Mlýny severu

Zapsal: Karel

Ahoj cykloturisti, udělal jsem si výlet na Severní Moravu. Na jedné trase jsem spojil několik užitečných věcí dohromady. Byla to účast na výročním ohni a návštěva několika větrných mlýnů. Již předem můžu prozradit, že jsem celou akci přecenil s počtem navštívených míst.

V sobotu ráno jsem měl daný budík na pět hodin, ale nakonec jsem si ještě zdříml. Alespoň jsem vyjížděl za tepla. Nemusel jsem mít dlouhý rukáv. Na cestě do Bystřice byl velký provoz a viděl jsem několik bezohledných řidičů. Nakonec to jeden před Skaličků nezvládl a zničil auto o sloup v příkopě. Nevím, jak dopadl. Když jsem projížděl kolem, tak už chodil policista po střeše auta. To byla jediná policejní hlídka, kterou jsem viděl za dva dny. Čím více jsem se blížil na Severní Moravu, tím více bylo podél cest polámaných stromů od bouřky, která se přes nás prohnala tento týden. Posledních padesát kilometrů jsem si v sobotu dal poctivé kopce. Jel jsem krajinou kolem bydliště Vítě Dostála. Jsou to hezké lesy s rozbitými cestami a serpentinami. Kousek před Vítkovem jsem v jedné vesnici zastavil, abych se zeptal na cestu a pán zjistil, že jsem z Otrokovic. Začal dlouhý rozhovor na téma, jak on pracoval velmi dávno v Moravanu jako letecký mechanik. Byl zvědavý, co je u nás nového. Já jsem zase chtěl dojet na místo co nejdříve. Nebylo snadné hledat odbočky, buď nebyly značené, nebo byly zarostené keři.

Věděl jsem, že si musím na tábořiště přivést vodu. Celou cestu jsem s sebou vezl prázdné plastové láhve. Chtěl jsem to udělat tak, abych měl čtyři litry vody. Tři na večer a jeden na ráno. Když ujedu přes sto kilometrů, tak se musím hodně napít. V jedné vesnici byla před hospodou pumpa. Zastavil jsem a šel jsem si nabrat vodu. V té chvíli vyšel ven hostinský a řekl, ať jdu dovnitř, že mně dá vodu. Ta ve studni není dobrá voda. Nakonec jsem si nabral jen tři litry a v jedné láhvi jsem měl ještě jontový nápoj. Trošku, ale nechtěl jsem ho vylét. V hospodě na zahrádce všichni lidé jedli. Já jsem byl hladný a vůně jídla byla hodně těžká zkouška, jestli odolám. Nakonec jsem vyrazil dále.

Ještě jsem musel sjet hluboko do údolí Hradce nad Moravicí a opět vyšlapat na kopec do Vítkova. Vítkovem se sjíždí a opět šlape nahoru do Čermné ve Slezku. Co jsem první viděl ve Vítkově byli naši spoluobčané tmavé pleti. Když jsem tu projížděl před třemi roky, tak se na ulici mlátili. Nakonec v Čermné jsem také jiné lidi neviděl.

Dole pod vesnicí jsem našel již známou cestičku do lesa k břidličnému lomu. Na známém místě už byli kamarádi a dělali poslední práce na zahájení slavnostního ohně. Já jsem si postavil přístřešek a uvařil litr čaje. K tomu jsem si dal Májku a dva krajíčky chleba. Ještě jsem měl tři krajíčky, ale ty byly na neděli.

Po večeři jsem se šel podívat co se změnilo v okolí od té doby co jsem tu nebyl. Musel jsem se prodrat až po pas vysokou trávou a ostružiním. Z dálky jsem slyšel hřmění a myslel jsem si, že se blíží velká bouřka. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se ve vojenském prostoru střílí. Dnes by nebylo dobré jet lesem na Libavou. Na kopci jsem se šel podívat k břidličnému jezírku. Vůbec si neumím představit, jak je hluboké. Také je zajímavé, jak se voda dostane na kopec. O kousek dále hrály děti na louce hry. Na tábořišti jsem pokecal a ještě jsem slezl k jedné jeskyni. Dovnitř jsem nelezl. Neměl jsem s sebou světlo. Udělal jsem fotku, ale můj blesk nedokázal jeskyni osvětlit. Už od začátku byla zaplavená vodou. Po procházce jsem si uvařil druhý litr čaje. To byla moje dnešní dávka na doplnění vypocených tekutin asi po 150 km na kole. Byl docela teplý den.

