Maďarskem za větrnými mlýny

Zapsal: Karel

Úvod


Když se řekne Maďarsko tak si každý vybaví Balaton. Velké jezero, kde alespoň jednou strávil dovolenou se svými rodiči. Já jsem takovou možnost neměl a tak poprvé jsem navštívil Maďarsko před několika roky na kole když jsem objížděl Neusiedlerské jezero. Někteří jste tento můj papírový cestopis četli. Tenkrát jsem ještě neměl digitální fotoaparát a fotky jsem nalepil do knihy se sepsaným cestopisem. Ujel jsem v této zemi asi 50 km v pusté krajině a jediným hezkým kulturním zážitkem byla návštěva zámku který je napodobeninou z Francie. Další poznatek byl o velkých nedohledných pláních kde nic neroste a pálí slunce. Teď, ale přišla možnost využít státních svátků a udělat si malý výlet. Hodně jsem zvažoval jestli mám jet zase do Rakouska, kde už hlavní cyklistické atrakce znám. Nakonec se, ale vloudila myšlenka, že v Maďarsku musí být větrné mlýny. Podle našich představ je to země rovinatá a tak jedinou energií zadarmo je vítr. Hodně jsem hledal na Internetu a našel několik větrných mlýnů. Bohužel všechny byly až za Dunajem směrem na Debrecen. S podporou spolupracovníků jsem získal mapy a prospekty o této zemi.

Udělal jsem si plán jako by jsem měl velkou dovolenou. Vůbec jsem nevzal do úvahy jak je tato země velká. Jaké tam budou cesty, kvalita značení a terén. Přesto to měl být první kontakt aby jsem získal zkušenosti.

Moje první úvaha byla, že se svezu vlakem do Břeclavi a pak pojedu po cyklotrase podél Moravy do Bratislavy. Jenže v práci mě přesvědčili ať jedu rovnou z domova. Má to tu výhodu, že vyjedete tak jak se najíte a nemusíte spěchat na nádraží na čas.

Názvy měst budu uvádět tak jak jsou psána na mapě, nebudu je skloňovat.


1.den


Vzbudil jsem se tak jako by jsem vstával do práce. Prostě zazvonil budík po páté hodině. Ani jsem ho neodstavil aby nezvonil každý den, když budu pryč. Chudáci sousedé v paneláku. Ani nevím jak dlouho a jak nahlas zvoní než ho to přestane bavit. Já vstávám na první zazvonění.

Na snídani jsem si udělal smažená vajíčka se špekem. Prostě kalorická bomba na celý den. Do balíčku jsem si připravil omáslovaný chleba se salámem. Připravil pití. Provedl poslední balící úpravy a mohl jsem vyrazit. Ještě cestou jsem se stavil v pekařství na dobrý čerstvý chléb z Bojkovic. Ten všichni znáte. Vozím ho do práce i ve dvou batozích tak je dobrý a oblíbený.

Za Napajedlami jsem najel na Pahrbku na cyklotrasu a jel po ní podél Baťova kanálu do Uh. Hradiště. V Uh.H. jsem se na přechodu pro chodce nemohl dostat přes čtyřproudovou cestu. Nikdo nechtěl zastavit ani když jsem na řidiče mával. Dokonce když v jednom jízdním pruhu zastavili tak další to neudělali. Dále jsem jel do Kunovic a Veselí nad Moravou, přes Strážnici do Petrova. Tuto část jsem už několikrát popisoval. Je tu asi 30 km nových cyklostezek pro cyklisty. V Petrově jsem si udělal obědovou přestávku. Bylo tam zaparkované auto a k němu přišel ožralý kluk. Sám si vykládal pro sebe proč raději nepil vodu jak je mu zle. Sedl do auta a s problémy nastartoval a odjel. Od Petrova se do Hodonína musí po hlavní silnici, ale já jsem se rozhodl jet přes Slovensko. Je tu bývalý hraniční přechod v Sudoměřicích. Vede tudy cyklotrasa a tak tu jezdím. Jestli je to legální nevím. Zůstaly tu jen dřevěné boudy po celnících.

Nevěděl jsem jak velký provoz mě čeká na hlavní cestě do Malacek, ale bylo to únosné. Za Malackama jsem si našel odbočku na vedlejší cestu do Plavecký Štvrtok. Pak už jsem se blížil k cyklotrase podél Moravy k Děvínu. Bylo brzy poznat, že jsem v jiné zemi. Vesnice jsou chudobné a ve stínu se vyvalují dobře živení Romští občané. Nebylo se ani co divit, teploměr stoupal hodně vysoko. Tady už jsem začal pociťovat první únavu. Přitom jsem měl ujeto jen něco kolem 100 km. Asi to bylo tím, že jsem jel poprvé letos s naloženým kolem a způsob jízdy je jiný. Hlavně je namáhavé se rozjíždět. Je třeba si zvyknout i na naložené brašny na přední vidlici. Přece se to kolo chová trošku jinak a nelze pouštět řídítka jen tak. Po projetí několika vesnicemi jsem se napojil na cyklotrasu. Podle mapy jsem čekal asfaltovou cestu. Ano, byla to kdysi dobrá cesta. Teď už to byl vytrhaný podklad z kamenů a místy bylo lepší jet po vyjetých kolejích na poli. Já jsem začal být stále více unavený a dokonce jsem si vzal cukr abych povzbudil organismus. /povzbuzující pilulka pro cyklisty/. Ani nevím jak se jmenuje, obal se ošoupal. Už ho vozím několik roků pro jistotu od doby co jsem byl v Itálii pro případ krize. Naštěstí jsem na cyklotrase narazil na cyklistickou hospodu. Byla plná cyklistů a všichni se ve vedru občerstvovali pivem. Tak jsem si dal také. Bylo tak ledové, že jsem si ho nalil do cyklistické láhve aby se ohřálo. Přesto jsem si dal pár doušků a mému žaludku se ulevilo. Dále už jsem v pohodě přijel pod Děvín a také únava rázem opadla. Prášek a pivo udělali zázrak. U řeky se hodně opalovala děvčata. Dokonce si vylezly na bývalé vojenské pevnosti. Tady začalo, ale hrozné cestování. Snad všichni cyklisté a turisté vyrazili na Děvín a po cyklotrase se nedalo ani jet. Nakonec jsem dojel na začátek Bratislavy. Projíždí se závorou s výřezem pro cyklisty a právě v tomto místě někdo rozbil láhev. Ideální past na cyklisty. Já jsem to zavčasu obešel. Bohužel tento jev jsem na Slovensku a v Maďarsku měl potkávat stále. Všude na cestách je rozbité sklo.

