Ahoj cykloturisti, minulý rok
jsem se nemohl účastnit Výročního ohně, ale letos si to nenechám ujít. Letos to
bude s velkou změnou pro mne. Nebudu se muset v noci při spaní
v lese starat o brýle. Vždy jsem řešil, jak je uložit, aby neutrpěly.
Obvykle jsem je dával do boty a zastrčil na nějaké bezpečné místo. Ráno se vždy
zamlžily a byla s nimi otrava. Také jsem zvědavý, jak budu vidět světlo
z táborového ohně.
Celý týden sleduji vývoj počasí.
Nakonec to vychází tak, že v sobotu bude hezky a v neděli k večeru
začne pršet. V sobotu ráno dělám první úklid v paneláku a pak si
balím věci na cestu. Trošku se mně to protáhlo a vyjíždím po jedné hodině
směrem na Přerov po hlavní silnici. Je malý provoz a já mám silný vítr do zad.
S velkými taškami jedu rychlostí k 30 km/hod. Doufám, že další den se
nebudu proti tomuto větru vracet.
Za Přerovem obvykle najíždím na
cyklostezku podél Bečvy. Dnes jsem se rozhodl jet po okresní cestě přímo do
Lipníka. Nechci se otravovat na přeplněné cyklostezce. Udělal jsem dobře. Na cestě
nebyl provoz a navíc jsem našel studánku s pitnou vodou. To mně na této
trase velmi chybělo. Určitě si vzpomenete, jak jsem si na této trase schovával
láhev s vodou na pití při zpáteční cestě. Poblíž studánky je lavička se
stolem a ve vesnici je uzavřená autobusová zastávka pro případ špatného počasí.
Za Lipníkem jsem dojel pod hrad Helfštýn a najel na novou cyklostezku do
Hranic. Tentokráte jsem byl mile překvapen. V letošním roce udělali
poslední úsek z asfaltu. Teď už je celá trasa z Přerova do Hranic
průjezdná suchou nohou. Při fotografování jsem potkal kolobežkáře naloženého
brašnama. Když jsem ho fotil, tak se smál. Byl hodně rychlý a neměl jsem čas na
fotografování. U mostu přes Bečvu jsem potkal holky na koních. Rozhodly se řeku
přebrodit. To bylo pro mne něco nového.
Tak opustil jsem cyklostezku
podél Bečvy a začíná mně dlouhé stoupání do pohoří Libavé. První zastávku si
dělám u kamenolomu v Olšovci. Je zde krásné místo jako z filmu
Vinetou. Po dalším stoupání přijíždím do Partutovic. Je to dlouhá vesnice do
kopce. V té chvíli začíná pršet a já se snažím dojet do autobusové
zastávky. Zvládl jsem to dobře a hlavní déšť jsem byl již schovaný. Byla to
krátká přeháňka a pokračuji k větrnému mlýnu. Je zde všechno stejné jako
v předchozích létech. Po chvilce se vydávám na kopec k větrným
elektrárnám. Je zde po dešti chladno a fouká studený vítr. Uvažuji, že se
obleču, ale nakonec jsem to vydržel. O kousek dál potkávám hasiče a pak už
vidím požár. Byl tak silný, že pokroutil ocelovou střechu. Teď už přichází
sjezd podél památného stromu do poutního místa Panna Maria ve skále. Letos mám
štěstí a nejsou zde žádní poutníci. Tak si můžu v klidu nabrat 3 litry
vody. Na místě tábořiště není pitná voda. Já po sto kilometrech hodně vypiji.
Přesto, že dnes bylo teplo, tak jsem neměl žízeň. Po celou cestu jsem poctivě
pil z flašek na rámu kola. Teď beru vodu i do PET láhve na nosiči.
No a musím znovu stoupat. Jezdím
přes vesnici Klokočov a pak po polní cestě. Vyhýbám se tak městu Vítkov, kde se
bojím průjezdu mezi nepřízpůsobyvými občany. Stoupání je táhlé v lese a
pak se jede dlouho přes vesnici, než se přijede k autobusové zastávce. Zde
mám zase štěstí a ve chvíli, kdy začíná hodně pršet, přijíždím do autobusové zastávky.
Měl jsem v plánu povečeřet v lese, ale pojím teď. Aspoň využiji čas,
než skončí bouřka. Ještě do čekárny přibíhá jeden pán a tak si mám s kým
popovídat. Po dešti se ochlazuje a musím si dát dres s dlouhým rukávem.
Jsem ve výšce nad 500 metrů a je to poznat. Tak se vydávám na cestu po polní
cestě. Letos se jede dobře. Je zpevněná z kamenů. Přesto na místech kde
voda při bouřce splavila hlínu z pole na cestu, bojuji s bahnem.
Důležité je to projet a nemuset dát nohu na zem. Pláště na kole se umyjí. Na
dalším kopci pozoruji malou duhu po dešti.
Tak a jsem v cíli. Sjíždím
dlouze do údolí a potkávám první kamarády, jak se chystají vynést hudební
nástroje do lesa. V minulých rocích zde bylo úzké koryto a musel jsem
obtížně tlačit kolo. Letos je zde pěkná cesta a všechno vyjedu v sedle
kola až k tábořišti. Tam už je rušno u ohně. Všude stojí stany a různé
přístřešky na spaní. Já si nacházím přístřešek, který má celtu na zemi a
v ní se drží velká louže vody. To mně stačí, abych se mohl poumývat od
slaného potu na těle. Jak je vidět, tak bouřka byla vydatná. Stavím si
přístřešek u stromu a pak se jdu podívat k propadlině na louce. Je škoda,
že to neumím vyfotit. V táboře začíná být ticho a to znamená, že se blíží
slavnostní zapálení ohně. Rychle se vracím zpět, aby mě nic neušlo.
