Vyjížďka 28.8.2010 - Bunč- Morkovice

Tradiční sobotní vyjížďky se zúčastnili Jarin, Boris, Igor a moje maličkost. Mira byl v práci a měl nás podle předchozí dohody počkat na Bunči. Vzhledem k probíhající Barumce a hrozícímu dešti jsme vybrali trasu mimo dosah „Barumkového “ šílenství motoristických fandů a také s možností rychlého návratu v případě deště. Takže se jelo směrem na Staré město a pak na Velehrad, Salaš ,Lví hlavy, Bunč atd. Jsou to místa , které dobře znají pravidelní čtenáři „blogo-cyklo-cestopisů“ od Karla P. Oproti Karlovi my při svých jízdách na kole nemáme moc času sledovat všechny detaily v okolí (jako kde leze nějaký brouk, kvete strom, či keř a nebo se vášnivě objímají milenci) a tak můj popis se zaměří spíše na sportovní stránku této vyjížďky. Již po výjezdu z Otrokovic po hlavní komunikaci I/55 jsme nasadili poměrně rychlé tempo okolo 38-40 km/hod., tedy aktivitou hýřil zejména Boris a Jarin. Igor se nenechal vyprovokovat a sledoval v poklidu naše běsnění na špici z bezpečné vzdálenosti cca 20 m za námi. Obzvláště „nadržený“ byl Boris, ten se neustále tlačil na špici a činil tak svým neotřelým způsobem. Vyrazil totiž náhle ze druhé a nebo třetí pozice a o to rychlostí oproti stávajícímu tempu vyšší o cca 10 km/hod. Takže pokud jsem jel na špici rychlostí 38 km/hod, tak Boris vletěl na špici skoro 50-ti kilometrovou rychlostí, pro nás ostatní to znamenalo s vypětím všech sil se chytit do háku, jenže po pár metrech Borisova rychlost začala poněkud uvadat, aby se nakonec snížila po cca 1 km na 35 km/hod. takže jsme ho s Jarinem na špici vystřídali a jeli zase svých 37-38 km/hod. , přičemž výše popsaní situace se po pár kilometrech zase opakovala. Takto radostně jsem dorazili po hlavní cestě do Starého města a odbočili na Velehrad. Zde jsme chvíli čekali na Jarina, který si musel zobnout „růžového štěstíčka“ (brufen), asi ho z Borisova střídaní rozbolela hlava. Pak už na špicu vlezl Igor a jal se rozjíždět své devastující tempo, jak je u něj zvykem. Kupodivu zde již Boris své nástupy neopakoval. Ve Velehradě jsem najeli na cyklostezku vedoucí na Salaš, což se neukázalo jako příliš dobrý nápad, asfaltový povrh stezky je pokrytý mokrým listím a především blátem z okolních svahů, takže jízda na silničce zde není zrovna tou nejvhodnější aktivitou. Ukazuje se, že postavení cyklostezky je jen první krok, který bez pravidelné údržby povrchu ztrácí svá pozitiva. Jenže to už regionální politiky tak moc nezajímá , oni svou fotku ( a volební body) při otevíraní cyklostezky již mají. Nechci být špatným prorokem,ale do budoucna to může být zásadní problém pro další rozvoj cyklostezek, najednou se zjistí, že se sice podařilo zajistit miliardy na výstavbu cyklostezek , ale s dalšími miliardami potřebnými na jejich údržbu už nikdo určitě nepočítá o čemž svědčí poněkud zanedbaný stav většiny dříve otevřených cyklostezek. Cyklostezku jsme nakonec bez úhony, byť poněkud pomaleji překonali, abychom se pak za obcí Salaš vydali do krásného, leč poněkud strmého stoupání směrem na Bunč . Zde nasadil k trháku Igor, který důslednou anticukrovou dietou ztratit cca 10 kg své tělesné hmotnosti (přesněji řečeno špeků) a nyní vyhublý a šlachovitý lítá do kopců jak raketa (o 3 až 4 km rychleji než dříve – podle jeho vyjádření). Za Igorem se statečně držel Boris, který prostě nevěděl co ho čeká, jinak by pokorně svěsil nohy. Pak jel Jarin a peloton jsem uzavíral já, neboť mně to holt zrovna moc nejelo a podle tepáku jsem viděl, že další zrychlení do kopce by mohlo být pro mě smrtelné. Zezadu jsem tak mohl sledovat, jak pomalu na Igora začínaná ztrácet Boris, neboť za tou další zatáčkou ten kopec prostě neskončil, naopak byl stále strmější, na Borise se dotahoval pomalu Jarin, který jel jako o život, vždyť tady už šlo o víc, než jen pořadí na nějakém blbém kopci, Jarin zde bojoval o své