Putování do Mariazell

Zapsal: Karel

Do Mariazell jezdím velmi rád a pokaždé si najdu jinou trasu. Letos jsem se rozhodl, že to pojedu jako poutník celé na kole. Jiné roky jsem se vozil vlakem do Břeclavi a zpět. Ušetřil jsem tak dva dny cesty a nebezpečné cestování po Jižní Moravě. Tentokráte jsem přihlédl i k tomu, že už umím přijet do Břeclavi na kole po cyklotrase. Hodně úseků je mimo hlavní silnici a jsou i nové cestičky jen pro kola.
Od čtvrtka jsem si chystal na cestu jídlo do balíčků. Stručný seznam : 3 ks Majka velká, 2 ks Šunková paštika, 4 ks Hovězí konzerva, 4 ks Vepřová konzerva, 8 ks Polévané oplatky, 6 ks Čokoládový banánek, 6 Deli tyčinka, 20 ks čaj, kostkový cukr, sůl, 8 ks Tatranky, 4 porce kukuřice, 4 porce rýže, čokoláda, 4 ks Nugeta...
Trasu jsem měl v hlavě už od jara a jen postupně jsem upřesňoval jak pojedu. Vždy když mně přišla na mysl cesta do Mariazell tak jsem vytáhl malou mapu Rakouska a přemýšlel jak pojedu. Také jsem byl ovlivněn tím, že jsem chtěl vyfotit větrný mlýn v Retz. Hodně jsem se rozhodoval jakým směrem jet a co upřednostnit vzhledem k počasí.
V pátek večer jsem si všechno nabalil na kolo. Zajel na vodu do studánky a jak na potvoru na mně vyšel velký úklid v paneláku. Tak jsem uklízel až do tmy.

1. den
Je chladné ráno a já vyjíždím v kalhotách a v bundě. Je to nepříjemné, protože se pod tou vrstvou potím, ale vzduch je opravdu chladný. Po cestě se postupně zbavuji oblečení a měním i dres s dlouhým rukávem za krátký. Nakonec s toho byl horký podzimní den.
U letiště v Kunovicích pozoruji hromadný seskok parašutistů je to hezké, ale fotky nedělám. Musím si šetřit baterie na dlouhou cestu. Jedu po cyklotrase do Veselí nad Moravou po novém asfaltě. Tady je opravdu krásná cyklotrasa. Ve Veselí však musím na cestu. Tady to neumím. Od Vnorov už se to klikatí po všelijakých cestách jen aby se nejelo po hlavní cestě. Tak se jezdí zbytečné kopečky a klikatí vesnicemi. Před Strážnicí se rozhoduji udělat v altánku obědovou zastávku. Mám připravenou Anglickou slaninu a chleba s hořčicí. Jsem, ale smutný. Někdo si z altánku udělal WC a tak se tam nedá jíst. Také je plný odpadků. Když město něco takového vybuduje tak by se o to mělo i starat. To platí i o značení cyklotras. Značky jsou zarostené v keřích a tak se snadno stane, že přejedete.
Od Petrova se musí jet po hlavní cestě a tak je to blbé, ale dá se to vydržet. Je tu široká cesta až do Rohatce. Před Hodonínem vidím postupně dvě stará osobní auta jak jim upadla kola a leží na podvozku.
Za Hodonínem to už neumím projet z hlavy a dělám na křižovatce tvaru Y chybu. Značka je zarostená. Objevil jsem ji na zpáteční cestě. To, ale nevadí. Jedu do Mikulčic po sypané hrázi. Je to krásný výlet pro celoodpružené MTB kolo. Cesta je sypaná z velkých kamenů. Postupně jedu po vyšlapaném chodníku a končím na lesních stezkách až se dostanu k vykopávkám. tady by se hodilo někdy přijet a projezdit si les a prohlédnout památky. Vhodné pro rodiny s dětmi.
Dále kličkuji po různých starých cestách až se dostávám do areálu Lednického zámku. Postupně navštěvuji Janův hrad, zámek, Tři grácie, Statek a Apolo.
Kemping je hned u cyklotrasy a tak se v pohodě ubytuji. Mam, ale smůlu. V kempu je sraz motorkářů a mají festival Rockové hudby až do rána. Tak jsem celou noc nespal. V takovém rambajzu to nejde.
Byl jsem, ale překvapen, že se slušně chovali a jak hezky se chovali k sobě. Je to jen jinak zaměřená skupina lidí než já a když se setkají kamarádi tak se upřimně vítají. Samozřejmě probírali motorky a výrobce. Tak jako když mluví cyklisté o kolech. Někteří chlapi byli pěkně udělaní. Měli ruce jako já nohy. Asi nazvedali hodně železa. Ženské byly většinou štíhlé. Ono na místě spolujezdce to ani jinak nejde. Jen některé měly vlastní motorku a bylo na nich vidět suverenitu. Věkový průměr odhaduji na 40 roků. Žádní mladí lidé. Tak jak vidím skupinky cykloturistů nebo trampů. Mám pocit, že se mládež z podobných aktivit vytratila. Asi sedí doma u PC. My jsme snad zvláštní generace která si za komunistů našla styl zábavy a po nás nic není.