Na parkovišti stáli policisté a tak jsem se šel zeptat jak se jako cyklista dostanu na Zlaté písky. Nevěděli, ale zeptali se jiných lidí a rada byla těžká. Vydat se po hlavní čtyřproudové silnici s pruhem pro tramvaj přes celou Bratislavu. Ještě jsem zvažoval, že by jsem jel do Maďarska do kempu za hranicemi, ale policista mně řekl, že tak daleko nikdy na kole nebyl. Když jsem odjížděl tak mně přáli abych tu jízdu přežil.

Vjel jsem na hlavní cestu, ale brzy jsem to vzdal a vydal jsem se po nábřeží podél Dunaje. Projel jsem veletržním areálem, kde jsem kdysi vystavoval počítače na stánku za naši firmu. Měli jsme na Slovensku obchodního partnera. Nakonec jsem dojel k mostu který se nedal podjet a tak jsem se rozhodl zkonzultovat mapu a jednu slečnu na chodníku jak se dostanu do kempu. Měl jsem štěstí, byl jsem blízko hlavní cesty kterou jsem potřeboval. Teď už jsem se opravdu musel ponořit do několika jízdních pruhů a vydržet to. Jel jsem dlouho až jsem začal mít pocit, že vyjíždím z města. Zeptal jsem se za jízdy cyklisty kde je kemp. Ve velkém hluku projíždějících aut mně prozradil, že jsem přejel odbočku. Žádný problém pro cyklistu, otočím kolo a vrátím se. Jenže tady to nešlo, čtyřproudovka byla oddělena betonovými svodidly a nájezdy bylo vidět hodně v dálce. Nakonec jsem dojel pod jeden nadjezd a po svahu jsem vyvlekl kolo na nadjezd. Pak se mně podařilo dostat na druhou stranu.

Tak jsem kemp šťastně našel. Měl jsem štěstí, že měli otevřeno. Oni otvírají až od května, ale měli nějakou akci a tak jsem měl velké štěstí. Postavil jsem si stan a zjistil jsem, že nejsem schopen jíst. Bylo mně hrozně těžko. Takový slabý příznak úpalu. Trošku jsem byl malátný. Pak přišlo vyvrcholení, ve třech návštěvách WC jsem kompletně vyprázdnil střeva. Nebyl to průjem, moje tělo něco špatného vyhodilo ven. Asi to byly ta vajíčka se špekem. Nebyl jsem schopný povečeřet, jen jsem vypil litr čaje a snědl oplatek. Po tak dlouhé cestě jsem měl mít správně velký hlad.

Večerní pobyt v kempu zpříjemnila Policie kontrolou všech zaparkovaných aut. Já jsem byl vynechán. Večer si tam nějací chuligáni udělali party s puštěným magnetofonem, ale já jsem to zaspal.



Ujel jsem 175 km.

Otrokovice – Spytihněv – Uh.H. - Petrov – Sudoměřice – Malacky – Děvín – Bratislava Zlaté písky



2. den

Probouzím se a jsem zvědavý jaké pocítím následky za včerejší den. Tělo je v pořádku jen jsem trošku malátný asi ze slabého úžehu. Balím věci na kolo a jdu se rozloučit. Je tam stále ta mladá recepční a velmi ochotně mně poradí cestu. Já jsem stále nebyl rozhodnutý jestli mám vjet do Maďarska. Ona říkala, že je z Komárna a poradila mně jak se dostanu na pěknou asfaltovou cestu podél Gabčíkova. Musel jsem se vrátit po čtyřproudovce 10 km do středu Bratislavy než jsem se dostal přes správný most za Dunaj. Měl jsem štěstí, přímo jsem najel na cyklotrasu a byla opravdu perfektní kvality. Kousíček jsem jel s tatínkem a dcerou, klebetili jsme o trasách v okolí. Nakonec jsme se museli rozloučit, ztratili jsme jejich maminku a to je průšvih. Směr byl jasný a teď už to chtělo jen jet dál a dál. Po chvíli jsem se sjel s nějakým cyklistou na galuskách. Tak jsem se na něj pověsil a vyprovokoval ho k rychlosti 30 km/hod. Dlouho to nevydržel, ale začali jsme se střídat a tak nám to hezky jelo. Nevím jaký měl pocit když ho proháněl těžce naložený cykloturista. Asi po 20 km jsem si vybral cyklistickou hospodu na cyklotrase a udělal svačinu. Byla to poslední hospoda, pak už bylo jen vodní dílo a žádná civilizace. Byl jsem šokován jaké je to velké dílo, takové malé moře. Silný vítr dělal vlny a já jsem měl pocit chladu. Jel jsem po hrázi dlouhé snad desítky kilometrů. Dohnal jsem invalidního cyklistu na tříkolce. Měl na sobě reprezentační dres. Na boku měl upevněné berle. Asi trénoval na nějaké závody. Chtěl jsem si s ním povykládat, ale nešlo to. On měl i nějakou vadu řeči. Projížďka po hrázi skončila a zase jsem vjel na pevnou zem. Teď už jsem jel po Slovenské straně podél Dunaje po pěkné asfaltové cyklotrase. Byl jsem spokojený a rád, že nejen v Rakousku je taková cyklotrasa podél této řeky. Jenže po asi 20 km radovánky skončily a začala cesta z říčního štěrku. Stále to byla cyklotrasa po náspu Dunaje, ale vhodná pro horská kola bez brašen. Málem jsem sebou v štěrku praštil jak mně ustřelilo přední kolo. Zkoušel jsem jet mimo trasu po poli. Měli tam vyjetou cestu traktory a to se dalo. Nakonec jsem, se rozhodl, že se podle mapy vydám na cestičky přes vesnice do Komárna. Šlo to, ale také občas to nebyla žádná pohoda. V Komárně jsem začal hledat kemp. Lidé tvrdili, že tam není, ale jeden důchodce mně to dobře vysvětlil a našel jsem dobrý kemp. Patří k hotelu a je zaměřený na zahraniční hosty. Kemp je oplocený betonovým plotem a tak jsem se nemusel bát cikánů kteří byli všude. V kempu jsou ubytovaní rakouští důchodci v karavanech.

