úterý 27. října 2015

Mariazell 2015 den šestý



Po krásné noci s velkým měsícem jsem se probudil v pohodě. Velmi dobře se mně spalo. Byl to pocit, takového bezpečí, že jsem doma. Ani nespadla rosa a měl jsem věci suché. V klidu jsem si sbalil a při tom vařil snídani. Po jídle jsem vyrazil do Lednice. Prošel jsem novou kolonádou a zámeckou zahradou. Vše tam bylo moc hezké. Pak jsem se zastavil na informacích. Holkám jsem řekl, že se chci jet podívat tam, kde se točil film Vinaři. Bylo vidět, jak je to zaujalo a hned mně vymyslely trasu. Já jsem jim ukázal mapu z Rakouska. Prohlédli si ji a komentovali to tak, že zrovna včera tam byl cykloturista, který chtěl poradit, jak se dostane na Eurovelo 9. Po které jsem jel. Je škoda, že tam pro takové lidi nemají mapy. Mohli by si je mezistátně vyměnit.

Tak a vyrážím na svoji poslední trasu tohoto výletu. Za městem sjíždím na vyšlapanou pěšinku a netuším, že po ní pojedu hodně dlouho. Jedu za plotem obory Obelisk. Až po několika kilometrech jsem najel na polní cestu. Za mokra by byla tato cela trasa neprůjezdná. Přijíždím do Rakvic a dávám si tyčinku na posilnění. Tuším, že mám před sebou pořádný kopec. Nemýlil jsem se. Nejdříve stoupám po asfaltové cestě mezi vinohrady. Pak vjíždím na hliněnou cestu přímo podél řádků s vínem. Je to prudké stoupání a jsem rád, že to vyjedu. Moje dřina byla odměněna a jsem u rozhledny Maják. Vylezu nahoru a dívám se po okolí. Už vidím vinařství kam jedu. K rozhledně přišlo víc lidí a tak odjíždím. Sjíždím po velmi prudké cestě. Navíc je velmi nerovná. Jet nahoru by byla fuška. Na silnici jedu přímo k Vinařství u kapličky. Jenom zase musím vyšlapat stoupání. Ke kapličce se dostanu podél budovy prudkým srázem. Na hoře je rovné prostranství a krásný výhled. U kapličky se točilo několik dějství z filmu. Z rozhledny se dívám na obrovské vodní plochy Nové Mlýny. Šetřím děláním fotek. Svítí mně ve fotoaparátu baterie a jinou nemám.

Po návštěvě filmového místa se vydávám na cestu domů. Zatím jsem se tomu vzdaloval. Jedu po silnici do Rakvic a Podivína. Už mám velký hlad a nemám chuť na nic, co mám v batohu. Nakonec vítězí samoobsluha u cesty. V obchodě prodává mladá šikovná Vietnamka. Je velmi ochotná a nabízí mně zboží. Je se mne trošku rozpačitá. Já nevím, co bych si dal. Až nakonec uvidím salám Gothaj. K němu si beru rohlíky. Silniční značení v obci je divné. Je určeno pro řidiče aut a to je směřuje na dálnici. Já hledám ukazatel do nejbližší vesnice. Nakonec mně poradil důchodce s elektrokolem. Musím jet přes nadjezd do Velkých Bílovic. V Bílovicích zastavuji u autobusové zastávky a těším se, jak se najím. Je tam však napsáno, že zastávka je monitorována kamerou a tak znechuceně odjíždím. Musím si nalézt jiné místo. To nacházím pod stromy na návsi v Moravský Žižkov. Je tam stín a stůl s lavičkou. Salám s rohlíkama je moc dobrý. Bylo to opravdu čerstvé. To by sportovní lékař žasnul nad tím co chutná cyklistovi. Určitě by do mě cpal nějaké energetické tyčinky. Při jídle jsem pozoroval skupinku školáků. Chovali se rozežraně. Spadlo jim nějaké jídlo a oni jej uklidili botou. Patřilo by na ně trochu hladu.

