Ahoj cykloturisti, minulý rok
jsem napsal nějaké cestopisy do okolí města Kyjova. Napřed jsem tam jezdil do
nemocnice a nakonec do pohřební služby. V nemocnici se snažili, ale nebylo
pomoci v těžké nemoci. V té době panovalo studené a deštivé podzimní počasí.
Musel jsem jezdit v čepce a rukavicích, někdy i v pláštěnce. Do batohu
jsem si bral termosku s čajem. Při poslední jízdě jsem si vybavil celé
dětství a tekly mě při tom slzy. To jsem jel do nemocnice převzít pytel
s tím, co zbylo. Tenkrát jsem si však všimnul, že se mně v této
oblasti líbí a že se sem brzo vrátím. Dnes nastal den, kdy jsem se k tomu
rozhodl.
Vyjel jsem v pravé poledne
do rozpáleného dne. Na cyklostezce podél Baťova kanálu byl klid. V horkém
počasí se nikomu nechtělo šlapat do pedálů. První zastávku jsem si udělal na Pahrbku.
Zrovna se tam fotila velká skupina vodáků. Všichni měli stejná trička. Já jsem
se nabídnul, že jim udělám jejich fotoaparátem společnou fotku. V té
chvíli se tam zastavili cykloturisté a pán měl brašnu Arsenál. Tak jsem se ho
zeptal, jestli mu někdy vyskočila za jízdy z nosiče. Řekl ano, několikrát,
ale nikdy kvůli tomu nespadl. Tak jsem mu doporučil, ať si brašny zajišťuje
drátem.
Dále jsem jel po cyklostezce jako
drak a pozoroval, jak jsou všechny hospůdky na trase plné žíznivých cyklistů.
Za Nedakonicemi jsem musel najet na cestu a divil jsem se, kolik jezdí o
svátcích kamiónů po cestách. Byl to i hodně dlouhý valník. Chápu to
v případě dovážení potravin. Na to jsou výjimky. V Moravském Písku
jsem se rozhodl vyzkoušet zkratku po polní cestě a podařilo se mně dojet do
Bzence. Mělo to jen jednu chybu. Polní cesta je složena ze suchého písku a já
jsem dostal smyk. Pěkně jsem si zatancoval. Naštěstí jsem nespadl. Před Bzencem
mně zastavili manželé cykloturisté a chtěli poradit cyklotrasu, tak aby se
dostali do večera do Hodonína. Chtěli toho hodně vidět a času měli dost. Měli
dobrá kola a žádný stan a spacák. Dozvěděl jsem se, že nic s sebou
netahají a vždy přespí v hotelu. Jsem zvědavý, který náš hotel jim schová
kola. Tak jsem jim poradil co by zde v okolí mohli vidět. Asi největší
lákadlo byl zámek Milotice s tím, že se tam točil film o básnících. Před
Kyjovem jsem měl ještě jeden zajímavý zážitek.
Potkal jsem samostatně za sebou dvě cykloturistky v miniplavkách. A
já jsem najednou pocítil, že se mně špatně šlape a mám těsné kraťasy. No bylo
to tím horkem.
Na hledání cyklotrasy po
železničním náspu jsem se předem nepřipravil a musel jsem zajet na informace do
města. Zde jsem byl velmi mile překvapen. Ujala se mě šikovná slečna a snesla
všechny možné mapy, které bych mohl potřebovat. Každou mapu okomentovala
v čem je pro moji cykloturistiku dobrá. Bylo vidět, že okolí dobře zná.
Obzvláště, když skupinka cykloturistů projevila zájem navštívit nějaké vinné
sklípky. To byla ve svém živlu a podala informace snad i tom, co kde mají
v sudech. Chlapi byli moc spokojení a venku jsem slyšel, jak slečnu za
znalosti chválí. Já jsem si přibral ještě další volné materiály a budu je
půjčovat kamarádům. On si vždy někdo přečte můj cestopis a přijde si půjčit
mapu a prospekt k dané oblasti.
Železniční násep
s cyklotrasou jsem našel na první pokus. Slečna měla dobré vysvětlovací
schopnosti a její náčrt do plánku města byl výborný. Pro ty co by to chtěli
najít sami je jednoduchá rada. Je to ze zadu Šroubáren Kyjov. Zde je potřeba říct, že město se podílelo na
stavbě zajímavé cyklotrasy a přitom nikde na oficiálně značených cyklotrasách
procházejících městem není cedule se šipkou na novou cyklotrasu. Pokud tam
někdo nepojede za tímto cílem, tak se to nedozví. Třeba bude riskovat na
frekventované silnici. Já jsem jel směrem na Mutěnice a měl jsem pocit, že jedu
z kopce. Byla to pohodová jízda. Potkal jsem tam málo cyklistů a většinou
to byly rodiny s dětmi. Velmi zajímavé bylo projíždět bývalými nádražími.
