Ahoj Cykloturisti, každý rok
dostavám pozvánku k Výročnímu táborovému ohni na trampské osadě Žlutý
kvítek. Letos jsem se rozhodl, že udělám průzkum cyklotrasy podél Bečvy a domů
se vrátím delší trasou.
V sobotu jsem vyjel až ve 13
hodin. Když jsem vyšel ven, tak jsem dostal tepelnou facku. Venku byl
opravdický pařák. Vyjel jsem směrem na Tlumačov a začal mně po mém těle téct
pot. Bylo vidět, jak kapky potupu vylézají z kůže a tečou po ruce. To samé
bylo na hlavě. Pot mně tekl do očí a očí mě hrozně pálily. Stále jsem si je
utíral. Před Tlumačovem jsem měl blbý zážitek. Auto v protisměru se přede
mnou na místě otočilo. Hrozně mu hvízdaly gumy a netrefil mě. Nechápu, proč se
musel tak náhle otočit a přímo přede mnou. Byl jsem z toho vystrašený a
těšil jsem se na cyklostezku. Za Moštěnicemi jsem se zastavil u minerálního
pramenu a umyl jsem si čumáček. Vy toto místo znáte jako dodavatele minerálek.
V Přerově jsem se rozhodl pod nemocnicí najet na cyklostezku, ale bylo tam
upozornění. Cyklostezka je uzavřená. Cyklisté mně řekli, že můžu klidně jet.
Nechtělo se mně vracet na cestu. Podél Bečvy to byla pohoda. Nakukoval jsem na
písčité pláže, jak se tam lidé opalují a hlavně ochlazují ve vodě. Já jsem se
potil na kole.
Před Osekem psali, že probíhá na
cyklostezce cyklistický závod, ale já už jsem přijel pozdě. Cyklisté měli kola
pověšená a lili do sebe nápoje. U jezera bylo plno. V Lipníku jsem přejel
na druhý břeh a jel jsem po cyklostezce pod hrad Helfštýn. Při fotografování se
u mě zastavil cyklista a dali jsme se do řeči. Říkal, že si koupil jako já
brašny Ortlieb. Arsenal jsou blbé tašky. Rozpadly se mu za jízdy. Tento týden
se chystá do Německa podél Dunaje. Jede si hledat práci. Rozloučili jsme se já
jsem pokračoval pod hrad. Zde jsem byl moc zvědavý, jestli je zde nová
cyklostezka a byla. Jen na jednom úseku byla asi na jeden kilometr přerušená
šotolinou. Myslím si, že je to dáno tím, že je to cesta pro chataře. To by EU
neproplatila. Po krásné cyklostezce jsem dojel až k části Rybáře. Dále
pokračuje asfalt až do Hranic. To znamená, že se tento úsek dá projet suchou
nohou. Zde jsem přejel po krásném mostě pro cyklisty na druhý břeh.
Tak a končí rovinky. Od teď už
jen stoupám až do Partutovic k větrnému mlýnu. Kopec je přes vesnici
dlouhý 4 km a musel jsem si dát lehký převod. Na návsi jsem toho už měl dost a
pod záminkou fotografování krásné zemědělské usedlosti jsem se schoval do
stínu. U větrného mlýna jsem už byl mockrát a fotky ode mne znáte. Pak následoval
výjezd na vrchol a romantický sjezd k Panně Marii ve skále. Sjezd je tak
prudký, že jsem se přesunul dozadu, za sedátko. U pramene bylo moc lidí. Já
jsem měl v plánu si umýt čumáček a dobře vypláchnout láhve. Chtěl jsem si
nabrat vodu a mít jistotu, že se nezačne brzo kazit. Do řady jsem si nestoupnul
a šel jsem hned k první skupince. Oni měli obrovské barely na vodu.
Požádal jsem je, ať mě nechají nabrat vodu do flašek. Z umývání nic
nebylo. Dali jsme se do řeči a dozvěděl jsem se, že jsou z pionýrského
tábora a vybouchl jim přívod vody. O děti se musí postarat. Nevím, jak dlouho
jim ta voda v takovém vedru vydrží.
Tak a mám před sebou poslední
kopec. Dobře jej znám. Je dlouhý 4 km a hodně strmý. Naštěstí vede lesem a není
tam takové vedro. Já jsem se rozhodl, že začnu do těla dodávat tekutiny. Vždy
asi po 1 km jsem se napil. Do večera musím vypít 2 litry tekutin. V Klokočově
mám divný pocit. Za každým barákem jsou schovaní policajti. Až na vrcholu jsem
pochopil. Jsou tam mladí lidé v černém oblečení. Pořádají technoparty.
