Podzimní soustředění v Popicích 25.9.2010

Cyklistika je hodně sezónní sport a tak se mnohdy stane, že než se cyklista trochu rozjezdí, přichází konec sezóny. Podobný pocit mám nyní i já, letošní jaro za moc nestálo a tak zjišťuji , že těch km na kole jsem zase tak moc letos nenajezdil ( tak 3500) a už je tu skoro tradiční závěrečné soustředění u Jardy v Popicích, které se rozkládají v malebném kraji vín pod Pálavskými kopci. Skoro tradiční proto, že jsme ho zatím absolvovali 1x a to před 2 lety, ovšem tradice musí někdy začít. Každopádně letošní Jardovo pozvání neodmítl Igor, Mira Vodička a já. Mira Havran na výzvu k přihlášení nejprve nereagoval a když projevil zájem zúčastnit se , byl mu zrovna udělen „ distanc“ za špatnou tréninkovou morálku, takže málem nejel. Jardovi se ho však zželelo a pozval ho, ale Mira si musel zajistit dopravu do Popic ve své režii, neboť my ostatní jsme měli již zajištěnou dopravu dodávkou Citroen, která je jen pro 3 osoby. Mirovi to však nedělo potíž, svezl se svým šéfem, vášnivým rybářem, který na Novomlýnských nádržích tráví skoro každý víkend. A tak jsme se v sobotu 25.9. 2010 sešli u Jardy v Popicích skoro v plném složení aktivní části „Party švih“, tedy já, Igor, Mira Vodička, Mira Havran a Jarda. Trasu vybral znalec místních cest Jarda a to pochopitelně tak, aby vyhovovala jeho nečestnému způsobu boje a aby tedy co nejvíce vytěžil ze znalosti tratě s cílem porazit mě, jako svého hlavního soupeře. Jak jsem již psal v některé z předchozích reportáží, Jarda holt těžko nese to, že mu letos stabilně do kopců ujíždím ( vyjma výjezdu na Bunč, abych byl objektivní). Ono je stejně legrační to, že ač si to nechceme přiznat, je pro nás každý švih skoro závod a prohry na „ horských prémiích“ a špurtech nás hodně bolí a i když říkáme, že jste to vypustili, není to tak docela pravda. A u Jardy, který je hodně soutěživý a ambiciózní to platí dvojnásob.
Po poněkud složitější m výběru oblečení na cestu, bylo pod mrakem a okolo 16 st. C a nezbytném úvodním focení jsme mohli vyrazit na cestu. Začátek byl pikantní v tom, že jsem ho absolvoval se zapnutou kamerkou na přilbě a tak jsem mohl zadokumentovat to, že Mira Vodička vyrazil statečně na trať vyzbrojen „ termopodvlíkačkami „, které si oblekl pod cyklistické šortky vybavené speciální antibakteriální vložkou, která mu tím pádem byla k ničemu. Je až nepochopitelné, že tak zkušený cyklista jako Mira bezesporu je, je schopen udělat ve svém vystrojení tak fatální a především začátečnickou chybu. My zkušení cyklisté říkáme těm, jimž se pod cyklistickými šortkami rýsuje spodní prádlo, „slipaři“ a nechápavě kroutíme hlavou, když takového jedince na kole potkáme. Vždyť ta cyklistická vložka je nejdůležitější částí cyklistických kalhot a funguje jen při oblečení „na ostro“. Po 10 km musí být sedací část od švů prádla jako jelito a to ani nemluvím o 100 a více km, které nás podle Jardy čekaly. Kamerka také zaznamenala Jardovo plašení, kdy při předjíždění málem sundal Igora a také moje nadávky na kvalitu cesty, která byla zalátaná různými vrstvami asfaltu a tak kolo na ní poskakovalo jako na belgických dlážděných polňačkách, které se nazývají „Pavé“ .Bohužel kamerka dlouho nevydržela natáčet, neboť jsem si před jízdou nezkontroloval stav paměti, která byla skoro plná. Ale i tak je záznam začátku našeho švihu zajímavý a stojí za shlédnutí.