2. den
Ráno se vydávám do Valtic na hraniční přechod. Jedu kousek po trase kterou jsem včera přijel. Hraniční přechod je na kopci a tak už tomu bude po celý den. Jedu vinařskou oblastí a je to nahoru a dolu. Samá zatáčka. Z Poisdorfu jedu přes velký kopec s chráněnou rezervací pro ptáky do Mistelbachu. Už jsem tudyma jel v opačném směru a vím co mě čeká. Je to tu, ale hezké a bez aut. Na vrcholu si dělám obědovou přestávku.
Za Mistelbachem zkouším cyklotrasu. Už jsem po ní jel víckrát a byla to jen polní cesta. Také jsem tu kdysi s plně naloženým kolem píchl. Teď je tu, ale nová krásná asfaltová cyklotrasa a honosí se nápisy o EU. Je jasné kde na to vzali peníze. Od Enstbrunu najíždím na cyklotrasu do Stokerau. Umím to dojet k Dunaji po hlavní cestě, ale nechci. I když jsou zde řidiči velmi ohleduplní. Je neděle a oni jedou opravdu výletním tempem. Tak se dostávám do kopcovité krajiny a navíc hodně fouká. V jednom sjezdu jsem měl spadnout v bočním větru. Ten kdo neměl na kole přední tašky nepochopí co to s vámi udělá. Celé kolo se rozvlní a je těžké ho uklidnit. Jel jsem 50 km/hod tak se není co divit.
Na všech kopcích od mojí poslední návštěvy vyrostly moderní větrné mlýny. Všechny se ve větru točily a vyráběly potřebnou energii. Myslím, že nás rakušané zase předběhli ve vývoji. U nás je tato oblast zatím v plenkách. Teoreticky to umíme, ale neumíme získat peníze na stavbu drahé investice.
Před Stokerau jsem měl krizi a musel jsem si udělat přestávku. Bylo to moc náročné jet v nárazovém větru. I motorkáři jezdili pomaličku. Opravdu dobře foukalo. Tak jsem vycucl Karbošnek. Pak během celého putování jsem se do takového stavu nedostal. Já tento úsek od hranic k Dunaji nenávidím. Je to jen 100 km, ale hrozná dřina ať jedete kteroukoliv variantu. Kopce a vítr.
Ve Stokerau jsem samozřejmě ztratil značku, ale pomocí mapy jsem našel cestičku k Dunaji. Ono to nebylo značené.
Podél Dunaje jsem jel do Tullnu. Na břehu seděli rybáři a chytali ryby. Jenže podél břehu se proháněli nějací boháči v motorových člunech. Byly tak velké, že by mohly jezdit i po moři. Dva takoví spolu závodili. Jeli podél břehu a udělali takovou vlnu, že vystříkla až na cyklostezku. Ta je v tomto místě 2 m nad vodou. Ti rybáři museli být kompletně promočení. Co to udělalo s pruty nevím. Dál je to pohoda podél vody po krásném asfaltě.
V kempu jsem to měl v pohodě. Jsem zavedený v PC a tak nemusím nic vypisovat. Slečna chtěla pokecat a tak mně četla kdy jsem u nich už byl. Stan jsem si postavil na moje místo. Nebyly tu stany ani cyklisté. Jen karavany. Tak už se to opakovalo ve všech kempech. Byl jsem výjimka. Teď na podzim se už pod stan nejezdí na kole.