Po krátkém odpočinku jsem vyrazil na cestu dál. Z mapy jsem si zapamatoval, přes které vesnice mám jet a jak se dostanu na cyklotrasu. Vše šlo dobře, dokud jsem nepřijel na křižovatku do Lužice. Je to hlavní cesta Hodonín – Břeclav. Zde jsem měl problém přejet na druhou stranu. Jelo jedno auto za druhým. Uvažoval jsem, že vyjedu jedním směrem a ve vhodný okamžik přejedu do protisměru. Nakonec jsem se na druhou stranu dostal. Ve vesnici jsem se trošku projel uličkami, než jsem našel rybníček. Kolem něj jsou dřevěné sochy. Bývá zde sraz sochařů. Za rybníčkem je vysoký násep a po něm jezdí vlak. V náspu je malý tunel a tím se dostanu na cyklotrasu.

Cyklotrasa mě zavedla do Hodonína. Na první křižovatku jsem najel po silnici místo po chodníku a zažil jsem to co před chvílí. Nemohl jsem se dostat na druhou stranu křižovatky. Cyklisti, kteří jeli po chodníku a přes přechod pro chodce už byli na druhé straně. Po chvilce čekání jsem se přesto na druhou stranu dostal. Pak už jsem jel podle značek cyklotrasy a ty mě vyvedly za město. Tam jsem udělal poslední fotku cyklostezky vedoucí podél hřbitova. Má pěknou honosnou stěnu. Měl jsem myšlenku, že je to pro cyklistu poslední cesta. To by se na dalším úseky cesty mohlo stát. Napřed jedu po hodně frekventované cestě do Rohatce a za ním najedu na hlavní silnici. Je zde odstavný pruh, ale přesto je to nepříjemné jet s kamióny po cestě. Nikdy nevíte, co který řidič udělá. Je zde místo, které nemám rád. Je to křižovatka do Sudoměřic. Musím se zařadit do prostředního pruhu a v té chvíli mám jedoucí auta ze dvou stran. Po projetí křižovatkou se zase na mě tlačí přijíždějící auta z pravé strany. Zde už se odstavný pruh zúžil na šířku řídítek. Občas je v něm překážka a musím vjet do pruhu s auty. Jak jsem rád, když vjedu do Petrova. Okamžitě jedu k vinným sklípkům a z pumpy si beru čerstvou vodu. Také si chci umýt čumáček od potu. Zde jsem si bral vodu na začátku svého putování. Teď se vracím domů. Ani už nedělám fotky. Hodně jsem zde fotil na začátku cesty.

Po občerstvení vyrážím směrem na Strážnici. Jede se po JZD cestách a provoz je zde malý. Jezdí zde vinaři a traktory. Jeden velký traktor mě předjížděl. Kola měl větší než já. Raději jsem najel na pole, abych mu nepřekážel. Při tom jsem sledoval, jak se pneumatiky pod velkým strojem na cestě prohýbají. Průjezd Strážnicí jsem zvládl v pohodě a jsem za městem. Dříve zde stával altánek pro cyklisty. Teď už zde není. Já jsem si zde dělával přestávku. Vím, že to mám domů přesně 50 kilometrů. Obvykle jsem zde něco snědl a domů už jsem jel bez občerstvování. Dnes nemám chuť na jídlo a něco sním později.

Ve Vnorovech končí cyklostezka a pokračuje cyklotrasa bočními uličkami. Je to tam takové otravné, klikaté a nahoru a dolů. Raději jedu kousek po hlavní silnici a pak najedu na cyklostezku. Za vesnicí se přejede železniční přejezd a opět vjedu na chodník. Po něm jedu až po zámecký park ve Veselí nad Moravou. Zde vjedu do parku a vyhnu se celému městu. V parku je hezky, ale jede se po písčitém podkladu. To s naloženým kolem nemám rád. Po vyjetí z parku se dostávám na silnici. Je však ve výstavbě a provoz je řízen semafory. Chci to nějak ošidit, ale moc jsem si nepomohl. Když jedu mimo cestu, tak nemůžu vytáhnout těžké kolo na odbagrovaný okraj. Až o kousek dál jsem úspěšný. Na cyklostezce doháním vícečlennou rodinku na kolech. Děti jezdí neukázněně a já je nemohu předjet. Raději je nechávám před sebou projet po úzké hrázi a až na druhém břehu zastaví, tak je předjedu.