Začátek jízdy byl po větru a také víceméně z kopce, tak jsme i přes mizernou kvalitu povrchu bušili do pedálů a rychlostí 40 km/ hod jsem se přiblížili pod první kopec před obcí Křepice. Není to nijak těžký kopec, ale i tak nás slušně rozvěsil. Jako první nastoupil Igor , který roztočil převod 42 x17 do poměrně vysokých otáček a tak jsme do cca 5-7 % stoupání valili rychlostí okolo 20 km/hod. Za Igorem jsem statečně plápolal já a jen jsem s hrůzou sledoval, jak mně jde tepovka nahoru. Jenže zvolnit se nedalo, neboť jsem za sebou viděl Jarina a za ním se snažil držet krok Mira Havran. Mira Vodička již záhy odpadl a jel si své tempo. Asi ve dvou třetinách kopce jsem stále viděl Jarina nalepeného na svém zadním kole, evidentně se trápil ,ale chtěl se za každou cenu udržet. Musel jsem tedy použít jeden ze svých vyzrálých taktických manévrů a sice jsem trochu zvolnil a nechal jsem Igora poodjet o cca 10 m. Vzápětí jsem však zařadil těžší převod a ze sedla jsem Igora výrazným zrychlením opět dojel. Na tento nečekaný tah již Jarin a ani Mira Havran nedokázali zareagovat a já jsem pak zavěšen za Igorem dojel na vrchol stoupání s poměrně velkým náskokem na dvojici stíhačů. Mira Vodička pak přijel již ze značným odstupem,ale bral to v klidu. Jarin se ale tvářil dost naštvaně. Nic ale není zadarmo a při kontrole záznamu tepovky jsem zjistil, že jsem tu tepal okolo 190 tepů za min., což je již daleko za hranicí mé maximálky. Asi si ji budu muset nechat znovu změřit, podle 5 let starého měření bych byl již při 190 tepech po smrti. Po tomto prvním testu výkonnosti a krátkém sjezdu jsme začali opět stoupat do poměrně strmých serpentin v obci Nikolčice. Zde využil Jarin své znalosti tratě a zuřivě začal bušit do pedálů, aby mě spolu s Igorem poodjel o nějakých 20 metrů. Já jsem tentokrát jel záměrně vzadu, neboť jsem si před tím opět zapnul kamerku a chtěl jsem zdokumentovat techniku jízdy ostatních do kopce. Bohužel až na vrcholu stoupání jsem zjistil, že se kamerka vypnula, neboť paměťová karta již byla plná. Tím došlo k tomu, že jsem sice dokázal ještě předjet Miru Havrana, ale Jarin byl na kopci o cca 5 m přede mnou. A tak mohl radostně po dlouhé době zvolat:“ Kohůtku, kde se tak dlůho flákáš? „. Mira Vodička přijel opět na posledním fleku, kousek za Mirou Havranem. Z další části našeho putování pak stojí za zaznamenání doslova houfy cykloturistů, které jsme v jednotlivých vesnicích, kterými jsme projížděli,viděli u otevřených sklípků, jak si vyměňují krevní oběživo za burčák ( podle poučky, že burčáku se má vypít tolik, kolik je litrů krve v těle , což je u mužské populace cca 5 až 6 litrů). Holt podzim je na Jižní Moravě a burčák patří k sobě. My jsme těmto svodům však museli odolávat, neboť nás čekal ještě dlouhý úsek vytčené trasy.