V kempu jsem se seznámil s důchodcem z Holandska. Pán má procestovanou CZ i SK velmi důkladně. Až jsem se musel stydět, že některé části Čech tak dobře neznám jako on. Dobře jsem si povykládali a poslal mě do města ať se jdu podívat na náměstí. Byly tam jarmarky a koncerty na pódiu. Vedle kempu byl zase velký stan s občerstvením a uvnitř hrála nějaká skupina tvrdou hudbu až do noci. Musel jsem si pustit volkmena abych usnul. Pěkně jsem se vykoupal v teplé vodě a zjistil, že jsem nechal mýdlo v Bratislavě.

Dále jsem se zde seznámil s klukem a holkou. Jedou ze Slovenska k Neusiedlerské jezero. Mají s sebou kamaráda z Německa. Takový dobře živený člověk, který stále nosí na krku velkou tašku s různými věcmi. Prostě ihned poznáte od kud je. Byl hodně spálený od sluníčka. Je z Kufštejnu. Já jsem tam už asi dvakrát tábořil, když jsem se vracel podél řeky Inn.

V Komárně se mluví Maďarsky.



Ujel jsem 120 km.



Bratislava – Gabčíkovo vodní dílo – Komárno



3. den

Je krásné ráno a já se musím rozhodnout pro svoji dnešní trasu. Zase si můžu vybrat jestli vjedu za hranice Slovenska. Nakonec volím slovenskou stranu. Doufám, že nebude velký provoz a já budu moci jet hodně rychle abych se dostal co nejdále. Po Maďarské straně by jsem jel cyklotrasu která vede kopcovitým terénem.

V nejbližší vesnici Iža zastavuji a chci si koupit chleba. Není to možné, lidé mají chleba objednaný na jméno. Naštěstí byl ve vesnici ještě jeden obchod a tam jsem koupil poslední čtvrtku. Mýdlo už mám také a tak zůstává krém na opalování. Moje tuba se jevila plná, ale je nafouklá vzduchem. Vyptal jsem si v obchodě papír pod dres. Je hodně chladný vzduch. To jsem netušil, že se loučím s teplým počasím a krém už nebudu potřebovat.

Moje cesta probíhá v pohodě a brzy jsem ve Štúrovo. Zde je hraniční přechod. Věděl jsem, že se tu dá přejet lodí na druhou stranu, ale přesto jsem si říkal, že by tu měl být most. Most jsem našel, ale je na něm značka zákaz vjezdu cyklistů. Chvíli stojím a pozoruji lidi, vidím, že cyklisté jezdí na most bez problémů. Přímo u vjezdu je celnice a cyklisty nechávají na pokoji. Tak to jdu zkusit. Promluvím na celníka a zjišťuji, že neumí Slovensky, tak ukáži pas a jedu přes most.

Tak a jsem v Hungary - Esztergom. Ve městě panuje čilý ruch a já mám štěstí na cyklotrasu. Projedu pod bazilikou a kopíruji břeh Dunaje. Lidé využívají volný den k procházkám a opékání masa u vody. Krásně to voní a já začínám mít hlad. U vody také pozoruji jak zde probíhá projev lásky na nejvyšší úrovni. Genetické informace se zde předávají stejným způsobem jako u nás. Tak jsem až tak daleko nedojel. Hlad nade mnou vítězí a v závětří zblajznu oběd.

Jedu po břehu Dunaje a štvou mě hrby na asfaltové cyklotrase. Pokaždé mně tašky na nosičích nadskočí. Lepší je jezdit po cestách. To se i splní, asi 5 km před Visegrad cyklotrasa končí. Dole ve městě je hodně rušno. Já se rozhoduji vyjet na hrad. Hezky se tyčí na kopci nad údolím s Dunajem. Nahoru vede hodně serpentin a stále se stoupá. Je tu velký provoz aut a autobusů. Řidiči autobusů asi hodně nadávají, když mě doženou a nemůžou projet zatáčku. K tomu zde blbnou motorkáři. Jezdí jako o život. Konečně jsem nahoře. Bylo to něco takového jako kopec na Sv. Hostýn. Myslím, že jsem vyšlapal takových 400 metrů převýšení.

Jít na návštěvu hradu nepřichází v úvahu. Jsou tu stovky turistů a stojí řady na vstupenky. Jen pro zajímavost zde vidím cenu za WC. Požadují půlku Eura. To je vydělávání na turistech. Já se už nechci vracet dolů a tak se ptám cyklistů silničářů jestli se dá jet přes kopec. Říkají ano, ale ještě kilometr stoupání a to prý je lepší sjet dolů a kopec objet. Oni, ale netuší, že já mám kopce rád. Bylo to dobré rozhodnutí a já jsem získal krásné výhledy do krajiny ve které se rozlévá Dunaj. Jen to tady oškliví vozíčková dráha. Co dělat, je to business.

