ukončení sezóny u Miry Vodičky 27-11-2010

S Mirou Vidičkou se znám již více jak 10 let. Velmi živě si pamatuji jeho cyklistické začátky, kdy jen tak „ z voleje „ si střihnul jeden z nejtvrdších silničářským maratonů , známý SAMSONMAN v Rakousku. Absolvoval ho tehdy na horském kole s minimální přípravou, čímž mě vyrazil dech, neboť já jsem dodnes nenašel dostatek odvahy abych to zkusil, byť to je jeden z mých silničářských snů. S Mirou se od té doby čas od času potkáváme na kole a hlavně skoro každý listopad u něj na jeho „orlím hnízdě“. Tak nějak by se dala nazvat jeho dřevěnice v blízkosti Košíků, z níž je nádherný výhled do okolí, zejména Chřibských kopců , ale spatřit od něj také lze masiv Bílých Karpat s pověstnou Javořinou. Je to skutečně nádherné místo a také jeho dřevěnice , budovaná stylem „ hand made“ ( tedy Mirovýma rukama ) stojí za zhlédnutí. Každý rok jsem tak s Igorem vyjeli na kole prověřit jak daleko je MIra s tou stavbou. Několik prvních let se jednalo o staveniště,ale s přibývajícími roky se dům postupně nabíral více obyvatelnou formu, na čemž máme zásluhu my, neboť jsme si zavzpomínali na BSP a zcela nezištně jsem Mirovi přišli pomoci s výkopovými pracemi pro položení vodovodu. Ještě dodnes vzpomínáme zejména excelentní kopáčský výkon Jardy, který je manažerem snad od narození a v životě nedržel lopatu, natož krumpáč v ruce. Se zatajeným dechem jsem sledovali, jak Jarda navzdory mozolů, které mu okamžitě po uchopení krumpáče naskočily na jeho pěstěných rukou , systematicky a urputně hloubil rýhu pro vodovod. Předtím provedl zaměření trasy, kterou si pečlivě nalajnoval vápnem na rostlý terén. Pravda vytyčení stometrové trasy se nám i zdálo poněkud zbytečné, navíc když to Jardovi zabralo skoro 2 hodinu času. Chápali jsme ale , že náš nevědecký postup , kdy jsem si jen určili „bajoko“ trasu a začali kopat, nemůže uspět ve srovnání s Jardovou propracovanou metodou. Podobné to bylo při vlastním hloubení, nejvíce času Jardovi zabrala kontrole rovnosti stěn pomocí kalibrované latě a vodováhy. Nu což my jsem to dělali také podobně (až na tu kalibrovanou lať), ale ne po každém kopnutí krumpáčem. Faktem je,že na konci dne každý z nás měl vykopáno okolo 20 m , Jarda pak 1 m, ale naše jámy se s tou jeho nedaly vůbec srovnat. Jeho metrový výkop byl skutečně dokonalý, hladké kolmé stěny byly vyhloubené s přesností na 1 mm, dno jámy pečlivě udusané a vyspárované ,zatímco naše 20 m jámy ? Škoda mluvit a také jsem se před Jardou i styděli za špatně odvedenou práci. Mira Vodička to ale viděl jinak, nám poděkoval za kus odvedené práce, což u Jardy neudělal, dokonce ani najíst mu nechtěl dát, když si stále mumlal pod vousy ( knír) , jako , že bez práce nejsou koláče. Škoda jen, že finále Mira ty naše výkopy zahrnul a vodu vedl jinudy. Je také fakt , že i některé naše další výpomoci na Mirově stavbě se nesetkali s patřičnou odezvou,jako například brigáda Miry Havrana. A to asi proto, že Mira Havran to pojal až příliš komerčně, ono chtít za hodinu natěračských prací 2000,- Kč je přeci jen dost, nemluvě o tom, že Mira z té hodiny celých 30 min. svačil, 10 min.si procvičoval prsty a dalších 10 minut pak vybíral vhodnou štětku. Přesto máme k Mirově chalupě naprosto kladný vztah, je to místo, kde se Igor poprvé v životě opil, je to místo, kde jsem já poprvé ochutnal oškerušovicu a kde vzniklo ono proslulé „ nádo lizať sol „ když nás Jarda učil jak správně pít Tequilu. Pravidelé podzimní návštěvy, které byly dříve spontánní a neplánované (často byl MIra naší návštěvou i zaskočen) , postupně přerostly v organizovanou akci, tak jak tomu bylo v letošním roce.
