Probouzím se za šera a jsem úplně
celý propocený. Spací pytel byl jako sauna. Myslel jsem si, že mě ochrání před
hmyzem, ale jsem po celém těle pokousaný. Dnes mám v sobě asi hodně
přírodních látek. Kdo ví kolik je z toho jedovatého. Spací pytel bych měl správně
vysušit, ale nejde to. Všechno balím a z poslední vody si vařím čaj na
snídani. K tomu si dávám rýžové kolečka s hořkou čokoládou na
povrchu. Pes je stále potichu. Asi spí. Opatrně vyjíždím z lesa na vodní
hráz. Je teplo a dusno. Správně bych měl zajet do vesnice a požádat o vodu.
Umím si však představit, že vám někdo brzo ráno u dveří v neděli zazvoní a
bude chtít vodu. Asi ho vykopnete. Tak
to ani nezkouším a vyjíždím bez vody a věřím, že to zvládnu.
Na mostě na Slovensko je klid. Já
jsem předpokládal, že zde budou policejní hlídky kontrolovat auta, aby
k nám nepřijížděli běženci. Ihned sjíždím na mezinárodní cyklotrasu podél
řeky Moravy. Většinou se jede po hrázi na nekvalitním asfaltu. Míjím místo, kde
si musím nadjet. Je zde most přes malou řeku, ale já po tak prudkém schodišti
kolo nepřetáhnu. O kousek dál jsou vojenské bunkry. Stojí zde manželé
s dětmi. Dívají se do mapy a tak prohodíme několik slov. Navzájem nám
Angličtina nejde. Jen jsem se dozvěděl, že jedou do Maďarska a pak do Vídně.
Ještě jsem jim řekl svoji zkušenost s kempem na trase. Pravděpodobně je
zavřený. Tak mně to tvrdili provozovatelé při mojí poslední návštěvě. Já si
dávám malý oplatek a vyjíždím. Po chvilce je dojíždím na rozcestníku a
nerozumím tomu, co potřebují. Jazykový problém je velký. Tak odjíždím bez
pomoci. Mrzí mě to, ale nevím jak pomoci. Po chvíli přijíždím na most
s rozcestníkem. Ani se na něj nedívám a vydávám se po levém břehu. Myslím
si, že si zde pamatuji neznačenou zkratku. Přede mnou jede skupinka straších cyklistů.
Po chvilce se spolu zastavujeme a já z jejich mapy zjišťuji, že jedu do
vnitrozemí. Tak se musím několik kilometrů vrátit na most. Za mostem to po
chvilce poznávám. Už jsem tím místem víckrát jel. Vyjíždím z hustého lesa
na otevřené pláně. Jede se po kamenité cestě nebo po šotolině. K tomu
fouká velmi silný protivítr z boku. To je špatná kombinace. Dřete proti
větru a on vás ještě v poryvech shazuje na zem, jak se opírá do brašen. Já
mám z boku velkou plochu. Vzduch je horký a já mám velkou žízeň. Přímo mě
vysušuje. Přede mnou je nekonečná rovina bez jediného keře. Jedu na převod
číslo 5 rychlostí 13 km/hod. Později pojedu ve stoupání do Mariazell se
stejnými parametry. Tento převod používám na táhlé kopce. Když jsem se
z Mariazell vracel, tak jsem ve stejném místě jel bez šlapání rychlostí 30
km/hod. To pro představu jak může být jízda proti větru srovnatelná
s jízdou do kopce. K tomu je zde opravdu nebezpečná šotolina. Každé
ustřelení kola může znamenat pád na zem nebo proražení pláště.
Už mám velkou žízeň a odhaduji,
že se blížím do vesnice. Po cestě po které jedu jsem už někdy dříve jel.
Nemýlím se a vjíždím mezi domky vesnice Suchohrad. Název je výstižný. Snažím se
najít někoho před domem. Najednou vidím obecní pumpu. Jedu k ní a zkouším
pumpovat. Z protějšího domu vychází paní a řekla mně, že voda je ve studni
špatná. Nabízí mně vodu z hadice, kterou zalévá kvítka. Prý to také není
doporučeno pít. Já mám však tak velkou žízeň, že hned za vesnicí zastavuji a tu
vodu piji. Obavy z nějakých střevních problémů jsem si ani nechtěl
připustit. Měl jsem štěstí a následky to nemělo. Pak se můžu rozhodnout, jestli
pojedu po cyklotrase vedoucí po šotolině nebo po cestě. Protože jsem zde jel
víckrát, tak si volím cestu. Je to rychlejší a nejedu po škaredém povrchu.