3. den
Probouzím se za tmy a balím věci. Ono není brzo, ale je podzim. Tak je to i večer, musím brzy najít kemp abych nezatměl. Vyjíždím proti toku Dunaje, ale není to znát. Dělám si fotky na nábřeží ve městě. Je tady plovoucí amfiteátr. Také je tu zakotvená malá plachetnice. Já se potřebuji dostat do St. Polten a musím jet přes Traismauer. Když jedu po trase tak vidím cykloznačku do Traimauer a rozhoduji se opustit dunajskou cyklotrasu. Asi to byla blbost, neboť to byl značený okruh pro hobíky. Nenajel jsem asi moc zbytečných kilometrů, ale nechal jsem se provláčet po okolních krásách. Oni rádi tahají cyklisty na zajímavá místa. Kapličky, výhledy do krajiny, hrady a zámky. Je to smysl cykloturistiky. Nakonec jsem se na cyklotrasu podél řeky Traisen dostal.
Kousek před St. Polten jsem poobědval na lavičce u řeky. Je tu krásná asfaltová cyklotrasa a cesta rychle ubíhá. Koupil jsem si balíček bulek. 6 kusů. Až když jsem začal jíst tak jsem zjistil, že je to těstovité. On to byl polotovar který si doma lidé asi v mikrovlnce dopečou. Měl jsem ještě chleba tak to nevadilo a bulkami jsem nakrmil ryby v řece.
Podél trasy jsou informační kiosky a tam velké mapy na nástěnkách a pak mapy v igelitových taškách pro cykloturisty. Tak jsem si vzal mapu a měl jsem krásný popis mojí trasy. Tuto cyklotrasu přes St. Polten mám rád. Kdysi dříve jsem zkoušel toto velké město projet nepřímo na kole a byl to horor. Pak jsem se doplantal k řece a zjistil, že je to pohoda. Od té doby tuto trasu využívám. Její nevýhoda je v tom, že se tu projíždí hodně cyklistů a celé balíky organizovaných důchodců. Oni snad mají cyklistický oddíl.
Dále už bylo cítit, že stoupám podél řeky do hor. Už bylo vidět i siluetu Alp a ta se stále přibližovala. Tento pocit mám rád až úplně vjedu do horského údolí. Cyklotrasa tu byla zase z nového asfaltu. Dříve to býval sypaný podklad. Samozřejmě nápisy o EU a novinka, každý kilometr investovala jedna firma z regionu. Na kameni byl vždy nápis o této firmě. To by se u nás mělo udělat také ať velké firmy zaplatí pro svoje dojíždějící zaměstnance cyklotrasu.
Jelo se mně moc dobře a měl jsem i dobrý pocit, že mám časový náskok. Slečna v kempu mně našla další otevřený kemp a tak jsem mohl dojet blíže k Mariazell.
Cyklotrasa je dělaná tak, že se vyhnete i vesnicím a tak se hodně klikatí a vyjíždí se malá stoupání zbytečně. Je velmi členitá a cyklisticky zábavná. Nejsem zvyklý aby mě předjížděli cyklisté, ale v jednom krátkém stoupání mě přešmikla cyklistka na galuskáči. Tak to ve mně zaburácelo a chtěl jsem ji dohnat, ale bylo to bez šance.
Kousek před cílem říkala značka, že cyklotrasa končí, ale ona pokračovala dále jen nebyla slavnostně otevřená. Byla ještě nedodělaná. U nás už by byla považovaná za hotovou. Chyběly informační cedule apod.
Dále jsem musel jet kousek po hlavní cestě, ale bylo to v pohodě. U cesty byla vodní pila. Dělal jsem si fotky a přišla za mnou důchodkyně a říkala, že její tatínek byl Čech. Ona mluvila jen německy. Mají tam Kaplanovu turbínu. Fotit tyto zařízení v Alpách nemá cenu. Jsou všude, to bych nikam nedojel.
A jsem v cíli dnešního dne. Malé horské městečko Turnitz. Našel jsem si plán města a hledal kde je kemp. Přišla ke mně slečna a hezkou angličtinou mě vysvětlila orientaci ve městě. Dobře jsem jí rozuměl, na tuto lekci naše soudružka v jazykovce kladla velký důraz. Bylo vidět, že jsme se učili ze stejné učebnice.
Kemp jsem podle popisu našel snadno, jen to stoupání bylo závratné. Večer jsem se šel podívat co jsem to vyšlapal. Byl jsem, ale tak rozjetý, že to bylo v pohodě. Moje nohy šlapaly jako stroj. Jede su tu k lyžařskému vleku, tak je každému jasné jaké to bylo.
V kempu mě přivítali a říkali ať si postavím stan, že zúřadujeme večer. Vše bylo v pohodě. Oni ti lidé nemají na domě ani zámek ve dveřích jen kliku. Je to kemp typu selská usedlost a přivydělávají si pronájmem místa k táboření. Říkali mně, že v noci budou hodně nízké teploty. Také byly, ale já jsem zjistil, že mají na WC vyhřívanou podlahu a chodil jsem si tam sednout a ohřát si nohy. Pěkně bosky ohřát šlapky.