Další stoupání a test výkonnosti nás čekal v obci Zaječí. Tento kopec je charakteristický tím, že cesta zde stoupá přímo jako podle pravítka a tak vrchol kopce cyklisty vidí před sebou jako hodně vzdálený bod na konci stoupání. Tento úsek cesty znám z jarního soustředění, když zde Jarin málem zabil chudáka Miru Havrana. Seběhlo se to tak, že Jarin pod kopcem nahlásil, že pojedeme ke Kapličce. Jenže vzápětí odpadl a tak jsme se špici střídali my s Mirou a v zápalu boje jsme přehlédli mizerně značenou odbočku k té Kapličce. Dojeli jsme až na vrchol , který je uprostřed dědiny. Po nějaké době se připlížil Jarin( v tomto případě fakt nelze použit ono zakořeněné slovo „ přiřítil“běžně používané pro takový druh situací ). Ještě se nestačil ani pořádně vydýchat a už se pustil do Miry, že měl odbočil a častoval ho výrazy, ze kterých by se i hodně protřelý fotbalový internacionál červenal. Já jsem byl raději potichu, i když si myslím, že u té odbočky jsem byl na prvním místě já a že Mira to schytal neprávem. Jenže zase na svoji obhajobu musím konstatovat, že Mirovi není žádný výchovný prostředek na škodu a koneckonců se mohl bránit, že on za to nemohl, což si asi ani neuvědomil . K té Kapličce jsme nakonec dojeli jinou cestou , je to „rádoby“ stylové hotelové zařízení, ze kterého čouhá nevkus a podivně nabyté finance investora, jako sláma z bot, ale mají tam výbornou čokoládu, kterou vřele doporučuji.
Tentokráte jsme začátek stoupání absolvovali v houfu, ze kterého se po nějaké době odpojil Mira Vodička a Mira Havran. Tempo na špici totiž udával Igor a ono jet do 5% stupání rychlostí 20 km/ hod. zase taková selanka není. Já I Jarin jsme se však Igora statečně drželi a kontrolovali jsme jeden druhého v jakém stavu se nacházíme. Člověk , který není políben cyklistikou si myslí, že cyklistika je jen o bušení do pedálů a tedy hrubé fyzické síle. Ovšem my zkušení cyklisté víme, že velkou roli hraje taktika a psychologie. Například pokud jedete do kopce , jako ten do Zaječí a začínají Vám tuhnout nohy, největší chybou by bylo dát tuto slabost najevo. Toho by okamžitě využil Jarin, který by nastoupil a i ujel, neboť by cítil výhodu. Proto , i když se mně nejelo vůbec dobře a Igorovo tempo byla na mě vysoké, tvářil jsem se tak, že jedu úplně v pohodě a občas jsem utrousil poznámku o tom , jak se to dnes dobře jede. Jarin taktéž obeznámený s psychologií cyklistického boje se sice také snažil tvářit, že je v pohodě, ale podle naběhnutých žil na čele mě bylo jasné, že si dobře dává. Před vrcholem kopce se sice pokusil o nástup, ale spíše jen symbolicky, moje mimikry ho dokonale zmátly a tak když jsem s vypětím všech sil přeřadil na těžší převod a trochu zrychlil, Jarin svěsil nohy a vůbec se ani nepokoušel se mnou spurtovat. Přitom, kdyby se mě byť jen chvíli zachytil, tak jsem přestal šlapat já a Jarin byl první. Takto byla bilance vítězství na kopcích 2:1 v můj prospěch. Na kopci jsme chvíli počkali na odpadlíky a pokračovalo se dál víceméně z kopce a pak následoval rovinatý úsek přes hráz Novomlýnských nádrží směrem na Dolní Věstonice. Zde jsem musel poučit Miru Havrana o způsobu ježdění v háku. Na špici jel Igor, za ním Mira Vodička, pak Mira Havran, pak já a „peloton“ uzavíral Jarda. Jelo se poměrně rychle tak 40 km/hod. No a Mira Havran si neodpustil své „plašácké“ zlozvyky. Bez jakéhokoliv důvodu si nechal díru od jezdce před ním až 5 m, aby ji pak začal výrazně vyšší rychlostí sjíždět. Pro mě i Jarina za mnou to znamenalo zbytečný výdej sil na dorážení najednou vzniklé díry za Havranem. Toto je celý Mira, on se nenaučí jezdit v balíku ani za 100 let. Tak když už to udělal snad po páté, najel jsem si vedle něj a vysvětlil jsem mu, že takto teda ne! Mira si raději najel na konec, tam je stejně nejméně nebezpečný. Vzápětí jsem musel zase umravnit Igora, kterému zase čas od času chytnou saze a ukazuje nám, jakého zrychlení je schopen. Bohužel to vyšlo na situaci, kdy jsem těžce vydýchával extempore s Havranem a tak jsem mu také od plic vysvětlil , že špurtovat za ním rozhodně nehodlám. Takto umravněni jsme se blížili k poslednímu vrchařskému souboji při výjezdu na krpál v Pavlově. Zde jsem bohužel včas nezachytil nástup Jarina, který opět využil své znalosti délky kopce a podjel mě o cca 30 m. I když jsem ho postupně sjížděl, tak na konci prvního stoupání byl Jarin těsně přede mnou. To bylo radosti! Náš vrchařský souboj s Jarinem se tak srovnal na 2:2. Igor byl opět první, když před tím vyškolil mladíka na horáku z jízdy do kopce. Zezadu jsem sledoval, jak se ten nešťastník pokusil za Igorem vyvést v okamžiku, kdy Igor míjel svojí standardní rychlostí skupinu ve které jel i onen mladík. Mladík se za Igorem udržel tak 10 m, pak se mu Igor začal vzdalovat a když jsem pak toho hocha míjel i já, vypadal jako těsně před infarktem, zcela jistě přecenil svoji výkonnost a neodhadl tu Igorovu.