Kolem táboráku se už sešli všichni
kamarádi a kamarádka z Lichnštejnska zapaluje výroční oheň. Byla
nejvzdálenější účastnicí. Já jsem byl asi nejvzdálenější účastník, který přijel
vlastní silou. Všechno umocňuje kapela Tempo di vlak. Je to neodmyslitelná
součást výročního ohně. Kapelu znám mnoho roků a mám jejich písničky rád. Až
dlouho přes půlnoc se hraje a zpívá. K tomu jsou vkládána různá vystoupení
a povídání pamětníků o starých osadách. Asi po jedné hodině ranní jsem se
rozhodl jít si lehnout do spacáku pod přístřešek. Chtěl jsem dál poslouchat
zpěv, ale zároveň si odpočinout před cestou domů. Přece je to přes 100 km
v kopcovité krajině.
Ani nevím, jak a usnul jsem.
Vzbudil jsem se až brzo ráno když bylo světlo a u ohně stále seděli starší
trampové a zpívali. Sbalil jsem si věci a chvíli jsem poslouchal zpěv. Pak jsem
vyrazil na cestu domů. Měl jsem namířeno ke kostelu Stará voda. Zde teče voda u
kapličky a je posezení u tábořiště. Ideální místo pro udělání snídaně. To už
jsem měl v nohách asi přes dvacet kilometrů v nádherné kopcovité
krajině. Vojenský prostor má opravdu nádhernou přírodu. Uvařil jsem si čaj a
k tomu jsem si dal rýžová kolečka s hořkou čokoládou. Není to nijak
vydatná strava, ale mně to stačí. Do flašek si beru vodu na cestu. Kostel ve
Staré vodě je velmi hezky opraven za velké pomoci Skautů. Po příjemném posezení
u kapličky vyrážím do města Libavá. Jede se po kostkách s prudkými
stoupáními. Ve městě je úplně mrtvo. Nahlížím do paneláku a myslím si, že ty
byty bez záclon jsou prázdné. U větrného mlýna dělám fotky a jsem potěšen
informační tabulí se starými pohlednicemi. Dále jedu do Domašova nad Bystřicí a
znovu stoupám do výšky směrem k Jívové. Pak už je to zase veselejší.
Začínám prudce klesat směrem na Olomouc. Po sjetí do Dolan jsem se musel zeptat
cyklisty, jak mám jet na Grygov, abych se vyhnul Olomouci. Nakonec jedu pod
Svatým Kopečkem. Měl jsem v úmyslu k němu zajet, ale přišla mně SMS,
že se odpoledne blíží silné bouřky a tak jedu raději přímo domů. Ve Velké
Bystřici nacházím pěkný altánek pro cyklisty. Sezení je ve stínu a mám si kde
opřít kolo. Navíc je zde i odpadkový koš abych nemusel s sebou tahat
použité obaly od jídla. Hlavní co musím udělat je, že si vyměním dlouhý dres za
dres s krátkým rukávem. Na Libavé bylo zima a měl jsem na sobě i kalhoty.
Zde jsem klesl do údolí a slunce přímo pálí. Už druhý den jedu na slunku a
nepoužívám žádné opalovací krémy. Přesto nemám žádné spáleniny od slunce.
Nyní mám už před sebou jen
nekonečné roviny. Silný protivítr a žhavé slunce. Domů je to ještě asi 60 km.
Tuto trasu znám a musím to odjet jako stroj. Na cestě mám dvě vodní plochy a u
každé zastavím a umívám si tvář a ruce. Jsem celý od potu a soli. Jedu po
rovině, ale protivítr je velmi silný. Za Chropyní se však obloha zatáhne a
vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Teď už to mám domů asi hodinu, ale
v tom větru to nebude jednoduché. Za Hulínem mě předjíždí cyklista na
galuskovém kole a nabízí, že mě potáhne proti větru. Já bych mu však
v závětří nestačil. Moje velké tašky vyčnívají do prostoru a protivítr se
do nich opírá. Navíc už jsem unavený z toho větru. Celý den s ním
bojuji. K tomu začínají malé přeháňky. Nejvíce začalo poprchat na dohled
Otrokovic. To jsem si říkal, že by to byla smůla zmoknout kousek od domu. Navíc
těsně před Otrokovicemi zesílil vítr a fouká v poryvu. Konečně jsem doma.
Po částech vynáším domů brašny a kolo. Všechno je to dohromady hodně těžké a
neunesl bych to.
První jsem po vstupu do bytu
otevřel okna a začal se připravovat do vany. V té chvíli nám hasiči
sirénou vyhlásili požární poplach. Znovu sedám na kolo a jedu se podívat co to
hoří. Černý kouř na obloze vidím z domova. Požár je kousek od mého domu a
už je tam hodně diváků. Provoz na silnici je velmi hustý a do toho přijíždějí
houkající hasičská auta. Z objektu se velmi silně kouří a hasiči běhají po
střeše. Zatím to nevypadá tak, že by se jim dařilo hasit. Když se podívám na
směr větru a koře, tak se snažím rychle vrátit domů. Fouká to mým směrem. Doma
mám vzduch jako v udírně. To je moje blbost, že jsem nezavřel okna.
Ujel jsem 208 km ve větru a s bouřkami. Měl jsem dlouhé
rovinky, ale i prudké kopce.
28 – 29.06.2014
Karel
Fotky z cesty :
Fotky od ohně :
Větrný mlýn Partutovice :
Větrný mlýn Libavá :
Žádné komentáře:
Okomentovat