4. den
Dnes mám před sebou královskou etapu. Překonám třikrát horské sedlo nad 1000 m a sjedu do údolí a pak dojedu do cíle svého putování.
Rozjíždím se pomalu do pracovního tempa. Noc byla opravdu chladná a cesta okamžitě stoupá do hor. Jedu hlubokým horským údolím a sluníčko sem nesvítí. Směr je na jih a to je brzy. Tak musím být oblečený a přitom se potím od šlapání. Kdybych se vyslékl tak prochladnu od okolí. Já tento úsek znám jako závěr mojich putování. Obvykle jsem měl v nohou něco kolem 100 km a vždy jsem tu jel za vedra. Tady když se v létě opře slunce tak je to jak v kotli. Vzduch tu stojí a slunce paří. Dnes je to, ale jiné. Já teprve začínám a je zima.
Po chvíli šlapání se otvírá výhled k mému prvnímu cíli a to je Anaberg. Vesnice v sedle s několika serpentinami. Už ze spodku je vidět bílý kostelíček a vy se k němu stále přibližujete až vjedete do vesnice a zjistíte, že je to velký kostel. Chtěl jsem si nafotit vývoj trasy, ale to bych nikam nedojel. Takové kopce se musí vzít útokem a nepolevit dokud nejste na vrcholu. Jsem rád, že nemám těžké přední brašny, při šlapání s malou rychlostí se v serpentinách špatně řídí. Musel jsem jet na dvojku a klesl jsem i pod 10 km/hod.
V Anabergu jsem odměněn krásným výhledem do dvou údolí a vidím i největší horu okolí Otscher. Dělám si fotky a oblékám bundu, ve sjezdu bude dobrá. Projíždím krátkým údolím a opět stoupání na Josefsberg. Řekl bych, že je tu více serpentin a větší převýšení než na Anaberg. U cesty jsem potkal organizovaný cyklistický výlet na horských kolech. Vedoucí rozdával pokyny, ale děcka čuměli za mnou. Byl jsem pro ně asi zajímavý s tolika taškami šlapající do stoupání.
Před Mariazell se ještě člověk našlape do kopců, ale už to nejsou žádné hrozivé serpentiny.
Do Mariazell jsem přijel za chladného a zamračeného počasí. Měl jsem strach, že začne pršet. Napřed jsem si nakoupil v supermarketu a pak se šel podívat do kostela. Udělat zápis do knihy poutníků. Před kostelem jsem požádal paní s manželem aby mně udělala fotku Pán byl vesnický balík. Paní věděla jak pracovat s fotoaparátem. Jako naschvál mě chcípla baterie a musel jsem dát druhou. Tak paní chlapa přesvědčila ať počká, že mně vyfotí. Po slavnostním příjezdu jsem šel koupit pohlednice a postavit se na náměstí. Je tam webová kamera a moji spolupracovníci ji sledovali v práci. Jenže na náměstí stál velký autobus s turisty a já jsem nebyl vidět. Zašel jsem do informací a paní mně zjistila jestli je kemp na mojí cestě otevřený. Vůbec jsem ji nenutil a ona sama od sebe zatelefonovala do kempu. To by se u nás nestalo. Také mně vybavila dalšími mapami a prospekty. Podle mapy jsem jel další dny. Já mam automapu, ale lepší je mít popis cyklotras.
Z města jsem jel k jezeru Erlaufsee. Tady je kempink, ale v záři je už zavřený. Když jsem tady v létě tak tu rád sedím na břehu jezera a pozoruji hvězdy. Pojedl jsem a vyrazil k nejprudšímu kopci dnešního dne.
Na mapě je stoupání 22 %. Už jsem to jel opačně a je to pěkný sešup. Byl jsem rozhodnutý, že neslezu a vyjedu až nahoru. Jenže jsem zažil překvapení, je tu nová cesta se spoustou serpentin a táhlých úseků. Stoupání bylo méně prudké, ale i tak stálo za to. Jel jsem na jedničku, už nebylo co přehodit.
Je třeba říct, že takové stoupání se jede hodinu a ujedete měň jak 10 km. To pro představu jak je to náročné. Samozřejmě už jsem jel alpská stoupání i několik hodin. To byly, ale kopce 30 km dlouhé a 40 zatáček.
V sedle jsem se oblékl a vydal se směrem k jezeru Lunzer See. Měl jsem to spočítané jako pohodový sjezd, asi 30 km. Jenže foukal protivítr a musel jsem šlapat i z kopce. Tuto trasu jsem jel před několika roky na cyklokrosovém kole od jezera a obdivoval jsem se dnes jak jsem to mohl tenkráte vyšlapat. Přitom už jsem tehdy měl v nohou přes 100 km.
V údolí bylo zataženo a chladno. Udělal jsem si fotky u jezera a jel do kempu. Samozřejmě na vrátnici nikdo nebyl. Ptal jsem se lidí z chatek jestli je tam někde majitel. Oni na to ať si postavím stan kde chci. Žádný problém. Když jsem stavěl stan tak přišla paní a zúřadovali jsme to. Opravdu v pohodě. Šlo to udělat i další den.