Mira nás tentokráte oficiálně pozval, když určil , že se sejdeme na Bunči s další cyklistickou partičkou z Uherského Hradiště. Tedy pozval nás všechny vyjma Jarina, ten se pak cítil dotčený a že s námi nepojede, avšak zabralo Mirovo osobní pozvání. Nakonec jsme se v Otrokovicích sešli ve třech, Já, Igor, Jarin. Mira Havran údajně onemocněl minulý týden při testování dálnice. No těžko říci, jak to s ním vlastně, každopádně mě ještě nevrátil blikačky, které si minule půjčil s tím, že je na druhý den vrátí…
Hned jak jsem vyjeli jsem cítil, že to dnes nebude ono. Igor nám ujel hned z nadjezdu a já jsem na svém horáku s blatníky a hrubými plášti neměl šanci. Chvíli jsem si myslel, že je tam Jarin ještě hůř, to když jsem mu odjeli za Bělovským jezem, ovšem jakmile jsme vjeli do kopce, bylo mě jasné , že dnes bude „ za Havrana“ já. Takto se mezi námi nazývá, ten kdo nestíhá.. Tentokráte se čekalo tedy na mě. Igor dokonce prohlásil, že se zase vracím do své obvyklé formy, což je pomluva, forma byla vždy skvělá, jen se mě občas holt nechce. Tak jako při tomto výletu. U odkaliště jsem potkali skupinu výletníků Santa Klausovských čepicích , jedna z dívčin byla notně v náladě. Pokračovali jsem pak dále před Novou Dědinu a Kostelany na Bunč. Zde jsme kupodivu potkali Miru Vodičku, byť jsme tam přijeli o něco později (díky čekání na mě). Mira je totiž znám tím, že nečeká ani 1 minutu. Tentokráte seděl v hospodě, no spíše restauraci (hopoda to bývala dříve)na Bunči ještě s dalšími dvěma Hradišťáky. Tož jsem přisedli a dali si 20 korunový čaj na zahřátí. Ono totiž nebylo vůbec žádné horko a na Bunči byl dokonce poprašek sněhu. Po nějaké době dorazil další z Hradišťáků a tak jsme se vydali na cestu k Mirovi. Zvolili jsem cestu přes Jankovice, kde se mě na kostkách podařilo urvat kus předního blatníku, díky neuvěřitelným vibracím, které ty kostky na mém stroji s pevnou vidlicí vyvolaly. Leč skupina neřešila mé potíže a vydala se vzhůru do kopce směrem k Rovné ( příhodný název pro koňskou farmu na kopci). Já jsem byl pochopitelně opět poslední, stejně tak i při výjezdu k Mirovu „Orlímu hnízdu“. Holt byl jsem za Havrana při tomto výletu. U Miry pak probíhalo vše jak má, guláš byl znamenitý, nakonec se ukázal i Mirův pes, kterého jsme již začali postrádat, takže o to víc nám pak guláš chutnal. Mira nás počastoval vlastním pivem, Plzni roste v Košíkách výrazná konkurence! Jen ten název, kterýsi MIra vymyslel : „ domácí pivo jako vodička“ , nemusí být zrovna marketingovým trhákem. Také slivovice byla jak má být a takto jsme v družném hovoru v příjemném prostředí dřevěnice u praskajícího ohně v kamnech nakonec zatměli. Nezbylo tedy než se vydat do zimy a tmy na cestu domů směrem na Kudlovice, Babice a podél Baťova kanálu pak domů. Z cesty si toho tedy moc nepomatuji,ale domů jsem asi nakonec nějak přijel, soudě podle toho že jsem se na druhý den ráno probudil ve své posteli. No z vlastně si cesty si vlastně pamatuji jen to, že se mě nepodařilo přejet krpál k lávce přes kanál a že se tomu Jarda hrozně smál. Šak počkej Jarine !

Zapsal
Petr