Větrný Hostýn

Ahoj cykloturisti, kolem 13 hod. se teploměr vyšplhal na 9C a já vyrážím směr Hostýn. V předpovědi počasí je, že kolem 19 hod. začne na Moravě pršet. To v pohodě stihnu. Jedu hodně rychle 25 km/hod a víc. Je to tím, že mám do zad silný vítr. Dobře vím, co mě čeká na zpáteční cestě.

Za Jankovicemi fotím novou cestu do Chomýže. Nechápu, proč někdo investoval peníze do luxusní cesty mezi dvěma vesnicemi. Vždyť jsou v podstatě dostupné po hlavní silnici. Jediný kdo to ocení, jsou cyklisté. Dříve zde byla kamenitá cesta se škvárou. Autům to nevadilo. Za ty peníze mohla být cyklostezka z Otrokovic do Malenovic. Proč to někde jde a v Otrokovicích to nejde. Na převýšení jsou boží muka. Můžete si přečíst, proč zde stojí. Poučení je to pro starší muže. Neberte si mladou ženu.

Na Hostýn jsem začal opravdu pomalu stoupat a moje rychlost se ustálila na 10 km/hod. Když jedu v létě na lehko, tak udržím 15 km/hod a víc. Na moji omluvu je třeba uvést, že mám na sobě spodky a nepromokavé kalhoty. Na hoře několik vrstev oblečení a nepomůže ani moderní prádlo. Na vrcholu jsem propocený jako myš. Dokud jsem jel v závětří, tak se jelo dobře. Ve chvíli kdy se cesta vytočila na jih, tak odolávám prudkým poryvům větru. Větrná elektrárna jede na plné obrátky. Dnes si můžou v klášteře v pohodě svítit. Cesta je pokrytá mokrým ledem a ve stínu leží sníh. Přece jsme ve výšce 734 m.n.m. Otrokovice jsou asi 190 m.n.m. Já raději spěchám do kostela. Mám štěstí a jsem v kostele sám. Je tam tma a svítí jen osvětlení na oltáři. Dnes jsem zde žádné turisty nepotkal. Nikdo nechodí po kostele a nefotografuje. Z venku je slyšet dutí silného větru a já si říkám, co by se stalo, kdybych zde zůstal. Je zde tak dobře. Ke štěstí by mně stačil čaj s Rumem a Hořká čokoláda. Nic z toho se nesplnilo a já musím jet domů. Dobře vím, že pošlapu proti silnému větru. Původně jsem měl v plánu, že si jako vždy koupím ve stánku teplou medovinu s chutí ořechů a k tomu čokoládovou trubičku. Bohužel jsou dnes všechny stánky zavřené.

Když sjíždím z Hostýna dolů, tak se ve tmě ozve hlas a říká : „Cesta je namrzlá“. Já na to myslím a jedu velmi opatrně. Přehoupnu se přes jeden hřeben a u odpočívadla pro turisty se zastavuji. Je zde krásný výhled do údolí Rusavy. Chaloupky po horských úbočích svítí v malých okénkách a z komínu se jim kouří. Vytahuji termosku s čajem a čokoládový banánek. Musím se na další cestu posilnit. Slunce už dávno zapadlo a jen nad horskými hřbety prosvítá červená obloha. Cestou sem jsem dvakrát projel bílým mrakem. Svítil jsem si na cestu a když jsem vjel do mraku, tak jsem viděl kužel světla na bílé mlze. Přemýšlel jsem, jestli se to dá vyfotit. Sjezd do údolí byl moc nádherný a své pocity si vezmu do hrobu. To co jsem viděl, se nedá popsat.

Od Holešova začala rovinatá Haná bez stromů a keřů. Jen otevřené pole. Silný vítr si zde dělal, co chtěl. Házel si semnou po silnici a já jsem musel šlapat jako do velkého kopce. Nakonec jsem domů přijel propocený jako bych dřel do vysokých hor.

Ujel jsem 77 km, napřed s větrem do zad a pak proti větru s poryvy.

04.12.2011

Karel