5. den
Ráno zase balím ze tmy a začíná mně pršet. Oblékám si pláštěnku a Goretexové kalhoty. Vyjíždím do města koupit pohlednice a pak romantická část cesty. Jede se horským kaňonem na vrchol podél úzkokolejné trasy vláčku. Stále tu jezdí vláček s parním pohonem. Během cesty jsem udělal nějaké fotky trati a nádraží na nejvyšším místě. Projíždí se i pod mosty a vláček jede i tunelem. Přestalo pršet a jen lehce mrholilo, tak jsem si vysvlékl nepohodlné oblečení. Nemám na kole blatníky a tak si můžete představit kde všude jsem byl mokrý. To se za jízdy i napijete ze spršky od předního kola.
Ve městě Scheibbs jsem viděl dopravní nehodu. V podstatě o nic nešlo. Při pomalé rychlosti do sebe vrazila auta před přechodem pro chodce. Myslím si, že by někdy chodci této výhody nemuseli bezhlavě využívat. Obzvláště když je malý provoz.
Během cesty jsem potkal vláček a tak jsem ho nafotil jak pěkně kouří a houkání zaznamenané nemám. Měl jsem i štěstí a našel jsem u cesty vodní mlýn s velkým kolem.
Jel jsem po cyklotrase k Dunaji a tak jsem měl jedinou starost sledovat značky. Stále jsem klesal až na pár výjimek při projíždění malou vrchovinou. Během cesty jsem si všimnul, že u trati mají všude lidé odložené spousty kol. Ani nebyla uzamknutá. Oni tak dojíždějí do práce. To samé se opakovalo v odlehlých částech kde stojí kola u rozcestníků a majitelé se asi rozváží autobusem a dále pokračují domů na kole. Nevím jak to dělají v zimě.
Pohodlně jsem dojel k Dunaji a přálo mně i počasí. Oteplilo se a mohl jsem jet v kraťasích. Podél Dunaje to byla jak se říká brnkačka, pohoda. Jen počasí se zbláznilo a přišla bouřka a já jsem opět zmokl. Byla vydatná a musel jsem se schovávat pod stromy. Mým cílem bylo město Krems a já jsem měl vybraný kemp kousek před městem.
Kemp je z našeho pohledu úplně nezajištěný. Nemá žádné oplocení a prostředkem vede cyklotrasa podél Dunaje. Tady se prostě nekrade. Je to takový průchozák. Všude leží kola a nikdo se o ně nebojí. Měl jsem stan na břehu Dunaje s nádherným výhledem na panorama města se zámkem a hradem na vysoké skále. V noci to bylo nasvíceno a hrad sahal až do oblak. Prostě nádhera která se musí vidět. V noci neumím udělat fotky. Tak to zůstane zaznamenáno jen v mojí mysli.

