Drásal 2010

Ahoj cykloturisti, opět zde máme v našem okolí nejznámější maraton horských kol Drásal v Holešově. I letos jsem se na něj vydal jako divák. Minulý rok jsem se snažil být na startu a pak provázet závodníky po trase. Letos jsem si pospal a vyrazil jsem později. Z Otrokovic jsem se vydal do Holešova přes Záhnašovice. Dnes mám GPS záznamník a konečně můžu říct, jestli tato zkratka je opravdu kratší. Jak jsem tušil, tak to zkratka není. Jen se cyklista vyhne dlouhému a hlavně nebezpečnému úseku do Martinic. Na tomto úseku řidiči často závodí.

Za Holešovem jsem začal potkávat první závodníky. Nebyli to ti nejlepší, ale ti které postihla smůla a museli se z nějakého důvodu vrátit na start. Na Rusavě u hospody vládl klid a skupinka cykloturistů si dávala občerstvení. Nic nenasvědčovalo tomu, že zde projely jedny z největších závodů horských kol v republice. Nikde na zemi jsem neviděl poházené tuby od podpůrných látek. Stoupání po cyklostezce na Hostýn jsem jel pomalu a kochal jsem se výhledy do krajiny. Krávy se spokojeně pásly. Jen na vrcholu stoupání jsem potkal lesní stráž. Nebývá je často vidět, ale dnes to bylo asi potřeba. Dalo se předpokládat, že do lesa přijdou i neslušní turisté.

Na Hostýně nebyla žádná pouť a tak zde bylo málo lidí a v pohodě jsem se všude s kolem dostal. Jako obvykle jsem si první zajel k rozhledně a větrné elektrárně. Pak jsem se zašel podívat do kostela. Chvíli jsem poslouchal zpěv a hru na varhany, ale brzo jsem spěchal ven. V kostele bylo zima a já jsem byl zapocený. Od kostela jsem se vydal dolů do Rusavy. Celá cesta je z kopce a cykloturista si užije nádherné výhledy na okolní lesy a louky.

V Rusavě se projíždí kolem koupaliště a já jsem si uvědomil, že je v tomto místě údolí orientované na jihovýchod a mají zde už od rána teplé sluneční paprsky. Jsou zde i sluneční kolektory a asi dobře věděli, proč je zde dávají. Já jsem si vždy myslel, že je to studené údolí. Z údolí jsem musel vyšlapat směrem na Hrubou Malíkovou. Zde cyklisté kříží asfaltovou cestu. Na cestě je umístěna občerstvovací stanice. Stojí zde i děvčata s náhradními plášti. Brzo jsem pochopil, že jsou podpůrným týmem nějakého cyklistického oddílu. Myslím si, že je nesprávné dávat během závodu závodníkům náhradní díly. Je to znevýhodnění pro běžné cyklisty, kteří nemají podporu. Navíc to odporuje původní myšlence jezdění na horském kole. Každý si do přírody veze všechno sám. Z asfaltové cesty se najíždí do prudkého kopce přes příkop. Zde má spousta závodníků problémy a minulý rok jsem zde viděl i pády na zem. Dnes se složil jeden závodník ještě před nájezdem do terénu. Nepodařilo se mu vycvaknout pedály. Naštěstí se sesunul na jednoho diváka a neměl tak tvrdý dopad. Zde se ukázalo, že do terénu najíždějí lépe děvčata. Jsou lehká a pohyblivější než těžší chlapi. Předpokladem je, že mají natrénováno. Na tomto místě stála skupinka fanoušků s trubkama, jaké se používají na fotbale. Dělali velký hluk a myslím si, že takové povzbuzování do lesa nepatří.

Po chvilce pozorování se vydávám do Holešova místa cíle. Cíl je v zámecké zahradě a je to velmi hezké místo. V první chvíli mám pocit, že jsem přijel na pouť. Všude stojí stánky se zbožím a s kolem se těžce prodírám mezi davy lidí. Udělal jsem několik fotek ze zákulisí. Můžete vidět, jak pán po závodě s chutí konzumuje jídlo nebo jak se další cyklista umývá. Vedle je i bezpečná zóna pro kola.

V místě cíle pozoruji závodníky, jak přijíždějí a jsou to ti samí, které jsem před chvílí fotil na kopci. Je mezi nimi i závodník, který si cestou do kopců zpíval. Měl zajímavou přilbu a člověk by o něm řekl, že je to exot. Nejvíce mě však dojal dojezd cyklisty tatínka, kterého přivítala malá holčička. Bylo to opravdové vyjádření lásky jak moc jej má ráda a čekala, až projede cílovou páskou. Tak upřímné umí být jen malé děti. V prostoru cíle bylo i vyhlašování výsledku závodů nejmenších účastníků. Zde bylo plno dětí s rodiči a všichni to naplno prožívali.

Na závěr přikládám fotku cyklistky, která neměla nebo možná měla štěstí a nesla se na zádech. Během závodu si ublížila a nemohla chodit. Tak je to pokaždé. Někdo to zvládne v pohodě a jiný si ublíží. Já jsem si z tohoto závodu odnesl zdratovanou lopatku a klíční kost a při změnách počasí si vždy na tento závod vzpomenu. To už je, ale dávno a je to jen vzpomínka na období kdy jsem byl nadšený horský cyklista.

Ujel jsem 77 km za slunečného počasí.

03.07.2010

Karel



Příspěvek od Petra :



Příspěvek od spolupracovníka :