Tak a jsem zase u vody. Teď už jen dojet do Szentendre. Cyklotrasa vede po hlavní silnici a jsou zde značky pozor cyklisté a omezující rychlost na 60 km. V Obcích je úplně normální rychlost 30 km/hod. Stále se rozhlížím kde je směr do skanzenu. Vyjíždím na kopec a najednou nemilé překvapení. Zákaz vjezdu cyklistů. Tak se vydávám do centra města. Jsou to úzké historické uličky a dole je spousta stánků s obchodníky. Nakupuji pohlednice. Město je známé i pobytem slavných umělců. Zjišťuji jak se dostanu do skanzenu. Byl jsem na správné odbočce a přehlédl jsem to. Tak musím vyšlapat pořádný kopec z kočičích hlav. Šlapu jak černý do kopce a najednou bác. Okamžitě stojím a dívám se co se stalo. Ulomil se mně držák zadního nosiče. Kopec je tak prudký, že musím kolo vyvléci pěšky na horu na rovné místo. Jak to opravit? Beru tenký drát a provázek a přidělávám to ke kostře. Nouzově se s tím dá jet. Vyjíždím hodně vysoko nad město ke skanzenu. Už je, ale zavřeno. Vracím se do města do kempu. Jsem tu jediný se stanem a můžu si vybrat místo. Mně se líbí u vody. Je tu posečená tráva a nějaké divné květy ze stromů. Kdybych měl sennou rýmu tak to nepřežiji. Bylo to jako by jsem si udělal nocleh na seně se sušenými květinami. Stan mě tak voní dodnes. Paní na recepci byla moc hodná. Dala mně hodně prospektů a domluvila s opravářem aby mně pomohl s opravou. Stáhli jsme to samozadrhovacími pásky. Pásky jsem měl taky s sebou, ale opravu jsem nemohl udělat sám. Jeden člověk musel tlačit nosič ke kostře a druhý tahat za pásek.

Je už večer a prudce se ochlazuje. Zvedá se ledový vítr. Já mám romantické místo na břehu řeky, ale také za to platím odoláváním zimě. Přesto to stojí zato. Na obloze je měsíc v úplňku, dá se říct přímo nad řekou. Kdybych byl básník tak napíši něco hezkého. Já, ale musím naplánovat zítřejší etapu a tak se stěhuji s mapami do umývárny. Nefouká zde a také je tu světlo. S polámaným nosičem nemá smysl riskovat další cestu a rozhoduji se pro návrat domů přes Budapešť. Jsem smutný, chtěl jsem dojet až větrným mlýnům u Debrecen.



Ujeto 118 km.



Komárno – Štúrovo – Esztergom – Visegrad – Szentendre



4. den

Dnešní noc byla chladná a jsem rád za každý sluneční paprsek který pronikne korunami stromů od Dunaje. Balím věci a jedu do skanzenu. Znovu šlapu kopec který jsem vyjel včera. Kolo nechávám u pokladny. Štve mě, že mně pokladní dala vyšší sazbu na vstupném. Dnes je den festivalu a tak je to dražší. Já tu chci být jen chvíli. Moje první kroky vedou k větrnému mlýnu a pak k vodnímu mlýnu. Jsou to hezké exponáty. Pak už se procházím mezi stavbami z různých období vývoje osídlení na tomto území. Chtěl jsem udělat fotky tak aby kolem mlýna bylo co nejméně lidí. Po prohlídce skanzenu si kupuji knížku větrné mlýny Maďarska. Je to knížka ve stejném stylu provedení jako u nás. Mají na podobná témata hodně knížek. U nás jsou to ještě mosty a zvonice. V knížce nacházím mlýn který můžu navštívit cestou domů.

Tak a teď už se vracím domů. Směr Budapešť a pak přes kopečky k Dunaji na sever. Stále nejsem spokojený s opravou mého nosiče. Plastové pásky pruží za jízdy a to je špatně. Nosič musí být tuhý. Kousek od cesty vidím zemědělskou usedlost s vraky starých strojů. Takový ten zemědělec který stále skládá staré součástky do jednoho stroje a s tím pracuje. Moje myšlenka byla jasná. Získat tvrdý drát a pořádné kleště. Rukama a nohama jsem pánovi vysvětlil co potřebuji. Ideální byl drát na pletivu plotu a tak jsme dva kusy ustřihli. Pak už to jen dělal pán. Já jsem zavíral oči když jsem viděl jak cvikačkami kleštěmi utahuje drát a tluče do rámu abych si neroztrhl nohu o ostré hrany. Udělal to dobře. Jako vesnický kovář. Dojel jsem domů bez problémů a možná jsem se mohl vydat i na východ jak jsem původně chtěl.

V autobusové zastávce jsem pojedl a vyrazil na cestu. Už bylo po poledni. Prohlídka skanzenu se natáhla. Teď jsem potřeboval vyřešit problém se zákazem vjezdu cyklistů. Nakonec jsem to risknul a brzy jsem našel městskou cyklostezku a pak i Dunajskou cyklotrasu. Z cyklotrasy jsem byl šokován. Vedla po hliněných vyšlapaných a vyjetých cestičkách. Byly tam ujeté koleje a nepozorní cyklisté i padali. Takovou kvalitu jsem nečekal. Postupně se to, ale zlepšovalo přes kamenitou cestu až po asfalt před Budapeští. Tady na mne však čekalo něco co jsem v tak velkém měřítku nečekal. Často nadávám na pejskaře a chodce na cyklostezkách. Chodí po našem jízdním pruhu. Zde bylo tolik těchto lidí, že se provoz zastavil a museli jsme jít pěšky vedle kola. Jen proto, že nám šli po cestě chodci na procházce. K tomu se ještě přidaly stánky s trhovci a bylo to hotové. Byl jsem z toho nervózní a ulevilo se mně až na nábřeží. Tu už jezdili jen většinou cyklisté. Nebylo to, ale také jednoduché. Stezka vedla po různých stranách vozovky a museli jsme různě kličkovat jako zajíci po přechodech pro chodce. Tento způsob je pro jízdu na naloženém kole nejhorší. Já potřebuji těžkou váhu rozhýbat a udržovat rychlost. Nakonec jsem vjel i na cestu a jel s auty. Bylo to nepříjemné, ocitl jsem se v pruhu uzavřeném ze všech stran plotem. Vedle nás vedlo několik železničních kolejí. Tady neměl mezi pospíchajícími auty nic cyklista dělat. Oddechl jsem si když jsem znovu našel cyklostezku. Na nábřeží jsem fotografoval typické památky města Budapešti. Jsou na všech fotkách města.