6. den
Dnes mám v plánu dojet do CZ. Napřed, ale musím projet celé město Krems a za ním se napojit na vinařskou cyklotrasu k našim hranicím. Průjezd městem mně zabral skoro hodinu. Je třeba si dávat pozor, je tu značeno hodně cyklotras a cedulky jsou stejné.
Za městem to bylo už veselejší, projížděl jsem malými vesničkami a pomalu se blížil k vrchovině. Pak přišel zlom a začalo dlouhé a prudké stoupání. To už jsem byl v kopcích a takovou krajinou jsem jel až k našim hranicím. Byly zde prudké sjezdy a výjezdy někdy i se značkou 12 %. Projížděl jsem velkými vinicemi a sledoval obrovské střapce hroznů. To se bude mít kdosi dobře.
Asi hodinu jsem na obzoru pozoroval na vzdálených kopcích kostel. Taková výrazná silueta. Říkal jsem si, že tama snad nepojedu. Jenže ono se to blížilo a já jsem neuvěřitelným způsobem prokličkoval krajinou až ke kostelu. Bylo to památné místo padlých vojáků v I. a v II. světové válce.
Do Retzu jsem to už měl kousek, ale cyklotrasa se stále táhla krajinou. Už jsem viděl v dálce i větrný mlýn, ale moje cesta se stále klikatila pahorkatinou. Už jsem cítil i únavu z této náročné trasy.
Konečně jsem dojel do Retzu. Zašel jsem na informace a získal jsem hodně map pro cyklisty. Z některých jsem měl velkou radost. Hodně mně to pomůže při plánování budoucích cest.
Teď můj druhý cíl putování a to větrný mlýn. Město je na tuto památku hrdé a mají ho na všech pohlednicích. Mlýn je na pořádném kopci a tak jsem se ještě zapotil než jsem k němu dorazil. Sousedí s vrcholem nazývaným Kalvarie. Tak si to můžete představit proč si lidé dali takové pojmenování. Dělal jsem fotky a čekal na slečnu průvodkyni abych od ní získal nějaké prospekty. Nakonec přišel starší pán a nechal mně udělat fotky proslovu v češtině. Při čekání a focení jsem se pletl i na dvorku domku pod mlýnem. Zrovna tam uklízela mladá paní a byla mně moc sympatická. Prostě můj typ. Doma jsem v prospektu zjistil, že je potomkem majitelů mlýna a teď se živí prodejem vína. Mají v tom kopci vinný sklep.
Od slečny průvodkyně jsem se nechal vyfotit. Už spěchala, přijel pro ní takový vesnický řízek a moc mu nebylo po chuti když jsem se chtěl fotit. Určitě se moc těšil na slečnu.
Ještě jsem zajel na Kalvarii a udělal fotky. Bylo to proti slunci a tak jsou fotky nepovedené.
Dál už jsem jel na hraniční přechod a ve vesnici Havraníky našel kemp. Je to takový malý kemp a v podstatě neodpovídá našim představám o kempu. Spíše se někdo snažil udělat ve skromných podmínkách ubytovací prostor. V mojich očích to, ale bylo viděno jinak. Měl jsem velký hlad a už žádnou konzervu. Měl jsem jídlo rozpočítané. V hospodě byl mladý hospodský a dělali jen Picu. Asi polotovar. Já jsem mu řekl, že mám chuť na něco jiného. Tak šel nahlédnout do ledničky a nakonec z toho byl smažený sýr s hranolkami.
Popíši pro představu WC. Jedna místnost ve které jsou dvě dřevěné budky, na stěně umývadla a na druhé stěně dvě sprchy. Ten kdo půjde z budky ven bude osprchován. Prostě nic pro stydlivé lidi a k tomu otevřené dveře na dvůr.
Tento kemp je vhodný pro cyklisty kteří se vrací domů z náročné cesty nebo vyráží do Rakouska. Samozřejmě pro náročné byla přes cestu restaurace s červenou lucernou. Takových kulturních možná společenských míst s děvčaty je v pohraničí vidět v každé vesnici hodně.