Přijíždím do vesnice Záhorská Ves. Zde obvykle přejíždím na převozu do
Rakouska. Dnes pokračuji dál po slovenské straně. Zase volím cestu a přijíždím
do obce Vysoká. Zde objevuji stánek s občerstvení. Kupuji si minerálky a
pivo. Je zde zastřešené odpočivadlo se stínem. Slunce opravdu silně pálí.
Vytahuji sardinky a chleba. To netuším, že je to moje dnešní poslední jídlo. Po
krátkém odpočinku se vydávám po značené trase. Vede to po škaredých cestách, až
se mně nechce věřit, že jedu správným směrem. Dokonce jsem se u protijedoucího
cyklisty ujistil, že jedu tam kam chci. Po chvilce přijíždím k řece Moravě
a na protějším břehu vidím přístaviště u zámku Marchegg. Já jsem se v něm
obvykle stavoval, když jsem jel po hlavní silnici. U vody jsem nikdy nebyl. Pokračuji
dál po cestě, která už vypadá jako cyklotrasa. Chci najet na most pro cyklisty
přes Moravu. Skoro mám pochybnosti, že zde není nebo, že jsem ho někde minul.
Stále víc se přibližuji pod Děvín. To už jsem skoro v Bratislavě. Kdybych
si zapamatoval, že to je v Děvínské Nové Vsi, tak jsem něco mohl odjet po
silnici a usnadnit si cestu. Už jsem zde dříve jel do Maďarska. Dnes jsem si
toho opravdu užil po břehu Moravy. U mostu nacházím občerstvení a kupuji si
minerálku. Zde jsem udělal chybu, že jsem si nekoupil pivo a nevypil jej. Pít
jenom horkou vodu z flašek bylo hňusné. Já jsem však měl v plánu jet
kousek po hlavní silnici a nechtěl jsem pít žádný alkohol.
Most přes řeku Moravu je
velkolepé stavební dílo určené pro přejezd cyklistů do Rakouska. Má krásně
vyznačené jízdní pruhy a nesmí po něm jezdit bruslaři. Po boku zábradlí jsou
snad stovky zámečků. Asi je to nějaký zvyk zamknout si zámek na nějaké místo.
Na mostě jsem se podíval směrem k Bratislavě.
Tak a jsem v Rakousku, jen
malý kousek ujedu a jsem u velkolepého zámku Schloshof. Už dříve jsem jej na
jedné zpáteční cestě obdivoval. Tenkrát mě však pronásledoval déšť. Dnes mám
vyloženě žhavé počasí. Od zámku se vydávám po cyklostezce podél cesty. Podklad
je ze šotoliny a cyklisté jezdí po silnici. Později najíždím na hlavní cestu a
jedu kolem zámečku Niederweiden. Po pár kilometrech sjíždím na cyklotrasu a
přes blízkou vesnici se dostávám na cyklostezku podél Dunaje. Je zde
cyklistická dálnice. Několik kilometrů dlouhý násep pokrytý asfaltem. Je to ten
hrubší asfalt a mně něco na kole rezonuje. Zkouším za jízdy brát jednotlivé
součástky do ruky, až šáhnu na dolní třetí košík s hliníkovou láhví. A mám
to, rezonance končí. Jenže v té chvíli se dotknu pláště předního kola.
Naštěstí mě plášť ruku odstřelil a dostal jsem pořádnou ránu. Kdyby mně vtáhl
ruku pod rám, tak bych si sám sobě urval prsty. Zastavuji a strkám do mezery
mezi košík a láhev dřívko. Problém je vyřešen. Následující den nacházím stéblo
listu kukuřice a s tím dojedu až domů. Při každé zastávce piji teplou
minerálku z flašky. Vždy si dám v dálce nějaký bod, u kterého se
zastavím a piju.
Po chvilce dojíždím staršího
cyklistu a volám na něj, aby mně udělal místo. Jeho způsob jízdy byl velmi
klikatý. On se však přidává ke mně a vykládáme si. Jeho koníčkem je tenis a
fotbal. Zná naše sportovce. Dokonce i ty co už dávno emigrovali. On jezdí na
kole, protože má nadváhu. Mě komentoval tak, že jsem štíhlý sportovec.
