středa 15. září 2010

Sobotní švih Uherský Brod-Bojkovice-Hradiště

Vyjížďka 11.9.2010 Otrokovice- Uh. Brod-Bojkovice-Bánov-Uh. Hradiště-Otrokovice
Počasí tento den sice nevypadalo vůbec nadějně, bylo pod mrakem, celkem chladno a všude v okolí se nachylovalo na déšť. Dokonce i tvrďák Karel Preclík se raději vrátil ze svého sobotního výletu, neb nechtěl „promoknůt“, jak mě informoval při své letmé návštěvě na prodejně těsně před polednem. Po poněkud složitější domluvě po telefonu a Igorově tradičním zpoždění zapříčiněném asi bohatým obědem, jsme se nakonec setkali v Bílovicíh v počtu čtyř osob. Letos poprvé s námi vyrazil Mira Vodička. až z Prahy přijel také Zdeňa, zvaný Brázda i pro něj to byla jeho letošní premiéra s námi. Kromě mé maličkosti pak byl dalším účastníkem již zmiňovaný opozdilec Igor. Takže v tomto složení jsme vyrazili směrem na Uh. Brod. S velkými obavami jsem očekával první kopec v Častkově. Nemám ho rád, je to „sviňa ťahavá „ a v minulosti jsem zde často znamenal pro mě potupné zjištění, že jsem na tom v kopcích bídně. V počátečním nejstrmější části tohoto kopce (příhodně podél hřbitova) jsem nechal zařazený poněkud tvrdší převod a tím pádem jsem prvních 300 m vybušil ze sedla hodně svižně. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že ostatní jsou poměrně daleko za mnou a tak jsem sednul do sedla a jal se točit nohama tak, abych zklidnil rozbouřenou tepovku, ale udržel si slušný náskok na ostatní. Se mnou je to totiž tak, pokud mě v kopci někdo dojede, nemám již „morál“ na to abych se „háknul „a „uvisel“, většinou pak svěsím nohy a přestávám jet. Takže bylo pro mě důležité udržet si nějaký náskok. To se mě dařilo skoro až pod vrchol stoupání, kdy jsem za sebou uslyšel typické vrzání Igorových MTB treter. No protože Igor je zcela jistě úplně jiná kategorie, než my běžní smrtelníci, tak mě to jeho dojetí zase tak nerozhodilo. Jarin dokonce tvrdí, že pokud bychom Igora rozřezali, našli by jsme pod jeho syntetickou kůží servomechanismy, olejové hadičky apod., tak jak je to u RUR běžné. Já však zastávám názor , že Igor je vyspělejším druhem RUR a že jeho umělé tkáně jsou věrnou napodobeninou lidského těla s tím, že nukleární pohon jeho umělého těla a pozitronového mozku mu dodává neuvěřitelnou sílu. K tomuto názoru nás vede to, že Igor nebyl po žádné z vyjížděk nikdy unavený a mrtvý jako my statní, přitom během jízdy vůbec nepije a nejí a vůbec nedělá i jiné věci , co my běžní lidé. Musím podotknou, že jsme Igora zatím neřezali, tak stále nevíme, jak to sním vlastně je.
Na častkovský kopec jsem tak dojel těsně za Igorem a měl ještě čas zastavit a vyfotit průjezd Mirka i Brázdy. Následoval sjezd do Pašovic, které jsou proslulé svými kostkami. Zde jsem využil známé a léty ověřené pravidlo, že kostky se mají doslova přeletět . Jedině tak se částečně eliminuje známe naklepávání hýždí a rukou. Touto taktikou se mě podařilo vybudoval si poměrně slušný náskok na ostatní, kteří na kostkách zpomalili a za obcí Prakšice jsem najížděl do dalšího ťahavého stoupání opět z první figury. Ostatní ( vyjma Igora) mě pak již nedokázali dojet a tak jsem měl opět čas vyfotit je na vrcholu stoupání před Uh. Brodem. Poměrně svižnou jízdou, trochu brzděnou občasným