7. den
Dnes chci dojet domů a mám před sebou dlouhou trasu. Odhaduji to hodně nad 100 km. Nemám to spočítané. Napřed jsem uvažoval, že to pojedu na dvě části, ale znáte to stanovat kousek od bydliště je blbost.
Balím všechno po tmě a za svítání vyrážím, to ještě v kempu všichni spí. Musím jet oblečený protože je chladno a později padá i mlha. Oblečení jsem se začal zbavovat až po 11 hodině. Nemám nastudovanou mapu a tak se nechávám vést vinařskou cyklotrasou směrem na Břeclav. Krásně kopíruji naše hranice s Rakouskem, cyklotrasa je vedená po bývalých vojenských cestách – signálkách. Nic tu nejezdí a tak je to pohoda. Má to jen jednu nevýhodu nemůžu si koupit jídlo. Nejsou na trase žádné vesnice jen rozlehlá panenská příroda. Nesmělo se sem chodit a tak příroda zůstala zachovaná. Jsem překvapen, že na některých úsecích je úplně nový asfalt. Kdo má zájem tuto oblast udržovat když už není studená válka? Možná je to z fondů na turistiku. Jedu hodně rychle, úseky jsou dlouhé a přímé.
S cestou se musím rozloučit za Mikulovem a přejet na jinou cyklotrasu vedoucí do Lednice. Mohl bych jet i po zvolené cestě, ale do Břeclavi bych si zbytečně nadjel. Chvíli se nechávám vést trasou podél velkých rybníků a nakonec přijíždím na cestu po které jsem jel před týdnem. Je to tu jen horší s cykloturisty. Lidé si udělali volný den a vyrazili na kola. Já si připadám jako řidič kamionu na dálnici z Prahy do Brna když musí předjíždět pomalá osobní auta. Je to dřina stále brzdit a rozjíždět těžké kolo. Já potřebuji jet jako tank. Cyklisté jsou šokováni když je předjíždím i do kopečků.
Za Lednicí už jedu na jistotu. Jel jsem tu před týdnem a tak jedu co to dá. Před Mikulčicemi mně náhle přepadl pocit hladu a tak dělám zastávku a obědvám poslední Majku a rohlíky. Stále se snažím jet rychle abych domů dojel za světla. Je už i teplo a jedu v krátkém oblečení.
Nejhorší je průjezd Veselím a musel jsem vynadat i cyklistovi který mně málem při předjíždění zavadil o přední kolo. Takový mladý plašan hezky oblečený cyklista, ale bez zkušeností.
Panelová cesta za Kněžpolem je hrozná, ale představa, že to stihnu za světla je příjemná. Jen tu neprorazit plášť nebo neulomit nějakou část kola. Občas se bojím o nosiče na takových hrbatých cestách.
Tak a putování končí, jsem u paneláku. Musím všechno odstrojit z kola. Já by jsem ho po schodech neunesl. Teď nevím jak si zvyknu spát na posteli. Všechno jsem dělal na zemi a najednou budu mít zase nábytek.
Tato trasa byla na této pouti nejdelší a nejrychlejší. Nakonec jsem ujel 185 km průměrem 21.5 km/hod.

