úterý 27. října 2015

Mariazell 2015 den druhý



Probouzím se za šera a jsem úplně celý propocený. Spací pytel byl jako sauna. Myslel jsem si, že mě ochrání před hmyzem, ale jsem po celém těle pokousaný. Dnes mám v sobě asi hodně přírodních látek. Kdo ví kolik je z toho jedovatého. Spací pytel bych měl správně vysušit, ale nejde to. Všechno balím a z poslední vody si vařím čaj na snídani. K tomu si dávám rýžové kolečka s hořkou čokoládou na povrchu. Pes je stále potichu. Asi spí. Opatrně vyjíždím z lesa na vodní hráz. Je teplo a dusno. Správně bych měl zajet do vesnice a požádat o vodu. Umím si však představit, že vám někdo brzo ráno u dveří v neděli zazvoní a bude chtít vodu.  Asi ho vykopnete. Tak to ani nezkouším a vyjíždím bez vody a věřím, že to zvládnu.

Na mostě na Slovensko je klid. Já jsem předpokládal, že zde budou policejní hlídky kontrolovat auta, aby k nám nepřijížděli běženci. Ihned sjíždím na mezinárodní cyklotrasu podél řeky Moravy. Většinou se jede po hrázi na nekvalitním asfaltu. Míjím místo, kde si musím nadjet. Je zde most přes malou řeku, ale já po tak prudkém schodišti kolo nepřetáhnu. O kousek dál jsou vojenské bunkry. Stojí zde manželé s dětmi. Dívají se do mapy a tak prohodíme několik slov. Navzájem nám Angličtina nejde. Jen jsem se dozvěděl, že jedou do Maďarska a pak do Vídně. Ještě jsem jim řekl svoji zkušenost s kempem na trase. Pravděpodobně je zavřený. Tak mně to tvrdili provozovatelé při mojí poslední návštěvě. Já si dávám malý oplatek a vyjíždím. Po chvilce je dojíždím na rozcestníku a nerozumím tomu, co potřebují. Jazykový problém je velký. Tak odjíždím bez pomoci. Mrzí mě to, ale nevím jak pomoci. Po chvíli přijíždím na most s rozcestníkem. Ani se na něj nedívám a vydávám se po levém břehu. Myslím si, že si zde pamatuji neznačenou zkratku. Přede mnou jede skupinka straších cyklistů. Po chvilce se spolu zastavujeme a já z jejich mapy zjišťuji, že jedu do vnitrozemí. Tak se musím několik kilometrů vrátit na most. Za mostem to po chvilce poznávám. Už jsem tím místem víckrát jel. Vyjíždím z hustého lesa na otevřené pláně. Jede se po kamenité cestě nebo po šotolině. K tomu fouká velmi silný protivítr z boku. To je špatná kombinace. Dřete proti větru a on vás ještě v poryvech shazuje na zem, jak se opírá do brašen. Já mám z boku velkou plochu. Vzduch je horký a já mám velkou žízeň. Přímo mě vysušuje. Přede mnou je nekonečná rovina bez jediného keře. Jedu na převod číslo 5 rychlostí 13 km/hod. Později pojedu ve stoupání do Mariazell se stejnými parametry. Tento převod používám na táhlé kopce. Když jsem se z Mariazell vracel, tak jsem ve stejném místě jel bez šlapání rychlostí 30 km/hod. To pro představu jak může být jízda proti větru srovnatelná s jízdou do kopce. K tomu je zde opravdu nebezpečná šotolina. Každé ustřelení kola může znamenat pád na zem nebo proražení pláště.