Už jsem si myslel, že opouštím město, ale to bylo jen předměstí s dlouhými ulicemi a průmyslovými zónami. Musel jsem se ptát po kterém chodníku mám jet abych se dostal z města. Ptal jsem se i mladé cyklistky a bylo na ní vidět, že spěchá na rande. Poradila mně a v podstatě mohla i říct ať jedu za ní. Měli jsme stejný směr. Jenže to jsem ještě netušil a jel poctivě podle značení. Nakonec jsem ji dohnal na konci nábřeží a tam už čekal vysněný objekt. Jiná cyklistka. Děvčata se začala vroucně líbat a bylo vidět, že jsou spolu šťastná. Tak jsme si zamávali a já pokračoval v hledání výjezdu z města. Musel jsem jet po hlavní silnici. Na cyklomapě jiná cesta není a tato se nám nedoporučuje. Zákaz tu, ale nebyl a tak jsem spoléhal na svůj červený dres, že je mne dobře vidět. Občas jsem se snažil projíždět uličkami vesnic, ale tu měli obvykle jen cesty ze štěrku a to je lepší riskovat na asfaltce. Tak jsem dorazil před město Erd. Tu začal problém. Po této cestě nesmí do města vjíždět cyklisté. Začala tu soustava čtyřproudovek a gigantických nadjezdů. Tak jsem se vnořil do ulic a hledal cestu jak se dostat za město. Měl jsem štěstí na cyklistu který měl mapu města a vyvedl mě za město. Říkal, že toto město se nedá na kole projet. Jeli jsme jednosměrkami a všude možně jen abychom dosáhli cíle. To by jsem bez pomoci nedokázal. Ujel se mnou možná i více než pět kilometrů.

Za městem jsem najel na hlavní cestu na jih Maďarska. Byl tu velký provoz. Byla to opravdová výpadovka. Jel jsem co nejrychleji abych to měl brzy za sebou. Nebylo to, ale tak snadné. V cestě mně stálo několik kopečků. Hezké bylo když mně z krásného kabrioletu mávala slečna, já jsem nemohl odpovědět. Byl silný boční vítr a nemohl jsem pustit řídítka. Byl jsem moc rád když jsem uviděl nadjezd do Velencei jezero. Našel jsem první kemp, ale byl opuštěný. Tak jsem musel najít další. To už byl kemp se vším jak se patří. Byl to kemp na pobřeží s velkou pláží a místy pro hodně turistů. Byl jsem zde se stanem sám. Hodně rychle se začalo ochlazovat a já se začal třepat zimou. Tak jsem se musel obléci i na stavbu stanu. Stan jsem si postavil těsně za keř abych byl chráněn proti silnému ledovému větru. Kolo jsem zamkl zámkem ke stromu v keři za nosič a navlékl jsem tam igelitovou tašku. Když někdo s kolem pohne tak taška začne hlasitě šustit.

Byl krásný úplněk nad jezerem a já jsem chtěl udělat fotku, jenže jsem nechal fotoaparát venku a baterie tak prochladla, že ho nešlo použít. Bylo to moc romantické, jen kdybych nemusel mít na sobě tolik šatů. Byl jsem oblečený jako v zimě. Spodky pod kalhotami. Tak jsem šel i spát.

V noci se ozvalo velké zašustění a rána. Rychle jsem rozepnul spacák a stan a vyletěl ven. Moje kolo leželo na zemi a vyselo za nosič za zámek. Někdo se pokusil ukrást kolo. Chtěl ho rychle vzít a utéci. To mu nevyšlo. Netušil, že v keři je zámek. Dal jsem kolo na místo a prohlédl okolí s baterkou. Zloděj už byl asi daleko. Byl tak silný svit od úplňku, že jsem nemusel ani svítit. Do rána jsem se už v klidu nevyspal. Stále jsem se budil a naslouchal jestli někdo kolem nechodí. Nevím která teorie je správná. Vyrušený zloděj uteče a už se nevrátí, nebo si řekne, že usnu a on to zkusí ještě jednou.



Ujel jsem 85 km.



Szentendre – Budapešť – Erd - Velencei jezero



5. den

Po špatně prospané noci je tu opět krásný den. Sluníčko svítí a i ledový vítr se utišil. Balím si věci a vyjíždím do městečka na nákup. Můj dnešní cíl je větrný mlýn v kopcích. Jedu směrem na město Szekesfehervar. Cesta vede souběžně s dálnicí a i když je to od sebe hodně daleko tak hluk od aut je nepříjemný. Chudáci lidé kteří bydlí poblíž dálnice. Před městem jsem na malém kopci objevil památník Zlaté Buly. Okolí je hezky upravené, ale jak je vidět tak je to oblíbené místo zdejší mládeže. Je tu ohniště i vyježděné stopy od terénních motocyklů.

Mám pocit, že tohle město dokážu objet a skoro se mně to podaří až do chvíle než zjistím, že výpadovka z města je zase čtyřproudovka a tam nesmím. Tak co nadělám, musím vjet do města a hledat cestu. Na malém náměstí se setkávám s učitelkou - průvodkyní. Školí tam nové průvodce městem. Dává studentům volno a vede mě na náměstí kde jsou informace. Vykládáme si o městě i o cestování. Nakonec mně ukazuje kterým směrem je Infocentrum. Vydávám se sám a stále ho nevidím. Hledám zelený nápis jak je to obvyklé. Po chvíli mě někdo tahá za rukáv a je to zase ta milá průvodkyně. Asi mě z dálky pozorovala a vrátila se za mnou. Tak jsme spolu došli k informacím. Dostávám radu ať si všude zamykám kolo. Nějak se nemůžeme rozloučit. Jako by jsme chtěli něco říct a jazyková bariéra tomu bránila. Tak se na sebe usmíváme a připadám si jak malý kluk. Slečna odchází a já jdu vyptat mapy okolí na informace.