Tak a je to tady. Začalo slavnostní zapálení ohně, přivítání a zpěv trampské hymny. Pak už se ujala zpěvu skupina Tempo di vlak. Je to naše oblíbená skupina a většinou na setkáních vyhrává v soutěžích. Zde to měli trošku náročnější. Všechno museli odehrát a odzpívat bez pomoci techniky. Není zde elektřina. Bylo to moc hezké a všichni si toho užívali. Prostě se sešli kamarádi, kteří si chtěli spolu zazpívat. Měli jsme jednu basu, asi pět kytar, foukací harmoniku a dvě zpěvačky. Jedna paní při zpívání držela v náručí dítě. Bylo to opravdu rodinné setkání. Zpívalo se až do rána a písničky se vybíraly podle toho, co kdo navrhl. Jak se oheň zmenšoval, tak jsme se všichni stále více přibližovali k ohništi, aby nám bylo teplo. Já jsem si našel místo na kterém jsem mohl pěkně ležet. U ohně byl i zahraniční host. Kamarád z Anglie, který zde učí. Kdo si chtěl jít popovídat v cizím jazyku, měl možnost. Já jsem vydržel asi do dvou hodin u ohně a pak jsem se přemístil do spacáku. Bylo to moc příjemné usínat a poslouchat zpěv.

Ráno jsem se obudil kolem páté hodiny. Tak jak jsem zvyklý vstávat do práce. Sbalil jsem si věci a odjel jsem na další cestu. Ani jsem se s kamarády nerozloučil. Všichni tvrdě spali. Já jsem měl velké plány a potřeboval jsem brzo vyrazit. Projížděl jsem vesnicí a ani živáčka jsem nepotkal. Jel jsem na sever. Stále pryč od domova. Sjel jsem do krásného hlubokého údolí řeky Moravice. Hezké místo na vandrování. Ještě si sem jednou zajedu. Je to oblíbená řeka pro vodáky. To co jsem sjel, jsem si zase vyšlapal. Projížděl jsem vesničkami se zpustošenými domy i kapličkami. Prostě zapomenuté pohraničí. V jedné autobusové čekárně jsem si udělal snídani. Cesty byly v hrozném stavu. Do této oblasti by se mělo jezdit na výlety na horském kole.

Větrný mlýn Choltice. Jedná se o velmi dobře zachovalý mlýn. Má všechnu výbavu ve funkčním stavu. Přijel jsem do vesničky, odkud už cesta nikam nevedla. U mlýna jsem si opřel kolo a dělal fotky. Po chvíli přijel pán a nabídl mně prohlídku s výkladem. Hodně jsme toho probrali a pro mě to bylo velmi poučné. Pán je dokonce cyklista a se stanem projel francii. Prostě jsme si sedli do noty. Za chvíli, ale přijela rodinka a on musel udělat přednášku pro další návštěvníky.

Větrný mlýn Hlavnice. Jedná se o mlýn, o který se nikdo nestará a postupně pustne. Poblíž je stavení a nevím, jestli není opuštěné. Ve vesnici před mlýnem jsem zastavil a nebyl jsem si jistý, jestli jsem na silnici nebo jen v nějaké vesnické uličce. Jela kolem slečna na kole a nabídla mně pomoc. Jel jsem správně. Prošel jsem celou zahradu a udělal několik fotek. Jsou zde v zahradě uloženy i některé staré části mlýna. V zahradě se dá posedět a odpočinout ve stínu stromů. Snad by se zde dalo i přespat.

Větrný mlýn horní Životice. Jedná se o mlýn v soukromé zahradě a nedá se k němu dostat. Zde jsem si po cestě vyptal vodu a poprvé jsem musel použít nejlehčí převod do kopce. Začala tu hodně kopcovitá krajina a já jsem ještě netušil, že tento převod použiji vícekrát. Ve stoupání mě dohnal cyklista a vykládali jsme si. On jel na náhradním kole. Včera jel na kole a v místě přechodu stínu byl na cestě ukradený poklop na kanále a on vletěl do díry. Nic se mu nestalo, ale zničil si kolo. Já jsem stejně otevřený kanál viděl včera ve Studénce. Naštěstí tam někdo dal sloupek a tak jsem měl štěstí. První jsem si ale řekl, co za debila postavil sloupek do cesty. Teď tomu člověkovi jsem vděčný, že mě ochránil před havárií. S cyklistou jsem se zakecal a až za kopcem jsem se musel vrátit.

