Ahoj cykloturisti, venku je zase
vedro a já vymýšlím trasu, abych byl kousek cesty v lese. Nakonec dostávám
nápad navštívit místo na kterém působili Cyril a Metoděj. Vyjíždím po 13 hodině
a na cyklostezce je prázdno. V takovém vedru sedí všichni ve stínu. První
část trasy je stejná jako před týdnem, když jsem jel k rozhlednám nad
Vážanama. Dnes pojedu kousek do protisměru přes Stříbrnice. Už po dvaceti
kilometrech se nedá voda z flašky pít. Je teplá jako chcanky. Přesto nemam
na výběr. Bez pití bych špatně dopadl. Za Sříbrnicemi se začne cesta zvedat a
jede se mezi kopci. Vítr zde nefouká a slunce zde peče jako v kotli.
Nejvydatnější žár jsem zažil na kousku nového černého asfaltu. Až sjezd do
Osvětiman mě osvěžíl.
V Osvětimanech jsem chtěl
najít zámek, ale minul jsem jej. Je přestavěný a já jsem se na něj díval a
nenapadlo mě, že je to ono. Pak jsem si dal velmi prudký výjezd ke kostelu a
návrat zpět. Pak jsem vyjel po žluté značce. Měl jsem smůlu a musel jsem nést
kolo nad hlavou. Nějaký nemyslící řidič zaparkoval auto tak, že se vedle něj
nedalo projít. Ve vesnici mají nepoužívané koupaliště. V dnešním vedru by
bylo asi plné. Nad vesnicí se stoupání zmírnilo a dojel jsem k táboru.
Požádal jsem slečny instruktorky o vodu. Řekly mě však, že voda se na pití musí
převařit. Tak mě aspoň napumpovaly do rukou vodu a já jsem si umyl čumáček od
soli. Po výjezdu do kopce po mně valil pot. Na kůži bylo vidět, jak kapky potu
vytěkají ven. O kousek dál byly další dva tábory a rybník. Zde jsem narazil na
cestu z velkého kamení a musel jsem jít kousek pěšky. Pak už jsem šlapal
do prudkého svahu. Kolem byly keře s bodláky a já jsem byl poškrábaný. Na
ruce jsem dokonce krvácel. Musel jsem si dávat pozor, abych nepíchl kolo. Teď
jezdím na úzkých silničních pláštích a ty jsou do terénu nevhodné. Naštěstí
jsem našel studánku svatého Gorazda a znovu jsem se umyl. Teď jsem si nabral do
flašky čerstvou osvěžující vodu. Tu jsem však nemohl pít. Protože byla studená.
Chudák svatý, už mu někdo urazil nos. Přitom je to hezká dřevořezba. To už se
moje útrapy v prudkém stoupání mezi keři končily a byl jsem na místě. Je
to dlouho, co jsem zde byl.
Na posvátném místě je kamenný rám
a obětní místo. Někdo tam nechal chleba a víno. Já jsem si tam přidal svůj
kokosek. Ten se v teple neroztopil. CocaCola byla hnusná, ale vypil jsem
ji. Každá tekutina v těle byla dobrá. V koutku u ohniště jsem našel
velké smetiště. To by mohlo být víc bokem. Myslím si, že posezení u ohně zde
může být velmi příjemné.
Domů jsem musel jet ještě na
kopec a pak po kamenité cestě do údolí Smraďavky. Sjezd po kamení byl velmi
nebezpečný a kolo jsem v podstatě neřídil. Vždy jsem skončil na některém
okraji cesty. To jsou dobré cesty pro traktor. Pro cyklisty je to nebezpečné.
Nakonec to skončilo a kvalita cesty byla stále lepší. Ještě jsem cestou našel
další tábory. Na chvíli jsem si udělal přestávku u zámečku. Je tam jezírko
s ptáky. Pak už jsem sjel do Boršic a najel na trasu, po které jsem
přijel. K večeru byla cyklostezka prázdná a jelo se dobře.
Ujel jsem 90 km při velmi teplém
počasí. Byl dosti silný vítr od jihu.
20.07.2014
Karel
Fotky :
Odkaz na poutní místo :
Žádné komentáře:
Okomentovat