Na informacích mně ukázali mapu města a tak jsem si udělal plán jak se dostanu ven za město. Ještě získávám jiné mapy okolí a prospekty. Vyjíždím do ulic a snažím se rychle nalézt únik z města než zapomenu jak mám jet. Hurá, už mám dobrý směr a vidím kam mám jet. Tu se ozve křik od důchodce cyklisty a já v té chvíli už vím co se děje. Zase jsem vjel na zakázanou cestu. Pán mě volá ať se vrátím a já mu ukazuji kam chci jet. Přesto že veze na nosiči nařezané plechy tak mě vede za sebou podjezdy ven z města. Jedeme jako s plechovou hudbou. Na každé nerovnosti to zadrnčí. Pak už mně ukazuje, že musím jet po chodníku podél zakázané cesty a po dvou kilometrech je odbočka kde můžou jezdit cyklisté.

Tak se dostávám za město. Ztratil jsem možná i hodinu. Tak je to, ale vždy při průjezdu neznámým městem. Teď už mám před sebou cestu malými zapomenutými vesničkami a stále stoupám do kopců jak to ukazuje mapa. Musím se dostat do výšek kolem 500 m.n.m. Občas sjedu do údolí a tak se to opakuje. Dokonce zde vidím reklamu na lyžařské vleky. Já jedu do vesnice Tes. Má být na samém vrcholu kopce. Už jsem se těšil, že tam budu brzy. Vyšlapal jsem pořádný kopec a on je tam zase sjezd do údolí. Přesto už mám před sebou poslední kopec, je tu značka 10% stoupání 3 km a serpentiny. Deset procent není nic hrozného pro mě, ale pletu se, těchto deset procent je větší stoupání než jsem čekal. Nakonec si musím zařadit nejlehčí převod jako v Alpách. Klesám na 7 km/hod a to je už pořádný kopec. Šlapu to dosti dlouho než se dostanu do vesnice.

Majitel větrného mlýna má před domem reklamu a tak jsem zdárně našel vytoužený cíl. Kolo si nechávám na dvoře a dostávám obrovský klíč aby jsem si mohl mlýn důkladně prohlédnout. Mlýn stojí na zahradě a o kousek dál je ještě jeden. To je krásný úlovek. První mlýn má polámané lopatky, ale vnitřek má zachovalý. Druhý mlýn je z venku v dobrém stavu, ale má jiného majitele. Po prohlídce si kupuji pohlednice a dostávám na památku razítka.

Teď už to bude pohoda. Sjedu do města Zirc a jsem v kempu. Přichází prudké ochlazení a tak se dobře oblékám. Vesnice je na horském hřebeni. Za vesnicí je opravdu sjezd. Už se těším až budu dole. Jedu nádhernou krajinou která připomíná vojenský prostor Libavá. V údolí je však značka zákaz vjezdu a dokonce je ve velkém provedení nakreslená i na cestě. Je tam něco psáno na tabuli, ale tomu nerozumím. Návrat nepřichází v úvahu a tak jedu dál. Přichází prudké kopce a serpentiny. Nakonec sjíždím do vesnice která není na mapě. Lidé mně ukazují kam mám jet. Znovu začínají Alpy, nekonečná stoupání a sjezdy. Nádherné hřebeny a louky s výhledem do krajiny. Po nějaké době nacházím i malé vesnice a vím, že se blížím do civilizace.

Jsem rád, že vjíždím do města Zirc. Je už pozdě a nejvyšší čas nalézt kemp. Jenže lidé říkají, že v tomto městě není kemp tak jak je to na mapě. Nakonec jeden pán ví kde je kemp. Bere mobilní telefon a někam volá. Má pro mne dobrou zprávu. Mám jet dál a tam je otevřený kemp. S radostí vyrážím a po 5 km přijíždím do vesnice. Rozhlížím se kde to může být, najednou vidím pána jak na mě mává a ukazuje kam mám vjet. Byl to majitel kempu. Kemp je úplně prázdný a tak jdeme k umývárně kde se musí odemknout. Pán říká, že bude v noci mrznout ať přespím na záchodě. Je to dobrá nabídka. Je to hezké zařízení a nemusím stavět stan. Stejně už je tma a velká zima. Dokonce teče i vlažná voda a můžu se osprchovat. Jen jak rychle se obléci na vlhké tělo aby mě nesetřásla zima. Okna jsou v záchodě nahrazena dřevěnými žaluziemi, aby to dobře větralo. To teď ani nepotřebuji. Dělám si večeři a zapíjím to pivem které jsem si ráno koupil v obchodě. Je tak studené po vydělání z batohu, že ho ohřívám v teplé vodě v umývadle. Asi je opravdu zima.



Ujel jsem 105 km v kopcovité krajině.



Velencei jezero - Szekesfehervar – Tes – Zirc



6. den

Dnes jsem se v klidu vyspal a nemusel jsem se obávat o kolo. Zkusil jsem nahlédnout ven a zjišťuji, že dnes budu vyjíždět v teplých kalhotách, čepce a rukavicích. Všechno mám brzy sbalené a před kempem se loučím s panem majitelem. Před sebou mám asi stoupání k hradu Cseznek. Krajina je zvlněná, ale je to v pohodě. Spíš je nepříjemné, že jedu po hlavní cestě a jezdí zde hodně kamiónů. K hradu se sjíždí do údolí a pak se musí zase vyšlapat nahoru.

Na uvítacím stanovišti si odkládám kolo a kupuji vstupenku. Chtěl jsem si koupit pohlednice, ale paní nic nemá. Tak se vydávám na prohlídku zříceniny hradu. Je vidět, že se tu dělají úpravy, aby hrad ještě dlouho vydržel. Z hradu je hezký výhled do podhradí. Tak se tu kdysi díval hradní pán na své poddané. Zato já z dálky slyším hluk z hlavní cesty. Už nikde není klid od civilizace.

Po prohlídce hradu se docela snadno dostávám dlouhým sjezdem do města Pannonhalma. Je zde na kopci klášter. Dole ve městě získávám spoustu map a prospektů. Slouží tady kluk a tak je s ním na téma cykloturistika dobrá domluva.