Závěr

Dá se říct, že jsem celou svou pouť absolvoval po cyklotrasách. To se, ale projevilo na mojí průměrné rychlosti. Dříve jsem jezdíval po hlavních cestách a měl jsem celkový průměr 23 a teď jsem měl 19. Na těchto trasách je rozumné jet za den 100 km, jinak je to hodně náročné z důvodu hlídání trasy a členitosti. Cyklotrasy byly zbudovány za účelem aby provedly cyklistu krásami dané oblasti. Není to v souladu když jedete někam daleko a potřebujete úsek jen projet.
V Rakousku mají lepší kvalitu značení i povrchů cest. Není tam vidět vandalismus jako u nás. Zničené značky nebo zastříkané sprejery. Myslím si, že umí z EU dostat na tyto projekty peníze.
Všimnul jsem si, že hodně přešli na ekologickou energii větrné a vodní elektrárny. Také poctivě třídí odpad.
Řidiči osobních aut v Rakousku jsou stále opatrní, ale řidiči náklaďáku a autobusů jsou bezohlední jako u nás. Můžu to porovnat z jinými roky a myslím si, že došlo ke zvýšení provozu na cestách. Už budu i v zahraničí jezdit jen po cyklotrasách.
V Rakousku se nekrade a lidé nemají na dveřích ani zámky. Kola se nezamykají.
Když jsem v jednom kempu seděl na zemi tak jsem dostal jídlo. V jiném kempu jsem zaplatil za ubytování a zachvíli přišla paní a přinesla mně peníze zpět.
Vyjel jsem pozdě a byl jsem všude jediný cyklista se stanem. V této době jsou v kempech jen důchodci a bydlí v karavanech. Některé karavany mají i natrvalo zastřešené.
Výlet to byl moc hezký a fotografiemi nedokážu vyjádřit co jsem viděl. Udělal jsem skoro 300 fotek na dvě baterie. Jsem moc rád, že jsem to uskutečnil i za podmínek, že bylo zima a krátký den.
Myslím si, že jsem objevil nová místa pro rekreační cyklistiku a budu se na ně vracet.
Ten kdo si myslí, že jsem se vrátil s lehčími taškami se mýlí, přivezl jsem hodně prospektů a pohlednic.
Přijel jsem domů v pohodě a myslím si, že jsem byl schopen absolvovat i mnohem delší výlet.
Každý den jsem měl možnost se osprchovat v kempu a bylo to příjemné po celodenním pocení. Přesto jsem si nemohl prát šaty jak to dělávám při putování v létě.

Trasa

Otrokovice – Hodonín – Lednice 116 km

Lednice – Stockerau – Tulln 107 km

Tulln – Transmauer – St. Polten – Turnitz 100 km

Turnitz – Anaberg – Mariazell – Lunzer See 78 km

Lunzer See – Pochlarm – Krems 105 km

Krems – Retz – Havraniky 100 km

Havraniky /Znojmo/ - Lednice – Otrokovice 185 km

Celkem ujeto = 793 km.

Od 23.09.2006 do 29.09.2006