Ahoj cykloturisti, už dlouho jsem
nebyl u dvou větrných mlýnu v Chvalovicích a Kunkovicích. Vyjel jsem po 13
hodině a ihned jsem začal stoupáním od výkaliště do Nove Dědiny. U lesa jsem
potkal hřibaře. Říkali, že nic nemají. Je velké sucho. Stále jsem stoupal až do
Kostelan. Zde jsem zahájil sjezd a malým stoupáním nad Zdounky. Na kopci mám
před sebou výhled na to, co mně čeká. Tuto první kopcovitou část jsem zvolil
proto, že cesta z Kroměříže do Zdounek je pro cyklistu velmi nebezpečná.
Za Zdounkama jsem jel do Troubek
a začalo táhlé stoupání. Na vrcholu jsem měl krásný výhled na celé okolí. Pěkný
pocit pokazilo auto, které mně předjíždělo. Jedná se o úzkou cestu a
v zimě se neudržuje. Na cestě ležela velká větev a on nezpomalil, ale
přejel přes ni. Měl jsem velké obavy, že se kusy větve vymrští a zasáhnou mě. Dopadlo
to pro mě dobře, ale jeho podvozek bude mít šrámy navždy. V Morkovicích
jsem se jel podívat, jak probíhá oprava zámku. Pak jsem se zastavil u muzea
košíkářství. Už dříve jsem se v tomto muzeu zastavil a ukázal jsem vám
fotky z výstavy. Dnes jsem se nezastavoval.
V Páčlavicích jsem se
zastavil u památníku na našeho polárního cestovatele Oty Kříže. Nad památníkem
je zámeček. Myslím si, že se trošku opravuje, ale zasloužil by si větší péči.
Tak a teď jedu do terénu. Jen najít červenou značku. To jsem si zapamatoval.
Mapu sebou nemám. Vyjel jsem kousek nad vesnici a měl jsem štěstí. Červená
značka jen vesnici olízne. Najíždím na kamenitou cestu a postupně stoupám
k vysílači. Na cestě je hodně kamení a často protočím zadní kolo. Jednou
to bylo hodně a dostal jsem silnou ránu od sedla do zadku. Jako když kůň kopne.
Tento úsek by bylo vhodné projet na terénních pneumatikách. Já jedu na
silničních pláštích. Cestou k vysílači se zastavuji na několika zajímavých
místech. Konečně jsem na nejvyšším místě dnešního dne. Z vrcholu kopce je
za dobré viditelnosti vidět bílé kostely ve Vídni. Už jsem to podle mapy
ověřoval a je to pravda. To však viděli před sto lety, když bylo čisté ovzduší.
Pomalinku sjíždím do vesnice. Asfaltová cesta z dob socialismu je
neudržovaná a mění se v tankodrom. Současný kapitalismus na údržbu cest
kašle. Dělá jen to co je výhodné. Myslím si, že nám dědictví z té doby
chátrá pod rukama a budeme muset zase budovat vlast. Ne jen vysávat co jsme
zdědili.
Po krátkém prudkém kopci jsem u
prvního větrného mlýna. Rozdíl, který vidím je, že jsou zaslepená okna, aby
nebylo vidět dovnitř. Asi k tomu byl nějaký důvod. K druhému mlýnu pokračuji lesem. Na zemi
je moc šišek a bojím se, že na nich spadnu. Navíc se mně ve výpletu předního
kola uvolnily odrazky a hrozí, že je rozdrtím. Musím zastavit a přesunout je na
správné místo. Dodržuji předpisy na osvětlení jízdního kola, ale někdy je to na
otravu. Přesto vím, že je důležité, aby mě bylo z boku vidět. Po krátkém
sjezdu do vesnice se zastavuji u památníku osvobození. Historie připomíná
partyzánskou skupinu. Už jsem psal o tom, že měli mezi sebou zrádce.
Jedu kolem nově vybudovaného
jezírka a jsou zde podle dopravní značky žáby. Ještě kousek a následuje prudké
stoupání k druhém větrném mlýnu. Cesta je rok od roku horší. Voda to
postupně ničí a nikdo se o cestu nestará. U mlýna se vždy dívám do okolí, kudy
jsem jel. Po fotografické zastávce mám před sebou opět serpentiny. Teď už jen
přejedu několik vlnek a jsem ve Zdounkách. Zde se rozhodnu, že si dám horskou
prémii na Bunč. Zjistil jsem, že úsek je dlouhý 6,4 km a převýšení je 216 m. Je
to cesta s prudkými úseky a klesáními. Tento kopec jsem kdysi šlapal na
steré Favoritce s pětikolečkem a neslezl jsem. Sám sebe obdivuji, jaký
jsem byl dobrý cyklista.
Na Bunči dělám fotografie a
spouštím se do Otrokovic. První však musím lesem projet do Žlutav a klesnout do
Bělova. Zde mám zážitek, který mohl mít vážné následky. Z kopce jsem jel
možná 50 km/hod a najednou vyběhla na cestu srnka. Naštěstí nepokračovala, ale
stočila se proti mně. Tak jsme se minuli hlavama vedle sebe. V takové
rychlosti bych ji zlomil na dvě části a já bych letěl přes řídítka. Dopad na
asfalt by měl určitě následky. Ihned jsem si vybavil, že když jsem jel na výlet
kolem záchranné stanice. Tak jsem viděl záchranářku, jak vybíhá k sanitce.
Asi jeli k důležitému případu. Teď jsem to mohl potřebovat já. Dobře to
dopadlo a v pohodě dojedu domů.
Ujel jsem 100 km za teplého
počasí. Překonal jsem 1700 m na výšku. Vypil jsem 1,5 l čisté vody. Jídlo
nevozím.
15.08.2017
Karel
Žádné komentáře:
Okomentovat