Za praotcem Čechem na horu Říp

Nikdy předtím jsem na horu Říp nezavítal. Až nedávno mě napadlo, že by se návštěva tohoto místa dala naplánovat jako cyklovýlet. Proto jsem u nás v práci vyhlásil akci "Za praotcem Čechem na horu Říp". Skutečnost byla taková, že někteří kolegové "chytře" vyčkali na příhodný termín a vyjeli beze mě, neměl jsem zrovna volno.

Se slovy nevadí jsem svou cestu odložil a dobře si zapamatoval hodnocení vůdce první skupiny, který spílal, jak cesta byla těžká a na Říp vyjel jen on, na stroji 29er, zatímco ostatní to vzdali hned pod kopcem či různě ve stoupání. Smál jsem se popisovaným komickým situacím, kdy kolegové na malých kolech (26 palců) různě přepadávali dozadu, prohrabávali zadní vzorek a podobně.

Nastal den "D" a spolu se starším kolegou ze zabezpečovacího útvaru jsme vyrazili. Předpověď počasí se jevila příznivě a nálada také. Vybaveni původními mapovými podklady první skupiny jsme doufali, že to lehce zvládneme. Jenže chyba lávky a to doslova. Pohybovali jsme se zcela v neznámém terénu, kdy jediným orientačním bodem byla stanice metra Nádraží Holešovice. Přijeli jsme do Stromovky a zůstali u velké žluté tabule znázorňující schéma cyklotras v přilehlém okolí. Ale nebyla zorientovaná podle žádných důležitých bodů a hlavně na ní chyběla velmi významná šipka k pravobřežní cyklotrase A2 (a k trojské lávce přes Vltavu).

Takže hned po rozjezdu jsme špatně zabočili a bylo vymalováno. Na svůj omyl jsme přišli pozdě, to už jsme ujeli pěknou porci kilometrů po neplánovaném levém břehu Vltavy, ale vyřešilo se to pomocí přívozu Sedlec a za dvě minuty už jsme pokračovali po pravém břehu řeky. Celou dobu jsem si marně lámal hlavu, kde jsou ty proklamované zloprckovy cyklotrasy v ceně 100 milionů za kilometr. Tady to byla samá šotolina a kamení a značení velmi sporadické a nepřesné. Po pár kilometrech jsme najeli na rampu v podobě metr širokého chodníku nad Vltavou s jednou stopou pro kolo a vlevo byl i více než pětimetrový sráz do řeky, místy jako umělá kamenná stěna, místy jen jako přírodní zářez. Docela jsem měl strach, v případě jezdecké chyby a uklouznutí mohl následovat pěkný pád dolů s následky, které raději nedomýšlet.

Cestou se ukázalo, že mapový podklad od kolegy z předchozí akce jsem neměl dobře nastudován a zajeli jsme si. Škoda, že jsme se vraceli na místo původní odbočky, stačilo dojet za levotočivou vltavskou zatáčku a před námi bylo město Kralupy nad Vltavou, tím se ztratilo mnoho času. Místo toho jsme dojeli do Máslovic (kde je skutečně muzeum másla) a místní paní nám řekla, ať nejedeme podle mapy (a to bylo dobře, jak se později ukázalo, trasa byla vedena po polních cestách nahoru dolů) a popsala nám návrh vlastní trasy. Projeli jsme kolem krásného letiště Aero Vodochody a na horizontu jsme viděli do celého kraje a s konečně i bájnou horu Říp, tentokrát ještě jako malý klobouček. Sjeli jsme z kopce do Kralup a dali se po hlavní cestě k Řípu. Kilometry hrozivě naskakovali a jeli jsme k hoře z levé strany místo původně z pravé. Blížili jsme se, ale dost foukal protivítr, tak se nedalo rychle švihat. Viděli jsme mnoho nebezpečných situací způsobených neukázněnými řidiči.

Když jsme dojeli pod Říp do obce Vražkov, byl jsem trochu zklamaný výhledem. Říp jsem si vždy představoval jako velký klobouk na rovině, ale je to trochu jinak. V obci Rovné začala opravdu rovná alej směrem k hoře, která končí parkovištěm pro motorizované výletníky. Zatím žádné velké stoupání, ale kolega už brousil kašpárka a chytali ho křeče, tak jsem měl obavy, zvládne-li cestu zpět. Počkal jsem, aby vyjel (a vzápětí došel) aspoň doprostřed kopce a mohl mi tak později dosvědčit, že jsem kopec bravurně vyjel. Ze začátku to byla hračka, ale pak se cesta zvedla prudce nahoru. Ovšem bylo sucho, betonový povrch cesty měl příčné šrafování, adheze byla dobrá, tak jsem preventivně zařadil superkašpárka 22x36 (pneu 29x2,1), posadil se na špičku sedla a naprosto učebnicově vyšvihal až k rotundě na samém vrcholu hory. Jenže nebyl čas na rozjímání, protože už odbila pátá a chtěli jsem se do tmy vrátit. Takže rychle něco vyfotit, stanovit strategii na zpáteční cestu a hurá dolů, ještě jsme se zastavili na mělnické vyhlídce směrem na sever. Nad parkovištěm jsem si ještě vystřihl XC vložku na přírodní trati a v aleji překonal místní rekord 70 km/h.

Strategicky jsme zastavili u blízkého motorestu na polévku a birell, dokoupili tatranky a rychle jsme pokračovali (obsluha motorestu byla vlídná a ceny dobré - to mě dostalo, tak jsem dal větší dýško). Tentokrát jsme nic nevymýšleli a nejkratší cestou dojeli do Kralup, u řeky jsme se napojili na prodlouženou trasu A2 a šlapali zběsile do pedálů. Kolega se v terénu překonával a průměr nepadal pod dvacet. Do Stromovky jsme dorazili sice už za tmy, ale pod veřejným osvětlením to nebylo tak hrozné. Pochopitelně jsme našli i místo, kde jsme hned po startu špatně odbočili. Pak ještě následovala krátká cesta v posledním voze metra a doma po umytí kola rychle do postele, neboť mě další den čekala náročná směna. Ujeli jsme celkem 111 km.

Zapsal: Boris