Ahoj cykloturisti, již před nějakou
dobou jsem dostal ochutnat Medovník ze Všeminy. Tenkrát jsem si řekl, že si jej
zajedu koupit. Dnes jsem se rozhodl, že to udělám, ale bylo mně to málo a
rozhodl jsem se k tomu přidat rozhlednu Vartovnu.
Na výlet jsem vyrazil před
polednem a hned jsem měl jeden zážitek. V areálu Svitu je úzká cesta
z rozpadnutých kostek. Jel jsem pomalu a vyhýbal jsem se dírám, v té
chvíli se ze zadu přihnalo auto a začalo troubit. Ať pohnu. Udělal jsem místo a
to auto mě předjelo a po 20 m zaparkovalo u firmy. Ten člověk možná získal
vteřinu. Když jsem viděl, jak si hodně otevřel dveře od auta a pomalu lezl ven,
tak to musel být hodně vypasený řidič. Ten potřeboval nahonit každou vteřinu.
Ze Zlína jsem jel raději po
silnici, než po cyklostezce plné maminek s kočárky. Jezdí i několik kočárků
vedle sebe a nejde na kole projet. Maminky mají k řešení důležité věci a
na okolí vůbec nehledí. Ve Slušovicích jsem potkal velkou skupinu mladých
cykloturistů. Myslel jsem si, že prázdniny skončily a děti zasedly do školních
lavic. Ve Všemině jsem jel pomalu a hledal nějaký nápis kde je firma vyrábějící
dobroty. Měl jsem štěstí a našel jsem dokonce dva ukazatele. Tak jsem věděl,
kde musím na zpáteční cestě zastavit.
Za Všeminou se začne silnice
prudce zvedat a je třeba si dát lehčí převody. Jel jsem zde naposledy před
dvěma měsíci a dnes to byla pohoda. Je vidět, že jsem od té doby ujel několik
tisíců kilometrů. V sedle jsem zastavil a udělal první fotky. Zde jsem
opustil asfalt a vydal se na kamenitou cestu do lesa. Na několika místech byly
navozené kachličky a co komu zbylo při bourání koupelny. Při vjezdu do lesa se
cesta prudce zvedla a já jsem začal raději tlačit. Cesta je plná kamení a
nechtěl jsem spadnout. Je velké sucho a na cestách je to hodně nebezpečné.
Kameny se chovají jako ložiska. Uklouznete a nevíte jak. Na vrcholu jsem se
mohl v poklidu spustit do sedla na Sirákov, ale neměl jsem odvahu. Raději
jsem šel pěšky i z kopce. Na tento kamenitý terén mám úzké gumy. Navíc mám
na kole vysoký rám a v terénu nedosáhnu nohama na zem.
V sedle u chaty Sirákov jsem
přešel opatrně přes cestu. U chaty jsem si všimnul, že se názvy gramaticky
liší. Syrákov sedlo a Sirákov chata. Za chatou je slibná zpevněná cesta, která
se brzo změní v hliněnou cestu. Je to, ale v pohodě. Cesta je dobře
ušlapaná. Později je ujetá od aut. Na jednom místě bylo WC ve volné krajině.
Něco pro umělecké fotografy. Konečně jsem před sebou uviděl rozhlednu a prudké
stoupání. Myslím si, že bych to dokázal vyjet, kdyby tam chataři nenavozili
kamení. Na takovém podkladu se neudržím. Tak jsem zase tlačil až pod rozhlednu.
Před rozhlednou jsem potkal dva
jezdce na koni. Bylo to hezké popředí pro rozhlednu. Rozhledna je opravdu
zajímavě stavěná. Má prostě jedinečný vzhled. Nevím, že by někde bylo něco
stejného. Na vrcholu rozhledny foukalo, ale já se nenechal odradit a prohlížel
jsem si dalekou krajinu. Bylo docela slušně vidět. Rozpoznal jsem Velkou
Javořinu a Pulčiny.
Po prohlídce okolí jsem posvačil
a u mapy nastudoval, jak pojedu dál. Nechtělo se mně jet stejnou trasou a
táhnout kolo z kopců dolů. Nakonec jsem se rozhodl pro sjezd do údolí a
pro jízdu po hlavní silnici. Cestou dolů jsem se zastavil u partyzánské chaty.
Jak zde žili si neumím představit. Ti chlapi zde leželi na postelích
v zimě a o hladu. Měli strach, že je Němci odhalí a zároveň si určitě
lezli na nervy.
Jízdu po hlavní silnici jsem
zvládl a po dvou kilometrech jsem vjel do vesnice. Zde jsem musel změnit směr a
znovu vyjet do Hraničního sedla. Z kopce to jelo samo až do vesnice. První
jsem se zastavil u prodejce Medovníku, ale nikdo nebyl doma. Tak jsem se
rozhodl zajet přímo k výrobci. Jede se tam do pěkného stoupání. Cyklista
si musí sladkosti zasloužit. U firmy mě přivítal pán a hned mě zavedl dovnitř.
Bylo tam hodně chladno a já jsem si vybral zboží. Venku jsme pokecali o
cyklistice. Pan jezdí na kole. Na brašně Ortlieb jsem musel povolit popruh,
abych nabalil dvě krabice. K tomu jsem koupil novinku, která snad ještě
není ani na pultech. Jsou to tři kruhové zákusky. Všechno jsem to nabalil do
nepřirozené polohy a vyrazil domů.
Za Slušovicemi jsem se rozhodl,
že pojedu přes Fryšták kolem větrného mlýna a ZOO v Lešné. Myslel jsem si,
že jízdou po vedlejších cestách se vyhnu provozu aut. Opak byl pravdou. Domácí
řidiči jezdí na místních komunikacích jako blázni. Zde snad každý s každým
závodí. Na křižovatce ve Fryštáku jsem dostal nápad vytáhnout kolo na chodník.
Sotva jsem to udělal, tak přes moje místo projel jeden blázen za volantem.
S hvízdajícími gumami projel křižovatku a ohrozil úplně všechny účastníky.
Měl jsem to, ale štěstí. Raději jsem počkal, až auta přejedou a přešel po
přechodu pro chodce. Projet křižovatku na kole jsem neměl odvahu.
Za Fryštákem jsem vjel do polí a
tak jsem jel až skoro domů. Byl jsem moc ráz, že tam nejsou žádná auta. Jen
jsem se kochal výhledy k Hostýnským vrchům.
Zákusky jsem přivezl domů,
pomačkané. Na chuti se však nic nezměnilo. Večer s čajem byly výborné.
Ujel jsem 87 km, za hezkého slunečného počasí.
10.09.2012
Karel
Žádné komentáře:
Okomentovat