Už mám velkou žízeň a odhaduji, že se blížím do vesnice. Po cestě po které jedu jsem už někdy dříve jel. Nemýlím se a vjíždím mezi domky vesnice Suchohrad. Název je výstižný. Snažím se najít někoho před domem. Najednou vidím obecní pumpu. Jedu k ní a zkouším pumpovat. Z protějšího domu vychází paní a řekla mně, že voda je ve studni špatná. Nabízí mně vodu z hadice, kterou zalévá kvítka. Prý to také není doporučeno pít. Já mám však tak velkou žízeň, že hned za vesnicí zastavuji a tu vodu piji. Obavy z nějakých střevních problémů jsem si ani nechtěl připustit. Měl jsem štěstí a následky to nemělo. Pak se můžu rozhodnout, jestli pojedu po cyklotrase vedoucí po šotolině nebo po cestě. Protože jsem zde jel víckrát, tak si volím cestu. Je to rychlejší a nejedu po škaredém povrchu. Přijíždím do vesnice Záhorská Ves. Zde obvykle přejíždím na převozu do Rakouska. Dnes pokračuji dál po slovenské straně. Zase volím cestu a přijíždím do obce Vysoká. Zde objevuji stánek s občerstvení. Kupuji si minerálky a pivo. Je zde zastřešené odpočivadlo se stínem. Slunce opravdu silně pálí. Vytahuji sardinky a chleba. To netuším, že je to moje dnešní poslední jídlo. Po krátkém odpočinku se vydávám po značené trase. Vede to po škaredých cestách, až se mně nechce věřit, že jedu správným směrem. Dokonce jsem se u protijedoucího cyklisty ujistil, že jedu tam kam chci. Po chvilce přijíždím k řece Moravě a na protějším břehu vidím přístaviště u zámku Marchegg. Já jsem se v něm obvykle stavoval, když jsem jel po hlavní silnici. U vody jsem nikdy nebyl. Pokračuji dál po cestě, která už vypadá jako cyklotrasa. Chci najet na most pro cyklisty přes Moravu. Skoro mám pochybnosti, že zde není nebo, že jsem ho někde minul. Stále víc se přibližuji pod Děvín. To už jsem skoro v Bratislavě. Kdybych si zapamatoval, že to je v Děvínské Nové Vsi, tak jsem něco mohl odjet po silnici a usnadnit si cestu. Už jsem zde dříve jel do Maďarska. Dnes jsem si toho opravdu užil po břehu Moravy. U mostu nacházím občerstvení a kupuji si minerálku. Zde jsem udělal chybu, že jsem si nekoupil pivo a nevypil jej. Pít jenom horkou vodu z flašek bylo hňusné. Já jsem však měl v plánu jet kousek po hlavní silnici a nechtěl jsem pít žádný alkohol.

Most přes řeku Moravu je velkolepé stavební dílo určené pro přejezd cyklistů do Rakouska. Má krásně vyznačené jízdní pruhy a nesmí po něm jezdit bruslaři. Po boku zábradlí jsou snad stovky zámečků. Asi je to nějaký zvyk zamknout si zámek na nějaké místo. Na mostě jsem se podíval směrem k Bratislavě.

Tak a jsem v Rakousku, jen malý kousek ujedu a jsem u velkolepého zámku Schloshof. Už dříve jsem jej na jedné zpáteční cestě obdivoval. Tenkrát mě však pronásledoval déšť. Dnes mám vyloženě žhavé počasí. Od zámku se vydávám po cyklostezce podél cesty. Podklad je ze šotoliny a cyklisté jezdí po silnici. Později najíždím na hlavní cestu a jedu kolem zámečku Niederweiden. Po pár kilometrech sjíždím na cyklotrasu a přes blízkou vesnici se dostávám na cyklostezku podél Dunaje. Je zde cyklistická dálnice. Několik kilometrů dlouhý násep pokrytý asfaltem. Je to ten hrubší asfalt a mně něco na kole rezonuje. Zkouším za jízdy brát jednotlivé součástky do ruky, až šáhnu na dolní třetí košík s hliníkovou láhví. A mám to, rezonance končí. Jenže v té chvíli se dotknu pláště předního kola. Naštěstí mě plášť ruku odstřelil a dostal jsem pořádnou ránu. Kdyby mně vtáhl ruku pod rám, tak bych si sám sobě urval prsty. Zastavuji a strkám do mezery mezi košík a láhev dřívko. Problém je vyřešen. Následující den nacházím stéblo listu kukuřice a s tím dojedu až domů. Při každé zastávce piji teplou minerálku z flašky. Vždy si dám v dálce nějaký bod, u kterého se zastavím a piju.