Vyvolávalo to ve mně vzpomínky na minulé časy. Taková ta špinavá ČSD nádraží
s posranými WC a neochotnými nádražáky. Hodně jsem ve svém životě
s kolem cestoval a moje zážitky nejsou k ČSD kladné. Pokud můžu, tak
jedu raději na kole celou trasu. Vlaku se vyhýbám jak čert kříži. Všimnul jsem
si, jak pečlivě zajistili místa, kde cyklostezka kříží silnici. Projektant
udělal vše pro bezpečnost cykloturistů. Také toho využili místní hostinští a na
všechna vhodná místa rozmístili reklamy se šipkou ke své hospodě. Nakonec jsem přijel k hromadě hlíny a
cyklostezka skončila. Tuto fotku jsem použil jako úvodní. Snad nikoho nepřivedu
v omyl. Projel jsem se mezi poli, lužními lesy a kolem jezer.
V Mutěnicích jsem se
zastavil na návsi u velkého lisu na hrozny. Bylo to pro mne dobré, aniž bych to
tušil. V mém směru právě řádila bouřka a hodně pršelo. Já jsem se schoval
jen před pár kapkami. Dal jsem si kokosovou tyčinku v čokoládě. Bylo
potřeba doplnit cukry na dlouhou etapu. Odhadoval jsem to na 150 km a toto bylo
jediné jídlo, které jsem si vzal. Dobře jsem věděl, že v takovém vedru
bych neměl hlad. Do Hodonína jsem raději
vyrazil po silnici. Nechtěl jsem jet po blátě. Na cestě bylo spousta vody a já
jsem z toho měl osvěžení, když kolem projel bezohledný řidič a ostříkal
mě. V Hodoníně jsem ihned našel cyklotrasu vedoucí přes město a nabral
jsem směr do Petrova.
V Petrově jsou vinné sklepy
a určitě si vzpomenete, jak jsem se zde minulý rok schovával při cestě do
Rakouska před silným deštěm. Dnes zde byly nějaké slavnosti. Ve stínu pod
stromy leželi vyčerpaní cyklisté. Já jsem si v hydrantu nabral studenou
vodu do flašek. Někdo si tam zrovna chladil flašku s vínem. Chvíli jsem
pokecal s cykloturisty a vydal jsem se po cyklotrase do Strážnice. Na
okraji města jsem vyfotil bývalé hradby a ve městě sluneční hodiny.
K večeru už byly unavené a nic neukazovaly. Po chvílích jsem upíjel vodu
z flašek. Potřeboval jsem doplnit hodně tekutin. To co jsem dopil, za
Hodonínem bylo teplé jako chcanky. Ve Strážnici to mám domů 50 km a vím, že to
dokážu zajet něco přes dvě hodiny. Dnes jsem ani necítil stovku v nohou.
Jelo se mně moc dobře. Trošku to byla otrava v úseku od Ostrožské do
Kunovic. Vracelo se zde hodně cyklistů od jezera a já jsem měl problém je
předjet. Stále jsem se snažil udržovat rychlost trošku pod 30 km/hod. To je asi
maximální cestovní rychlost pro horská kola. Zato za Hradištěm jsem to mohl
rozjet na plno a domů jsem přijel brzo 19:30 hod. Umyl jsem si čumáček a běžel jsem nakupovat do Alberta.
Zde to byla hrůza. Jeli na jednu pokladnu a v řadě stálo asi padesát lidí.
Nakonec se jim nás zželelo a přidali jednu paní do pokladny. Chudáci lidé,
kteří stáli v řadě se mnou. Já jsem musel hrozně smrdět. Všude jsem měl
zaschlou sůl. Teď už mám nakoupeno i na celý příští týden.
Ujel jsem 147 km, za velmi
teplého počasí. Stihl jsem to za odpoledne pod osm hodin. Tak je vidět, že si i
odpoledne můžete udělat nádherný okruh. S výletem jsem moc spokojený a
všem doporučuji navštívit okolí Kyjova. Třeba i nově postavený větrný mlýn v
Bukovanech se skanzenem, o kterém jsem už dříve psal.
05.07.2012
Karel
Žádné komentáře:
Okomentovat