Vojenský prostor Libavá

Zapsal: Karel

Ahoj cykloturisti, před časem jsem vám posílal prospekty na den otevřených dveří ve vojenském prostoru Libavá. Já jsem chtěl původně v květnu vyrazit na kole do zahraničí, ale špatné počasí a bolavý zub mě odradili. Mám už další termín, ale paní zubařka onemocněla.

Dnes nad ránem mě probudil zub a nespal jsem, když zazvonil budík tak jsem ho zaklapl a přispal si. Z Otrokovic jsem vyrazil po hlavní cestě do Přerova. Myslel jsem si, že je svátek a bude na cestě klid. Omyl, jel jeden kamion za druhým. Vůbec tomu nerozumím, vždyť dnes je v žádné fabrice nepřijmou. Během cesty jsem potkal traktor s velkými bránami. Brány nebylo dobře vidět a barevně je traktorista neoznačil. Měl je roztažené a jel tak, že vždy když byl u cesty strom tak zastavil a rozhlédl se a vjel do cesty. Polovinou přesto stále zasahoval do cesty. Neumím si představit, co by se stalo, kdyby ho trefil nějaký pošuk v kamiónu. Když jsem před Moštěnicemi opustil hlavní cestu, tak jsem si hodně oddechl. Jenže to bylo předčasné. I po této vedlejší cestě jezdí kamióny, aby nemusely platit. Osobní auta využívají motorovou cestu do Přerova.

Z Přerova jsem měl strach, neumím tímto městem na kole dobře projet. Dnes to bylo, ale jiné. Hned na začátku jsem najel na cyklostezku a po ní jsem jel až za město. Ve vesnicích za Přerovem byla snížená rychlost na 40 km/hod. Tak se jelo dobře.

Od vesnice Buk začalo stoupání a už mě neopustilo. Jel jsem do kopce v pohodě a najednou za mnou něco cvaklo. Lekl jsem se a škubnul sebou. Byli to dva hobby cyklisté na tréninku. Trošku jsme pokecali a oni nabrali jiný směr. Já jsem stále stoupal směrem na Kozlov. Panelová cesta do Oder je velký zážitek. Hustý provoz a stoupání. Dlouhé stoupání. Co bylo hezké, je to stále v lese. Nechápu, proč nejedou řidiči po nové dálnici na Ostravu. Asi by museli mít dálniční známku.
V Kozlově jsem vjel do lesa směrem pramen Odry. Když jsem přijel, tak tam měli policisté inspekci. Podávali hlášení. Přijel pán ve stříbrném autě v parádní černé uniformě. Inspekci prováděl bez čepice. To za našich časů něco takového na vojně nešlo. I důstojníci se ustrojovali podle předpisů. Myslím, že to charakterizuje morálku u policie. Za kontrole jsem zaplatil 20 Kč a dostal jsem mapku.

K prameni se jelo lesem po hlíně a kořenech. Bylo utrpení jet za ženskýma, které neumí jezdit na horském kole. Do poslední chvíle poskakovaly s nohama na zemi místo toho aby sesedly a šly pěkně vedle kola. U pramene bylo hodně lidí a zem byla velmi podmáčená. Dalo se chodit jen po kamenech. Já jsem se nabídl tatínkovi s přívěsným vozíkem za kolo, že mu ho odnesu při couvání. Tak se stalo, že jsem se propadl a nabral si vodu do bot.

Další můj cíl byla Bílá skála. Jelo se po cestách ze zničeného asfaltu, hlíně i kamení. Ve sjezdech se předváděli cyklisté na horských kolech s odpruženou vidlicí. Jeli jako hovada. Bezohledně k pěším i ostatním cyklistům. Prostě si užívali adrenalin v krásné přírodě. V půlce cesty jsem potkal spolupracovníka z vedlejší kanceláře a bud mít příští týden další fotky.

K Bílému kameni se stoupalo po hodně kostkovité cestě. Většina cyklistů tlačila nebo dělala přestávky. Poblíž Bílého kamene byla občerstvovačka a cyklisté do sebe lomili piva. Byla tam i skupinka mladistvých, která byla pod vlivem alkoholu i snad něčeho jiného. Kombinovali pivo a vlastní litrovku Rumu. Později jsem je dohnal a jedna slečna si sedla na velmi frekventovanou cestu na zem a vůbec jí to nevadilo. Byla totálně mimo. U Bílého kamene bylo narváno a nedala se udělat ani rozumná fotka. Jeho historii si přečtěte na fotce. Byl tam výhled do krajiny, ale nám sprchlo a nebylo nic vidět.

Dolů do Mrskles to byl adrenalinový sjezd. Všichni cyklisté leželi na řídítkách a jeli, co se dalo. Proto to nebezpečí pro holku, která seděla na cestě. Naopak ti kteří jeli, na horu většinou tlačili. Já jsem si sedl na strom a svačil jsem. Přitom jsem pozoroval nešťastníky, jak zápasí s opravdovým kopcem dlouhým 5 km. Byla tam velká zima a oblékl jsem si všechny šaty.
Z Mrskles jsem se vydal do Tršic. Během cesty jsem si bundu i rukavice vyslékl. Bylo tam krásně teploučko. Později se během cesty ochladilo. Jak víte, tak fotím větrné mlýny a udělal jsem si zajížďku do kopců, abych vyfotil větrný mlýn v Lázničkách. Cestou jsem navštívil památník upálených obětí poslední války. Přečtete si to na fotce.

Pak už jsem jel stále dolů až k Bečvě. Zde jsem se rozhodl jet po cyklostezce podél Bečvy. Napřed byla úzká, ale později se rozšířila na čtyři metry. Vede až do Přerova. Jak je to možné, že v jednom městě vybudují cyklostezky a v jiném né. Myslím si, že představitelé Zlína i Otrokovic by si měli zajet do Přerova a podívat se jak se to dělá. Páni radní musí jen chtít.
V Moštěnicích jsem si nabral minerálku a jel jsem do Rymic vyfotit větrný mlýn. Další moje zastavení bylo v Kurovicích. Měli tam celou cestu popsanou nápisy. Před každým domem kluci napsali charakteristiku občana. Jeden pan tam měl číslo auta a velký kosočtverec. Tak si umím představit, že je to bezohledný řidič. Jedna slečna měla před domem docela vulgární charakteristiku na dva řádky i s neslušným obrázkem. Stručně řečeno místní kurva. Hned za vesnicí je u stromu položeno několik kalíšků a věnce. Vypadá to, že se tam nějaký řidič zabil.
Ujel jsem 148km průměrem 23 km/hod. Než jsem vjel do vojenského prostoru, tak jsem měl průměr 27 km/hod. Po lesních cestách jsem to pokazil.

Celý den bylo pod mrakem a čekala se bouřka. Ráno jsem vyjížděl s horkým čajem v termosce a za Přerovem byl ledový.

Cykloturisté se chovali hrozně, ale nemělo je smysl napomínat. Byli na výletě a užívali si toho. Když potkali kamaráda, tak zastavili s koly napříč přes cestu. Mnozí snad seděli na kole poprvé.