Ahoj cykloturisti, minulý rok
jsem se dozvěděl o aktivitách prováděných v krajině kolem obce Šarovy.
Dnes je takové nejisté počasí a tak se vydávám do blízkého okolí. Kdyby začalo
pršet, tak rychle dojedu domů.
Z Otrokovic jsem vyrazil
přes Kvítkovice a hned jsem viděl policii u dopravní nehody. Tak jsem si říkal,
že to není dobrý začátek, kle nic špatného jsem už během cesty nezažil. Vyjet
na kopec k Oldřichovicím je namáhavé a trošku jsem se zapotil. Na hoře
foukalo a uvažoval jsem, že se obleču do bundy. Nakonec to svítící sluníčko
srovnalo.
Za vesnicí Lhota jsem se začal
rozhlížet a kus plechu v krajině jsem snadno nalezl. To jsem si nechal na
závěr cesty. Dále jsem pokračoval k místu, kde měla být křížová cesta.
Doma jsem se díval na stránky www.mapy.cz a
žádné takové objekty tam zobrazeny nebyly. Myslím si, že křížová cesta je
důležitý orientační prvek. Na mojí mapce jsem to zakreslil. Křížová cesta je
trošku zarostená, ale dá se to projet i na kole. Jen klesání je prudké. Kříže
z betonu a oceli jsou něčím novým a myslím si, že nevídaným u takového
náboženského objektu. My jsme zvyklí vidět na jednotlivých zastaveních křížové
cesty nějaké vyobrazení. Zde jsou to všechno stejné bloky betonu. Připomíná to
dnešní ekonomicky zaměřenou dobu. Nadělat něčeho stejného v co největším
množství a s maximální úsporou to dobře prodat. V tomto případě to
neplatí. Myslím si, že je to jedinečná věc, ale dnešní dobu to vystihuje
přesně. Přitom stačilo, udělat každé zastavení z betonu nějak jinak.
Nepoužít jednu myšlenku, ale mnohem víc nápadů pro každé zastavení.
Po sjetí do vesnice Šarovy jsem
se jel podívat ke kapličce s kříži a pak za vesnici, kde stojí památný
kříž z roku 1795. Na pamětní desce obětí války jsem našel svého jmenovce.
Doufám, že dnešní konflikt na Ukrajině nevyvolá světovou válku a já se
neobjevím jednou na pamětní desce. Už je to sto roků od této války. Lidstvo je
stále nepoučitelné.
Na konci vesnice je lesní
asfaltová cesta do velmi prudkého kopce. Je potřeba si dát nejlehčí převod a
vyšplhat na horu. Tam kde jsem před chvílí byl. Pak jsem se projel po hřebeni
do Lhoty a zastavil u kříže, kde se vzpomíná na lidi, kteří odcestovali do USA.
V prostředku vesnice se prudce sjede dolů do údolí k potoku. Cesta je
zpevněna starým stavebním materiálem. No a začne zase stoupání k nějakém
statku. V ohradách se pasou koně a já jsem nevěděl, jestli nebudu muset
projet po soukromém pozemku. Asi ne. Rozzuřený pes štěkal za plotem a nikdo ho
na mě nepustil. A jsem u cíle. Před řídítky mám kus plechu v krajině.
Názor nějakého turisty je na plechu vyrytý. Já si myslím, že tento plech přesně
vyjadřuje krizi současného umění. Umělecky nadaní lidé se snaží udělat cokoliv,
jen aby nějak zaujali. Zkusit to, co kdyby našli nový umělecký směr. Nejhorší
je, že se asi mezi umělci nenajde nikdo, kdo by o druhém prohlásil, že dělá
blbosti. Navzájem si pochlebují a prohlašují svoji práci za umění. Hodnota
tohoto objektu by se dala velmi snadno zvýšit. Za starých časů by zde napsali
jména partyzánů a na vrchol umístili hvězdu. Dnes by to mohli mladí lidé
pomalovat s divokými obrázky. A kdyby se to dalo odvést na kočárku, tak už
to dávno bezdomovci z přírody uklidili.
Na závěr přikládám jedno umělecké
dílo z porcelánu. Leží v lese a vím, že určitě hodně lidem dobře
posloužilo, než bylo umístěno do lesa a prohlášeno za umění dnešní doby.
Ujel jsem 31 km, za slunečného počasí se studeným větrem.
19.04.2014
Karel
Fotky křížová cesta :
Fotky plech :
Fotky z cesty :
Žádné komentáře:
Okomentovat