V lese před Vídní se loučíme. On bydlí v blízké vesnici. Je to takové
místo, kde se jakoby cyklostezka vrací. Je to tím, že se projíždí lesem
k Dunaji. Stále jej nevidíme, ale je za hrází. Dokonce vidím obrovské
letadlo, jak se chystá přistát kousek od Vídně. Je to jen na malou chvíli. Já
už jsem však kolem toho letiště na kole jel. Ještě pár zatáček a jsem
v chemickém areálu. A za ním se najede na cyklostezku, která vede přes
celou Vídeň. První co na této cyklostezce vidím, jsou nudisté, jak stojí
v řádku u mobilního WC. Je to moc zajímavý pohled a zasloužil by si udělat
fotku. Je to však nevhodné. Teď jedu pásmem několika kilometrů, kde vládne
koupání ve zdravém stylu. Po tolika kilometrech by to mělo být pro mě
povzbuzení k životu je to však naopak. Mám problém z pití teplé vody.
Stále se mně chce zvracet. Naštěstí je na cyklostezce soustava hydrantů
s pitnou vodou a nabírám si chladnou vodu. Je to občerstvující, ale já
s každým hltem nevím, jestli to ze mě vyletí ven. Piji však na silu. Vím,
že dehydratace by byl mnohem vážnější problém než se pozvracet. Stejně už delší
dobu nejsem schopen jít na WC. Moje tělo všechno vypotí ani se to nedostane do
celého organismu. Po několika kilometrech přichází most, po kterém bych mohl
přejet na ostrov. Zastavuji, abych si vydechl. Přijíždí ke mně cyklista na
galuskáči a ptá se, jestli hledám cestu. Říkám mu, kam jedu a on se nabídne, že
mně provede po nábřeží. Je to výborná pomoc. On to moc dobře zná a ví, kde se
musí jak projet parkoviště a chodníky. Já jsem chtěl fotit Vídeň a tak nemůžu.
Navíc jede na moje tělo v krizi rychle. To už projíždíme nekonečné pásmo
lidí z arabského světa. Na chodnících vládne chaos. Všichni se pohybují
úplně bezohledně k ostatním lidem. Jejich děti řádí jako na hřišti. Po
trávě sedí skupinky lidí a na ohništi smaží nějaké strašně smradlavé maso. Já
už to snad nevydržím a opravdu se pozvracím. To už můj průvodce říká, že je to
dál snadné. Loučíme se a děkuji za pomoc. Ještě kousek jedu a nacházím hydrant
s vodou a velký keř. Pokládám kolo na zem a sedám si na zem za keř.
Alespoň nějaký stín od silného slunka. Beru si nějaké sladké bonbóny Besip a
zapíjím to vodou po malých doušcích. Teď už vím, že to zvládnu. Mám před sebou
posledních 30 km po břehu řeky. Tento úsek jsem už jel mnohokráte a dojedu to i
za tmy.
Za městem Korneuburg si na moji
oblíbené lavičce dělám další přestávku. Sedím v podvečerním slunci a
pozoruji Dunaj. Zkouším pít teplou vodu. Kolikrát jsem zde už seděl a hlavně si
vzpomínám, když jsem zde před mnoha roky přijel poprvé v životě. Tenkráte
jsem měl pocit, jako bych přijel k moři.
Teď už musím přejet velké zdymadlo
a udělat fotku hradu na kopci. Za zdymadlem zastavuji a fotím výletní loď. Na
palubě hraje hlučná hudba a lidé si užívají nevšedního zážitku. Průjezd
plavební komorou neprožijeme každý den. Na cyklostezce je už šero a sleduji
západ slunce. Vodu brázdí rychlé čluny. Zapínám si světlo, aby nedošlo ke
kolizi s protijedoucími cyklisty. Jedu pomalu a na jistotu. Už nemám sil.
Drží mně při pohybu jen vědomí, že to mám do cíle kousek. A už je to tady.
Vidím známou loděnici a sjíždím do kempu. Je pozdě a slečna říká, ať se
zaregistruji a zaplatím ráno. Ona už má všechno vypnuté.
Opírám kolo o strom a jdu se
trošku napít studené vody. Vůbec mně to nejde. Tak se jdu osprchovat a
rozbaluji si pod stromem karimatku. Na ni si dávám spací pytel. Od přechozí
noci je propocený. Není to však problém. Je velké teplo a ležím na vrchu. Vedle
hlavy mám flašku s vodou a po chvílích piji. Sníst nějaké jídlo nepřichází
do úvahy. Tak piju celou noc, abych dostal do těla tekutiny. Budím se
v krátkých intervalech. Při tom pozoruji, jak po obloze putuje měsíc a je
všechno kolem mě nasvíceno.
Ujel jsem 169 km ve velmi horkém počasí a v silném
větru.
Trasa : Les u Lanžhota – Suchohrad – Devinska Nová Ves –
most do Rakouska – zámek Schloshof – cyklostezka podél Dunaje do Vídně – Vídeň
– Korneuburg – Tulln
30.08.2015
Fotky :
Žádné komentáře:
Okomentovat