
zastaví, tak je předjedu.
Tak a teď už mám před sebou
klikatou cestu směrem na Ostroh. Cyklotrasa hodně kličkuje. Je dobré tento úsek
znát. U jedné lavičky si dělám malou zastávku a dávám si něco sladkého. Pak už
jenom projedu místem, kde se na železnici před měsícem stalo neštěstí. Osobní
auto vjelo pod vlak a mělo to smrtelné následky. Když jsem zde naposledy
projížděl, tak zde hořely svíčky a byly na zemi položené hračky. Dnes je jen
vidět na zemi stopy od spreje, kterým si policie kreslila dopravní nehodu.
Chci se domů dostat co
nejjednodušším způsobem a tak nejedu přes štěrkoviště v Ostrožské Nové
Vsi, ale jedu přes lázně do Uherského Hradiště. Musel bych jet lesem po polní
cestě. Tak pojedu po asfaltové cyklostezce. Teď pozdě odpoledne je na ní malý
provoz. Já zde jezdím velmi nerad. Před lázněmi je cyklostezka velmi úzká. Špatně
se zde cyklistům vyhýbá. V Hradišti se najíždí z cyklotrasy na
železniční most. Je to velmi prudký nájezd mezi ocelovým zábradlím
s pravoúhlou zatáčkou. Rozjel jsem se a najednou vidím, že je tam vysoký
schod. Časem zde zmizela hlína a je zde jenom beton. Rozhodnu se, že to
překonám. Je to však špatné rozhodnutí. Po najetí předním kolem se zatíženými
brašnami to neudržím a přední kolo se zvrtne. Padám na ocelové zábradlí na bok.
Ještě jsem se stačil chytnout rukou a náraz jsem ztlumil. Vycvakávám boty
z nášlapek a po nohou vytahuji kolo na ocelovou lávku. Taková blbost.
Kousek od domova udělat takovou chybu. Jediné dobré je, že do nemocnice je to
jen kousek. Na to raději ani nepomyslet, že bych se zranil. Naštěstí mně nic není. Jenom jsem procitnul
ze strojového šlapání. Za ocelovým mostem nabírám směr na cyklostezku podél
Baťova kanálu. Zde už to bude jen o šlapání do pedálů. Tento úsek jsem už jel
mnohokráte a dobře jej znám.
Přijíždím do Otrokovic
k paneláku. Zde nastane odstrojení kola od brašen a přinesení domů. Mám
štěstí. Před domem je mladý soused a vezme mně tašky až ke dveřím. Já si nesu
kolo. Tak a jsem zdárně doma. Zase jsem uvnitř té betonové krabice a chvíli si
na to budu muset zvykat. Život pod otevřenou oblohou je jiný. Musím vyvětrat.
Okoupat se a udělat si večeři. Pak přijde na řadu přehrání fotek
z fotoaparátu do počítače. Jsem moc zvědavý, jak jsem to zvládl. Občas se
nějaká fotka nepodaří, nebo vůbec nevystihne to, co jsem v té chvíli cítil
a viděl.
V počítači se dívám na radar
s počasím a vidím, že se za mnou přihnala bouřka. Já jsem to netušil, že
utíkám před deštěm. Pak už jen celou noc pršelo.
Ujel jsem 123 km
Lednice – rozhledna Maják – Vinařství u kapličky – Velké
Bílovice – Lužice – Hodonín – Strážnice – Uh.Hradiště – Otrokovice
03.09.2015
Fotky :
Žádné komentáře:
Okomentovat