Tak a teď už mám před sebou klikatou cestu směrem na Ostroh. Cyklotrasa hodně kličkuje. Je dobré tento úsek znát. U jedné lavičky si dělám malou zastávku a dávám si něco sladkého. Pak už jenom projedu místem, kde se na železnici před měsícem stalo neštěstí. Osobní auto vjelo pod vlak a mělo to smrtelné následky. Když jsem zde naposledy projížděl, tak zde hořely svíčky a byly na zemi položené hračky. Dnes je jen vidět na zemi stopy od spreje, kterým si policie kreslila dopravní nehodu.

Chci se domů dostat co nejjednodušším způsobem a tak nejedu přes štěrkoviště v Ostrožské Nové Vsi, ale jedu přes lázně do Uherského Hradiště. Musel bych jet lesem po polní cestě. Tak pojedu po asfaltové cyklostezce. Teď pozdě odpoledne je na ní malý provoz. Já zde jezdím velmi nerad. Před lázněmi je cyklostezka velmi úzká. Špatně se zde cyklistům vyhýbá. V Hradišti se najíždí z cyklotrasy na železniční most. Je to velmi prudký nájezd mezi ocelovým zábradlím s pravoúhlou zatáčkou. Rozjel jsem se a najednou vidím, že je tam vysoký schod. Časem zde zmizela hlína a je zde jenom beton. Rozhodnu se, že to překonám. Je to však špatné rozhodnutí. Po najetí předním kolem se zatíženými brašnami to neudržím a přední kolo se zvrtne. Padám na ocelové zábradlí na bok. Ještě jsem se stačil chytnout rukou a náraz jsem ztlumil. Vycvakávám boty z nášlapek a po nohou vytahuji kolo na ocelovou lávku. Taková blbost. Kousek od domova udělat takovou chybu. Jediné dobré je, že do nemocnice je to jen kousek. Na to raději ani nepomyslet, že bych se zranil.  Naštěstí mně nic není. Jenom jsem procitnul ze strojového šlapání. Za ocelovým mostem nabírám směr na cyklostezku podél Baťova kanálu. Zde už to bude jen o šlapání do pedálů. Tento úsek jsem už jel mnohokráte a dobře jej znám.

Přijíždím do Otrokovic k paneláku. Zde nastane odstrojení kola od brašen a přinesení domů. Mám štěstí. Před domem je mladý soused a vezme mně tašky až ke dveřím. Já si nesu kolo. Tak a jsem zdárně doma. Zase jsem uvnitř té betonové krabice a chvíli si na to budu muset zvykat. Život pod otevřenou oblohou je jiný. Musím vyvětrat. Okoupat se a udělat si večeři. Pak přijde na řadu přehrání fotek z fotoaparátu do počítače. Jsem moc zvědavý, jak jsem to zvládl. Občas se nějaká fotka nepodaří, nebo vůbec nevystihne to, co jsem v té chvíli cítil a viděl.

V počítači se dívám na radar s počasím a vidím, že se za mnou přihnala bouřka. Já jsem to netušil, že utíkám před deštěm. Pak už jen celou noc pršelo.

Ujel jsem 123 km

Lednice – rozhledna Maják – Vinařství u kapličky – Velké Bílovice – Lužice – Hodonín – Strážnice – Uh.Hradiště – Otrokovice

03.09.2015

Fotky :



Žádné komentáře:

Okomentovat