čekáním na Miru , jsme pak dorazili do Bojkovic. Zde se Mira začal dožadovat jeho obvyklé zastávky na kafe, bohužel jím vybraná hospoda byla zavřená a tak se pokračovalo do kopce na novogotický zámek Nový Světlov ( stávající podobu získal až ve 40.letech 19. století) , kde přes léto býval otevřený bufet u tenisových kurtů: Bylo ale opět zavřeno a tak se pokračovalo dál na Komňu s cílem udělat si zastávku u motorestu „ Rasová“, který je strategicky umístěn u hlavního tahu na Slovensko a odbočku na Mikulčin Vrch. Znamenalo to překonat poměrně strmé a dlouhé stoupání z obce Komňa ( jedno z mnoha míst, které si dělají nárok být rodištěm Velkého učitele národů). Kupodivu i zde jsem se udržel Igora, přičemž jsem si vyslechl zajímavou přednášku o anomáliích geologického podloží v okolí (např. lom hornin vulkanického původu).
Na vrchol stoupání jsem pak značně vyčerpán zejména z Igorovy přednášky ( nelze jet současně na kole do kopce a ještě přemýšlet nad prehistorií země) přijel těsně za Igorem, s poměrně malým odstupem pak přijet Mira následován Brázdou. Bohužel Motorest nám nenabídl svou vlídnou tvář, jak jsme očekávali, majitelem jsme byli hodně neurvale vyhozeni s koly z úplně prázdné terasy, že si kola máme nechat ve stojanech pod terasou, tedy v místě, kde bychom neměli šanci dostihnou případného pobertu, pokud by se rozhodl vylepšit si svůj rozpočet na náš úkor, neboť žádný z nás neměl sebou zámek. Zase tak málo by si případný zloděj nepomohl, vždyť součet pořizovacích cen kol se blíží ceně nové Oktávky. Já su tedy na takové jednání personálu hospod dost alergický, dobře si pamatují příběh , který mně vyprávěl Karel. Ten kdysi jel na nějaký kopec u Mikulova, když viděl jak se po silnici proti němu řítí nějaký vlasatý borec na krásném a jistě drahém horáku. Za ním se hnal další člověk v cyklistickém oblečení a tretrách na nohách,který křičel: „ Chyťte ho!“. Jenže to již bylo pozdě, borec na kole se prosmýkl kolem překvapeného Karla a pokračoval dál šílenou rychlostí z kopce. Cyklista, který po chvíli vzdal svůj marný stíhací běh , vysvětli Karlovi celou situaci. Opřel si na kopci do stojanu kolo, které si nezamkl. Když udělal jen pár kroků od kola, aby si vyfotil okolní krajinu, najednou na jeho kolo naskočil nějaký vlasatý mladík a než se cyklista nadál, vlasáč si to pelášil na jeho kole co nejrychleji dolů z kopce. Cyklista -běžec proti němu pak neměl žádnou šanci. Proto si dávám velký pozor na to, abych podobnou situaci nezažil na vlastní kůži a kolo se snažím mít vždy při zastávkách vedle sebe. Poněkud podrážděně jsem majiteli vysvětlil,co si o tom jeho jednání myslím a v bouřlivé diskuzi jsem pak odmítl nechat mu tak byť jen 1 Kč útraty. Ostatní se ke mně solidárně přidali a tak jsme Mirou požadovanou zastávku uskutečnili až v Bánově v Pizzeri „ Na výsluní „. Zde nás obsloužila příjemná servírka a vůbec jí nevadilo, že jsme měli kola opřená v naší blízkosti. Hle, i cyklisté mohou být vítáni.