Větrný mlýn Lichnov. Soukromý objekt upravený na chatu. Zde už jsem měl zažít rozum a nejezdit k dalšímu mlýnu, ale zajít na oběd a vyrazit směrem domů. Jenže já jsem nabral směr na Krnov a polské hranice. Sjížděl jsem do táhlého údolí a cítil jsem jaká je to blbost sjíždět z kopce na opačnou stranu než vede cesta domů. Jen ta výzva byla silnější než rozum. Ve vesnici jsem mlýn viděl, ale nevěděl jsem jak se na ten kopec dostat. Stále jsem hledal uličku, která by tam vedla. Nakonec jsem našel cestu JZD. Nebylo to úplně nejlepší. Cesta vedla na pastviny a do lesa. K mlýnu nevede cesta a já jsem musel kolo vytlačit po louce na kopec. Udělal jsem si fotky a dolů jsem sjížděl velmi pomalu. Louka byla prudká a plná hrbolů.

Tak a teď už jedu domů. Je odpoledne a já odhaduji, že mám před sebou asi sto kilometrů. Už mám i hlad a snažím se nalézt zahradní restauraci. Musím najít místo, abych pojedl vedle kola. Mam, ale smůlu, takové místo jsem nenašel. Do Horního Benešova jsem stále stoupal a ve městě to bylo jako horská prémie. Prostě jak říkáme krpál. Zato dolů k Slezské Hartě to byl nádherný několik kilometrů dlouhý sjezd. Jen před přehradou se to zvedlo a prudký sjezd na hráz. Zde je všechno hezky upravené a udělané místo pro turisty. Od přehrady se prudce stoupá a tak se to několikrát opakuje až do Moravského Berouna. Byly to takové vlny, že jsem musel zase použít nejlehčí převody. Byly to 12 a 14 procentní kopce. Za městem jsem sjel z hlavní cesty a nabral jsem směr Libavá. Cesty byly v hrozném stavu. Ve stoupání jsem dohnal cyklistu a poradil jsem se jak dále jet. Původně jsem chtěl jet trasou kterou jsem ještě nikdy nejel. On mně to rozmluvil. Je tam kamenolom a cestu zničila těžká auta. Tak jsem jel přes Jívovou. Byl to několik kilometrů táhlý kopec. Ve vesnici neměli v hospodě jídlo. Jen pivo a tyčinky. V hospodě se scházeli uštvaní cyklisté, aby si sdělili zážitky z dnešního výletu. Poslouchal jsem je a v duchu jsem se usmíval. To co oni ujeli za den, já jsem měl ještě cestu domů a možná i víc. Vždyť Olomouc byl ještě v nedohlednu. Já mám z Olomouce domů asi 70 km.

Další moje cesta vedla na okraj Olomouce. Já ale, tímto městem neznám cestu a vrátil jsem se pod Svatý Kopeček, odkud už to umím. Jel jsem směrem na Tovačov. Vím, že je tato cesta ve výstavbě a já to schválně využívám. Má to tu výhodu, že zde nejezdí auta. Jen to nese riziko, že se někde musí cestovatel vrátit. Já jsem takové místo také našel. Nebyl tam most a musel jsem projet zahradami, abych vytáhl kolo znovu na cestu na druhé straně. Za Tovačovem jsem šel do hospody a chtěl jsem něco na pití. Mimo piva měli všechno nealkoholické pití ve 2L láhvích a kvůli mně to nechtěl otvírat. Tak jsem musel domů dojet s tím, co jsem měl od rána v láhvích. Teplá voda už byla odporná. Prostě na pozvracení.

Kroměřížem jsem už projížděl v krizi. Měl jsem hrozný hlad a přecházel do bolestí břicha. Nebyl jsem schopen ani odplivnout mouchu, takové jsem měl sucho v ústech. Když jsem chytl mouchu do oka, tak jsem ani neslzel, abych ji vyplavil. Byl jsem cyklistická mrtvola, která mele z posledního. Přesto jsem běžné cyklisty stále předjížděl. Nakonec jsem se napil až doma. Jíst jsem nemohl. To bych se pozvracel. Už jsem se těšil, až půjdu v pondělí v práci na oběd.

Ujel jsem 337 km za teplého počasí. Průměrem 21 km/hod. Po zničených cestách i pěšky terénem.

29.06.2008
Spotřeba jídla : 2ks polévané oplatky, 1 Májka, 1 sardinky, 5 krajíčků malého chleba, 2ks 0,5L CoCaCola, 7L vody.