Do města Gyor, přijíždím po mírném klesání a rozhoduji se, že zkusím město přímo projet. Přesně za městem je cyklotrasa. Z počátku jsem jel po hlavních ulicích až jsem se postupně vnořil do města a prošel i pěšky pěší zónu. Udržel jsem směr a za městem jsem byl už na dobré cestě. Pro jistotu jsem se zeptal cestáře jestli je to správně a on mě poslal k řece na vyšlapaný chodník. Kousek jsem po něm jel a nějak mně to orientačně nepasovalo. Tak jsem se zeptal pána v parku a bylo to jasné. Cestář byl pako. Musel jsem se vrátit a brzy jsem našel cykloturistické značky. Teď jsem měl před sebou 40 km dlouhou cyklotrasu po chodníku podél cesty. Místy to byl úplně nový asfalt a tak jsem si držel rychlost mezi 25 až 30 km/hod. Tak jsem se brzy dostal do města Mosonmagyarovar. Tady začal velký problém. Jak nalézt obyčejnou cestu k hraničnímu přechodu do Rakouska pro cyklisty. Ve městě vedou dvě výpadovky do Rakouska a ani po jedné cyklisté jezdit nesmí. Když jsem lidem ukazoval mapu a kam chci jet tak to nikdo neznal. Asi po hodině bloudění jsem najel na velmi zatíženou cestu z města na jih. Byl to jeden kamion za druhým. Myslel jsem, že to nepřežiji. Nakonec po několika kilometrech jízdy po bílé krajní čáře s nervy nadranc jsem našel odbočku v mém směru. Ještě 5 km a byl jsem ve vesnici odkud už se jelo přímo k hraničnímu přechodu.

Vyrazil jsem směr Rakousko a bylo mně divné, že po cestě nic nejezdí a cesta je v dost špatném stavu. Jel jsem krajinou která si opravdu zaslouží název Pusta. Po dlouhé jízdě jsem v dálce uviděl kostelní věžičku a byl jsem rád, že se blížím k cíli. Přijel jsem k hraničnímu přechodu. Na zemi byly malé zábrany, ale to kolu v průjezdu nebrání. Už jsem se chystal vstoupit do Rakouska, když ke mně přišel pohraničník a říká, že se tam nesmí přejíždět. Ukazoval jsem mu mapu, že je tam přechod. Nic nepomáhalo. Ještě mu přišel na pomoc další voják. Oba byli vyzbrojeni samopaly a byli to takoví mladí kluci. Službu brali velmi vážně a stále prohlíželi okolní krajinu dalekohledem. Snažil jsem se je ukecat aby mě pustili. Vysvětloval jsem, že se blíží večer a jsem unavený apod. Nic nepomáhalo. Dokonce zavolali vysílačkou velitelovi a ten řekl, že mě nesmí pustit. Kluci byli přátelští a ukazovali mně na zem, že stojí na cyklotrase. Dokonce byl na zemi obrázek cyklisty. Stačilo ujet metr a byl jsem v Rakousku. Nakonec jsem nepořídil a musel jsem se vrátit.

V této chvíli to začínalo být vážné s mým noclehem. Musel jsem se začít poohlížet po krajině kde by jsem se mohl schovat na noc. Další problém byl sehnat 2 L vody. Rozhodl jsem se, že zkusím najít kemp ve městě. Jel jsem jak jsem mohl abych vjel do města se světlem. Samozřejmě, že od začátku města jsem jel zase po cestě cyklistům zakázané, ale provoz už opadl. Přes město jsem už nerespektoval zákazy pro cyklisty a jel jak se dalo abych se dostal přes celé město. Mělo to být něco přes 5 km. Nakonec jsem za městem našel kempink a se stmíváním jsem si postavil stan. Ujel jsem zbytečně asi 30 km. To jsem mohl být už v Rajce.

Kempink byl hlídán velkým psem a tak jsem usnul jako špalek.



Ujel jsem 160 km.



Zirc - Cseznek - Pannonhalma – Gyor - Mosonmagyarovar – Albert Kazmer Pusta - Mosonmagyarovar



7. den

Nad ránem mě probudilo krapkání na stan. Vyhlédl jsem ven a ono prší. Teď jsem se měl rozhodnout. Rychle sbalit, dokud prší málo nebo se na to vykašlat a nikam nespěchat. Nakonec zvítězila varianta co nejdéle poležet. Dnes jsem chtěl dojet do Břeclavi a to můžu i mokrý. To se dá vydržet.

Když jsem se znovu probudil tak bylo mokro a pod mrakem, ale nepršelo. Sbalil jsem si věci a posnídal. Vyrazil jsem utratit nějaké peníze do samoobsluhy. Pak už se otvíralo i na infocentru a šel jsem si vyptat mapu města a okolí. Konečně jsem se mohl podívat jak jsem měl jet abych se dostal k hranicím. Bylo to opravdu těžké vyjet ven z města na kole. Teď jsem mapu alespoň využil k cestě do Rajky. Dalo se docela snadno dostat vedlejšími uličkami do tohoto směru.

Měl jsem před sebou něco přes 15 km na hraniční přechod. Musel jsem jet po vedlejších cestách. Po hlavní cyklisté jezdit nesmí. Tak jsem kličkoval vesnicemi a udělal jsem i fotku vystaveného parního traktoru a mlátičky. Počasí bylo stále zatažené, ale voda nepadala.

Před hraničním přechodem na Slovensko jsem potkal tři cyklistky. Dvě byly Kanaďanky a jedna Němka. Paní už byly důchodkyně a jely si na kole prohlédnout památky Maďarska. Spací pytle nevezly, ony spí v hotelích. Pokecali jsme o cestování a já jsem jim na závěr věnoval mapu cyklotras. Byly moc rády. Slíbily, že mně napíší až se vrátí domů.