Po chvilce dojíždím staršího cyklistu a volám na něj, aby mně udělal místo. Jeho způsob jízdy byl velmi klikatý. On se však přidává ke mně a vykládáme si. Jeho koníčkem je tenis a fotbal. Zná naše sportovce. Dokonce i ty co už dávno emigrovali. On jezdí na kole, protože má nadváhu. Mě komentoval tak, že jsem štíhlý sportovec. V lese před Vídní se loučíme. On bydlí v blízké vesnici. Je to takové místo, kde se jakoby cyklostezka vrací. Je to tím, že se projíždí lesem k Dunaji. Stále jej nevidíme, ale je za hrází. Dokonce vidím obrovské letadlo, jak se chystá přistát kousek od Vídně. Je to jen na malou chvíli. Já už jsem však kolem toho letiště na kole jel. Ještě pár zatáček a jsem v chemickém areálu. A za ním se najede na cyklostezku, která vede přes celou Vídeň. První co na této cyklostezce vidím, jsou nudisté, jak stojí v řádku u mobilního WC. Je to moc zajímavý pohled a zasloužil by si udělat fotku. Je to však nevhodné. Teď jedu pásmem několika kilometrů, kde vládne koupání ve zdravém stylu. Po tolika kilometrech by to mělo být pro mě povzbuzení k životu je to však naopak. Mám problém z pití teplé vody. Stále se mně chce zvracet. Naštěstí je na cyklostezce soustava hydrantů s pitnou vodou a nabírám si chladnou vodu. Je to občerstvující, ale já s každým hltem nevím, jestli to ze mě vyletí ven. Piji však na silu. Vím, že dehydratace by byl mnohem vážnější problém než se pozvracet. Stejně už delší dobu nejsem schopen jít na WC. Moje tělo všechno vypotí ani se to nedostane do celého organismu. Po několika kilometrech přichází most, po kterém bych mohl přejet na ostrov. Zastavuji, abych si vydechl. Přijíždí ke mně cyklista na galuskáči a ptá se, jestli hledám cestu. Říkám mu, kam jedu a on se nabídne, že mně provede po nábřeží. Je to výborná pomoc. On to moc dobře zná a ví, kde se musí jak projet parkoviště a chodníky. Já jsem chtěl fotit Vídeň a tak nemůžu. Navíc jede na moje tělo v krizi rychle. To už projíždíme nekonečné pásmo lidí z arabského světa. Na chodnících vládne chaos. Všichni se pohybují úplně bezohledně k ostatním lidem. Jejich děti řádí jako na hřišti. Po trávě sedí skupinky lidí a na ohništi smaží nějaké strašně smradlavé maso. Já už to snad nevydržím a opravdu se pozvracím. To už můj průvodce říká, že je to dál snadné. Loučíme se a děkuji za pomoc. Ještě kousek jedu a nacházím hydrant s vodou a velký keř. Pokládám kolo na zem a sedám si na zem za keř. Alespoň nějaký stín od silného slunka. Beru si nějaké sladké bonbóny Besip a zapíjím to vodou po malých doušcích. Teď už vím, že to zvládnu. Mám před sebou posledních 30 km po břehu řeky. Tento úsek jsem už jel mnohokráte a dojedu to i za tmy.

Za městem Korneuburg si na moji oblíbené lavičce dělám další přestávku. Sedím v podvečerním slunci a pozoruji Dunaj. Zkouším pít teplou vodu. Kolikrát jsem zde už seděl a hlavně si vzpomínám, když jsem zde před mnoha roky přijel poprvé v životě. Tenkráte jsem měl pocit, jako bych přijel k moři.

Teď už musím přejet velké zdymadlo a udělat fotku hradu na kopci. Za zdymadlem zastavuji a fotím výletní loď. Na palubě hraje hlučná hudba a lidé si užívají nevšedního zážitku. Průjezd plavební komorou neprožijeme každý den. Na cyklostezce je už šero a sleduji západ slunce. Vodu brázdí rychlé čluny. Zapínám si světlo, aby nedošlo ke kolizi s protijedoucími cyklisty. Jedu pomalu a na jistotu. Už nemám sil. Drží mně při pohybu jen vědomí, že to mám do cíle kousek. A už je to tady. Vidím známou loděnici a sjíždím do kempu. Je pozdě a slečna říká, ať se zaregistruji a zaplatím ráno. Ona už má všechno vypnuté.

Opírám kolo o strom a jdu se trošku napít studené vody. Vůbec mně to nejde. Tak se jdu osprchovat a rozbaluji si pod stromem karimatku. Na ni si dávám spací pytel. Od přechozí noci je propocený. Není to však problém. Je velké teplo a ležím na vrchu. Vedle hlavy mám flašku s vodou a po chvílích piji. Sníst nějaké jídlo nepřichází do úvahy. Tak piju celou noc, abych dostal do těla tekutiny. Budím se v krátkých intervalech. Při tom pozoruji, jak po obloze putuje měsíc a je všechno kolem mě nasvíceno.

Ujel jsem 169 km ve velmi horkém počasí a v silném větru.

Trasa : Les u Lanžhota – Suchohrad – Devinska Nová Ves – most do Rakouska – zámek Schloshof – cyklostezka podél Dunaje do Vídně – Vídeň – Korneuburg – Tulln

30.08.2015

Fotky :


 

Žádné komentáře:

Okomentovat