sebevědomí a osobní prestiž. Na všech předchozích letošních vyjížďkách s námi, vždy v kopci odletěl a to byl pro něj, skoro elitního vrchaře hodně velký šok. Po nájezdu na prakticky rovný úsek v prostřední části stoupání se pořadí přeskupilo. Jarin se dostal na špicu, za ním jel volně Igor, kterému chvilková exhibice na špici stačila. No a pak jel už poněkud volněji Boris, kterého změna profilu zaskočila a správně začal tušit, že tímto to nekončí. Využil jsem své znalosti tratě, nasadil velkou placku a kolem Borise se přehnal jako tornádo. Velmi rychle jsem se tak přiblížil k Igorovi, před kterým se do dalšího stoupání lopotil Jarin. Jenže zvednutí cesty opět ukázalo, že na to dnes nemám a začal jsem opět na Igora i Jarina ztrácet, dokonce kolem mě projel zpamatuvší se Boris. Na další skoro rovině, která začíná u Karlových tolik oblíbených Lvích hlav ( tento název nese lesní studánka, kterou Karel fotil snad již milionkrát), jsem Borise opět „fiknul“ a se zařazenou velkou plackou jsem se jal stíhat Jarina. Toho i s Igorem v závěsu jsem před sebou spatřil kousek za lesní hájovnou,kde se cesta začíná opět zvedat v posledním náporu před finále na Bunči. Rychlou jízdou jsem se k nim postupně přibližoval , už jsem jim pomalu dýchal na záda, když tu se kolem mě opět přehnal Boris, o kterém jsem si myslel, že potupen mým předchozím nástupem slezl z kola a jde pěšky. To jeho předjetí mě tak rozhodilo, že jsem svěsil nohy a přestal šlapat, ach ta psychika . Nakonec jsem se otřepal a dal se do stíhání skupiny přede mnou. Ovšem to už bylo pozdě. Pomyslnou pásku na Bunči jako první proťal Jarin, těsně za ním Igor, který se však vůbec nesnažil zrychlovat, tak 5 m za ním dojel Boris a v jeho háku pak já. Už dlouho jsem neviděl tak šťastný výraz ve tváři Jarina, ano dokázal opět zvítězit na horské prémii! Jenže později se ukázalo, že to vítězství bylo vykoupeno totálním výdejem sil, které pak v dalším dějství etapy chyběly. Havran na Bunči pochopitelně nebyl, tak jsem mu poslal SMS a vydali jsem se vstříc dalším hrdinským činům na svých převážně karbonových ohřích. Následoval parádní sjezd do Zdounek, bohužel po velmi nekvalitní vozovce. Ze Zdounek jsem se vydali do Troubek, kde jsem zaznamenal vítězství na dalším kopcu, ovšem podle Jarina se to již nepočítá, on totiž zde začal odpadat a nestačil našemu tempu. To se ostatně ukázalo v dalších kopcích za Morkovicemi ( Slížanami), kde jsem již na něj musel hodně čekat. S Jarinem to v tuto chvíli bylo už hodně špatné, neboť začal odpadal i do menších čupků , které následují těsně před Kroměříží po nádherném sjezdu z Věžek. Vždy jsme na něj solidárně počkali, byt nám to kazilo rychlostní průměr a to i přes to, že neustále vykřikoval, ať ho tu necháme a že příště až bude chtít jezdit sám, že za námi opět přijede. Takto jsem jsme dorazili do Kvasičáku ( kopec těsně před Kvasicemi). Zde jsem nasadil ke zdrcujícímu nástupu a již jsem se viděl jako první na kopci, když opět ten proradný Boris se najednou objevil vedle mě a ještě zrychloval a ujížděl mi. Následovala sprška nadávek z mých úst, jako výraz totální rezignace. Jenže po výjezdu na kopec Boris na nic nečekal a uháněl dál jako zběsilí. Tak to se přeci vůbec nedělá! Cyklisté na sebe vždy na kopci čekají. Pravda, cca 3 dny před tím, jsme sice s Pavlem na Borise na stejném kopci nepočkali, to však byla zcela jiná situace a nedá se to brát jako pravidlo, jak si to Boris chybně vyložil. Boris tak uháněl rychlostí 40 km/hod. k Otrokovicím za ním já v marné snaze ho dojet a pak jel Igor s mrtvým Jarinem v háku. Takto jsme nakonec dorazili do cíle etapy, tedy Otrokovic. Všechny dramatické okamžiky vyjížďky jsme pak jako vždy probrali u piva ( i nealkoholického) a to i za účasti Miry, který na Bunč přijel asi o 1 hod. později, než jsme byli domluveni. Tak ogaři zase za týden!
Zapsal: Petr
29.8.2010