Po krátké občerstvovací zastávce jsme se vydali na další cestu. Vzhledem k již pokročilému času, jsme upustili od původně plánované trasy na Hluk a vydali se nejkratší cestou na Uh. Brod a Hradiště, tedy po hlavní a poměrně hodně frekventované silnici. Naštěstí nevznikla žádná kolize s ostatními motorizovanými účastníky provozu a tento nepříjemný úsek jsme záhy zdárně překonali. Z Uh. Brodu jsem pak využili, tzv. „starou cestu“ na Uherské Hradiště. Tu si velmi dobře pamatuji z dob svého cyklistického mládí, neměl jsem ji tehdy vůbec rád. Nebyla totiž vůbec asfaltovaná a jízda skoro 10 km po kostkách byl poměrně drsný zážitek. Nyní je pochopitelně již pokryta asfaltem a tak je to i vzhledem k poměrně malému provozu motoristů, příjemná trasa pro silniční kolo. V protisměru jsme pak potkávali procesí cyklistů na lehokolách, kteří nám přátelsky kynuli , což jsme jim opláceli stejnou mincí, byť snad 100x zvednout ruku na pozdrav při rychlosti přes 30 km/hod. není zase tak na silničce bezpečné, ale slušnost je slušnost. Osobně bych neměnil, není nad klasické kolo, ale když někoho baví tlačit pedály před sebou na hodně vratkém stroji, je to jeho svobodná vůle. V Brodě, kde sídlí jeden z českých výrobců lehokol, byl ten den zrovna sraz této zvláštní a exotické komunity. Lehokola jsme pak potkávali celou cestu až do Uherského Hradiště. Myslím si, že se , že účastníci srazu lehokolistů se zrovna vraceli z návštěvy „Slavností vína „, které se konaly v Uherském Hradišti, to by i vysvětlovalo jejich rozradostnělé tváře a řadu opuštěných lehokol opřených u keřů podél cesty. Ono dobře cinknutý „burčák“ dokáže v trávicí soustavě divy.
V Uherském Hradišti jsme se rozloučili s Brázdou a pokračovali jsme pak již ve třech k domovu. Za zaznamenání snad jen stojí poměrně složitý průjezd Hradištěm po hodně rozbitých chodnících,ze kterých cedule zákazu vjezdu cyklistů na hlavní komunikaci udělala jednoduše cyklostezku. Ovšem o vhodnosti pohybu cyklistů po takové trase mám vážné pochybnosti. Koneckonců se to potvrdilo i při tomto průjezdu Hradiště, který byl navíc okořeněn proplétáním se mezi davy mnohdy i krojovaných a přiopilých účastníků slavností a souběžně probíhajícího fotbalového utkání místního fotbalového velkoklubu, který sice na první ligu nemá výkonnost, ale zato peníze a hezký svatostánek. Evidentně posilněny alkoholem byly obě skupiny, kterým jsme se neustále museli vyhýbat. Oddechli jsme si až na skutečné cyklostezce podél Baťova kanálu, která nás pak dovedla skoro až domů.U Babic, kde nás opustil Mira směrem na Košíky,nás zaujali podivně vymódění cyklističtí exoti. Ujeto 107 km průměrem 28,3 km/hod.
zapsal: Petr


2 komentáře:

  1. Zdravim Partu svih. Opravdu me mrzi, ze nemam na to, abych se s Vama svezl, ale prace na chate, hlavne neustala nutnost kontrolovat kvalitu matraci v ruznych postelich a gaucich, me prakticky vyradila z kolektivu cyklistu... :-( Zaroven pozoruji i pokles intelektualniho potencialu, absence vyslechnuti prednasek polyhistora Igora (tane mi na mysli jedna krasna o vztahu tvaru mraku ke vzhledu krajiny s prihlednutim k fotografovani digitalni zrcadlovkou, vyslechnuta cestou do kopce od Kyjova... nebo aspon se mi zda, ze Igor neco takoveho povidal, mozna to taky byly predsmrtne halucinace). Tesim se na Mallorku, to bude masakr...
    sven svenson

    OdpovědětVymazat
  2. Škoda, že mi to termínově nevyšlo, v tak početné skupině to určitě bylo zábavné a sportovně vypjaté, takže zase jen závist. Boris Tester

    OdpovědětVymazat