Počkali jsme pak na odpadnuvšího Havrana a Vodičku a pokračovali pak společně na Klentnici. Zde jsme si neodpustili návštěvu vyhlášené kavárny FARA. Ta je vybodována v objektu bývalé fary a celkové řešení interiéru je příjemné a navozuje velmi domácí a stylové prostředí. Osobně tuto kavárnu jednak řešením, obsluhou i výběrem jídel považuji za jednu z nejlepších, co jsem u nás v ČR viděl a všem ji vřele doporučuji.
Po výborné kávě a bagetě jsme pak pokračovali dále na Mikulov, kdy bylo nutné překonat zbytek stoupání v Klentnici. Z Mikulova jsme se pak doslova řítili po víceméně rovinatých cestách zpět do Popic. Do zad nám hlavně zpočátku foukal poměrně silný vítr a tak nebyl problém jet i rychlostí 50 km/hod. Tedy jak pro koho. Jarin si evidentně dost práskl, když se mě snažil porazit do kopců a podobné tempo mu vůbec nevyhovovalo, párkrát se od nás i odpojil a zůstal pozadu, když nám před tím všem vynadal, jak rychle jedeme. Jenže potíž je v tom, že tak rychlé tempo vyprovokoval nejprve on, když byl na špici, my ostatní jsme se ho snažili jen udržovat. Museli jsme konstatovat , že Jarin je furt stejný, podobné situace jsme s ním zažívali i dříve, když ještě bydlel v Otrokovicích a pravidelně s námi jezdil. Omluvou na Jarinovo chování snad může být, že jezdí bez kompíku a tedy nemá přehled o rychlostech, kterými se jede. Ale stejně je to nervoň.
V závěrečném spurtu na posledním kopečku před Popicemi jsem si pak Jarina krásně vychutnal, když se snažil zašpurtovat z posledních sil , co mu ještě zůstaly. Ovšem na moje zrychlení neměl a tak jsem mohl zvednou ruce nad hlavu v gestu vítěze a odfajfknout si skóre vítězství na 3:2 v můj prospěch. Jarda si tak nemohl doplnit svoji síň slávy o další vítěznou trofej.Dokonce ani Igor se mě nechytil a tak jsem projel kolem cedule Popice osamoceně na první pozici. Jarda pak přisupěl s ostatními a vůbec se nechtěl se mnou bavit, dokonce i na pivo jsme ho museli přemlouvat. Pak se ale zklidnil a tak jsme mohli vše probrat na pivu zrovna v okamžiku, kdy se spustil vytrvalý déšť, který trval i celý následující a další den a zabránil nám v další původně plánované společné vyjížďce okolí Pálavy. Vše jsem si však vynahradili nadmíru povedeným večerem ve sklípku v Ivani spojeným s degustací vín a družnou zábavou. Víno bylo kvalitní,Karlova tisícikoruna k jeho padesátinám se na to náramně šikla a hlava nebolela.
Ujeto 97 km průměrem 29,3 km/hod .
Zapsal: Petr
29.9.2010