Hraniční přechod byl bez problémů, Slováci už to berou jako unii. Teď jsem měl před sebou problém s kterým jsem ani moc nepočítal a to jak se dostat přes Dunaj. Říkal jsem si projedu Petržalku přes most a jsem na druhé straně. No, nebylo to tak. Zase zákazy jízdy cyklistů přes most a to jsem napřed potřeboval překonat nějakou soustavu železničních kolejí. Nakonec mně jeden kluk poradil, že musím najít lávku pro chodce. To jsem zvládl, ale na horu vedly jen prudké schody. Naštěstí jsem si všiml děvčat, že jdou do výtahu a tak jsem se s nimi vyvezl nahoru. Ještě, že někdo myslel na důchodce. To by jsem musel všechny tašky z kola odstrojit a vynosit nahoru. Teď už zbýval jen Dunaj a to jsem také nakonec zvládl. Našel jsem slavný most s restaurací a ten má ve spodní části lávku.

Jsem na druhé straně Dunaje. Ještě problém jak se dostat přes cestu k Dunaji, ale to jsem pozorováním jak jezdí cyklisté brzy také zjistil. Teď už jsem jel po stejné cestě jako před týdnem. Byl jsem rád, že mám tuto zkušenost. Ušetřil jsem si hledání cestiček. Sklo už bylo na cyklotrase uklizené. Nebyli tu žádní cyklisté a ani chodci, tak jsem jel jako pán. Pod Děvínem byl úplný klid a tak jsem si udělal obědovou přestávku. Rozeslal jsem SMS kamarádům a měl jsem před sebou 80 km do Břeclavi.

Zde už nemá smysl popisovat trasu. Jel jsem to stejně jako první den. Na silnici do Malacek jsem držel stále rychlost pod 30 km/hod. Tak se stalo, že jsem byl po 17 hod v Břeclavi. Na nádraží u pokladny zrovna sloužila paní učnice a tak jsem musel přečkat než dokáže vydat jízdenku. Byl jsem trošku nervózní. Nevěděl jsem kdy jede vlak a měl jsem obavy aby mně kvůli ní neujel. Nakonec jsem měl 20 minut čas a v pohodě jsem všechno naskládal na zadní plošinku vagónu. Domů to trvalo trošku déle. Tento osobní vlak stál 30 minut ve St. Městě.



Ujel jsem 143 km.



Mosonmagyarovar – Rajka – Bratislava – Děvín – Malacky – Kúty – Břeclav



Závěr

Ujel jsem přes 900 km, většinou po asfaltových cestách. Cesty na Slovensku i v Maďarsku jsou podobné kvality jako u nás. Spíš by jsem měl říci ve špatném stavu. Všude se užívá stejná směs a tak na všech cestách jsou vyjeté hluboké koleje od těžkých vozidel. Řidiči jsou bezohlední všude stejně. Navíc v těchto zemích neplatí upřednostnění chodců na přechodě pro chodce a tak jsem viděl i zlé argumenty proti chodcům kteří se snažili přejít přes vozovku. Pro cyklisty je zde výhoda, že se zatím cíleně nekontroluje požití alkoholu. Řeší se to jen v případě nehody. Po cestách jezdí starší auta než u nás. Je hodně vidět staré Škodovky /viděl jsem i upadlou nápravu/, Trabanty a další produkty socialistických automobilek. Pak je tu protipól bohatých lidí v luxusních vozidlech.

Viděl jsem i hrozný nešvar který u nás postupně vymizel a to rozbité láhve od alkoholu na cestách a cyklotrasách. V těchto zemích se hodně pije a to je následek.

Myslím si, že Slovensko stále zaostává v ekonomice a je to vidět na chudobných obcích s Romskou populací. Maďarsko se hodně snaží přiblížit Evropským zvyklostem. Je úplně normální, že můžete platit i Euro. Mají dobře vybavená informační centra. Myslím, že se proti nám mnohem víc snaží dostat do Evropy.

Na Slovensku se poblíž hranic mluví Maďarsky a dokonce jsem byl odmítnut, že mně nerozumí. Nevím čím je to zapříčiněno. Vesnice mají dvoujazyčné názvy. V Maďarsku se domluvíte s mladými lidmi Anglicky a se staršími Německy.

Návštěva těchto zemí je z pohledu finanční náročnosti výhodná. S malými rozdíly to odpovídá našim životním nákladům. Až bude zavedeno Euro, tak se to srovná. Nebudeme si musit měnit peníze na cestu. Tato finanční změna však zasáhne hodně obyčejných lidí a bude ještě větší chudoba.

Pro turistiku bude dobré otevření hranic. Snadné přecházení snad na každém místě kde povede nějaká turistická cesta. Už se nebudu muset bát, že mě někdo vrátí zpět. EU si však zato bude muset důkladně hlídat vnější hranice.

Všude jsem byl upozorňován aby jsem si hlídal věci a zamykal kolo. Myslím si, že se tu krade stejně jako u nás. Není to Rakousko aby jsem si kdekoliv opřel kolo a šel nakupovat. To samé platí o kempech. Žádné povalování osobních věcí.



Od 28.04.2007 do 4.5.2007


Památky


Děvín – bývalé hradiště a později hrad na soutoku řek Morava a Dunaj. Nyní je zde nový památník obětí komunismu.


Esztergom – historické a církevní centrum. Narodil se zde první maďarský král Štěpán, později prohlášený za svatého. Na hradním návrší je největší bazilika v zemi. Má největší obraz oltáře ve světě. Jsou zde velké sbírky náboženských předmětů.


Visegrad – na kopci je hrad a palác. Byla zde uchovávána koruna maďarského krále. Ve své době nejmodernější město.


Szentendre – město mnoha muzeí a galerií. Působilo zde honě známých osobností z oblasti umění. Město má historické hospůdky a úzké uličky. Nad městem je skanzen kde se snaží získat ze všech částí země exponáty lidového stavitelství.


Budapešť – hlavní město se spoustou památek.


Velencei jezero - rekreační místo s mnoha příležitostmi k ubytování. V jezeře je léčivé bahno.


Szekesfehervar – Staré maďarské královské město. Byli zde korunováni králové. Byl zde státní archiv. Město mělo roli i hlavního města země..


Tes – horská obec se dvěma větrnými mlýny.


Cseznek – zřícenina hradu.


Pannonhalma - bazilika a klášter. Jedna z největších knihoven na světě. Jsou zde velké sbírky, např. mincí. Je tu klášterní gymnázium a internát.