Divili se, že mě nechali policajti projet. Přejel jsem přes kopec a sjel do
údolí s osadou. Nejdříve jsem se rozhodl vykonat hygienu. Vlezl jsem do
potoka a umýval jsem se. Namočil jsem si ponožky, ale to nevadí. Za chvíli
uschnou. Na osadu se prodírám v metr vysoké trávě a vymletým podkladem od
deště. Konečně jsem na osadě. Vyvlekl jsem kolo, jak se dalo. V nejhorším
případě bych vynesl tašky zvlášť.
Na osadě jsme se vítali a
sdělovali jsme si poslední zážitky. Umístil jsem si kolo pod strom a rozhodl
jsem se, že v takovém vedru nebudu stavět přístřešek. Už mě začal srát
rambajs z technoparty. Ono se to k nám neslo údolím. Všichni byli
zklamaní, že se nám to tentokráte nepodaří hezky užít. Oheň jsme slavnostně
zapálili, ale nebylo slyšet, co náš kamarád říká. Chudáci lidé z vesnice,
kteří to musí poslouchat. Pak už začal pořad s hraním a vyprávěním
zážitků. Vydrželi jsme až do 4 hodin. Málokdo šel spát. V tom hluku to
nešlo. Nevím, jak může takové hrozné hudební odvětví existovat. Ležel jsem u
ohně a ani jsem spací pytel nerozbalil. Táborák krásně hřál a když mně začalo
být zima, tak jsem se rozhodl jet domů.
Sbalil jsem si věci a vyjel jsem
ve 4:30 hod bez spánku. Jel jsem
pomalu za doprovodu rambajzu. Tomu nešlo uniknout. Ještě po 20 km to bylo
slyšet. Trasu znám a pomalu jsem vyjel na kopec. Je zde snad nejvýše umístěná
železnice na Moravě. Pak jsem sjel do Budišova a znovu přišly serpentiny směrem
do vojenského prostoru. Ve Staré Vodě jsem zajel ke studánce a uvařil jsem si
snídani. Byla tam taková zima, že jsem se musel obléci. O poutním místě si
přečtete informace na fotkách. Po snídani jsem jel do Libavé. Cesta je
zpestřená 12%
stoupáními po kostkách. Na fotkách to vypadá jako sranda. V Libavé jsem
vyfotil větrný mlýn a za jízdy se zvednutou rukou poničený kostel. Přes vysoký
plechový plot bych neviděl. Dále jsem sjel do Domašova. Stále jsem se pohyboval
v nadmořské výšce nad 600 m. Z města se musí vyšlapat několik
serpentin směrem na Jívovou. Já mám tento úsek moc rád. Připomíná mně to horské
louky z Alp. Za vesnicí se prudce klesá a na Svatý Kopeček se musí
z Dolan vyšlapat pořádný kopec.
U kostela se chystali přivítat
nějakého významného politika. Byly tam děti v krojích a dechová kapela. Já
už jsem věděl, že mám před sebou posledních 75 km. V podstatě sjezd a
rovinky po Hané. Za kostelem jsem snědl sardinky a vyrazil. Cestou jsem se
občas zastavil u jezer. Lidé se tam opalovali a neměli plavky. Bylo mně blbé
jít mezi ně a umývat si čumáček. Tak jsem to musel vydržet až do Chropyně. To
už jsem byl ve stavu, že se mně chtělo z vody ve flaškách zvracet. Voda
byla teplá a hňusná. Přesto jsem se
nutil pravidelně pít. Občas jsem to vyplivnul. U minerálního pramene byli
dělníci a mně nešlo do hlavy, proč pijí léčivou vodu. Brzo jsem pochopil. Oni
tam měli ponořené lahváče. Aj jsem si říkal, že by mně mohli nabídnout. Určitě
bych neodmítnul. No, pil jsem léčivou vodu a žaludek se obracel. Za Kroměřížem
jsem dohnal cyklistu a cyklistku. Slečna
už jela jen v háku a ztrácela se. Měla toho plné zuby. Chtěli poradit
restauraci s jídlem. Doporučil jsem Kvasice na cyklostezce. Oni jeli
z Kralického Sněžníku do Hodonína. Když si pomyslím, kolik toho měli
v nohách a před sebou měli ještě aspoň 70 km, tak ta holka musela dojet
domů na mrtvolu. V sobotu vyjížděli na výlet. Udělali to v podstatě
na otočku. To já jsem proti nim žabař.
Domů jsem dojel v pohodě a
šel jsem si nakoupit. Koupil jsem si 1,5 Litru piva plastovou láhev. Tu jsem do
večera vypil i s dalším čajem a spoustou minerálky. Moje tělo si všechno
bere do sebe a vůbec nepotřebuji WC. Kam se ta všechna tekutina asi schová?
Ujel jsem celkem 230 km, za velmi horkého počasí.
01.07.2012
Karel
Fotky od ohně :Cesta tam :
Cesta domů :
Žádné komentáře:
Okomentovat