V sobotu ráno jsem se
vzbudil a rozhodl jsem se, že vyrazím na cestu. Udělal jsem to na základě
předpovědi počasí na příští týden. Ke konci týdne měly přijít deště. Původně
jsem chtěl vyjet až v neděli, abych si v pondělí mohl na našem území
nakoupit potraviny a nabrat pitnou vodu. Podél řeky Dyje na slovenské straně
není dobrá voda.
Tak jsem začal snášet věci a
balit. Hodně toho mám v krabici od předchozích výletů a tak to nebyl
problém dát dohromady. Na závěr jsem připravil jídlo. Naporcoval jsem si balíčky
čaje. Zabalil různé druhy sladkostí.
Zajímavá je část umístění věcí do
brašen. Mám už svoje zvyklosti, ale letos jsem se rozhodl, že povezu spací
pytel v pravé zadní brašně. Je to pohodlné na baléní a nemusím upevňovat
každý den zadní horní brašnu na nosič. Navíc mám boční brašny velmi kvalitní a
voděodolné. Problém je jen rovnoměrně rozložit náklad. Protože na levé straně
vozím věci na vaření. V předních brašnách mám sladkosti a věci každodenní
potřeby. Navíc tam ukládám během cesty nákup jídla.
Nijak jsem nespěchal. Měl jsem
před sebou přibližně 100 km po známé trase a to zvládnu za odpoledne. Tak jsem
vyjel o půl třetí. Ještě v Otrokovicích jsem si uvědomil, že nemám dlouhé
cyklistické kalhoty. Zastavil jsem a nahlédl do brašen. Nikde na povrchu nebyly.
Tak jsem se vrátil domů a prohlédl místnost, kde jsem balil. Kalhoty nikde. Tak
to musí být někde v brašnách a vyjel jsem. Později jsem zjistil, že je
s sebou nemám a musel jsem spoléhat na to, že se neochladí. Je to zajímavé
jak ten mozek na to během jízdy přišel, že něco nemám. Přitom jsem myslel na
řízení po rušné cyklostezce.
Úsek po cyklostezce
z Otrokovic do Kostelan je vždy nejhorší. Jezdí zde hodně cyklistů a
někteří jsou bezohlední. Občas dochází k nebezpečným situacím. Zvládnul
jsem to dobře. Asi to bylo tím, že bylo velké horko a cyklisté seděli doma. Za
Kostelanama jsem jel lesem na štěrkáč. Byla to zatěžkávací zkouška pro naložené
kolo. Pokud je něco špatně, ať se to pokazí na začátku. Vše dobře drželo a
neupadlo. Na štěrkáči byly veslařské závody. Dále jsem jel po cyklotrase směrem
na Veselí nad Moravou. Ve Veselí mají rozkopanou cestu a musel jsem kousek
tlačit, abych se vyhnul řízené dopravě. Pak se projede zámeckou zahradou a jede
se do Vnorov. Zde je to kombinace cyklostezek a silnice. Do Strážnice se
přijíždí po nové cyklostezce. Altánek na padesátém kilometru mojí trasy už
nestojí. Vandalové jej postupně ničili. Já jsem to během svých cest pozoroval. Nyní
je zde jen lavička. Teď projet historickým středem města a po cyklotrase dojet
do Petrova. Zde jsou vinné sklepy a pumpa s pitnou vodou. Bylo velké teplo
a nabral jsem si do všech láhví čerstvou vodu. Teď nastane okamžik odvahy. Po
velmi frekventované cestě musím dojet do Hodonína. Naštěstí má hodně širokou
krajnici. V Hodoníně se jede první po úzké dlouhé cyklostezce. Pak se
projíždí městem úzkými uličkami plnými aut. Řidiči jsou jako pominutí a snaží
se na situaci nějak vychytračit. Tak vznikají nebezpečné okamžiky. Je tam velký
provoz a doporučuji na všech místech využít přechod pro chodce. Za městem se
najede na starou komunikaci a jede se dobře. Zde je možnost projet po
turistické značce do Mikulčic, ale já jsem raději zvolil šotolinovou a rozbitou
cestu podél vesnic.
K památníku
v Mikulčicích jsem dojel v podvečer. Ani fotky už nejsou se slabým
světlem dobré. Zastavil jsem se ve stánku s občerstvením a pán mě
přesvědčil ať si koupím plechovky s ochuceným pivem. Nic jiného
v plechovce neměl. Já jsem se chtěl připravit na situaci, že v osadě
nikdo nebude. Vjel jsem do lesa a po chvíli jsem najel na asfaltovou cestu.
Dříve zde byla jen pěšinka jako spojnice. Teď je zde vyjetá hliněná cesta. Tak
a mám před sebou několik kilometrů lužním lesem a budu v dnešním cíli.
Nebylo to však tak jednoduché. V místě kde býval ukazatel do osady, nic
není. Zkouším se vydat tím směrem a hledám v šeru lesa správnou odbočku.
Nebyl jsem úspěšný a tak jedu dál po cestě až najdu průsek k řece Moravě.
Jede se po hrozné panelové cestě. Moje kolo trpí pod velkými nárazy. Konečně
jsem u vody a jedu v šotolině a kamení proti proudu řeky. Nechci si
rozsvítit světlo, protože jsem v hraničním pásmu a jsou zde hlídky kvůli
běžencům. Myslím si, že spát v hraničním pásmu není dovoleno. Nakonec
rozpoznávám místo, kde se vjede do lesa a k osadě. Osada je zamčená a
jenom pes hrozně štěká. Rozhodl jsem se, že zde u plotu přespím. Kde jsem měl
jít po tmě hledat jiné místo na spaní? Z dřívějších návštěv to zde znám.
Pes se brzo unavil a dal pokoj. Tak jsem si uložil karimatku na zem a vybalil
spací pytel. Ani jej nebudu potřebovat. Je velké vedro a dusno. V lužním
lese je to jako ve skleníku. Na večeři si dávám paštiku Májku. Ve vedru se
z ní stala teplá sračka. Zkouším ochucené pivo a je to hňus. Nechápu, jak
někdo může něco takového vyrábět. Chudáci znalci piva. Pro ně to musí být
hříšná věc. Už si to víckrát nekoupím.
Uléhám do spacího pytle a začínám
se potit. Jenže být venku je ještě horší. Všude kolem mne bzučí komáři a
hledají každé odkryté místo. Dal jsem si čepici na hlavu, abych se co nejvíce
ochránil. Brzo jsem propocený, ale musím to vydržet. Mám žízeň a piji vodu ze
zásob. Ještě, že jsem si ji v Petrově nabral. Kolem slyším rušný život
v lese. Zvířata se vydala na lov a občas je slyšet silný křik obětí lovu.
K tomu se zde z okolí ozývá štěkot psů. Hotový přírodní koncert.
Každou chvíli se vzbudím a podívám se kolem sebe, jestli nemám návštěvu. Na
výlety jezdím nejraději při úplňku měsíce, abych v noci kolem sebe viděl. Také
se spoléhám se na psa za plotem.
Trasa : Otrokovice – Kostelany – Ostrožská Nová Ves – Veselí
nad Moravou – Strážnice – Petrov
Hodonín – Mikulčice – lužní les u Lanžhota.
Ujeto 99 Km za teplého počasí.
29.08.2015
Fotky :
Žádné komentáře:
Okomentovat